Počestné lži
Pripravuje BARONET 2009
V originále: White Lies (2007) – druhá kniha série Arcane Society
Clare Lancasterová, členka moderní Společnosti arkány, je výjimečně para-senzitivní, je v podstatě živým detektorem lži. Což jí přináší i mnohé nesnáze, zejména při navazování mezilidských vztahů. Nyní se po letech opět dostává do kontaktu se ztracenou rodinou a otec jí nabízí místo ve své společnosti. Clare odmítá, ale když potkává finančního poradce Jakea Saltera, je přesvědčena, že se děje něco nekalého. V jeho pečlivě vedené konverzaci rozpoznává, že se pohybuje na hranici mezi pravdou a podvodem. Přesto, že oba vědí o tom, že druhá strana skrývá nějaké tajemství, jsou k sobě přitahováni. A když se situace začíná dramatizovat, jsou nuceni překonávat vzájemnou nedůvěru, aby odhalili spiknutí, jež je zakořeněno hluboko v srdci samotné Společnosti.
Hneď na začiatku musím povedať, že z tejto časti série som bola sklamaná. Po knihe Až na popel, to bol dosť slabý odvar. Teda bola skvelá krimi zápletka, boli parajavy, bolo iskrenie medzi hlavnými postavami, len mne akosi k spokojnosti niečo chýbalo – také to nutkanie otáčať stránku za stránkou, ktoré vás drží v napätí od prvej po poslednú stranu a núti vás čítať vetu za vetou, pretože na tento pocit som si u Amandy Quick už nejako privykla, tu nebol.
Clare vyrastá len s matkou a tetou, a rodinu svojho otca spoznáva, až vtedy, keď ju vyhľadá jej sestra. Elizabeth má vážne problémy v manželstve, jej rodina ju však v názore na manžela nepodporí, preto Elizabeth vyhľadá svoju sestru, jedine Clare jej môže uveriť že hovorí pravdu, a tak sa Clare ocitá v kruhu intríg a lží, ktoré treba za každú cenu rozmotať.
Počestné lži je skvelý príbeh, mne v ňom však čosi chýbalo.
Spracovala LENKA
| Arcane Society |
||||
| 1.Second Sight |
Historická |
Na druhý pohled | 2007 | IKAR |
| 2. White Lies (2007) | Zo súčastnosti |
Počestné lži | 2009 | Baronet |
| 3.Sizzle and Burn (2007) |
Zo súčastnosti |
Až na popel | 2009 | Barone |
| 4.The Third Circle |
Historická |
Třetí kruh | 2008 | Baronet |
| 5. Running Hot (2008) | Zo súčastnosti | O život | 2009 | Baronet |
| 6.The Perfect Poison 2009 |
Historická |
Dokonalý jed |
2010 | Baronet |
| 7.Burning Lamp (2010) |
|
|||
Ukážka z knihy:
1
Snažil se znepokojivý pocit ignorovat, ale lovec v něm by situaci vyřešil jinak.
Zlověstný indikátor pohromy se zformoval do tvaru malého, nepopsatelného vozidla zabočujícího na přeplněnou příjezdovou cestu obrovského domu Glazebrookových.
Po této cestě přichází něco zlého. Nebo něco velmi, velmi zajímavého. Ze zkušenosti věděl, že se tyto dvě charakteristiky často úzce prostupují.
„Zdá se, že máme pozdní návštěvu,“ řekla Myra Glazebrooková. „Nedovedu si představit, kdo to může být. Jsem si jistá, že všichni pozvaní už dorazili, nebo se omluvili.“
Jake sledoval, jak se malý vůz plazí pomalu vpřed. Řidič hledal místo na zaparkování mezi řadami drahých sedanů, těžkých SUV a limuzín, které stály rozházené na cestě. Jako králík přibližující se k pouštní oáze, která už přilákala spoustu horských lvů.
Hodně štěstí, pomyslel si Jake.
Na rozlehlém kruhovém nádvoří před obrovským domem už nebylo žádné místo. U Glazebrookových se dnes konal večírek. Archer a Myra Glazebrookovi pořádali svou každoroční červencovou koktejlovou slavnost Pouštní krysy. Dnes večer tu byli všichni, kteří patřili do bohaté komunity arizonského Stone Canyonu a kteří neutekli před krutým letním vedrem do chladnějších krajů.
