Kouzlo Kalypsa

Druhý román trilogie, stejně vynikající vášnivá romance jako Kouzlo letní noci, se odehrává v exotickém Karibiku. Je příběhem temperamentního mladého hraběte a jeho žádoucí a vtipné sestřenice, jež se narodila na ostrovech. Lyonel Ashton a Diana Savarolová, která právě přijela do Anglie z rodinného ostrova v Karibiku zejména proto, aby zde našla manžela, v sobě okamžitě nalézají zalíbení. Jiskří to však mezi nimi a předhánějí se ve vzájemných schválnostech.
Když Diana trvá na návratu domů samozřejmě netuší, že bude sdílet lodní kabinu s mladým hrabětem. A tak se oba dostávají na ostrov Savarol, kde kromě záhad nacházejí konečně i lásku v originálním příběhu o žárlivosti, intrikách a záhadné vraždě…

     Tak po prvé: hrdinovia nepocítia okamžité "zalíbení" ani náhodou. Skôr by som povedala, že je to nevraživosť na prvý pohľad. Diana prichádza do Anglicka k vzdialenej príbuznej Lucii, a tá si zaumieni, že za ňu vydá ďalšieho príbuzného, Lyonela. Ktorý nedávno zrušil sobáš, lebo snúbenica ho podvádzala. Diana za Lyonelovej pomoci vstupuje do spoločnosti, má úspech, no Anglicko sa jej nepáči, bývalá Lyonelova snúbenica ju ohovára a sám Lyon sa k nej správa dosť nepekne. Keď Lyon zdedí v Karibiku plantáž, rozhodne sa Dianu na ceste späť domov sprevádzať. Avšak dôjde k incidentu, a Lyonel a Diana sa nájdu na lodi v jednej kajute považovaní za manželov …
     Po druhé: táto kniha mi dala poriadne zabrať. Prvou polkou som sa doslova prehrýzala: hrdinovia, ktorí sa od prvého okamihu urážajú, neznášajú a hádajú, humor, ktorý ma neoslovoval, nudné regentské Anglicko s nevyhnutnými bálmi a intrigami, a navyše všetko to ide nepravdepodobne rýchlym tempom. Plus som čítala verziu, kde som mala useknutý prológ a aj v ďalších kapitolách dačo chýbalo. V polovici sa príbeh aspoň trochu osvieži, keď sa ocitneme v neotrepanom prostredí – čarokrásnych Panenských ostrovoch. Lyonel a Diana konečne začnú viac-menej komunikovať normálne, na scénu vstupujú nové postavy a aj detektívna zápletka. Ktorá je tam očividne preto, aby autorka čímsi knihu vyplnila. V poslednej tretine som si pripadala, ako keby som čítala Desať malých černoškov či čosi podobné od Agathy Christie a Lyonel prevzal úlohu Hercula Poirota.
     Po tretie: preklad. Keď som pri opisoch Dianinej anatómie narazila na slovo "bříško" či "zadeček", doslova som škrípala zubami. Ešte horšie to pôsobilo v erotických scénach. Vari je hrdinka bábätko a hrdina pedofil? Čo je zlé na slovách "brucho" a "zadok"?
     A na záver: prvýkrát som Coulterovou sklamaná. Keby bol medzi hlavnými hrdinami normálnejší vzťah, keby boli sympatickejší a keby opustili Anglicko skôr, asi by som dala viac srdiečok. Ale takto Kouzlo Kalypsa zasluhuje ísť do police, s jedným srdiečkom za Karibik a s polkou za neobvyklé úvody kapitol (citáty, výroky, porekadlá).

Kristína

Magic Trilogy
1. Midsummer Magic (1987) – Kouzlo noci svatojánské (Baronet, 2008)
2. Calypso Magic (1988) – Kouzlo Kalypsa (Baronet, 2008)
3. Moonspun Magic (1988) – Kouzlo měsíční noci (Baronet, 2008)

Ukážka z knihy:

