Do polnoci moja

Lisa KLEYPAS

V originále MINE TILL MIDNIGHT

Vydalo : IKAR 2009 /Domino 2008

Anotácia:

V najnovšej čarovnej romanci z pera úspešnej autorky Lisy Kleypasovej spôsobná Amélia Hathawayová spoznáva mladého muža zo zámožnej spoločnosti, ostrieľaného v umení zvádzania. Keď nečakané dedičstvo povýši jej rodinu medzi anglickú aristokraciu, Amélia pochopí, že starostlivosť o mladšie sestry a svojhlavého brata nie je po smrti rodičov jej najväčším bremenom. Trápia ju rozmary londýnskej smotánky, nečakane ju však opantá čaro fyzickej príťažlivosti, ktoré ju ovláda v prítomnosti vysokého, nebezpečne uhrančivého Cama Rohana.
Zahrnutý bohatstvom, o akom by mnohí ani nesnívali, Cama Rohana začínajú znechucovať ťaživé spoločenské konvencie a zatúži po dávno zabudnutých rómskych koreňoch. Keď sa naňho obráti o pomoc pôvabná Amélia Hathawayová, nezamýšľa ponúknuť jej viac než priateľstvo – jeho zámery však podľahnú túžbe, ktorá sa oboch zmocní. Môže však muža, ktorý sa vzpiera tradíciám, uspokojiť inštitúcia manželstva? Život v londýnskej spoločnosti si s Camom zahrá nebezpečnú a napínavú hru.

Anotace:
Amélie Hathawayová se po smrti rodičů stará o své sourozence a má vskutku plné ruce práce. Nestýská si ale, bere to jako poslání, kvůli němuž dokonce rezignuje na založení vlastní rodiny. Snaží se nevidět, že vede vyčerpávající a předem prohraný boj nejen s nedostatkem peněz, ale především se starším bratrem Leem, který propíjí skromné rodinné prostředky.
Náhlá zpráva o dědictví vytáhne Amélii z letargie. Hathawayovým by mohlo připadnout šlechtické panství, ovšem za předpokladu, že se Leo stane vikomtem. Kde je ale zhýralému bratrovi konec? Amélii se ho podaří najít jen díky nezištné pomoci Cama Rohana, charismatického vedoucího neblaze proslulé herny U Jennera. Vděk, který vůči němu cítí, ale brzy převáží cit zcela jiného druhu, ale hrdá Amélie je odhodlána si stůj co stůj zachovat svou nezávislost a hrdost.
Pohádkově bohatý Cam si díky penězům vychutnal všechny světské požitky a poslední dobou ho stále více láká myšlenka na návrat ke kočovnému životu svých předků. Setkání s Amélií mu však vnese do života chaos. Dobře ví, že v ní potkal svou osudovou ženu – ale dokáže v sobě potlačit vrozenou touhu po svobodě a nechat vykvést lásku?

Prvá kniha z novej série o Hathawayových. Najprv troška poopravým anotáciu, Améliin brat už vikomom je, a prepíja veselo svoju rentu z ktorej by si súrodenci, štyri dievčatá a jeden brat mohli slušne žiť. Hathawayových stretáva takmer na každom kroku smola najprv im krátko po sebe zomrú obaja rodičia, potom Améliu opúšťa snúbenec, neskôe pri epidémii príde Leo o svoju lásku, so stratou ktorej sa nevie vyrovnať, a postupne sa prepadáva až na dno a Winifred sa po chorobe nikdy celkom nevilieči. Amélia sa snaží riešiť jednu pohromu za druhou, ale pomaly si uvedomuje, že možno jej sily nebudú stačiť, i keď to pred nikým nemieni priznať.

Cama poznáme už z knihy Zimná láska, kedže tento príbeh je celkovo naviazaný na sériu o Čakankách. Cam je takmer rozhodnutý vrátiť sa ku kočovnému životu cigánov, kým nestretne Améliu a neuvedomí si že možno jeho duša netúži po takejto slobode ale po niečom úplne inom, ale kým si toto všetko uvedomí prežije spolu s Améliou ešte niekoľko pohrôm.

V knihe nájdete i poklad, zlosyna, dokonca sa tu mihne i jeden duch, autorka si tiež pripravuje pôdu pre dalšiu časť ktorá u naších susedov výde pod názvom Sveď mě za úsvitu.

