V originále: Lie by Moonlight
Vydal: Baronet 2005
Concordie Gladeová se narodila jako nemanželská dcera na tehdejší dobu — píše se poslední čtvrtina 19. století a v Anglii panuje královna Viktorie — velice moderního a nekonvenčního páru. Skandál, který vypukl, když ti dva založili volnomyšlenkářskou komunitu v Crystal Springs, neutichl ani po letech. Concordie si svůj původ s sebou nese jako celoživotní handicap. Když si po smrti rodičů hledala zaměstnání jako učitelka, musela se uchýlit k falešnému jménu, ale ani tak se neubránila prozrazení a ztrátě místa. V nejvyšší nouzi jí jako dar z nebes spadne do klína nabídka, aby na odlehlém hradě Aldwicku vyučovala čtyři osiřelé dívky. Když však za čas přijde na to, že se za tím báječným zaměstnáním tají cosi nekalého, rozhodne se i se svými svěřenkami z hradu zmizet.
Vymyslí důvtipný plán a doufá, že založením požáru odvrátí pozornost strážců, její naděje se však splní pouze zčásti. Nakonec jí nezbude než přijmout pomoc neznámého muže, který se jí v kritickém okamžiku zjeví po boku. Velmi brzy však Concordie pochopí, že se bez jeho ochrany neobejde ani v příštích dnech. Ten, kdo jí i dívkám strojí úklady, není totiž nikdo menší než samotný král londýnského podsvětí.
Opäť skvelá romantická detektívka z pera tejto autorky, musím povedať že z celej tejto série je táto kniha najlepšia, a nielen pokiaľ ide o zápletku, ale hlavne čo sa týka humoru a postáv.
Príbeh rozhodne okorenili štyri dievčatá, ktoré Concordia vyučuje a ktorým hrozí nebezpečenstvo. Dievčatá z ktorých má každá nadanie na niečo iné spolu s Concordiou unikajú z hradu, podľa presne vytvoreného plánu, ale ako to už býva i napriek dôkladnému plánovaniu nie vždy je možné dosiahnuť úspešný koniec úteku, dievčatám sa to podarí len vďaka Ambrosovi, ktorý zasiahne práve, keď sú utečenkine v úzkych. A že jeho pomoc je neoceniteľná sa Concordia presvedčí ešte niekoľko krát počas ďalších dní, keď sa vydajú spolu v ústrety dosť nekonvenčnému dobrodružstvu.
Aké nebezpečenstvo dievčatám vlastne hrozí, a kto vlastne ten záhadný Ambros vlastne je si určite radi prečítate sami, ja len dúfam že táto kniha vyjde i v slovenčine 🙂
Vanza | ||||
With This Ring | Beriem si ťa | Socha Afrodity | 2005 | IKAR |
I Thee Wed | Snubný prstienok | Vezmu si tě | 2001 | IKAR |
Wicked Widow | Zlomyseľná vdova | Černá vdova | 2002 | IKAR |
Lie by Moonlight | ————— |
Místo nejtemnější | Baronet |
Ukážka z knihy:
1
Na sklonku vlády královny Viktorie…
Půlnoc na hřbitově obestřeném mlhou. Pochmurnější místo nikde na světě zaručeně neexistuje, pomyslela si Annie Petrieová.
Zachvěla se a přitáhla si plášť pevněji k hrdlu. V životě se tak příšerně nebála. Pověsti o muži, s nímž se zde měla setkat, však hovořily velmi jasnou řečí. Místo a čas vždy volí on a ke schůzce dojde podle jeho přání, nebo vůbec ne.
Snad tisíckrát si přes den umínila, že v noci nikam nepůjde. Nervy jí totiž div nevypověděly službu, když se ráno probudila a na nočním stolku uviděla ležet jeho vzkaz.
Třesoucími se prsty uchopila aršík papíru, ohromená pomyšlením, že za noci vstoupil do jejího příbytku. Že dokázal překonat zamčené dveře a okenice. Nezaslechla totiž nejmenší zvuk; vůbec nevytušila cizí přítomnost. Bylo to, jako by ji navštívil duch.
Když se konečně jakž takž uklidnila a přiměla se soustře¬dit na jeho stručný vzkaz, shledala, že je to pouze seznam pokynů. Nakonec, protože věděla, že už stejně znovu neusne, dokud nezjistí alespoň něco, poslušně si vryla do paměti jeden každý požadavek ze seznamu.