Kapitola 1.
Vypukla mezi nimi potyčka důvtipu.
Shakespeare

Cranston House,
Londýn, Anglie
Květen 1813

Diana Savarolová Londýn nenáviděla. Byl květen, a ona se stále jen třásla zimou. Toužila jet domů, zpátky na ostrov Savarol v Západní Indii, kde je pořád teplo a obloha stále prozářená jasným slunečním svitem. Pohlédla na Lucii, lady Cranstonovou, tu starou dračici, která má jazyk ostrý jako had, a rty sejí sevřely. Nebyla si zatím vůbec jistá, jestli ji má ráda. I když byla malá, vypadala tahle žena panovačně jako královna, se sněhobílými vlasy vysoko vyčesanými a ostrou bradou, vždycky zdviženou o kousíček výš než obyčejní smrtelníci. „Říkej mi teto Lucie," nakázala ta majestátní žena Dianě, když přijela. „Nejsem tak docela tvoje teta, ani prateta ne, ale to nevadí." Diana jí vyhověla. Kdo by neposlechl ty ostré bleděmodré oči, které se na člověka dívaly tak velitelsky?
„Ráda bych měla zatopeno v krbu," ozvala se Diana, když s neskrývanou touhou po teple pohlédla na prázdný rošt.
„Opravdu, má milá? To snad ne. Proč si nevezmeš teplejší šál?"
„Já nemám teplejší šál," odpověděla překvapeně Diana.
„Pak si budeš muset zvyknout. Jsi tady teprve týden, dítě." Lucia se vrátila ke svému strašidelnému románu, který byl nanejvýš nepravděpodobný a nadmíru napínavý. Diana se o tom jednou s vytřeštěnýma očima zmínila a Lucia jí na to tehdy řekla: „Inu, ještě nejsem mrtvá, mé milé dítě. Ráda se nechám na chvíli odnést pryč od svých šestapadesáti let, i když jen dočasně. Ta hrdinka je slaboduchá husa. Je to velmi zábavné čtení."
„Omdlela už hrdinka v téhle kapitole, teto?"
„Dvakrát," odpověděla Lucia. „Jednou se zloduchem a jednou s hrdinou. Je v tom dost zběhlá. Obávám se, že je to její jediná dovednost, pokud člověk nevezme v potaz její oči, o kterých se tu píše, že jsou modré jako chrpové nebe — což je, troufám si říci, nanejvýš nepravděpodobné – a velké jako podšálky z jemného porcelánu. Že by to byl wedgwood? Ach, má milá Diano, dnes večer jdeme na ples k lady Bellermainové. Vezmeš si ty nové modré hedvábné šaty. Nebudeš v nich vypadat tolik opálená."
Diana měla modré hedvábí ráda, ale ne proto, že v kontrastu s ním vypadala její pleť světleji. Byla v těch šatech vysoká a štíhlá jako zdravý mladý stromek. Ples! Měla pocit, jako by do ní uhodil hrom. Co se s ní stane před plným sálem cizích lidí, až vyjde najevo, že neumí… „Teto," řekla poněkud zoufale, „musím ti říci, že neumím…"
Didier, Luciin komorník, kterému láskyplně říkala „ten starý mnich", vstoupil do salonu, lehce se uklonil a oznámil svým hlubokým hlasem: „Lord Saint Leven je zde, mylady. Jak jste nařídila."
„Aha, Lyonel! Nestůjte tu jako špalek, Didiere, a uveďte mého synovce." Lucia zastrčila román pod sedátko křesla a pak obdařila Dianu pohledem, který si správně a přesně přeložila jako „Drž jazyk za zuby, nebo tě stáhnu z kůže".
Kdo je ten Lyonel? Skutečný Luciin synovec? Samozřejmě k němu bude zdvořilá. Jak vůbec mohlo Lucii napadnout, že by nebyla? Diana si dokázala na vlastní otázku snadno odpovědět. Nijak zvlášť se do zdvořilůstek vůči nikomu nenutila. Koneckonců, ona tu být nechce. Budu „držet jazyk za zuby", aspoň pro tuhle chvíli, říkala si a musela se usmát při představě, jak si strká ruku do úst, drží v ní jazyk a tiskne ho za zuby.