Ak prehliadnem troška zidealizované ponímanie cigánov tak sa mi príbeh veľmi páčil, prečítala som ho na jeden dych, ako viacmenej doteraz každú Kleypasovej knihu, a už som navnadená na dalšie príbehy Hathawayových. 

Ukážka z knihy Půlnoční romance

Améliino lůžko bylo měkké a okázalé, ale klidně to mohla být prkenná pryčna. Dívka se neustále převalovala, obracela a protahovala, přesto nedokázala nalézt pohodlné spočinutí. Tělo ji bolelo a usoužená mysl odmítala vypnout.
Zdálo se jí, že vzduch v uzavřené místnosti každou minutou houstne. Zatoužila po doušku čerstvého, chladného povětří. Vyklouzla proto z postele a přistoupila k oknu, aby je otevřela. Zavanul k ní svěží větřík. Vydechla úlevou. Semkla víčka a hřbetem ruky si přejela po zavlhlých řasách.
Zvláštní, čelí spoustě závažných problémů, a přitom se trápí otázkou, zda ji Christopher Frost někdy miloval nebo ne. Proto nemůže spát. Ráda by se domnívala, že ano, přestože ji opustil. Namlouvala si, že láska je pro většinu obyčejných smrtelníků zbytečným přepychem, a co se kariéry týče, Christopher to rozhodně nemá lehké. Stál před obtížnou volbou. Učinil, co v té době považoval za nejlepší. Třeba se zachovala sobecky, když předpokládala, že si bez ohledu na následky vybere ji.
Nikdy se nestane, aby po ní někdo bezhlavě toužil. Chtěl ji, potřeboval, dychtil po ní…
Dveře za jejími zády se nehlučně otevřely. Stíny se pohnuly, Amélie vycítila něčí přítomnost. S úlekem se otočila a spatřila na prahu stát Cama Rohana. Srdce jí začalo bít jako splašené. Vypadal jako postava ze snu, záhadná a tajuplná.
Zvolna se k ní blížil. Jak se vzdálenost mezi nimi zkracovala, svět jako by se kolem ní hroutil, a ona, zranitelná křehká bytost, zůstávala vydána vetřelci na milost.
Oba přerývaně oddechovali. Po dlouhém mlčení se Cam konečně ozval: „Romové věří, že člověk se má vydat tam, kam ho srdce táhne, a neohlížet se zpět. Nikdy nevíte, jaké dobrodružství vás čeká.“ Pomalu se k ní blížil. Dopřával jí čas, aby mohla zaprotestovat. Dotkl se jejích oblých boků zahalených tenkou noční košilkou. Pevně k sobě dívku přivinul.
„A tak se na tu cestu vydáme spolu,“ zamumlal, „a uvidíme, kam nás dovede.“
Vyčkával na signál. Na nějakou námitku nebo slůvko povzbuzení. Avšak Amélie na něho dál bezmocně zírala jako uhranutá.
Pohladil ji po vlasech. Zašeptal jí do ucha, aby se nebála. Že se o ni postará. Potěší ji. Líbal ji a laskal, dorážel svými rty na její ústa, dokud mu je vstřícně nenabídla.
Dívku zachvátilo vzrušení. Poddávala se zakázané slasti, podléhala sladkému naléhání mužova jazyka. Rukama jí jemně přejížděl po těle, až ohromením zakolísala. Klesla na rozházené lůžko jako na pomyslný oltář lásky. Cam se nad ni sklonil a líbal ji na hrdlo. Líně rozepínal knoflíčky noční košile.
Amélie cítila, jak je vzrušený. Vnímala teplo sálající z jeho těla. Opatrně, líně se jí dotýkal, s nezměrnou něhou hladil obnažená ňadra. Dívka se prohnula v zádech, aby jí neuniklo nic z nabízené rozkoše. Cam ji beze slova přinutil, aby se uklidnila. Vlahou dlaní klouzal z hrudi až ke kolenům. Uchopil do pootevřených úst nastavenou bradavku a začal ji dráždit jazykem. Amélie zabořila prsty do jeho kučeravých vlasů a vinula ho k sobě. Zachvívala se blahem. Ocitla se na prahu zcela nového prožitku. Pak si ale uvědomila svoje počínání a pokusila se odtáhnout.