„Musí to být někdo z personálu,“ přemýšlela Myra. Sledovala vozidlo s rostoucím podrážděním.
Malé auto objelo nádvoří, aniž by narazilo na volné místo. Nezdolně se pustilo do druhého kola.
Myra stiskla čelisti. „Zaměstnanci mají parkovat vzadu za domem. Nesmějí zabírat místa vepředu. Ta jsou jen pro hosty.“
„Tenhle člen personálu o tom zřejmě neslyšel,“ pronesl Jake.
Vůz se znovu řítil k nim, přední světla se odrážela od lesklých nárazníků větších vozů. Jake si byl jistý, že se řidič nevzdá.
„Dříve nebo později mu dojde, že už tu není žádné místo,“ prohlásila Myra. „Bude muset objet dům a zaparkovat vzadu.“
Na to nesázej, pomyslel si Jake. Způsob, jakým řidič hledal volné místo na zaparkování, působil jaksi odhodlaně.
Vůz najednou vzdorovitě zastavil přímo za elegantním stříbrošedým BMW.
Ze všech aut, která stála dnes v noci venku, sis vybral právě tohle, abys ho zablokoval, pomyslel si Jake. Jaká byla pravděpodobnost?
Jedna jeho část, ta, kterou skrýval před světem – ta ne úplně normální část – stále přijímala impulsy, takže byl zavalen parasmyslovými vjemy, které se mísily s informacemi, které mu poskytovaly jeho normální smysly. Informace k němu přicházely spektrem energie a vlnových délek, které se rozprostíraly do paranormálních pásem. Uvědomoval si divoké, omamné vůně a tiché zvuky pouštní noci způsobem, který by mu byl odepřen, kdyby uzavřel parasmyslovou část sebe sama. Jeho lovecká intuice pracovala na plné obrátky.
„Takto jistě nemůže parkovat,“ ozvala se Myra ostře. Shlížela z verandy dolů. „Kde je hlídač, který byl najat, aby dnes večer pracoval na parkovišti?“
„Před pár minutami jsem ho viděl jít dozadu,“ odpověděl Jake. „Nejspíš si dal krátkou přestávku. Můžu to vyřídit sám.“
Ach, ano. Chci to vyřídit sám.
„Ne, to je v pořádku, raději to zařídím sama,“ odmítla Myra. „Může to přece jen být někdo, kdo náhodně vypadl ze seznamu hostů. Někdy se to stává. Omluv mě, Jakeu.“
Myra zamířila energicky ke vchodu na verandu, její elegantní sandály na vysokém podpatku klapaly o dlaždičky.
Jake zavětřil svými dychtivými smysly. Snaž se tu chovat normálně. Většinu času se mu to dařilo docela dobře. Už před dlouhou dobou se naučil, že lidé, obzvlášť ti, kteří oplývali určitými parapsychologickými schopnostmi a přesně věděli, co je zač, znervózněli, když své smysly používal. Ostatní, což zahrnovalo většinu populace – z nichž většina by nikdy nepřiznala, že věří na paranormální jevy – se cítili jednoduše nesví z důvodů, které nedovedli vysvětlit. Přemýšlel, do jaké skupiny bude patřit nový příchozí.
Opřel se o zábradlí a nepřítomně kroužil se skleničkou whisky, které se za celý večer ani nedotkl. Dnes v noci sem nepřijel proto, aby odpočíval a užíval si pohoštění. Byl zde, aby sbíral informace všemi svými smysly. Později půjde na lov.
Dveře vozu se energicky otevřely. Zpoza volantu vstala něčí postava. Nový příchozí byla žena. Nebyla oblečená v uniformě, kterou nosili ostatní členové personálu. Místo toho na sobě měla strohý černý kostým. Oblečení doplňovaly lodičky a příliš velká kabelka přes rameno.
Určitě nepochází odsud, pomyslel si Jake. Byl červenec, léto v Arizoně. Všichni se v této části roku oblékali podle obvyklé módy.
Pomalu se plížil verandou. Když došel až k temnému stínu po jedné straně kamenného pilíře, který podpíral přesahující střechu, zastavil se. Opřel se jedním ramenem o pilíř a čekal, jak se věci vyvinou.
