Nevhodný nápadník

Beverley Jo

NEVHODNÝ NÁPADNÍK

Vydavateľstvo: Domino 2006

A Most Unsuitable Man (2005)

ANOTÁCIA:

Damaris Myddletonová vyrůstala na venkovském sídle. Po otcově smrti se Damaris rozhodne vyměnit nudu venkova za okázalou nádheru šlechtických paláců. K dosažení tohoto cíle jí sice chybí manžel z nejvyšších kruhů, ale rázná Damaris v tom nevidí problém. Po otci zdědila závratný majetek a za peníze se dá pořídit cokoliv – proč tedy ne vysoce postavený manžel?
Pevně odhodlaná Damaris přijíždí do Londýna, ale vzápětí zjišťuje, že jemné finesy společenské smetánky jsou pro její přímočarou povahu příliš tvrdý oříšek. Když ji navíc veřejně odmítne markýz z Ashartu, v němž spatřovala možného budoucího chotě, zahanbeně uprchne z večírku, čímž se mezi honorací definitivně znemožní. Po útěku se o ni zajímá jen jediný člověk, o nějž by se ale vůbec neměla zajímat ona. Fitzroger je sice nesmírně přitažlivý, ale zato chudý dobrodruh, kterého navíc pronásleduje dávný milostný skandál.
Damaris dobře ví, že Fitzroger jí do nejvyšších kruhů nepomůže, ale zároveň se v jeho přítomnosti cítí tak dobře… Dokáže upustit od velkolepých plánů a dát své srdce muži, který je pro ni vskutku nevhodným nápadníkem?

Malloren

My Lady Notorious (1993) – Nespoutaná dáma (Domino 2004)
Tempting Fortune (1995) – Pokušení (Domino 2005)
Something Wicked (1997) –Hříšná dáma (Domino 2005)
Secrets of the Night (1999) – Tajemství noci (Domino 2001)
Devilish (2000) – Černý markýz (Domino 2002)
Winter Fire (2003) – Falešné zásnuby (Domino 2006)
A Most Unsuitable Man (2005) – Nevhodný nápadník (Domino 2006)

 

 

 

 

Ukážka z knihy:

1

Za rozbřesku vyrazil z Rothgar Abbey kočár a jel tak rychle, jak jen to dovolil sníh napadlý přes noc. Uvnitř se modlila Damaris, aby neuvázli v závěji. Briggs, kočí jejího poručníka, zamračeně prorokoval, že se daleko nedostanou, a jestliže ano, stejně bude zase sněžit a to je zastaví. Damaris mu však sypala do dlaně zlaťáky tak dlouho, dokud s cestou nesouhlasil.

Být jednou z nejbohatších žen v Anglii má své výhody.

Co když ji pronásledují? Vrzání kočárových kol a dusot kopyt koní přehlušovaly všechny ostatní zvuky – nebo ji ohlušovalo bu­šení jejího vlastního srdce.

„Tohle špatně skončí; bude z toho malér," předvídala Maisie už alespoň po dvacáté. Pětadvacetiletá Maisie byla baculatá, prostá a většinou veselá, ale dnes se tvářila zasmušile. „Jak se dostaneme až tak daleko domů, aniž by nás chytili, slečno?"

Damaris ji už málem okřikla, ale uvědomila si, že je to možná jediná přítelkyně, která jí na světě zbyla. „Už jsem ti to říkala. Musíme se dostat na londýnskou silnici a koupit si lístky na sever. Je mi jednadvacet. Mallorenové mě nemohou vytáhnout z veřej­ného dosta vniku."

Maisino mlčení jakoby křičelo: Kéž bych si tím mohla být jistá.

Damaris měla rovněž značné pochyby. Mallorenové se zjevně řídili vlastními zákony a její poručník, lord Henry, byl prachoby­čejný tyran.

Snad jim to nebude vadit. Možná budou dokonce rádi, že jim ukázala záda.