Cam ji zadržel a znovu se nad ní sehnul. Zakryl její ústa svými, šikovnými prsty vysoukal výš okraj její noční košile a zezadu pohladil dívčina hebká stehna.
Amélie sevřela v rozechvělých rukou jeho košili. Byla volného střihu a bez límce. Taková, co se přetahuje přes hlavu. Cam jí pomohl oděv svléknout a ledabyle jej odhodil stranou. Měsíční zář postříbřila jeho hladké, svalnaté tělo.
Dívka se mu opřela dlaněmi o hruď, okouzleně jimi přejížděla do stran až na mužova záda. Zachvíval se pod jejím dotekem. Položil se vedle Amélie, jednou nohou se vklínil mezi její stehna. Rozepnutá noční košile zcela odhalovala její hruď.
Cam opět zabloudil ústy k jejímu ňadru, druhé laskal v dlani. Amélie se k němu mačkala blíž. Nejradši by ho na sebe strhla a vychutnávala si, jak ji drtí vahou svého těla. Avšak odolával jejímu úsilí a ledabyle ji hladil, jako by ji chlácholil. Dojímala ji jeho něha. Bezděčně zesílila sevření. Nedokázala jasně uvažovat, chyběla jí správná slova. Cítila, jak se její touha stává nesnesitelnou. „Came…, Came…“ Přitiskla obličej k jeho rameni.
Vláha z jejích řas skanula na mladíkovu kůži. Sklonil hlavu a slízl slanou krůpěj špičkou jazyka. „Trpělivost, kolibříku. Ještě je příliš brzy.“
Pohlédla mu do obličeje zahaleného stíny. „Pro tebe?“
Cam chvíli neodpovídal, neboť přemáhal smích. „Kdepak. Pro tebe.“
„Je mi šestadvacet let,“ bránila se. „Jak pro mě může být brzy?“
Teď už se Rohan neovládl. Snažil se bujné veselí zamaskovat za polibky.
Stávaly se tvrdšími, delšími, Cam je prokládal směsicí cikánštiny a angličtiny, jako by si neuvědomoval, kterým jazykem hovoří. Opatrně uchopil Améliinu ručku a přiložil si ji na vzrušené mužství. Zdráhavě je zkoumala prsty. Nevšední dotek dívku šokoval a zároveň fascinoval. Muž zasténal, jako by nevýslovně trpěl. Ihned ruku polekaně stáhla.
„Moc mě to mrzí,“ špitla a zapýřila se. „Nechtěla jsem ti ublížit.“
„Neublížilas mi.“ V hlase mu zaznělo pobavení. Přitiskl její dlaň zase zpátky.
Amélie váhavě zkoumala ono horké tajemství, jež se skrývalo pod hrubou látkou kalhot, a jako by v jejích prstech ožívalo. Zdálo se, že Cama její počínání těší. Spokojeností skoro předl, lísal se k jejímu hrdlu a zasypával je polibky.
Vklínil mezi Améliina stehna obě nohy, noční košile se jí vysoukala až k pasu. Byla mu vydána na milost. Zděšeně sledovala, jak dlaní klouže po jejím bříšku stále níž. Zakrátko pocítí bolest, odevzdání, padne poslední zábrana. Třeba je nyní správná příležitost o něčem se zmínit.
„Came?“
Zvedl hlavu. „Ano?“
„Slyšela jsem, že existují způsoby… Jde mi o to, že tohle počínání může vést… Ach… Nevím, jak to říct.“
„Nechceš, abych tě obdařil děťátkem.“ Prsty se důvěrně dotýkal jejího klína.
„Ano. Tedy… ne.“ Nešťastně zasténala.
„Nic se ti nestane. Ačkoliv…, člověk nikdy neví.“ Dotkl se citlivého místečka a dívka bezděčně škubla koleny vzhůru. Zkušené prsty zlehka dobývaly její svatyni. „Otázkou zůstává, lásko, zda po mně toužíš natolik, abys podstoupila zmíněné riziko.“
Amélii se líbilo, jak se jí Cam dotýká. Avšak zároveň se trošku styděla. Přála si, aby s laskáním nepřestával, a on to dobře věděl. Čekal na odpověď. Hrál na její tělo jako na loutnu a pozorně si všímal každé sebemenší reakce.
„Ano,“ řekla rozechvěle. „Chci to.“
Pomalu laskal její klín. Dříve než Amélie stačila něco namítnout, jemně zatlačil palcem.
