Ilona Andrews: Magie mrtvých
PŘICHÁZÍ SYMPATICKÁ DRSŇAČKA Z ATLANTY – KATE DANIELS
MAGIE MRTVÝCHILONA ANDREWS
Počet stran: 256
Provedení: váz. s přebalem
Rozměry: 145×205
Překladatel: Hana Šimečková
Autor obálky: Adam Dragon
EAN 9788073981211
Fantomprint 2011
Atlanta by byla příjemným místem k životu, jen kdyby nebylo magie…
Když magie pohltí svět, objevují se monstra a odpadlí mágové spřádají svá temná kouzla. Pistole se zasekávají a auta odmítají startovat. Pak se ale technologie znovu přihlásí o slovo a magie ustoupí. Jen po ní zbydou nejrůznější druhy paranormálních problémů.
Kate Daniels se živí likvidací takovýchto magických potíží. Když je ale zavražděn její opatrovník, honba za spravedlností ji vtáhne do mocenských bojů mezi dvěma nejsilnějšími frakcemi magických bytostí v Atlantě. Mezi Pány mrtvých, nekromanty ovládající upíry a Smečku, polovojenský klan kožoměnců. Tyto dvě strany se vzájemně obviňují ze série neobyčejně brutálních vražd – a smrt Katina opatrovníka by s touto záhadou mohla být spojená. Obě organizace na Kate nemilosrdně tlačí, aby případ co nejrychleji vyřešila, a ona si s postupem času začíná uvědomovat, že si ukousla větší sousto, než dokáže strávit…
Ilona Andrews a její sága o Kate Daniels
(*1976, *1970)
Ačkoliv se Ilona Andrews jeví na první pohled jako čistě ženské jméno, ve skutečnosti se za tímto pseudonymem skrývá manželská i autorská dvojice Ilona a Andrew Gordonovi. Ilona se narodila ještě v Sovětském svazu a do Spojených států se dostala až jako teenager. Andrew je oproti tomu rodilý Američan, který sloužil v námořnictvu a později i v armádě. Ovšem zvěsti o tom, že on byl elitním americkým špionem s povolením zabíjet a ona tajemnou ruskou agentkou, která ho nakonec svedla, jsou zlomyslnou fabulací jejich literární konkurence. Kterou ovšem s velkou chutí šíří sama autorská dvojice :-). Ve skutečnosti se poznali až na univerzitě, kde Ilona studovala biochemii a Andrew jí začal pomáhat s psaním první knihy. V současnosti žije tato sympatická dvojice v Oregonu společně se dvěma dětmi, třemi psy a kočkou.
Do žánru městské fantasy vstoupila Ilona Andrews románem Magie mrtvých (Magic Bites, 2007). V něm se poprvé na scéně objevila Kate Daniels, která se jako žoldačka nechává najímat k řešení různých problémů souvisejících s nadpřirozenými bytostmi. Těch je ve světě, který prodělal jakousi magickou apokalypsu, víc než dost… Román čtenáři přijali velmi příznivě, takže se autoři mohli pustit do dalšího psaní. Cyklus má zatím pět knih, vedle již zmiňované Magie mrtvých je to ještě Magic Burns (2008), Magic Strikes (2009), Magic Bleeds (2010) a Magic Slays (2011).
Více informací najdete na autorském webu www.ilona-andrews.com
Ukážka
Hluboké varovné zavrčení mě přimrazilo na místě. Ozvalo se ze z tmavé díry v budově přes ulici a rozlehlo se ruinami. Vzbuzovalo prastaré vzpomínky na časy, kdy byli lidé jen ubohými holátky, jež se krčila u slabých plamenů prvotního ohně a prohledávala tmu vyděšenýma očima, protože se v ní skrývali obrovští hladoví zabijáci. Mé podvědomí začalo panicky vřískat. Ovládla jsem se a protáhla si krk, až mi zapraskaly obratle. Nejdřív na jednu stranu, pak na druhou.
Koutkem oka jsem zahlédla štíhlý stín. Nalevo nade mnou se na vyčnívajícím bloku betonu ladně protahoval jaguár, elegantní socha odlitá z tekutého kovu měsíčních paprsků.
