Catherine COULTER
Warrior’s Song (1983, 2001) – Píseň válečníka (Baronet, 2009)
Píseň válečníka uvádí slavnou sérii pěti dalších romantických příběhů odehrávajících se v Británii třináctého století, a současně představuje i hlavního protagonistu následujícího cyklu, divokého Graelama de Moreton.
Chandra de Avenell má sice vzezření zlatovlasé princezny, ale umí bojovat jako zkušený válečník, sní sny válečníků a pyšní se svými skutky. Touží být silná, nezávislá a volná, manželství určite nebylo stvořeno pro ni.
Avšak otec jí vybral ženicha, Jervala de Vernon, který se do Chandry zamiluje na první pohled. Když se mu podaří zachránit Chandru z nebezpečné situace, rozhodne se pro ještě těžší zkoušku, pokouší se získat její srdce. Jak získat ženu, její loajalitu a důveru, či dokonce lásku? A když jej tvrdohlavě odmítá, má se vzdát?
Píseň válečníka, prvá kniha z cyklu Piesní, je verná svojmu názvu: hneď na začiatku nás čaká znásilnenie a boj. A táto úvodná šarvátka nie je zďaleka jediná, ku ktorej v tomto románe dôjde. Či sa bojuje so Škótmi, zradcovskými Angličanmi, či dokonca Saracénmi počas krížovej výpravy, krv tečie prúdom a na romantiku sa trochu pozabúda. Po dvoch či troch súbojoch som stratila prehľad o počte bitiek a nechala sa unášať, od Anglicka cez Tunis až do Svätej zeme. Takže boja si tu užijeme hodne, ale čo láska? Medzi Jervalom a Chandrou chýba vrúcnosť, ich vzťah je zvláštny, hoci on ju miluje. Keď ju zachráni pred Graelamom de Moreton, ktorý vtrhne na hrad jej otca, pretože si ju chce vziať za ženu, zaľúbi sa do nej na prvý pohľad a nevadia mu – aspoň nie veľmi – jej bojovné maniere. No Chandra je … divná. Absolútne nemá záujem o mužov a neprebudí ju ani láska a vášeň jej mladého, pekného a statočného manžela. Milovanie jej pripadá ponižujúce, k Jervalovi neprechováva okrem kamarátstva na začiatku knihy žiadne nežné city. Je nešťastná, lebo má zakázané bojovať (čo samozrejme pri každej príležitosti poruší) a ako dáma sa necíti vo svojej koži. Vôbec nehľadajte v tejto knihe myšlienky také typické pre všetky hrdinky romancí, teda také, ako sa v nich prebúdza láska, ako hádžu očkom po svojom partnerovi, ako ho odbivujú a podobne. Teda aspoň v prvých dvoch tretinách románu nie. Jediný muž, na ktorom Chandre záleží, je jej otec. Chandra si myslí, že bude môcť celý život stráviť s ním na jeho hrade, pretože ju vychoval na svoj obraz, zatiaľčo matka ju nenávidí a týra. Coulterová tu naznačuje čosi až ako incest, aj keď k nemu samozrejme fyzicky nedôjde, len občas tie myšlienky otca a dcéry niečo naznačujú. Napríklad Jarvel vyzerá ako Chandrin otec zamlada a lord Richard naňho žiarli. Škoda, že autorka túto psychologickú zápletku nerozviedla hlbšie. Ani sa Chandra nedozvie, že za nenávisťou jej matky stojí skutočnosť, že ju lord Richard mal s inou ženou. Hlavný protagonista celej série a hlavný hrdina druhej časti Píseň ohně Graelam de Moreton sa uvedie dosť drsne: znásilnením Chandrinej priateľky. Ale počas románu sa ukáže ako statočný a verný a nakoniec je z neho Chandrin a Jarvelov priateľ. A ja sa už teraz teším, ako si zopakujem jeho príbeh!