Lyonel nechtěl Lucii navštívit, aspoň zatím ne, ale právě se vrátil ze svého panství poblíž Yorku. Většinu času strávil s Frances a Hawkem v jejich dostihovém hřebčíně v Desborough. Nikdy v životě však neignoroval předvolání od Lucie, a kromě toho, zdůvodňoval si svou návštěvu v duchu, měl tu starou dámu rád. Koneckonců, zachránila ho před manželstvím, které by jinak skončilo katastrofou. Krátce zavzpomínal na Dancyho Moresseye, nyní chudáka manžela Charlottě. Prostřelil mu paži a ani se o tom nikdo nedozvěděl. Jen dobrý Bůh ví, že někdo se o tom musel aspoň doslechnout, protože Charlottě vřískala jako hejkal.
Lyon vkročil do salonu a zarazil se. Uprostřed místnosti tam stála dívka, ramena nahrbená, a celá se třásla. Očividně to nebyla služebná, neboť na něj hleděla s arogantní zvědavostí, ale její šedé šaty nebyly vůbec módní a navíc jí byly malé. Prsa, toho si nemohl nevšimnout, byla v živůtku stísněná tak, až se divil, že nepraskl žádný šev. Dívka vypadala docela pěkně, jak usoudil bez valného zájmu, byla vysoká a štíhlá, až na ta prsa. Vlasy byly husté a plavé, žíhané různými odstíny hnědé a zlaté, a oči měly, jak se na tu dálku zdálo, zajímavou zelenavě šedou barvu. Lyon vyslal pohled směrem k Lucii, jedno obočí tázavě vyklenuté.
„Pojď dál, hochu," volala Lucia. „Chci tě seznámit s tvou sestřenkou, Dianou Savarolovou. Diano, má milá, tohle je tvůj bratránek, Lyonel Ashton, ze Saint Leven."
„Bratránek?" zeptal se Lyon zvolna s pohledem na chvějící se dívku. „Vy jste nemocná?"
„Ne," řekla Diana ostře. „Je mi jen zima."
„No, to by nemělo být nakažlivé. Sestřenka, říkáš? Nevěděl jsem, že mám nějakou sestřenku Dianu Savarolovou."
„Je to poněkud vzdálená sestřenka," vysvětlila Lucia. „Já jsem taky nevěděla, že mám nějakého bratránka Lyona," prohlásila Diana.
„No dobrá," připustila Lucia. „Jste hodně vzdálení příbuzní. Vaše babičky byly sestřenice, myslím. Udělej pukrle, Diano," nakázala.
Diana předvedla jakýsi náznak úklony.
Lyonel se také žertovně uklonil.
„Posaď se, můj hochu. Didiere, přineste čaj," oslovila sluhu Lucia.
„Jak si vybavuji z otcova rodokmenu," řekl Lyonel s pohledem na Lucii, „moje babička se provdala za muže z nějakého bezbožného kraje a opustila Anglii."
„Západní Indie není zrovna bezbožná," ohradila se Diana. „No, ne moc, teď už ne. Piráti už tam dávno nejsou, ale na druhou stranu, kvakeři taky ne."
„Bál bych se tam jet, abych tam samým vzrušením nedostal infarkt."
„Tak vy jste ten Ashtonovic spratek," prohodila Diana.
„Prosím?"
„Pan Mendenhall o vás mluví jako o Ashtonovic spratkovi." Diana zvedla bradu, když si nasadil do oka monokl.
Lucia nevěděla, co má čekat, protože její drahý Lyonel se choval nanejvýš podivně, a to všechno kvůli té zpropadené Charlottě Havershamové. Byl – či spíš býval — dobře vychovaný, nadmíru zdvořilý, obzvlášť k ženám, a obdařený suchým humorem, který vůbec nebyl zlomyslný. Tenhle nový Lyonel hleděl na Dianu, jako by měla tři oči a flekatý obličej.
„To," řekla si Diana tiše, ale ne tolik, aby to nebylo slyšet, „by mohla být zajímavá podívaná." Tohle je tedy ten muž, kterému byl starý Oliver nucen odkázat všechny své statky.
„Co by mohla být zajímavá podívaná?"
„Přece kdybyste dostal infarkt."
„Á," přerušila je Lucia, „náš čaj. Diano, má milá, naliješ nám, prosím?"