Kočár se zakymácel a vyjel z parku, který obklopoval Rothgar Abbey. Přestože to postrádalo logiku, ulevilo se jí, že opustila pan­ství Mallorenů.

Začala se těšit. Ve Farnhamu přestoupí do veřejného dostavníku a v Londýně si koupí lístek na sever. Jakmile bude zpátky v Birch House… Dále to nedokázala domyslet. Netušila, co si počne pak. Pravděpodobně bude zase třít bídu, protože otcova poslední vůle umožňovala jejímu poručníkovi, aby jí zadržel příjmy, pokud ne­bude žít tam, kde jí přikáže, a neposlechne jeho příkazy. Bude jí to proti srsti, ale dokáže žít z mála. A potrvá to jen do doby, kdy dosáhne dvaceti čtyř let…

Koutkem oka zaznamenala pohyb a prudce se otočila na­pravo.

Kolem okna se mihl jakýsi jezdec. Pěkný kůň. Pěkný jezdec. Světlé vlasy vlající ve větru. Fitzroger? Ne!

Zarazil kočár. „Nějaké potíže, pane?" ozval se kočí.

Odpověď pronesl onen úsečný chladný hlas, který ji už celé dny mučil. „Musím si promluvit se slečnou Myddletonovou."

Maisie zasténala. Damaris málem také. Kočár už nebyl pro­středkem k úniku, nýbrž pastí.

Fitzroger přejel k oknu a nahlédl dovnitř. Vždycky se oblékal prostě, ale teď vypadal jako vandrák. Světlé vlasy se mu volně vlnily na ramena, košili měl u krku rozhalenou a pod obyčej­ným modrým kabátem neměl žádnou vestu. Věru nedostatečný oděv!

Pohled jeho modrých očí byl… jaký? Rozzlobený? Má vůbec Ashartův nemajetný přítel právo zlobit se na ni?

Damaris spustila okno, ale jen se z něj vyklonila a zavolala: „Jeď dál, Briggsi!" Zakousl se do ní chladný vzduch. Zatracený Briggs neposlechl.

Fitzroger uchopil okraj okna holou rukou. Nemohl zadržet ko­čár silou, ale stejně ji to gesto zneklidnilo a zabránilo jí okno za­vřít.

Holá ruka. Holý krk. Nepokrytá hlava.

Doufala, že umrzne. „Co si přejete, pane?"

Pustil se kočáru, seskočil z koně a zavolal podkoního, aby ho převzal. To Damaris vyburcovalo. Vyklonila se ještě víc a zaječela: „Jeď, ty zbabělý ničemo!"

Mohla si ušetřit dech. Briggs ji navzdory ohromnému spropit-nému opouštěl při první překážce. Kdyby uměla řídit koně, vylez­la by na kozlík a chopila by se otěží sama.

Za oknem se objevil vykulený mladý podkoní v hrubém vlně­ném kabátě s rukavicemi a čepicí na hlavě a ujal se koně. Fitzroger otevřel dveře a usmál se – ale na Maisii, nikoli na Damaris. „Vrať se domů s podkoním. Já tvoji paní za chvíli přivezu."

„Ne, to neudělá. Maisie, neopovažuj se ho poslechnout!"

Zrádkyně Maisie se škrábala ke dveřím. Damaris ji popadla za sukni, aby jí v tom zabránila, ale Fitzroger ji ostře plácl přes ruku, takže ji pustila.

Damaris na něj civěla s otevřenou pusou. Ruka ji pálila. „Jak se opovažujete?"

Natáhla se, aby přirazila dveře, ale ten člověk skočil do kočáru a zavřel je sám. Usadil se na protějším sedadle a oslovil podkoní-ho otevřeným oknem. „Odvez tu komornou domů a o všem po­mlč."

„Ano, pane."

Damaris se zmocnila slepá zuřivost a sáhla pro pistoli skrytou v čalounění u svého sedadla. O zbraních nic nevěděla, ale jistě ne­bude tak těžké namířit a stisknout kohoutek.