Kristína
Ukážka z knihy:
Chandra pomalu přikývla, oči upřené do poháru s vínem. Potom se sluha vytratil zpátky do stínu, dřív než stačila cokoliv odpovědět, což bylo jedině dobře, protože Graelam ji pozoroval. Někdo ji přišel zachránit? Chandra se rozhlédla po hlavní síni. Tentokrát si skutečně všimla cizích mužů. Bylo jich nejméně dvacet, byli převlečení za sluhy a bez neustání dolévali pivo. Snažili se Graelamovi muže opít. Chandra se usmála. Teď měla naději! Zahlédla, jak k nim pomalu kráčí kněz v kutně. Nepohyboval se jako otec Tolbert. Byl mnohem větší než vyzáblý duchovní, který jí od dětství dýchal do obličeje zkažený vzduch. Jerval de Vernon! Pochopila. Čekala – svaly napjaté, připravená vyskočit – a doufala, že jí ten cizí muž dá alespoň nůž.
„Nadešel čas,“ pravil Graelam a zlehka ji pohladil po hřbetu ruky. Měla ji jako led. Graelam se na okamžik zamračil a pak řekl: „Všechno bude v pořádku. Jenom se mi musíte podvolit, důvěřovat mi. Budu vaším manželem, vaším pánem! Budu vás ochraňovat, stejně jako naše děti. Vzdejte se, Chandro! Je příliš pozdě na to, abyste se mnou bojovala.“
Chandra neodpověděla. Jen odtáhla ruku a přikývla. Graelamovi se to očividně nelíbilo, ale nic nenamítl. Chandra se bála, že kdyby promluvila, zaslechl by v jejím hlase očekávání a naději.
Graelam se postavil a zavolal na kněze: „Jsme připraveni, otče!“
Kněz zamířil přímo k nim; se skloněnou hlavou zakrytou silnou, tmavohnědou kapuci. Za ním šel písař se svitkem pergamenu. Náhle si bez varování strhl kapuci, odhodil vlněnou kutnu a vykřikl: „Vernon! Vernon!“
Všichni vojáci převlečení za sluhy popadli meče a nože a vrhli se na Graelamovi muže. Graelam skočil po Chandře – dřív než stačil domluvit kněz, který žádným knězem nebyl. Byl to mladý obr s taseným mečem.
Chandra však Graelamovi unikla. Podařilo se jí vyskočit a nabrat ho židlí, na které seděla. Jeho muži reagovali velmi pomalu, neboť byli opilí, včetně Abarica. Než si uvědomil, co se děje, vytrhla mu Chandra nůž z pochvy a i přes jeho vyděšený výkřik mu jej bodla do ramene a srazila ho ze židle. Pak zavelela: „Johne, rychle, rychle! Schovej se pod otcovo křeslo! Pospěš si!“
„Ale, Chandro –“
„Udělej, co ti říkám! Lady Dorothy, schovejte se s ním – okamžitě!“
V hlavní síni vypukla vřava. Graelam se k ní systematicky propracovával za pomoci svého meče a vykřikoval rozkazy. Jídlo a pivo se řítilo k zemi, jak se jeho vojáci snažili seskupit. Ač byli dobře vycvičení, vypili mnoho piva: měli otupené mozky a byli neobratní. Něco podobného vůbec nečekali! Brzy však drželi zbraně a bojovali.
Najednou se rozletěly dveře a do síně se vřítili muži sira Richarda, kteří byli zamčení v kobce. „Avenell! Avenell!“ křičeli.
Chandra sledovala, jak se k ní Graelam prodírá, plně soustředěn, v obličeji zachmuřený výraz. Na rozdíl od ostatních pil jen velice málo. Chandra si zastrčila ukořistěný nůž za opasek a sebrala padlému vojákovi meč.
Mark ji zahlédl s mečem v ruce a zbělel hrůzou. Co to ta ženská, krucinál, vyvádí? Zbláznila se? Je hysterická? Z plných plic zařval: „Utíkejte, milady, pospěšte si!“
Chandra viděla, jak lady Dorothy nacpala Johna pod otcovo křeslo a sama se přitiskla na tapiserii, mimo nebezpečí. Poté zaslechla jednoho z Graelamových mužů šťavnatě zaklít, když se rozpřáhl a namířil svůj blyštivý meč na Markova záda. Chandra mu bez váhání vrazila ostří do boku.
Mark se otočil a vytřeštil na ni oči, na zkrvavený meč v její ruce. Ona mu zachránila život? To je ta malá princezna, o které Jerval tvrdil, že se zalyká hrdostí B vlastní důležitostí? Křikl na ni: „Děkuji, milady, ale prokristapána, běžte do bezpečí! Říkal jsem vám, abyste se schovala!“
„Kdybych se, vy hlupáku, schovala, byl byste mrtvý!“ zasmála se Chandra od srdce, načež se otočila a zabodla meč do ruky dalšího Graelamova muže, který se prosekával k Johnovi.
Graelam se nebezpečně přibližoval, i když na něj útočili tři muži. Je velice obratný, pomyslela si Chandra, bez náznaku překvapení. A velice silný! Jeho výdrž byla pozoruhodná, patrně stejná jako vytrvalost jejího otce, když byl v Graelamově věku. Na rameni ucítila mužskou ruku. V mžiku se otočila a pozvedla meč.
„Ne, milady, nejsem váš nepřítel! Jsem Jerval de Vernon. Dovolte mi, prosím, abych vás odtud odvedl.“
„To vám tedy nedovolím!“ odmítla Chandra a usmála se na mladého muže, po jehož tváři v proužcích stékal pot i krev z rány kousek od spánku. Mladík se otočil a pokynul dvěma ze svých mužů, aby se k nim připojili.
Všichni tři ji obestoupili – neproniknutelně. Stáli k ní zády: sekali, bodali, tvořili hradbu a chránili ji svými životy.
Potom Chandra zaslechla vzteklé zařvání a viděla, že Graelam stojí v čele hloučku svých mužů, mečem opisuje široké oblouky a probojovává se ke dveřím hlavní síně. Vzdal se; uvědomil si, že proti takové přesile nezvítězí, a velice nerad se dal na ústup. Ale s takovou unikne! Zatraceně! Abaric si držel rameno, bílý jako křída, klopýtaje za Graelamem, jenž ho bránil.
Ne, nedovolí, aby proklouzl! Chandře se podařilo prorazit kruh ochránců, kteří si mysleli, že už jí nic nehrozí a je jim vděčná za pomoc, a rozběhla se za Graelamem. Na boku si při tom roztrhla sukni, to jí ale bylo jedno. Jerval de Vernon, ten mladý muž předstírající na počátku otce Tolberta, jí najednou zastoupil cestu – a Chandra strnula. Panebože, vypadal jako její otec zamlada! Byl tak zlatý, měl jasně modré oči, urostlou postavu a natolik vypracované svaly, že by mohl být synem jejího otce. Byl obrovský, potil se a měl neunavitelnou ruku.
„Nechte mě projít!“
Mladý muž se pousmál. „Dokud jsem naživu, nepřipadá v úvahu.“
Chandra se kolem něj pokusila proběhnout, ale Jerval ji nepustil. Potom přiskočil ke Graelamovi a vykřikl: „Tak se předveďte, Graelame de Moretone, postavte se mi!“
Graelam zpozoroval, že za Jervalem de Vernon stojí Chandra, a věděl, jak ráda by se mu sama postavila. Okamžitě pocítil hluboké potěšení. Byl na ni nádherný pohled: rozparáděná, krvelačný lesk v očích, roztržené šaty, krásná drahá látka potřísněná krví. Zatraceně, nedostane se k ní! Pohlédl na muže před sebou a pochopil, že je stejně silný jako on.
„Táhněte k čertu!“ zavrčel a mečem se zeširoka rozmáchl po Jervalově holém krku. Jerval de Vernon však jeho úder odrazil. Vzápětí se do sebe pustili a řinčení jejich mečů se mísilo s nářkem raněných.
Velké dubové dveře hlavní síně zůstaly otevřeny, Proudili jimi Graelamovi muži a po úzkém schodišti mizeli na nádvoří, Abaric mezi nimi. Graelam ustoupil dozadu a Jerval ho následoval. Graelam slyšel, jak jeho
…… shromažďují koně a nakládají na ně zbraně a zásoby. Ne, takhle si to nepředstavoval! Nedosáhl svého, čili prohrál – a ta porážka ho pálila trpce v ústech. Se vzteklým výkřikem strhl meč vší silou dolů a vyrazil Jervalovi štít.
Oba ntenzivně oddechovali a oslepoval je pot. Graelam zahlédl Owena, bojovníka svého otce, statečného a neurozeného, jak umdlévá pod rukama mladšího. Rozehnal se zeširoka mečem, aby přinutil Jervala k ústupu, ale bylo příliš pozdě. Owen se zřítil do tratoliště vlastní krve. Graelam udělal na Jervala výpad, v uších Owenův smrtelný výkřik.
Jejich boj byl vyrovnaný, dokud Jerval neuklouzl na krvi rozptýlené po podlaze. Ztratil rovnováhu, upadl a nad hlavou se mu vynořil Graelamův meč.
Pojednou zaslechl prazvláštní tiché zasyčení. Graelam zavrávoral a chytil se rukou za rameno. Trčel mu z něj nůž. Jerval se rychle otočil a seznal, že jej hodila Chandra. Stála tam a spokojeně se dívala na výsledek svého díla. Poté k němu přistoupila a vzala ho za paži. „Teď ho zabiju! Rychle, rychle, dejte mi svůj meč!“
I když nepochyboval o tom, co Chandra s nožem dokáže, i když byl svědkem toho, jak Markovi zachránila život, i když si uvědomoval, že zachovala život i jemu, stále váhal, protože to nedokázal pochopit. Chandra popadla Jervalův meč a rozběhla se za ním. Jerval ji však uchopil za ruku a přitáhl vedle sebe. „Ne, nepronásledujte ho! Přestože máme podporu mužů vašeho otce, nemůžeme si být jistí, zda bychom ho porazili. Nechte hojit!“
Muži z Croylandu a Camberley se tlačili kolem nich. Pospíchali po vnějších schodech na opevnění. Odtamtud vítězoslavně křičeli na Graelamovi muže, kteří pomáhali raněným, nasedali na rzající koně a vytráceli se přes padací most.
V hlavní síni se rozhostilo ticho, protínané pouze sténáním raněných a tichým nářkem žen.
Jerval se podíval Chandře do obličeje. Ze spánků jí stékal pot, vlasy měla rozcuchané a slepené, šaty roztrženy, pokryté špínou a prolitou krví. Přesto se usmívala. Jeho otec nepřeháněl. Tak krásnou ženu ještě neuzřel! Rozmazlená, obletovaná princeznička, bezmocná a povolná, kterou vídal ve svých představách, skonala rychlou smrtí.
Opatrně pravil: „Jste lady Chandra, dcera lorda Richarda de Avenella?“
Chandra mu pomohla na nohy; vzápětí naň pohlédla a odpověděla: „Ano, jsem.“
„Graelam se mýlil – narodila jste se jako válečnice! Zaslepil ho hněv.“ Potom se obrátil k Markovi: „Pošli muže na hradby. Musíme mít jistotu, že Graelam skutečně odtáhl. Nech zvednout padací most.“
Opět se podíval na ženu, kterou si přijel prohlédnout, aby zjistil, zda by nemohla být jeho manželkou. Kdyby na vlastní oči neviděl, jak bojuje, myslel by si, že před ním stojí křehká, mladá bytost, jež potřebuje ochrany. Tahle žena však nikoho nepotřebovala! Krvelačný lesk v jejích očích dohasínal. Pomalu uvolnila stisk na jílci meče potřísněného krví a spustila ruku podél těla.
Naklonila hlavu a zeptala se: „Kdo jste, Jervale de Vernon? Co tady děláte?“
Takže otec jí o jeho návštěvě nic nepověděl; opatrně tedy odvětil: „Přijel jsem za vaším otcem jako velvyslanec svého otce, lorda Hugha de Vernon.“
„Jste u nás vítán, ať jako kněz, nebo bojovník!“ uhodila ho pěstí do paže, zvrátila hlavu a radostně se rozesmála. „Vyhráli jsme!“
Jerval se jí podíval přes rameno a zachytil Markův pohled. Mark tam stál a hleděl na ni. Prostě jen stál a zíral.
„Ano,“ potvrdil Jerval. „Vyhráli jsme.“
„Příště, Jervale de Vernon!“ zaúpěl Graelam bolestí a vytrhl si nůž. Už ho chtěl odhodit na zem, když si všiml, že je to nůž, který dal jeho otec Abaricovi. Zaklel a zvolal: „Narodila jste se jako dívka, Chandro, ne jako válečník! Příště vás tomu naučím!“ zasmál se, ačkoliv ho jeho muži tlačili z dubových dveří na nádvoří.
Chandra popadla Jervalův meč a rozběhla se za ním. Jerval ji však uchopil za ruku a přitáhl vedle sebe. „Ne, nepronásledujte ho! Přestože máme podporu mužů vašeho otce, nemůžeme si být jistí, zda bychom ho porazili. Nechte hojit!“
Muži z Croylandu a Camberley se tlačili kolem nich. Pospíchali po vnějších schodech na opevnění. Odtamtud vítězoslavně křičeli na Graelamovi muže, kteří pomáhali raněným, nasedali na rzající koně a vytráceli se přes padací most.
V hlavní síni se rozhostilo ticho, protínané pouze sténáním raněných a tichým nářkem žen.
Jerval se podíval Chandře do obličeje. Ze spánků jí stékal pot, vlasy měla rozcuchané a slepené, šaty roztrženy, pokryté špínou a prolitou krví. Přesto se usmívala. Jeho otec nepřeháněl. Tak krásnou ženu ještě neuzřel! Rozmazlená, obletovaná princeznička, bezmocná a povolná, kterou vídal ve svých představách, skonala rychlou smrtí.
Opatrně pravil: „Jste lady Chandra, dcera lorda Richarda de Avenella?“
Chandra mu pomohla na nohy; vzápětí naň pohlédla a odpověděla: „Ano, jsem.“
„Graelam se mýlil – narodila jste se jako válečnice! Zaslepil ho hněv.“ Potom se obrátil k Markovi: „Pošli muže na hradby. Musíme mít jistotu, že Graelam skutečně odtáhl. Nech zvednout padací most.“
Opět se podíval na ženu, kterou si přijel prohlédnout, aby zjistil, zda by nemohla být jeho manželkou. Kdyby na vlastní oči neviděl, jak bojuje, myslel by si, že před ním stojí křehká, mladá bytost, jež potřebuje ochrany. Tahle žena však nikoho nepotřebovala! Krvelačný lesk v jejích očích dohasínal. Pomalu uvolnila stisk na jílci meče potřísněného krví a spustila ruku podél těla.
Naklonila hlavu a zeptala se: „Kdo jste, Jervale de Vernon? Co tady děláte?“
Takže otec jí o jeho návštěvě nic nepověděl; opatrně ledy odvětil: „Přijel jsem za vaším otcem jako velvyslanec svého otce, lorda Hugha de Vernon.“
„Jste u nás vítán, ať jako kněz, nebo bojovník!“ uhodila ho pěstí do paže, zvrátila hlavu a radostně se rozesmála. „Vyhráli jsme!“
Jerval se jí podíval přes rameno a zachytil Markův pohled. Mark tam stál a hleděl na ni. Prostě jen stál a zíral.
„Ano,“ potvrdil Jerval. „Vyhráli jsme.“