Homo panthera onca. Zabiják, který dokáže kořist ulovit jedním skokem.
Nazdar, Jime.
Jaguár mě pozoroval jantarovýma očima. Kočičí tlama se roztáhla v překvapivě lidském úšklebku.
Mohl by se smát, kdyby chtěl. Nevěděl, co je v sázce.
Jim odvrátil hlavu a začal si umývat tlapy.
Když jsem přecházela ulici a vcházela do díry, šavli jsem pevně držela v ruce. Spolkla mě temnota. A do nosu mě udeřilo ulpívající pižmo kočičího pachu. Takže to nakonec medvěd nebude.
Kde je? Očima jsem prohledávala budovu, upírala zrak do šera. Mezerami ve zdech dovnitř pronikalo měsíční světlo a vytvářelo iluzi pološera a úplné temnoty. Věděla jsem, že mě sleduje. A že si to užívá.
Diplomacie nikdy nebyla mou silnou stránkou. Došla mi trpělivost… „Načičiči…“
U protější zdi zaplály dvě zlaté oči. V temnotě se pohnula silueta a vstala. Ty oči stoupaly výš a výš, dokud se netyčily až nade mnou. Jedna neskutečně velká tlapa se pohnula do měsíčního světla a rozvířila prach na špinavé podlaze. Nebezpečné drápy vystřelily ven a pak se znovu stáhly. Tlapu následovalo masivní rameno pokryté šedou kožešinou přeťatou nezřetelnými kouřovými pruhy. Obrovské tělo se posunulo dopředu, jako by se na mě chtělo vrhnout, a já ztratila rovnováhu a padla zadkem do špíny. Dobrý bože, tohle nebyl jen lev. Tahle obluda musela měřit v kohoutku minimálně metr padesát. A proč byla kruci pruhovaná?
Obrovitá kočka mě obkroužila, zpola na světle, zpola ve stínu, tmavá hříva se na ní vlnila, jak mě obcházela. Vyškrábala jsem se na nohy a skoro narazila do šedého čenichu. Chvíli jsme se na sebe dívali, vzájemně se měřili pohledy. Pak jsem se otočila a začala si oprašovat kalhoty tím nejnedůstojnějším způsobem.
Lev zmizel do tmavého kouta. Místností proběhlo zaševelení moci a neodbytně zatlačilo na moje smysly. Kdybych neměla své znalosti, řekla bych, že se právě proměnil.
„Načičiči?“ zeptal se vyrovnaně mužský hlas.
Nadskočila jsem. Žádný kožoměnec se nedokázal změnit z šelmy v člověka bez toho, aby si pak zdřímnul. Dokázali se proměnit do meziformy, ale šelmolidé mívali s mluvením problémy.
„Jo,“ přitakala jsem. „Přistihl jste mě nepřipravenou. Příště přinesu smetanu a hračky z kočičí šanty.“
„Jestli nějaké příště bude.“
Otočila jsem se. Stál tam v teplákách a volném tričku. Skromný kožoměnec, jak osvěžující. Ani bych nevěděla, že se zrovna proměnil, kdybych neviděla, jak se mu kůže vlhce leskne potem.
Pomalu si mě prohlížel, posuzoval a odhadoval mé schopnosti.
Mohla jsem se rezervovaně červenat, a nebo mu to oplatit. Rozhodla jsem se nečervenat.
Pán šelem byl o něco vyšší než já a vyzařovala z něj nahromaděná síla. Stál v jednoduché, vyvážené póze. Plavé vlasy měl zastřižené nakrátko, aby se nedaly snadno uchopit. Na první pohled by mu člověk hádal něco kolem pětadvaceti, ale jeho postava ho zrazovala. Triko se mu na ramenech napínalo. Záda měl široká a svalnatá, charakterističtější pro sílu a energii, kterou člověk oplýval na začátku třicítky.
„Jaký druh ženy vítá Pána šelem slovy ‚načičiči‘…?“ zeptal se.
„Výjimečný,“ zamumlala jsem odpověď, která se přímo nabízela. Nakonec se mu budu muset podívat do očí. Lépe dříve než později.