Silná ruka jí sevřela zápěstí. Fitzroger nic neříkal, ale Dama­ris se najednou nedokázala pohnout. Holá ruka a chladný pohled jeho očí ji zmrazily.

Vyprostila se a strčila ruce zpátky do rukávníku, přičemž upře­la pohled kamsi nad jeho hlavu. „Pane Fitzrogere, povězte, co mi chcete říct, a vypadněte."

Vyklonil se z okna. „Kočí, pobídni koně a nezapomeň obrátit kočár."

Zpátky k domu. Nevrátí se – nemůže se vrátit -, jenže právě ted netušila, jak tomu zabránit. Dusila se slzami, ale potlačila je. Rozplakat se by byla poslední kapka.

Vytáhl okno, čímž zabránil v přístupu mrazivému zimnímu vzduchu, ale zároveň je oba uvěznil v uzavřeném prostoru. Jejich nohy se sotva mohly vyhnout doteku a Damaris téměř cítila teplo jeho těla.

„Vlastně jste vůbec nechtěla utéct, že?"

Mlčela.

„Udivilo mě, že jste přemluvila sluhy lorda Henryho, aby vás odvezli. Jak se vám to povedlo?"

„Díky zlaťákúm," přiznala rozhodně. „Já jich mám hojnost, ale vám se zřejmě nedostávají, pane."

„Já zato dokonale rozumím tomuto světu, na rozdíl od vás, slečno Myddletonová."

Střelila po něm pohledem. „V tom případě je vám zajisté jasné, že jsem zničená."

„Ještě ne, zničit by vás mohl právě tenhle bláznivý útěk."

Odvrátila pohled a zadívala se na pochmurnou scenerii venku. „U toho už nebudu."

Jak se jí ale podaří znovu uprchnout? Fitzroger nevypadal na to, že by se dal pohnout slzami či rozumem. A podplatit se na­vzdory své zjevné chudobě také patrně nedá.

„Máte bojovného ducha," podotkl, „ale bojovník musí znát te­rén. Útěk nepomůže, protože se stejně jednoho dne budete muset s těmito lidmi setkat. Pokud byste se ovšem nerozhodla žít jako poustevnice."

Jsi-li na pochybách, zaútoč. „Ashart by se měl stydět. Očekávalo se, že se se mnou ožení. Vy to dobře víte."

„Očekávalo se, že se ožení s vašimi penězi."

Slyšet tak nepokrytě vyslovenou pravdu bolelo, ale Damaris se mu podívala do očí. „Byl to čestný obchod. Moje bohatství za jeho titul. Bez mých peněz nepřežije."

„Kdo šetří, má za tři."

Hořce se zasmála. „On hodlá šetřit? Ashart? Zrovna on, který si potrpí na diamantové knoflíky a nádherné koně?"

„Na tom něco je, ale co se stalo, nedá se odestát. Teď se jedná o vaši budoucnost."

Najednou ji napadlo, že možná tuší důvod jeho počínání. Fitz­roger byl pro ni záhadou, ale o tom, že je chudý, se nedalo pochy­bovat. Držel se při životě jako Ashartúv neplacený společník.

„Nevyměním své bohatství za nic menšího, pane, pokud máte něco podobného v úmyslu."

Pokud ho pravda zabolela, nedal to na sobě znát. „Tak vysoko bych rozhodně nemířil, slečno Myddletonová. Pokládejte mě za sira Galahada, který vyjel na pomoc panně v nesnázích ze zcela nezištných a ušlechtilých důvodů."

„Já žádnou pomoc nepotřebuju. Potřebuju jen, abyste mě ne­chal jít vlastní cestou."

Vypadal, jako by s ní chtěl zatřepat, ale pak se uvolnil, poho­dlně se opřel a natáhl své dlouhé nohy, takže se jí otřely o široké sukně. Málem se odtáhla, ale včas se zarazila.

„Jednou jsem se taky ztrapnil," přiznal. „Bylo mi patnáct a jako čerstvě jmenovaný podporučík jsem se pyšnil novou uniformou, ale zároveň jsem si byl jistý, že je každému jasné, že jsem kluk, co si na vojáka jen hraje. Spěchal jsem po rušném kasárenském nádvoří a ustoupil jsem, abych uvolnil cestu jedné důstojnické paničce. Přitom jsem želbohu zachytil šavlí o sukně další dámy. Zamotala se do nějakých stuh či co a já ji nedokázal uvolnit. Otočil jsem se a tím jsem všechno jen zhoršil. Odhalil jsem jí nohy až nad kolena a ona vřískala, abych toho nechal. Byl jsem zoufalý a pot se ze mě jen lil. Něco se utrhlo… Byl jsem si jistý, že na to nikdo ni­kdy nezapomene. Kdybych mohl, nejraději bych odplul do Indie. Nějakou dobu si mě dobírali, ale pak to přestalo."

Živě si to představila a dokonce jí ho bylo trochu líto, ale řekla: „To se přece vůbec nedá srovnat."

„Máte pravdu. Moje nehoda byla čistě náhodná, ale ta vaše byla do jisté míry záměrná. Vy jste chtěla cenu, kterou jste si sama vybrala, a kdybych vás včera nezarazil…"

„Ještě mám modřiny." Celá ta hrozná událost se jí vrátila, jako by se čas posunul zpátky. Zoufale se naklonila dopředu, vytáh­la ruce z rukávníku a prosebně je sepjala. „Prosím, nechte mě jít! Prosím! Odeberu se do svého starého domova. Budu tam v bez­pečí."

Sevřel jí dlaně. Snažila se vymanit, ale síla jako by ji opustila a slzy jí zamlžily zrak.

„Když utečete, lidé si zafixují vaše špatné chování. Vraťte se, tvařte se vesele a oni zapochybují, jestli je vzpomínky nekla­mou."

Zamrkala a snažila se vyčíst z jeho tváře, jestli má pravdu nebo se mýlí. „Ti si určitě vryli do paměti každý detail."

„To vy jste si zapamatovala každý detail, tak jako já si zapa­matoval tu nehodu se šavlí. Ostatní si to vybavují jen jako zmatek, jako součást zajímavého dramatu. A pro většinu z nich jste vy tou poškozenou stranou. A přesně tam se vrátíme – k momentu, v němž s vámi lidé sympatizují."

Vytrhla ruce z jeho sevření. „Sympatizují? S politováníhodnou osobou, která byla odmrštěna, protože ani všechny její šperky a bohatství nestačily kompenzovat obyčejný obličej, nevhodné cho­vání a nízký původ?"

Ztuhla. Nemohla uvěřit, že tomuto muži právě odhalila své uejtajnější trápení. Přikryla si tvář.

Přesedl si vedle ní a jemně jí odtáhl ruku. „Říkáte si o lichotky, slečno Mydd^etonová?"

Damaris se na něj musela podívat, ale nedokázala jasně uvažo­vat, když ho měla tak blízko. Většinu života strávila ve světě bez mužů a neznala účinek, jaký na ni bude mít jejich fyzická blízkost. Nyní se k ní tiskla noha tohoto muže a jeho silná paže jí svírala ruku.

„Tak krásná jako Genová Smithová sice nejste, jenže to je jen málokterá. Ale obyčejná rozhodně také nejste. Ani na vašem cho­vání jsem nic nepatřičného neshledal, snad jen když jste začala ztrácet půdu pod nohama kvůli Ashartovi. Vraťte se se mnou. Sli­buji, že budu stát při vás a postarám se, aby vše dopadlo podle vašeho přání."

Jeho slova i tón jeho hlasu jí rozechvěly nervy a zviklaly ji. Bylo by to možné?