Patřilo k nim i to, že musí ztlumit světlo svítilny, jakmile projde hřbitovními vraty. Lucerna nyní vydávala jen nepatrnou záři, jež se v přízračné mlze zrcadlila. Tmavé tvary náhrobních kamenů, krypt a pomníků se hrozivě rýsovaly v mlžné temnotě. Jen s vynaložením veškeré své vůle se přinutila kráčet vpřed. Když došla až sem, říkala si v duchu, že teď už to přece nevzdá. Alespoň tohle musí pro ubohou Nellii udělat.
„Dobrý večer, paní Petrieová."
Hlas hlas byl temný a zlověstný jako hřbitov a přicházel od vchodu do nedaleké krypty. Strnula. Byla příliš vyděšená, aby dokázala vykřiknout, natož aby se dala na útěk.
Je to hlas džentlmena, prolétlo jí hlavou. To pomyšlení jí kupodivu nahnalo ještě větší snach. Pomaloučku se otočila a snažila se ho ve tmě rozpoznat. Chabé světlo svítilny však
Do studené temnoty pod starou kamennou kryptou nedosáhlo.
Splnila jsem vše co bylo na seznamu," oznámila a uvědomovala si při tom, že se jí hlas neovladatelně třese.
„Výborne, překvapilo by Vás zjištění, že se nemálo těch, kteří si se mnou umluví schůzku, nakonec vůbec nedostaví?"
„Ne, pane.To by mne nepřekvapilo ani v nejmenším."S úlekem si uvědomila že jí přece jen špetka kuráže zbyla. „Jen málokdo by se hrnul na schůzku s cizím mužem vaší reputace na takové místo a v takovou hodinu, o tom není sporu."
„Pravda," znělo to pobavene ,,zjistil jsem však, že strašidelný čas a místo pomohou eliminovat ty, kteří nejsou k činu skálopevně odhodláni" na chvíli se odmlčel. „Pracuji pouze pro ty, kteří |jsou rozhodnuti obdržet odpovědi, ať to stojí, co stojí, víte?"
„Už jsem se rozhodla, pane
„Věřím vám. Nepřejdeme tedy k věci? Předpokládám, že jde o vaši sestru, která zemřela před dvěma dny." Jeho slova jí otřásla. „Vy víte o Nellii?"
„Když jsem dostal vzkaz, že se chcete se mnou setkat, byl jsem pochopitelně zvědavý, oč jde. Trochu jsem se poptal a zjistil jsem, že jste při tragické nehodě stratila sestru." V tom je právě ten problém, pane. Žádná nehoda to nebyla ii vybuchla chraptivě. „Vím, že to policie tvrdí, ale není to pravda"
Nellii Taylorovou našli plout obličejem dolů v bazénu v Doncasterových lázních. Všechny důkazy nasvědčovaly tomu, že uklouzla na dlaždicích na okraji nádrže, udeřila se do hlavy a utonula."
Chladné a nevzrušené konstatování základních skutečností v ní probudilo hněv a bezmocné zoufalství, jež v ní od Nelliiny smrti doutnaly.
„Já tomu nevěřím, pane," prohlásila umíněně. „Moje sestra v těch lázních pracovala víc než deset let, nastoupila tam už jako třináctiletá. Tenkrát tam dr. Doncaster ještě provozoval svou vodoléčbu. Nellie se tam výborně vyznala a na mokré dlaždice si dávala pozor."
„Nehody se stávají, paní Petrieová."
„Říkám vám, že to nehoda nebyla." Prudce sevřela rukojeť svítilny. „Někdo ji zabil."
„Jak si tím můžete být tak jistá?"
V hlase mu zněla zdvořilá zvědavost.
„Žádný důkaz nemám, pane, to jsem vám už řekla." S námahou polkla a narovnala se v ramenou. „Chci, abyste pro mne zjistil, co se tam doopravdy stalo. Není snad právě tohle vaše zaměstnání?"
Dlouho bylo ticho. „Ano, paní Petrieová, přesně tak," potvrdil konečně. „Povězte mi trochu víc o své sestře."
Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a připomněla si, že si musí dávat pozor na všechno, co mu teď řekne. „Nellie pracovala v ženském oddělení lázní."
„Její tělo se ale našlo v bazénu v mužském oddělení."
„Ano, pane, to vím. Mimo jiné ve mně právě tohle vzbudilo podezření."
„Měla vůbec někdy příležitost pracovat v mužském oddělení?"
„Nu, to ano, jednou za čas." Tohle je ta nepříjemná část, pomyslela si, přesně té by se nejraději vyhnula. „Někteří pánové si připlácejí, aby je dostala na starost lazebnice, umyla jim vlasy nebo je v soukromí namasírovala."