Ďábelsky rozzářené oči zastínily vějíře řas. „Tohle?“ zašeptal.
Přikývla. Na víc se nevzmohla.
Ostře vnímala, jak se palec přizdobený prstenem dere do jejího lůna a líně v něm krouží. Připadala si zemdlená a rozpálená. Ach! Nebesa… Ano! Ne! To je slast… S každým pohybem rozkoš sílila. Dívčino srdce rytmicky dunělo, jakoby proti své vůli se vlnila v bocích. Když se troufalý prst stáhl, dostavila se podivná prázdnota. Amélie se bez přemýšlení natáhla po mužově ruce. Potřebovala ho. Avšak Cam měl tu drzost tiše se rozesmát.
„Klídek, miláčku. Jsme stále na začátku. Není kam spěchat.“
„Na začátku?“ Byla natolik rozpálená, že stěží mluvila. Avšak jednou věcí si byla jistá. Víc tohoto rafinovaného mučení nesnese. „Já bych řekla, že jsme se dostali až na konec.“
Cítila, jak se Cam usmívá. Políbil ji na ohbí lokte a putoval ústy stále níž. „Jde o to, protáhnout předehru, jak to jenom lze.“
„Proč?“
„Potom je to lepší. Pro nás oba.“ Uvolnil sevřené prsty a políbil dívku do dlaně. Potom jí uhladil noční košili a pečlivě pozapínal knoflíčky.
„Co to děláš?“
„Beru tě na projížďku.“ Začala na něho chrlit otázky. Zlehka přiložil ukazovák na její rty. „Důvěřuj mi,“ zašeptal.
Amélie si jako v mrákotách nechala pomoci z postele. Pak ji Cam zabalil do sametového županu a obul jí pantoflíčky.
Nato ji pevně popadl za ruku a vyvedl z pokoje. Dům tonul v tichu, na stěnách visely portréty šlechticů, kteří je vyprovázeli nesouhlasným pohledem.
Prošli zadním vchodem a stanuli na rozlehlé vydlážděné terase, z níž do zahrad vedlo široké schodiště. Měsíc se skrýval za potrhanými mračny, obloha měla barvu zralých švestek. Amélie nic nechápala. Přesto Cama ochotně následovala.
Pod schody se zastavil a krátce hvízdl.
„Co to…?“ Údivem zalapala po dechu, když zaslechla tlumené dunění kopyt. Blížil se k nim obrovský temný tvor. Dívka se vyděsila a přitiskla se k mladíkovi. Schovávala obličej v záhybech jeho košile. Chlácholivě ji objal a přivinul blíž.
Když dunění ustalo, Amélie se na zjevení kradmo podívala. Byl to kůň. Mohutné černé zvíře, jehož dech se u nozder srážel do bílých obláčků.
„Opravdu se to děje?“ vydechla.
Cam sáhl do kapsy a odměnil vraníka kouskem cukru. Dlaní mu přejel po dlouhé šíji. „Už se ti někdy něco podobného zdálo?“
„Nikdy.“
„V tom případě je to pravda.“
„Skutečně máš koně, na kterého stačí písknout?“
„Ano. Vycvičil jsem ho tak.“
„Jak se jmenuje?“
Tmou probleskl mužův úsměv. „Lehko to uhodneš.“
Amélie se zamyslela. „Púke?“ Kůň otočil hlavu a podíval se na ni, jako by jí rozuměl. „Púke,“ opakovala s potutelným úsměvem. „Nemáš náhodou na zádech křídla?“
Vraník zareagoval na Camovo nepatrné gesto a zatřásl hlavou, že ne. Amélie se nervózně zachichotala.
Cam přistoupil ke koni a elegantně se mu vyhoupl na hřbet. Zvíře přitančilo ke schodu, na němž stála Amélie. Rohan se k ní sklonil a podal jí ruku. Dívka vložila nožku do třmenu a usadila se před mladíkem. Bezpečně spočinula v objetí jeho paží.
Opřela se o mužovu hruď. Do nosu se jí vetřela vůně podzimu, vlhké půdy, koně, muže a půlnoci.
„Věděl jsi, že s tebou půjdu, že?“ prohodila.
Cam ji políbil na skráň. „Pouze jsem doufal.“ Sevření zesílilo, kůň se dal do plynulého cvalu. Když Amélie zavřela oči, přísahala by, že letí.

 Pre porovnanie originál obaly z knihy: