PŮLNOČNÍ ZPOVĚĎ

Proctor Candice

PŮLNOČNÍ ZPOVĚĎ

V originále MIDNIGHT CONFESSIONS

Záhadný, tajomný, s prekvapivo pútavou a originálnou kriminálnou zápletkou.

Dej románu sa odohráva v neľahkých časoch občianskej vojny,  ocitáme sa v okupovanom New Orleanse, kde sa krásna vdova Emanuelle stáva svedkom vraždy svojho priateľa a kolegu doktora. Vyšetrovania sa ujíma major poverený vedením policajného oddelenia Unionista Zachary Copeer. Južanská kráska Emanuelle sa stáva jednou z hlavných podozrivých, Zach postupne odhaľuje Emanuelline tajomstvá, ale tie po ďalších vraždách v jej okolí len utvrdzujú Zacha v domnienkach, že Emanuelle má s vraždami niečo spoločné. Čím hlbšie Zach pátra, objavuje stále viac a viac tajomstiev okolo Emanuelle a jej manžela. Vyšetrovanie mu samozrejme komplikuje i fakt, že ho Emanuelle neskutočne priťahuje. A tak je Zachary zmietaný vášňou a túžbou po žene, ktorá je podľa všetkých indícií vrahyňou.

Napínaví, síce viac kriminálny ako milostný príbeh z pera Candice Proctor som zhltla na jedno posedenie . Plusom je i to že autorka čitateľa necháva v napätí a v pochybnostiach, takmer po poslednú stránku, netušíme kto vrahom naozaj je.

Spracovala LENKA

 

 Ukážka z knihy:

KAPITOLA ŠEST

 

Emmanuelle zatajila dech a klesla na tkanou letní rohož pokrývající dřevěnou podlahu. Zachvátila ji nevýslovná hrůza. V uších jí hučelo, jako kdyby kolem svištěla vichřice, v ústech jí vyschlo a nebyla schopna vůbec myslet. Naštěstí poslala Dominika napřed. Už na ni asi čeká u manželových rodičů ve výstavním domě na Esplanade Avenue, ale ona se nemohla ani pohnout, seděla tu jako paralyzovaná a jednou rukou křečovitě svírala kraj otevřených dvířek kabinetu.

Zavrzání prken ji přimělo, aby otočila hlavu. Ve dveřích stála Rose. Emmanuelle sebrala všechnu sílu a vstala. „Tys věděla, že chybí?“ zadívala se upřeně na černou služebnou.

Rose přikývla. „Byla jsem se tady přesvědčit hned, když jsem se dozvěděla, jak doktor Santerre zemřel.“

Emmanuelle se Rose ani neptala, jak se o kuši dozvěděla. Ve městě sice žilo skoro dvě stě tisíc obyvatel, ale v mnohém připomínalo maloměsto. Všichni se znali, věděli o sobě všechno, občas téměř víc než dotyčná osoba sama.

„Kolik lidí asi vědělo o tom dubovém pouzdru, co myslíš?“ zeptala se Rose.

Emmanuelle si odhrnula z tváře vlhký pramen vlasů. S podivnou netečností si uvědomila, že je zpocená. „Philippe tu hračku zbožňoval a každému se s ní chlubil.“ A každý, kdo Philippa dobře znal, pomyslela si Emmanuelle, jistě věděl, kde svůj poklad ukládá.

Obě ženy na sebe hleděly a mlčky vstřebávaly strašlivé souvislosti a pravděpodobnosti, které jim přicházely na mysl po tom objevu. Ten, kdo zaútočil na Henriho Santerreho nebo Emmanuelle, se musel nejdřív nepozorovaně dostat do tohoto domu a odcizit vražednou zbraň. Takže rodinu znal… Znal je velmi dobře.

