Earth Song (1990) – Píseň země (Baronet, 2009)
Philippa de Beauchamp je velice impulsivní krasavice. Když se dovídá, že má být provdána za odpudivého barona de Bridgport, okamžitě prchá z otcovského hradu. Její útěk ve voze vezoucím vlnu na trh však nedopadne dobře. Vúz je přepaden a hrdinka končí v rukou nechvalně známého Dienwalda de Fortenberry.
Zručnost zajatkyně ve tkaní, psaní a počítání jí vynese respektovanou pozici v domácnosti. To ji sblíží s věznitelem natolik, že se do sebe zamilují. Jejich štěstí však netrvá dlouho, Dienwaldův nepřítel Sir Walter de Grasse narazí na tajemství Philippiny minulosti, o němž ona sama neví, ale které ohrožuje její i Dienwaldovu budoucnost.
Na cyklus Piesní som narazila ešte kedysi dávno v 90. rokoch, konkrétne na Píseň ohně, a akosi mi ostala v mysli zapísaná vcelku pozitívne. Takže som bola zvedavá na pokračovanie. A nesklamala som sa …
Philippa de Beauchamp je ozaj veľmi impulzívna. Keď tajne vypočuje, že otec ju chce vydať za odporného známeho, namiesto toho, aby sa otca opýtala, prečo, jednoducho zoberie nohy na plecia a ujde. Chce sa dostať k bratrancovi Walterovi, ale voz, v ktorom sa ukryla, prepadne Dienwald de Fortenberry, ktorý zúfalo potrebuje vlnu na odev pre svojich ľudí. A tak sa dievčina dostáva na hrad St. Erth, kde voľky-nevoľky musí žiť, pracovať a spávať s pánom – aj keď bez straty nevinnosti. Čo Philippa netuší, je, že v skutočnosti je nemanželskou dcérou kráľa Eduarda, ktorý sa zrazu rozhodol, že ju treba vydať. Kráľ sa obráti o pomoc na lorda Graelama de Moreton (Píseň ohně), aby vybral vhodného ženícha. Nuž a Graelam nezaváha a vymyslí na priateľa Dienwalda celkom milú pomstu. No a do toho sa ešte pripletie Walter, ktorý, keď sa dozvie o Philippinej skutočnej totožnosti, zatúži oženiť sa s kráľovou dcérou za každú cenu …
Neviem, prečo som kedysi prestala čítať romance so stredovekou tématikou. Isteže, omieľajú dookola tie isté motívy, väčšinou o nepriateľstve medzi národmi krajiny, ktorú v súčasnosti poznáme ako Veľkú Britániu, ale po návrate k nim sa mi zdajú predsa len zaujímavejšie, ako nekonečné bály a intrigy Anglicka 19. storočia. Ani Píseň země nie je zvlášť originálna zápletkou či jednotlivými situáciami. Chvíľami mi pripomínala Woodiwissovej Vlka a holubicu, či Deverauxovej Zamatovú sériu, ale čím ma potešila, bol úžasný humor. Šťavnatý, hrubozrnný humor, či už v predvedení hlavných hrdinov, alebo skvele vykreslených vedľajších postáv, ako sú dvorný blázon Crooky, stará Agnes alebo lord Henry. Ako by povedali naši susedia, pri niektorých odstavcoch som doslova „řvala smíchy“, a nehanbila som sa pousmiať aj v čakárni u doktorky A určite to bolo aj zásluhou prekladateľky, ktorá sa nehanbila napísať aj také slovo ako „zkurvysyn“. Kniha nemá hluché miesto, má správne tempo a spád. Kto čítate moje recenzie, tak viete, že na najvyššie hodnotenie bývam skúpa. Ale tentokrát sa skrátka nedá ináč!