„Copak můžu? Co bych musela udělat?" „Celit jim s úsměvem."

Damaris vyschlo v ústech, ale rozeznala druhou šanci, za niž se v noci modlila. Nebyla si jistá, zda znovu dobude ztracené pozice, ale musí využít příležitosti, i kdyby jen proto, aby si dokázala, že není zbabělec.

Nebyla však úplně přesvědčená o správnosti svého kroku, a když promluvila, hrdlo se jí svíralo. „Tak tedy dobrá, vrátím se .1 budu se tvářit šťastně. Spoléhám se však na váš slib. Opravdu budete stát při mně?"

Pozoruhodně mile se usmál. „Budu."

Určitě má zálusk na její majetek – nic jiného takovou laskavost nevysvětluje. „Pane Fitzrogere, než budeme pokračovat, musíte, prosím, pochopit, že ačkoliv oceňuji vaši pomoc, nikdy vám nena­bídnu ani svou ruku, ani svůj majetek."

„Damaris, ne každý muž, který vám prokáže nějakou službu, jde po vašich penězích."

„Chcete snad říct, že netoužíte vyženit bohatství? Tomu nevě­řím."

Pokrčil rameny. „Kdybyste mi svůj majetek nabídla, neodmítl bych. Vy však nic tak bláznivého nezamýšlíte, že?"

„Ne."

„Takže máme jasno, na čem jsme."

Jak to, že ji tak rozčílilo, že s ní souhlasí?

„Lord Henry vás na zimní sezonu bere do Londýna, že ano? Budete moct zalovit mezi tamním urozeným výkvětem. Můžete lapnout dokonce i vévodu. Jen na to pomyslete. Jako vévodkyně budete výš než Genová, markýza z Ashartu."

Zřejmě jí viděl přímo do její malicherné dušičky, ale nemoh­la popřít, že je to lákavé pomyšlení. Na jejím seznamu nemajet­ných urozených gentlemanů se jeden vévoda vyskytoval – vévoda z Bridgewateru. Přešla ho, protože jí připadal nezajímavý, ale titul má své půvaby.

„Jaképak to kujete pletichy?" zeptal se pobaveně. „Znervóz­ňujete mě."

„Kéž bych to dokázala."

„Každý rozumný muž zneklidní, když se setká s nezkušenou dámou, osnující pletichy."

„Nezkušenou?" namítla, ale popravdě řečeno, nemohla si při­padat jinak.

„Velmi. Máte vůbec dostatek zkušeností, abyste si mohla mou­dře vybrat manžela?" „Chcete mě snad vést?"

V tu chvíli si z jeho reakce uvědomila, že s ním flirtuje. Byla by přísahala, že flirtovat neumí, ale dělala to, a to jí otřáslo.

S tímto mužem by flirtovat neměla. Kdyby požádala správce svého majetku, aby jí sestavili seznam nejméně vhodných nápad­níků z lepší společnosti, Octavius Fitzroger by se umístil na před­ním místě.

Octavius je jméno, které se obvykle dává osmému dítěti, takže pochází z velké a pravděpodobně zchudlé rodiny. Není zaměstna­ný, vede zahálčivý život, a jak se jí doneslo v Rothgar Abbey, jeho minulost hyzdí jakýsi temný skandál. Natolik se snažila polapit Asharta, že po tom více nepátrala, ale věděla, že některé hosty překvapilo, ba šokovalo, že Fitzrogera vůbec pustili do domu.

Přesto však, když pozvedl její ruku ke rtům a zamumlal: „Mohl bych vás vést v mnoha věcech…," Damaris opustil zdravý rozum.

Vždyt mi jen líbá ruku, nic víc, řekla si nejasně, ale vůbec to nepomohlo. Rozbušilo se jí srdce a v puse se jí nahromadily sli­ny, takže musela polknout, aby se nezalkla. Když se k ní naklonil, vzchopila se natolik, že mu položila dlaň na hruď. „Ne, pane!"