Lodičky nové příchozí se rázně odrážely od kamenů dlažby na cestě. Odhodlaně kráčela k hlavnímu vchodu, kde ji očekávala Myra. Jake viděl, že ponurý černý kostým je trochu malý. Výrazné poprsí, úzký pas a boky, které, chtěl-li být někdo technický, byly příliš bohatých proporcí, aby ladily se zbytkem drobné postavy. On však s jejími křivkami neměl žádné potíže, ani technické, ani jiné. Dokonale mu seděly.
Byla to žena, po které jste se museli ohlédnout, i když jste věděli, že není klasicky krásná. Nebo se po ní minimálně ohlédl on. Ohlédl jsem se po ní dvakrát, opravil se. Velké, bystré oči, pyšný nosík a odhodlaná brada působily neodolatelným, nekonvenčním dojmem. Světla verandy se zaleskla na jejích třpytivých tmavých vlasech, které měla vzadu na hlavě stažené do elegantního uzlu.
Nebyl to ale její vzhled, který zaujal jeho plnou pozornost napříč všemi jeho smysly. Měla v sobě něco jiného, něco co nezáviselo na fyzické přitažlivosti. Ano, způsob, jakým se nesla, postavení jejích ramen a sklon hlavy. Držení těla. A mnohem víc. Byla by chyba tuto ženu podceňovat.
Automaticky shromažďoval a analyzoval informace, které mu jeho smysly posílaly, přesně jako to dělal vždy, když byl na lovu.
Ona ale nebyla lovná zvěř, nýbrž něco mnohem zajímavějšího. Podněcovala. Takovouhle ženu jste nemohli dostat jen tak do postele. Rozhodovala by se podle kritérií, která si sama stanovila. Museli by se utkat, vyjednávat, možná i bojovat.
Krev se mu rozproudila v žilách.
Myra vkročila ženě do cesty. Upustila od své role laskavé hostitelky. Nepotřeboval paranormální smysly, aby v ní ucítil vibrující napětí a ostražitost. První Myřina slova prozradila, jaký střet právě sleduje.
„Co tu děláš, Clare?“ zeptala se Myra.
A sakra. Jake v duchu procházel materiály, které dostal, než byl přede dvěma týdny poslán do Stone Canyonu. Nepochyboval. Správný věk, správné pohlaví, správná dávka Myřina nepřátelství.
Tohle byla Clare Lancasterová, Archerova druhá dcera, počatá během krátkého milostného vzplanutí. Analytici pravděpodobnosti, najatí firmou Jones a spol., parapsychologickou vyšetřovací agenturou, která si ho na tuto práci najala, odhadovali, že pravděpodobnost, že se tu objeví, zatímco tu pracuje v utajení, je méně než deset procent. Což jenom dokazovalo, že pokud máte parapsychologické nadání na pravděpodobnostní teorii, neznamená to vůbec nic, když máte předpovědět chování ženy. Jednoduchý, starodávný odhad by přinesl lepší výsledky.
Věděl, že by si měl dělat starosti. Clařina přítomnost nevěstila nic dobrého. Pokud zvěsti o ní říkaly pravdu, ona jako jediná osoba v okolí mohla odhalit jeho pravou tvář.
Podle informací z Jones a spol. se Clare nacházela na desátém stupni Jonesovy stupnice. Stupeň jedenáct neexistoval, alespoň ne oficiálně.
Jonesova stupnice vznikla koncem devatenáctého století. Vyvinula ji Společnost arkány, organizace věnující se parapsychologickému a paranormálnímu výzkumu. V tehdejší viktoriánské době brali lidé paranormální jevy vážně. Tehdy kvetly různé seance, naslouchalo se médiím a sledovaly se ukázky parapsychologických schopností.
Velká většina lidí z těchto sfér samozřejmě patřila k šarlatánům a podvodníkům. Ale Společnost arkány už v té době existovala dvě stě let a její členové znali skutečnou pravdu. Někteří lidé měli paranormální schopnosti. Cílem Společnosti bylo takové jedince najít a studovat. Během let získali mnoho členů s různými parapsychologickými nadáními. Ti, kteří se ke Společnosti přidali, prošli různými testy, a přivedli na přezkoušení i své potomky.
Jonesova stupnice měla měřit sílu parapsychologické energie. Byla neustále zdokonalována a rozvinula se, když moderní odborníci ze Společnosti vyvinuli nové metody a techniky.