Kristína
UKÁŽKA Z KNIHY:
U hradeb Philippa zaslechla hlasité zavrzání a viděla, jak se před nimi otvírá obrovská dubová brána. Vozy projely asi deset metrů dlouhým průjezdem na vnitřní nádvoří plné mužů, žen a dětí a zvířat. Vládla tam vřava, všichni mluvili jeden přes druhého, děti vřískaly, prasata kvičela, drůbež kvokala. Bylo tu mnohem živěji než na nádvoří hradu Beauchamp, i když ten byl dvakrát tak velký.
Philippa se jen taktak stačila zahrabat pod vlnu, a už se kolem vozů shlukly desítky jásajících lidí. Vzdálené zaskřípění jí prozradilo, že hradní brána je opět neprodyšně zavřená. Náhle měla pocit, že okolní svět je daleko, jako by přestal existovat.
Vůbec poprvé Philippu proklál první osten ochromujícího strachu. Všechna naděje na záchranu se vypařila jak kaluž pod žhavým poledním sluncem. Už zase myslela víc nohama než mozkem. Jen hlupák by se vyráchal v hradním příkopu plném sraček a pak se zahrabal do surové páchnoucí vlny. K čemu si tím pomohla? Zeje dál vězeň, a o to hůř – na cizím hradě. A měla takový hlad, že si málem okusovala vlastní prsty.
Povoz se zakymácením zastavil a lidé se vrhli na vlnu. Desítky rukou strhávaly vrstvy spečené ovčí vlny na zem a další je odnášely do nejbližších dveří.
Philippu náhle překonala nevolnost z puchu, hladu a sžíravého strachu: začala se dusit, dávit, a nakonec se bez ohledu na přítomnost spousty neznámých lidí zběsile vyhrabala zpod smrdutého nákladu na vzduch a škytavě lapala po dechu.
„U Boží slávy!“ vyjekl Dienwald a spolu s ostatními třeštil na Philippu oči.
Ozval se tenký hlásek malého hošíka: „Co je to, papá? Čarodějnice? Přízrak druidů? To je ale hnusnýýý!“
Gorkel se koukl na zjevení a zachraplal: „Je to ještě šerednější než já! Bůh nám buď milostiv. Dovezli jsme si na hrad ďábla!“
Dienwald nespouštěl pohled z odpudivého tvora, který máchal pažemi a pitvorně poskakoval, aby udržel rovnováhu na ujíždějících chuchvalcích ovčí vlny. Když se tvor k němu konečně obrátil obličejem, Dienwald si honem připlácí dlaň přes ústa, aby se nepozvracel. Ten smrad překonal i puch mnohých nevolníků, kteří od narození až do smrti nepoznali koupel.
Stvoření se otřáslo a pak ze sebe začalo slupovat kusy přilepené surové vlny. Postupně se dalo určit, že jde o ženu. Upírala na hradního pána vyděšené oči, sytě modré jako dubnová podvečerní obloha.
Všichni lidé bázlivě umlkli jakoby u hrobu světce; toho nedosáhl Cramdle, kněz na St. Erth, ani při těch nejsvětějších obřadech. Všichni civěli s ústy dokořán. Postupně se začali dohadovat zděšeným šeptem: „Ba, mladý pan Edmund má pravdu: to je čarodějnice z močálu!“
„Třeba to je obyčejná babizna, kterou do močálu hodili za zlodějnu!“
„Možná je to zlá divoženka a strašidla ji vypudila kvůli tomu smradu!“
„Kdepak, to je zrůda ztělesnění zla, trest seslaný ďáblem na naše hlavy!“
Edmund zavřískl: „Je to ježibaba, papa, a přišla nás proklít!“
„Ticho!“ okřikl Dienwald synka i své poddané. Pevně zaryl paty do hřebcových boků. Od přízračné ženy ho dělily necelé tři metry, ale přiblížit se k ní víc už nedokázal. Musel se hodně přemáhat, aby si prsty neucpal nos.
„Já nejsem žádná čarodějnice!“ zvolala žena zvučně.
„Tak kdo jsi?“ otázal se Dienwald.