Po třech dnech Lucia usoudila, že Diana je pro Lyonela ta pravá. Skutečně neměla vůbec v úmyslu souhlasit s Oliverem, který jí v posledním dopise poťouchle doporučoval, aby se Diana provdala ze jeho dědice. Pamatovala si Olivera jako nepraktického budižničemu s velkým nosem, nečistou pletí a ustupující bradou. Nenapsal jen jí, ale také Dianinu otci. A ti mladí se teď tady špičkují jako dva nevycválaní hospodští rváči. Oba musí mít někde nějaké předky ze selského rodu. Z její strany ne, samozřejmě.
Diana čaj nalévala nepříliš elegantně. „Předpokládám, že chcete zkazit ten čaj mlékem?"
Protože při těch slovech nevzhlédla, Lyonel řekl: „Komu je určena vaše věta?"
„Teta Lucia si nekazí čaj ničím. A vy, mylorde?"
„Rozhodně ho zkazte," prohlásil Lyonel, který za dvacet sedm let svého života neměl mléko v čaji ani jednou. Díval se, jak se dívka chvěje, tentokrát znechucením, a usmál se. Vstal a přistoupil k příborníku. Nalil si brandy.
„Rozmyslel jsem si to, čaj nechci," oznámil a krátce Dianě zasalutoval. „Co tady děláte?"
„Momentálně tady žiju. Posvátným úkolem tety Lucie je vychovat mě a uvést mě do společnosti."
„Nevypadáte jako materiál na první společenskou sezonu," podotkl Lyon a usrkl brandy. Byla dobrá. Lucia měla nejlepší sklepy v Londýně.
Dianin čajový šálek zarachotil. Co ten děsný člověk chce, ptala se v duchu. Jen se na ni podíval a začal se chovat hrubě. Ale ona není z těch, co po sobě nechají šlapat jako po kusu hadru. Proto jen utrousila: „To je jen dobře. Bílá mi totiž nesluší."
„Ne, to ne," souhlasil Lyonel. „Byla byste v ní moc žlutá."
„Myslím," vložila se do hovoru Lucia a dívala se nejprve na jednoho, pak na druhého, „že vás oba pošlu zpátky k chůvě, abyste se naučili způsobům. Hochu, od toho hrozného dne už uplynuly dva měsíce."
Lyonel ztuhl. Panebože, to ho mohlo napadnout, že Lucia nebude držet tu svou pusu.
„Od jakého hrozného dne?" zeptala se okamžitě Diana. Vybojoval souboj a zabil někoho? Přišel o všechny peníze v hazardní herně? Třeba byl nemocný, třeba…
„Do toho vám nic není," utrhl se na ni Lyonel. „Tedy, teto, proč jsi mě sem dnes zavolala? Mám velmi napilno, jak víš."
„Aspoň jsi vylezl z toho svého úkrytu," nedala se odbýt Lucia. „Jak se vede Frances a Hawkovi? Předpokládám, že sis lízal rány na Desborough Hall…"
„Teto," řekl Lyonel velmi tiše, „pověz mi, co chceš, nebo odejdu. Hned."
Lucia věděla, kdy ustupovat a kdy útočit. Teď byl čas na chlácholení uprostřed bojiště. „Hochu můj, mám problém. Abercrombie mě nechal na holičkách. Potřebuji, abys doprovodil dnes večer Dianu a mě na ples k Bellermainům."
Lyon hlasitě zasténal. „To snad ne, teto."
„Jestli se bojíš, že tam budou Charlottě a Dancy…" nechala větu vyznít do ztracena.
„Já kašlu na to, kde je nebo není Charlottě!"
„Nemluvíte zrovna vybraně," poznamenla Diana. Kdo je ta Charlottě? To ona byla příčinou toho hrozného dne?
„Pokud jde o vás," řekl Lyonel, neschopen odolat výzvě, „proč se nevrátíte, odkud jste přišla? Lze doufat, že nažloutlých žen je tam většina a nebyla byste tam tak nápadná."
„Já nejsem nažloutlá! Já jsem opálená. Na rozdíl od vás… šviháků… ráda vystavuji obličej slunci. Samozřejmě tady, v téhle Bohem zapomenuté krajině, si moc slunce neužijete, že? Vy například vypadáte pobledle a neduživě."
„Teto, sbohem. Slečno Savarolová, dělejte si, co je vám libo."
„Lyone! Roztrhám tě na kousky, jestli uděláš ještě krok!"
Lyonel měl sto chutí prskat, jaký měl vztek. Pak k jeho naprostému rozhořčení teta Lucia propukla v hlasitý a trhaný pláč, doprovázený tlumenými, hrdelními vzlyky. Zaklel pod vousy.