„Je mi známo, že jsou takové služby k máni," prohodil nezávazně. V útrobách ji zastudilo úlekem. Jestli usoudil, že Nellie byla prodejné děvče, nebude o takový případ stát.
„Není to tak, jak si myslíte, pane. Nellie byla slušná a tvrdě pracující žena. Nebyla žádná děvka."
„Promiňte mi to. Neměl jsem v úmyslu něco takového naznačovat."
Ten je ale zdvořilý, pomyslela si udiveně. Vlastně to znělo, jako by to myslel upřímně. Jen málokterý příslušník jeho vrstvy by se namáhal s omluvou vůči pouhé obchodnici, jako je ona.
„Nevím samozřejmě úplně přesně, co se v těch soukromých místnostech v pánské části lázní dělo," připustila. „Vím jenom, že tam Nellie občas pracovala. Řekla mi, že někteří zákazníci požadovali její služby a že od nich dostávala velmi slušné spropitné."
Muž, který stál ve vchodu do hrobky, mlčel tak dlouho, až se začala obávat, jestli mezitím neodešel. Na hřbitov se sneslo nepřirozené ticho.
Klepy, které sejí donesly, tvrdily, že se po libosti zjevuje a zase mizí. Když o tom slyšela poprvé, odbyla to jako naprostý nesmysl, ale teď, uprostřed noci a na mlhou zahaleném hřbitově, by docela snadno uvěřila, že rozpráví s přízrakem z onoho světa.
Možná že ve dne přespává v rakvi zrovna tady v té hrobce, kde ještě před chvílí stál.
Při tom pomyšlení ji zachvátila čirá hrůza.
„Myslíte si, že Nellii zavraždil některý z těch speciálních klientů?" otázal se.
„Nic jiného mi nedává smysl, pane."
A zase nastalo to hrozné ticho. Mlha najednou jako by ztežkla a zhoustla a pohltila i ten nepatrný zbytek měsíčního světla, který se jí ještě před chvílí dokázal prodrat. Teď už nerozeznávala ani obrysy hrobky.
„Tak dobře, já to pro vás vyšetřím," slíbil. „Tedy pokud jste si skutečně jistá, že o odpovědi na své otázky stojíte."
„Co tím myslíte, pane? Proč bych o ně neměla stát?"
„V případech, jako je tento, není neobvyklé, že se klient dozví o zemřelém něco, bez čeho by se velice rád obešel."
Zaváhala. „Chápu, jak to myslíte, pane. Ale Nellie byla moje sestra. Jako my ostatní dělala jen to, co musela, aby se uživila. Srdcem však byla zlatý člověk. Nemohla bych se sama sobě podívat do očí, kdybych se aspoň nepokusila zjistit, kdo jí tak strašlivě ublížil."
„Rozumím, paní Petrieová. Ohlásím se vám, jakmile budu mít nějaké výsledky."
„Děkuji vám, pane. Jsem vám vděčná." Odkašlala si. „Slyšela jsem, že za své služby žádáte plat."
„Nic není zadarmo, paní Petrieová."
Ta slova způsobila, že se znovu roztřásla, ale držela se statečně. „Ano, tak tedy, snad abychom probrali, co bych měla zaplatit. Vydělávám si prodejem slunečníků celkem slušně, ale bohatá nejsem."
„Nedávám si za své služby platit penězi, paní Petrieová. Vybírám si odměnu spíš formou přátelských služeb."
Vyděsila se. „Jak prosím, pane? Nejsem si jistá, že to chápu."
„Možná přijde čas, kdy budu potřebovat dva či tri slunečníky. V takovém případě se na vás obrátím. Souhlasíte s takovou podmínkou?"
„Ano, pane," zašeptala zmateně. „Ale při nejlepší vůli si nedokážu představit, nač by vám byl dámský slunečník, pane."
„Člověk nikdy neví. Důležité je, že jsme uzavřeli dohodu. Před nikým se o naší dnešní schůzce nezmiňujte." „Ne, pane, budu mlčet, slibuji." „Dobrou noc, paní Petrieová."
„Dobrou noc, pane." Nevěděla, co se od ní čeká dál. „Děkuji vám."
Otočila se a rychle vykročila k bráně. Jakmile k ní došla, zesílila světlo lucerny a chvatně zamířila k důvěrněznámému pohodlí útulného bytečku nad obchůdkem se slunečníky.
Udělala, co bylo v jejích silách. Z toho, co se o něm až dosud doslechla, třebaže ne všechno musela být pravda, věděla s jistotou jen jedno: dá se mu věřit, že své slovo dodrží.
Spracovala Lenka