Philippa se na hradního pána zadívala. Nebyla slepá, dobře viděla, jaký odpor v něm budí, a po pravdě, nemohla mu to vyčítat. Sáhla si na hlavu a zjistila, že čepec dávno zmizel a kučery uvolněné z copu jsou ztvrdlé zaschlým slizem z hradního příkopu a olepené chumáči špinavé vlny. Uměla si představit, jak děsivě vypadá. Nejradši by nežila. Lidé kolem vozu se hrůzou a odporem křižovali a vzývali na svou ochranu celé procesí svatých.
Ale ona přece byla Philippa de Beauchamp, tak krásná dívka, že seji Ivo de Vescy dokonce pokusil znásilnit, jen aby se za něho provdala. To bylo příliš. U všech svatých, teď by o ni nestál ani William de Bridgport! Představila si, jak před ním stojí, obalená slizem a vlnou, a šíří kolem sebe zápach jako hnojiště. Jistě by vřískal stejně jako ten hošík, obrátil by se a utíkal, až by mu tučné břicho nadskakovalo. Navzdory všemu zoufalství ji ta představa pobavila.
Philippa se zasmála.
„Nevypadám zrovna nejlíp, pane. Odpusť, ale pokud mi dovolíš odejít ze zdejšího krásného hradu, přestanu vás všechny obtěžovat vzhledem i zápachem.“
„Ani se nehni!“ poručil Dienwald a zvedl panovačně ruku, protože žena začala přelézat přes postranici vozu. „Odpověz mi: Kdo jsi?“
Hlas hradního pána zněl sice příjemně sytě, ale současně výhružně a Philippě rázem zamrzl úsměv na rtech. Ocitla se v nesmírně nebezpečné situaci. Lhát ji vůbec nenapadlo. Byla urozená a nikdo se špetkou cti v těle by si nedovolil ublížit dámě urozeného původu. Odhrnula si páchnoucí zknocené kadeře z obličeje, napřímila se v ramenou a hrdě oznámila: „Jsem Philippa de Beauchamp, dcera lorda Henryho de Beauchamp!“
„Čarodějnice! Prolhaná ježibabo!“
„Není to lež!“ rozkřikla se Philippa dopáleně. „I kdybych stokrát vypadala jako ježibaba, tak jí přesto nejsem!“
Dienwald se při pohledu na to hnusné stvoření neubránil smíchu. „Tak Philippa de Beauchamp, říkáš? Vždyť skoro nepřipomínáš ženu! Moji psi by před tebou strachy utekli! Navíc jsi zřejmě zkazila spoustu mé vlny!“
„Začaruje nás zlou kletbou, papa.“
„Tvé vlny? Cha! Ta vlna patří mému otci a ty nejsi o nic lepší než sprostý zloděj! A pokud jde o tebe, nevychovaný chlapečku, mám sto chutí tě vážně začarovat!“
Edmund zaječel strachy a Dienwald se rozchechtal. Jeho poddaní se podívali na pána, pak na to stvoření, a rozesmáli se jako blázni, až se to rozléhalo po nádvoří. Philippa si všimla, že u schodů do hlavní síně stojí hrbáč, a ten se také smál jak pominutý.
Zalitovala, že radši neřekla lež. Kdyby se vydávala za vesnickou děvečku, možná by ji bez řečí nechali běžet. Ale ne, ona se musela ohánět pravdou, jako by se zbláznila. Copak může očekávat rytířské chování od člověka, který se nestyděl ukrást dva povozy naložené vlnou? Ani náhodou! V zoufalém pokusu vzdorně vystrčila bradu olepenou svinstvem a vlnou. „Jsem Philippa de Beauchamp. Chovejte se ke mně s úctou!“
Hned v tu vteřinu, co stvoření otevřelo ústa, si Dienwald uvědomil, že to není uprchlá nevolnice ani děvče z některé vesničky kolem St. Erth. Mluvila jako urozená dáma – zpupně, hlučně a pánovitě – jako když královna ječí na chudáka, který ji náhodou nachytal na záchodě s vyhrnutými sukněmi. Co, k čertu, tahle zatracená ženská pohledávala pod hromadou surové ovčí vlny, proč smrdí jak prasečí střeva a proč je oválená ve slizu?
