Lord of Hawkfell Island (1993) – Pán ostrova (Baronet, 1998, 2010)
Romantickému příběhu odehrávajícímu se v tvrdých časech v Anglii desátého století dominuje odvážná a nezávislá dívka Mirana. Je při přepadení hradu svého bratra Einara Vikingem Rorikem Haraldssonem unesena a držena jako rukojmí. Avšak Mirana, která osiřela ve dvanácti letech a byla bratrem vychována k nezávislosti, působí svému vězniteli nemalé potíže. Nakonec však v sobě najdou zalíbení, ale jejich soužití je přerváno bratrem Einarem, který Miranu unese zpět a nutí ji, aby se provdala za bohatého a starého krále. Její poslední nadějí zůstává Rorik.
Rorik Haraldsson pred pár rokmi prišiel o manželku a o dve deti – dvojčatá. Jeho ľud a rodinu zmasakroval Einar, pán írskej pevnosti Clontarf. Rorik prisahal pomstu a keď sa mu prepadnutie Einarovho hradu nepodarí, unesie aspoň Einarovu nevlastnú sestru Miranu, ktorá sa o neho stará. Prvé dni sú poznamenané nesmiernym napätím a nenávisťou medzi Miranou a Rorikom, pretože hrdá mladá žena sa odmieta pokoriť pred svojím väzniteľom a odmieta ho nazývať svojím pánom. Postupne sa však na ostrove Hawkfell udomácňuje – na počudovanie sa spriatelí s obyvateľkami Rorikovej usadlosti. Keď príde Rorikovi správa, že starý írsky kráľ sa chce oženiť s Miranou za každú cenu, ponúkne jej manželstvo sám. Ich celkom pokojné spolunažívanie trvá iba jeden deň, keď na ostrov dorazia Rorikovi rodičia a v Rorikovi opäť prebudia žiaľ zo straty najbližších. Znovu si uvedomí, že Mirana je nepriateľova sestra a medzi manželmi opäť zavládne neznesiteľné napätie. Keď sa zdá, že sa ako – tak uzmieria, Einar unesie Miranu …
Pán ostrova je v poradí druhá Coulterovej kniha z vikingského obdobia . Opäť tu nájdeme drsného bojovného hrdinu, ktorý sa neštíti spôsobiť hrdinke bolesť – a prečo by sa aj mal, keď ide o román zo stredoveku, kedy ženy znamenali menej ako kravy? Máme tu aj nepoddajnú hrdinku, ktorá si musí vybojovať hrdinov rešpekt a získať jeho lásku. Taktiež nás čaká aj kľukatá zápletka plná neočakávaných zvratov, výborný popis prostredia, dobre spracované vedľajšie postavy, krásna intrigánka, či zviera, ktoré častokrát pôsobí humorne. Trošku sa tu aj prejaví snaha o ženské práva, čo je trochu zvláštne v porovnaní s tým, kde a kedy sa príbeh odohráva.
S knihou som vcelku spokojná – a zatiaľ aj s Coulterovou, ešte som jej nedala menej ako tri srdiečka, jej knihy nie sú nudné. Stredovek jej rozhodne pristane.
Kristína
Viking Series
1. Season of The Sun (1991) – Čas slunečního svitu (Baronet, 2011)
2. Lord of Hawkfell Island (1993) – Pán ostrova (Baronet, 1998, 2010)
3. Lord of Raven’s Peak (1994) – Pán tvrze (Baronet, 1999)
4. Lord of Falcon Ridge (1995) – Pán snu (Baronet, 2000)
Ukážka z knihy:
Rorik si myslel, že je mrtvý a že kráčí do Valhaly. Baže, určitě kráčí k Odinovi, protože zemřel tak, jak by bojovník měl, když ze všech sil bojoval, plný hněvu a udatnosti, a nad sebou slyší tichý hlas valkýry, její chladné prsty na svém čele. Říká mu slova, kterým nerozumí, ale stejně na tom nezáleží. Byla tu, a on byl tedy mrtev, už neměl možnost volby, možnost učinit další rozhodnutí, možnost se pomstít. Ale neviděl, a to bylo přece divné. Copak člověk oslepne, když zemře? Ne, určitě to tak není. Člověk ve Valhale cítí, vidí, jí, zpívá a miluje se s každou ženou, která se mu zalíbí. Nepřipadalo mu, že zpívá. Ucítil v rameni bolestivé škubání, a to jím hluboce otřáslo. Nečekal, že ho bude něco bolet, po smrti už přece neměla žádná bolest existovat. Bolest odcházela a opět se vracela zpět a on se ji snažil akceptovat, ale bylo to těžké. Třeba je blízko smrti, a tak ještě nemá vše, co by měl mít. Na obličeji cítil studenou vlhkost, další zvláštní věc, která by tady neměla být. Tu vlhkost cítil i na ramenou, pažích, břiše, ale ne níž.