Pán šelem měl silnou, hranatou bradu. Kořen úzkého nosu měl pokřivený, jako by mu ho někdo více než jednou zlámal a nezahojilo se to tak, jak mělo. Když vezmu v úvahu regenerační schopnosti kožoměnců, někdo ho musel praštit do ksichtu perlíkem.
Naše pohledy se setkaly. V šedých očích mu zatančily zlaté jiskřičky. Měla jsem nutkání sklonit hlavu a dívat se jinam.
Prohlížel si mě, jako bych byla zajímavá čerstvá svačinka. „Jsem Pánem svobodných šelem,“ oznámil mi.
„To mi došlo.“ Možná čekal, že udělám pukrle.
Trochu se naklonil dopředu, očividně nade mnou přemýšlel, protože si mě měřil, jako bych byla nějaký podivný brouk. „Proč by rytíř Ochránce najal bezejmenného žoldáka na vyšetřování smrti Mystika?“
Obdařila jsem ho svým nejlepším tajuplným úsměvem.
Zašklebil se. „Na co jste přišla?“ zeptal se.
„Bohužel nejsem oprávněna vám to sdělit.“ Ne když mohl podezřelý patřit ke Smečce.
Naklonil se dopředu ještě víc, nechal na svou tvář dopadnout měsíční světlo. Díval se přímo, těžko se tomu odolávalo. Naše pohledy se do sebe zaklesly a já zaskřípala zuby. Mluvili jsme spolu pět vteřin a on už na mě zkoušel pohled alfy. Jestli začne klapat zuby, budu muset začít utíkat. Nebo ho seznámit se svým mečem.
„Řeknete mi, co víte. A to hned,“ nakázal.
„Nebo?“
Na to neodpověděl, tak jsem pokračovala. „Víte, tyhle druhy výhružek obvykle mají nějaké ‚nebo‘. A nebo taky ‚a‘. Řekni mi to, a nechám tě žít nebo něco takového.“
Oči mu zaplály zlatem. Jeho pohled byl teď nesnesitelný.
„Můžu tě donutit, abys žadonila, ať mi to můžeš říct,“ ucedil, tónem se jeho hlas podobal hlubokému vrčení. Po páteři mi v ledových botách přeběhl mráz.
Stiskla jsem jílec Zabíječe, až to bolelo. Ty zlaté oči se mi propalovaly až do duše. „To bych neřekla,“ slyšela jsem vlastní hlas, „přijde mi, že jsi trochu z formy. Kdy ses naposled musel osobně starat o vlastní špinavou práci?“
V pravé ruce mu zacukalo. Pod napnutou kůží mu vzkypěly svaly a z pórů vyrazila srst, aby obalila paži. Prsty mu zesílily a vyjely z nich drápy. Ruka vyrazila nelidsky rychle. Uhnula jsem dozadu.
Ovanula mi tvář, ale nezanechala za sebou šrámy. Pramen vlasů oddělený od zbytku copu mě zalechtal na tváři. Drápy zmizely.
„Myslím, že si ještě pořád pamatuju, jak na to,“ odtušil.
Z mých prstů přešla jiskra magické energie do jílce Zabíječe a vsákla se do čepele, takže se hladký kov mléčně rozzářil. Ne že by to světlo opravdu dělalo něco užitečného, ale vypadalo zatraceně efektně.
„Až si budeš chtít zatančit, řekni si,“ pobídla jsem ho.
Usmál se. Pomalu a lenivě. „Už se nesměješ, holčičko?“
Uměl udělat dojem, to se musí nechat. Protočila jsem šavli, abych si rozcvičila zápěstí. Čepel opsala ve vzduchu úzkou zářící elipsu, pár světélkujících kapek upadlo na špinavou podlahu. Jedna spadla vedle nohy Pána šelem. Odtáhl se od ní. „Zajímalo by mě, jestli tě všechno to proměňování zpomalilo.“
„Máchni po mně tím svým žabikuchem a uvidíme.“
Kroužili jsme kolem sebe, naše chodidla zvedala obláčky prachu z podlahy. Chtěla jsem s ním bojovat, už jen proto, abych zjistila, jestli se mu dokážu ubránit.
Z pootevřených rtů mu vyšlo zavrčení. Odhadovala jsem vzdálenost mezi námi. Švihla jsem po něm zbraní.