Avšak nejen vědomí, že má Clare silné schopnosti, v Jakeovi rozeznělo výstražný alarm. Podle materiálů byl její talent výjimečný, vzácný, velmi neobvyklý. Síla čisté lidské parapsychologické energie se dnes už dala docela snadno změřit, nebo alespoň v rámci určitých hranic. Identifikovat však přesnou povahu talentu bylo často mnohem komplikovanější.
Ve velké většině případů spadaly parapsychologické schopnosti do oblasti intuice. Lidé, obdaření změřitelnou silou paranormálního talentu, byli často dobří hráči karet. Během hry měli štěstí a prosluli svými spolehlivými předtuchami.
Existovali ale jisté výjimky. Členové Společnosti je obvykle nazývali „exotiky“. A nemysleli to jako kompliment.
Clare Lancasterová byla exotická. Měla nadpřirozenou schopnost vnímání jedinečného druhu paranormální energie, již vydávali ti, kdo se pokoušeli kličkovat nebo podvádět.
Jinými slovy, Clare byla lidský detektor lži.
„Zdravím, Myro,“ pronesla Clare. „Z tvého výrazu usuzuji, že jsi mě nečekala. Toho jsem se bála. Mohu jen říct, že jsem z toho měla špatný pocit už od začátku. Omlouvám se za vyrušení.“
Nezní to moc omluvně, pomyslel si Jake. Zněla jako žena, která očekávala, že se bude muset obhajovat. Žena, která tak činila v minulosti již několikrát a která byla připravená učinit to znovu. Malý, rozčepýřený pouliční rváč ve staromódních lodičkách a pomačkaném kostýmu. Trochu ho překvapilo, že neměla na čele vytetováno „Nedovolujte si na mě“.
„Elizabeth tě dnes večer pozvala?“ otázala se Myra. „Ne. Dostala jsem mail od Archera. Psal, že je to důležité.“
Tak tohle je zvláštní, pomyslel si Jake. Archer se o své dceři vůbec nezmínil, neobtěžoval se kohokoli varovat, že se možná nečekaně objeví.
Clare zcela nečekaně otočila hlavu a podívala se přímo do šera, v němž se skrýval. Jeho smysly projel šok. Něco ji upozornilo na jeho přítomnost. Neměl v úmyslu, aby se tak stalo. Uměl splynout s pozadím. Dokázal se schovat jako lovící predátor. Ostatně se instinktivně posledních pár minut tímto způsobem choval.
Kromě malé hrstky lidí, disponující stejně exotickými schopnostmi jako on – jiní lovci – bylo jen málo takových, kteří by zaznamenali jeho úkryt ve stínu. Clařina intuitivní vnímavost působila zvlášť mocně, vzala-li se v úvahu vysoce elektrizující energie vibrující ve vzduchu mezi ní a Myrou. Pokud nic jiného, mělo by ji napětí mezi nimi rušit.
Ano, tohle bude obtížné. Už nemohu čekat.
„Nejsem si vědoma, že by nám strážní u brány volali,“ prohlásila Myra škrobeně.
Clare se obrátila zpátky na ni. „Nedělej si starosti, nedošlo k žádnému narušení bezpečnosti. Strážný mě oznámil, než mě pustil branou. Někdo tady v domě mě nechal jít.“
„Aha.“ Myra zněla netypicky rozpačitě. „Nechápu, proč mi Archer neoznámil, že tě pozval.“
„To by sis měla vyříkat s ním,“ odvětila Clare. „Podívej, nebyl to můj nápad urazit tak dlouhou cestu na koktejlovou párty. Jsem tady, protože Archer tvrdil, že je to důležité. To je vše, co vím.“
„Půjdu ho najít,“ prohlásila Myra. Otočila se, rychle přešla verandu a zmizela otevřenými francouzskými dveřmi.
Clare se ani nepohnula, aby ji následovala. Místo toho znovu přesunula svou pozornost na Jakea.
„Nesetkali jsme se už?“ zeptala se s chladnou zdvořilostí, která jasně naznačovala, že ví, že tomu tak není.
„Ne,“ zavrtěl Jake hlavou. Pomalu vyšel ze stínu. „Ale mám pocit, že se poznáme velmi dobře. Jmenuji se Jake Salter.“