Valkýřin hlas mu připadal vzdálenější a potom zmizel v temnotě, která ho pohltila. Necítil už nic.
Mirana vstala a napřímila se. Horečka klesla. Muž byl na dotek skoro chladný. Gunleik měl pravdu. Přežije to. Je mladý a silný. Dívala se na něj a přemítala, jestli by mu prostě neměla dát nějaký jed a nechat ho lehce zemřít. Vzpomněla si na Einara a věděla, že bude toho muže mučit, týrat ho, až nebude nic než kus masa, a bude vychutnávat každé zaúpění, které tomu mladíkovi unikne z úst.
Muži a jejich pomsta. Zemře strašlivým způsobem, protože se pokusil Einarovi pomstít. Baže, měla by ho otrávit, ale věděla, že nemůže, to by bylo jednoduché. Pokud bude žít, bude mít naději. Tenké vlákno naděje, nicméně naději. V hloubi duše věděla, že je to lež, ale nevzdá se jí.
Zamračila se na něj, potom znovu zdvihla vlhký hadřík. Opět mu otírala tvář a ramena, znovu a znovu, dokud nebyla přesvědčená, že je horečka skutečně pryč. Urovnala mu přikrývku kolem hrudi, dlouze se na něho zadívala a potom odešla.
Potřebovala mluvit s Gunleikem. Právě tiše hovořil s jedním ze svých mužů, s Býkem Kolbeinem, který nedostal jméno podle své velikosti a síly, ale podle pokleslých víček, jejichž vinou vypadal velice cizokrajně a hloupě, což ale nebyla ve skutečnosti pravda. Zastavila se a poslouchala.
Gunleik se poškrábal na hlavě a řekl: „Mezi námi je zrádce, ty to víš i já to vím. Ten muž, ať je to kdokoli, zdvihl závoru na zadních dvířkách a otevřel je nepřátelům. Nevěděl, že jsem chtěl vetřelce na pobřeží překvapit útokem, takže nepatří mezi mé nejvěrnější. Netušil, že hodlám se dvěma muži odejít týmiž zadními dveřmi, a tak nemohl předvídat, že se s jeho vůdcem setkáme tváří v tvář. Ten špion musel umírat strachem, když se jejich plán nezdařil.“
„Já nevím, kdo je ten muž,“ řekl Kolbein tiše. „Nelíbí se mi to, Gunleiku. Nelíbí se mi zrádci. O tvém plánu nevědělo moc mužů.“
„To je pravda. Ach Mirano. Jak se daří našemu zajatci? Překonal horečku?“
„Baže, a je teď mnohem klidnější. Ten zrádce, Gunleiku, máš na někoho podezření?“
Zavrtěl hlavou. „Nakonec ho objevíme. Třeba ho bude znát Einar, až se vrátí.“
„A co jeho ostatní muži?“
„Nechme je čekat na pobřeží. Pochybuju, že se na nás pokusí zaútočit, to by byla sebevražda. A není důvod, proč bychom je měli napadnout my, i když bouře stále zuří a pravděpodobně bychom je překvapili. Není důvod, proč bychom teď měli jejich lodě odvazovat. Kromě toho, Einar bude chtít ty lodě získat a připojit ke své flotile.“
Mirana došla k ohništi a ponořila do železného kotlíku lžíci ze dřeva. Naplnila si dřevěnou misku ovesnou kaší, přidala do ní máslo a zamířila k dlouhým lavicím, které lemovaly zdi síně. Posadila se vedle chrápajícího muže. Přinutila se k jídlu – jedla tiše, metodicky.
Co Einar udělal, že ho ten muž tak nenávidí?
Probudil se a s radostí zaznamenal bolest. Ta bolest ho potěšila, protože věděl, že je naživu; mimoto věděl, že dokáže bolest ovládnout, a také to udělal, zatímco přemýšlel a přemýšlel, protože si uvědomoval, že se dostal do velice vážných potíží. Ležel sám ve spoře osvětlené ložnici. Potom uslyšel, jak se přibližuje nějaký hlas, a rychle zavřel oči. Byl to ženský hlas, jemný a tichý, a někomu říkal: „Už skoro celé dva dny spí. Krmila jsem ho, ale neodpovídal mi, odmítal mi odpovídat. Jenom snědl chléb s kaší. Měl by se brzy vzbudit, protože už spí mnoho hodin. Einar zítra přijede.“ Krátce se zasmála, i když v jejím smíchu nebyla ani stopa veselí. „Do té doby by měl být dostatečně silný, aby mohl podstoupit mučení…, než ho Einar zabije.“
„To doufám,“ prohlásil muž. Byl to tentýž muž, který ho bodl do ramene, muž, jenž volal, že ho nechtějí zabít. Nyní říkal: „Musím jít, Mirano. Buď opatrná. Navzdory svému zranění je to stále silný muž, Viking. Jakmile se mu naskytne příležitost, zabije tě.“
Rorik uslyšel šustění sukní, ucítil její ruku na čele, teplo jejího dechu na tváři. Toužil otevřít oči, ale neudělal to. Počká.