„Už dlouho si myslím, že lord Henry je vypasený ožrala, pod jehož tíhou normální kůň musí padnout, ale ani jeho nemohl osud potrestat něčím takovým, jako jsi ty. A teď slez z vozu!“ Dienwald sledoval, jak dívka zavrávorala, ale hned nato seskočila na zem. Byla velmi vysoká a poddaní honem ucouvli, zvlášť ti smolaři, co stáli po větru. Stála u vozu a vzhlížela k hradnímu pánovi. Vypadala tak odporně, že by se z toho krev srazila v žilách i světci. Dienwald dovolil hřebci pár kroků dozadu a dívku varoval: „Ani se nehni!“
Dienwald seskočil z koně, hodil uzdu vrchnímu zbrojnošovi Eldwinovi a zamířil ke studni. Nabral vědro vody a vrátil se k vozu, kde bez upozornění vyklopil šeredce vědro na hlavu. Kýchala a mávala pažemi a kroutila se a přitom se jí z těla a haleny odlouplo trochu vlny a zaschlého svinstva. Dienwald konečně zjistil, jak vypadá v obličeji, a žádná hrůza to nebyla. „Ještě vodu, Egberte!“
„Samotná voda mi k čistotě nepomůže,“ vyjekla Philippa, pořád ještě rozklepaná z nárazu ledové vody. Byla však vděčná i za tu pouhou vodu – konečně se mohla nadechnout bez nutkání zvracet. Olízla si rty a dychtivě vsála krůpěje vody, které jí tam uvízly.
„Těžko tě mohu svléknout přímo tady na nádvoří a hodit ti kus louhového mýdla. Tedy, mohl bych, ale protože se vydáváš za dámu, asi bys ječela jak bludička.“
Posluchači nad tímhle vtípkem zavyli smíchy, ale Philippa se snažila zůstat nad věcí. S kamenným klidem požádala: „A nemohla bych dostat to mýdlo a omýt se za některou z okolních budov?“
„Tak to nevím. Moje oblíbená kočka má zrovna koťata a nerad bych, aby se tě lekla, až by jí z toho vyschlo mléko.“ Dienwald měl co dělat, aby se znovu nerozchechtal. Houkl, ať někdo donese mýdlo, a dodal: „Egberte, odveď to stvoření za kuchyni a nech ho tam. Ale slyšíš, kdybys tam někde zahlédl Eleanor s koťaty, zaveď tuhle obludku za kasárna. Agnes, ty se postaráš o čisté oblečení a budeš nosit vodu. Nakonec návštěvu přivedeš za mnou – ale ne dřív, dokud nepřestane útočit na nos.“
„Ale, papa, je to přece čarodějnice!“
„Ty malý drzoune!“ sykla Philippa a hrdě se obrátila na bosé patě – vysoké boty zůstaly pohřbené hluboko pod vlnou – a šla za mužem, který nesl vědro s nádherně čistou vodou.
„Buď opatrný, abys to stvoření neurazil, mladý Edmunde,“ přibelhal se k chlapci Crooky. „Taky by tě mohlo očarovat. Tu schopnost si doneslo z hlubin Hádů.“ Hrbáč si odkašlal a zaklonil hlavu; Dienwald rázem pochopil, že se chystá spustit další ze svých idiotských zpívánek, a okřikl ho: „Drž klapačku, blázne! Ani slovo, Crooky, nebo budeš litovat!“
„A ty, Edmunde,“ obrátil se k synovi. „Aby bylo jasno, to stvoření není žádná ježibaba, ani nic nadpřirozeného, jinak by nepáchlo jako sama smrt a taky by se mnou nemluvilo. A teď vyložíme vlnu, ať se co nejdřív dočkáme nových látek a oblečení! Tak honem, nechci tu vidět jediného člověka bez práce!“