„Jste si jistá?"

Ne. Jeho tělo pod její dlaní pálilo jako oheň, protože mu hrud halila jen tenká košile. Kdyby posunula ruku výš, dotkla by se holé kůže pod hrdlem…

„Dokonalost se získá praxí," zamručel.

„Praxe?" vyjekla. „Jaká praxe?"

„Ve flirtování." Přejel jí klouby ruky po pokleslé čelisti. „Když se mnou budete vesele flirtovat, nikdo si nepomyslí, že stále ještě prahnete po Ashartovi."

„Proč bych vám měla dát před ním přednost?" Bylo to nezdvo­řilé, ale byla to pravda.

Oči mu nezbedně zajiskřily. „Protože jsou Vánoce a všichni se baví. Jste bohatá mladá dáma, která brzy odjede do Londýna, kde se dobře provdá, ale prozatím se bavíte se mnou."

Chvíli se situace nezměnila. Hladil ji po tváři a ona ho odstr­kovala. Jako by se ocitli v začarovaném kruhu, který se jí nechtělo přerušit.

„Dobře," vzpamatovala se, vzepřela se mu o hruď a prohlásila: „ Není však důvod, proč se objímat zrovna tady."

Dosáhla jen toho, že k němu přitiskla dlaň ještě pevněji a dý­chalo se jí obtížněji.

„Ani polibek za odměnu, krásná paní?" přejel jí prsty mezi ko­žešinou, lemující její kápi, a kůží na krku. „Činčila," zamumlal a znělo to hříšně.

Ten ale zlobí, měla by ho odstrčit, ba volat o pomoc, ale chtěla, aby ji políbil. Ústa jí po tom jen prahla.

„Pouhý polibek," slíbil měkce. „Nic víc. Slibuji."

Odsunul ruku, která ho stále ještě chabě odstrkovala, a vzal ji do náruče. Ještě nikdy se jí nikdo takto něžně a přitom rozhodně nedotkl.

Braň se! Braň se!

Zdusil její protest polibkem.

Byla bezmocná, ale jeho objetí nebylo násilné, jen si ho vynutila příroda. Myšlenky se vypařily a Damaris dovolila, aby jí zaklonil hlavu a prohloubil polibek a přitiskl ji ke svému pevnému tělu, aby ji pohltil a obklopil.

Vzdálil od ní rty. Damaris otevřela zmámené oči a pohlédla do těch jeho. Stříbřitá modř kolem nekonečné temnoty. Tvářil se však nesnesitelně samolibě.

Popadla ho za vlasy. Oči se mu rozšířily. Výborně. Než se stačil vzepřít, přitiskla ho ke stěně kočáru a políbila ho stejně důkladně jako on ji. Nikdy nic takového nedělala, ale nechala se vést instink­tem a uvrhla ho zpátky do středu bouře.

Když polibek přerušila, aby se mohla nadechnout, zjistila, že si ho osedlala. Ňadra ji bolela, jak je k němu tiskla, a rty ji pálily…

Vykroutil se jí. „Damaris, musíme toho nechat!"

„Ne."

„Ano."

Teprve pak uslyšela to, co on. Štěrk. Blížili se ke stájím!

Byla zpátky v Rothgar Abbey a po uši v nesnázích. Na co myslela?

Nemyslela vůbec. Ocitla se ve spárech síly stejně mocné, jako byla panika, která ji vyhnala pryč. Jen nebesa vědí, co by se stalo, kdyby nepřestali. Když kočár rachotil po zadním nádvoří Rothgar Abbey, kradmo na Fitzrogera pohlédla.

Jejich pohledy se střetly. Okamžitě se podívala jinam a snažila se porozumět jeho temnému zasmušilému výrazu.

Lord Henry Malloren rozrazil dveře kočáru. „Mor na tebe, ty zatracená žábo! Chceš nás všechny zostudit?"

 

Spracovala LENKA