Řekla: „Přinesla jsem ti kaši. Musíš víc jíst, abys znovu nabral sílu. Dala jsem ti tam med, to ti dodá energii a bude ti to víc chutnat. Vím, že jsi vzhůru. Stačí, když budeš klidně ležet a otevřeš ústa. Nakrmím tě stejně, jako jsem tě nakrmila předtím.“
Stále se nehýbal. Stála tam a pozorovala ho. Přemítala, jestli má ženu, rodinu a kde je jejich domov. Přála si, aby ho mohla nechat zemřít rychle, důstojně, ale věděla, že to prostě nedokáže. Bylo na něm něco, co ji přitahovalo. Bylo to zvláštní, ale byla to pravda. Nebude zodpovědná za jeho smrt. Vždy obdivovala sílu a odvahu a on jí měl nadbytek, ale bylo tu ještě něco víc, něco, čemu nerozuměla. Nemůže, nedokáže ho nechat zemřít, protože i na deštěm rozmáčeném vnějším nádvoří, kde byl obklíčen muži a z ramene mu odporně trčel Gunleikův nůž, musela vystoupit dopředu, musela to zastavit, protože věděla, že ho nedokáže nechat zemřít. A on by jinak zemřel, protože se nechal příliš unést hněvem, příliš vtáhnout do boje a příliš ovládnout pomstychtivostí, než aby dokázal couvnout, než aby si uvědomil, že prohrál, a vzdal se. Potřeboval teď sílu a Mirana se rozhodla, že ji bude mít, a tak znovu řekla: „Otevři ústa a já tě nakrmím.“
Rorik otevřel oči a podíval se na ni. Teď si na ni vzpomněl, na tu čarodějnici s černými vlasy a bledou tváří, s rukou vztaženou k němu. Vzpomněl si, jak ji déšť bičoval do obličeje, přilepil jí vlasy k hlavě a stékal jí po řasách. Hleděla na něj, tvář klidnou, beze strachu. Copak věřila, že je tak slabý? Tak bezmocný?
Sedla si vedle něho a přiložila mu k ústům dřevěnou lžíci. Otevřel je a polkl. Bylo to vynikající. Na okamžik soustředil svou pozornost na žaludek místo na rameno. Snědl všechnu kaši a cítil, jak se mu do těla vrací síla. Pak se zeptal: „Kdo jsi?“
„Mirana, Einarova sestra.“ Jeho oči měly barvu jasného letního nebe.
„Einar nemá sestru.“
„Jsem jeho nevlastní sestra. Měli jsme různé otce. Můj otec byl Audun; jeho Thorsson.“
„Staráš se o mě, aby mě mohl déle mučit.“
Neodpověděla na to. Má pravdu, jistě, ale to nebyl ten pravý důvod. Vstala a nařídila mu: „Musíš odpočívat. Přijdu tě zase brzo nakrmit. Nechceš si ulevit?“
Znovu otevřel oči a zadíval se na ni. „Baže,“ přitakal a opět je zavřel.
„Jak se jmenuješ, Vikingu?“
„Na tom stejně nezáleží. Jsem Rorik Haraldsson.“
„Odkud jsi? Kdo je tvým špionem? Proč chceš zabít Einara?“
„Nebudu odpovídat na otázky hloupých žen. Obtěžuje mě to. Nech mě o samotě.“
Zpod přivřených víček sledoval, jak ztuhla, dokonce jak opakovala jeho jméno, ale už mu neodpověděla. Co k tomu ještě mohla dodat? On neustoupí a ona to nedokáže.
Vrátila se za dlouho. Za jak dlouho, to nevěděl, protože opět hluboce spal. Přinesla další misku kaše. Neřekla nic, jenom si vedle něho sedla a začala mu ládovat hustou kaši do úst. Jakmile měl dost, odvrátil obličej stranou.
Když se opět probudil, měl v očích chladný, přemýšlivý výraz. „Mohl bych tě uškrtit,“ prohlásil. „Máš hubený krk. Baže, mohl bych ti jím zakroutit jednou rukou. Umřela bys dřív, než by ti některý z Einarových mužů přišel na pomoc.“
Rozesmála se a Rorik při tom neočekávaném zvuku překvapením strnul. Pronesl to zlověstně a krutě, neboť dobře věděl, jak použít hlas, aby z něho šla hrůza, a ona se mu přesto směje. Ucítil v žaludku zlostné zachvění. Přimhouřil oči a zadíval se jí do obličeje. „Ty si myslíš, že jsem ještě pořád tak slabý? Tak slabý, že nedokážu zabít ženu? Čarodějnici? Možná Einarovu děvku?“
„To jsi neměl říkat, Vikingu.“