„Dostala ses do horší situace, než ses nadála,“ řekla Rose, když Emmaneule zavřela skříňku a otočila klíčem v zámku. „Na protějším chodníku už zase postává ten yankejský major a pozoruje dům, jako by tušil, že máme co skrývat.“

Emmanuelle si nadzvedla sukni a rozběhla se po otevřeném balkoně k Dominikovu pokoji, pak nejkratší cestou do své ložnice v přední části domu. Těžké zelené sametové závěsy byly zataženy a dovnitř pronikalo denní světlo jen úzkými pruhy krajkových záclon. Emmanuelle si dávala pozor, aby se ani nepohnuly, když úzkostně vyhlížela na ulici.

„Mon Dieu,“ zašeptala, jako by ji major mohl z ulice zaslechnout. „To je ten velitel vojenské policie, o kterém jsem ti vyprávěla.“

Rose se postavila vedle ní. „Hmmm,“ zabručela s pohledem upřeným na muže dole na ulici. „Vypadá nebezpečně,“ řekla zamyšleně, „přitažlivě, ale nebezpečně.“ Když se Emmanuelle kolem ní protáhla, popadla klobouk a rukavice, které si odložila na lenošku, Rose se zeptala: „Jdete mu říct o Philippově pouzdru?“

„Cože? Co bych mu asi měla říct? Že vražednou zbraní byla kuše, kterou můj nejlepší přítel daroval mému zemřelému manželovi?“ Emmanuelle si nasadila klobouk, ale dávala pozor, aby příliš neutahovala stuhu. V době války bylo nesnadné sehnat stuhy, obzvlášť černé. „Bez dlouhých soudů by nás s Antoinem La Touche pověsili.“

Rose vyprovázela Emmanuelle do haly. „A napadlo vás někdy,“ pokračovala černá hospodyně a s rukama v bok se zastavila u paty schodiště, „že můžete mít na toho Yankeje nesprávný názor? Kdybyste mu řekla, co víte, možná by snadněji vypátral pachatele. Někoho, kdo zcela jistě byl v tomhle domě, když jste s Dominikem spali. Zůstáváte při té představě klidná? Co s tím chcete dělat?“

Emmanuelle se zastavila a zadívala se Rose do očí. „Začneme na noc zamykat,“ řekla a vykročila do slunného dne.

 

 

Zach stál na místě a čekal, až k němu Madame de Beauvais dojde. Černá sukně vdovských šatů se jí vlnila kolem kotníků, a jestli byla ta záhadná černovláska vždycky pobledlá, tak ve slunečním světle mu připadala ve tváři úplně popelavá… a navíc se tvářila, jako by se něčeho bála. To ho pochopitelně zaujalo. Drobná přitažlivá ženuška s pronikavýma tmavýma očima se nevylekala snadno.

„Co děláte před mým domem?“ zastavila se před ním Emmanuelle.

Pomalu se narovnal a chladně se pousmál. Byl to však klamný úsměv, protože současně cítil, jak se mu zrychlil pulz. Ta žena na něho má nebezpečný vliv. „Myslel jsem, že jste šla se synem navštívit rodiče manžela.“

„Však už jdu. I tak mám zpoždění.“

„Můžeme si promluvit cestou,“ navrhl Zach a přidal se k ní.

Kolem prohrkal dřevěný kočár. Emmanuelle bleskla po Zachovi pohledem. Ztěžka oddechovala a bojovala s pokušením obořit se na něho, že nemá chuť s ním hovořit a už vůbec si nepřeje, aby ji doprovázel.

Beze slova se odvrátila a přešla na druhou stranu ulice. Nechala na něm, zda ji bude následovat. „Když jste si byl jistý, že mě nestihnete doma,“ prohodila přes rameno, když slyšela, že se přece vydal za ní, „tak proč jste tady?“

„Chtěl jsem si promluvit s vaší hospodyní.“

Nepatrné zatajení dechu prozradilo její reakci. „Rose je doma. Nebráním vám v rozhovoru s ní.“

Zach zavrtěl hlavou. „To počká. Víte, od chvíle, kdy jsem vás pozoroval v nemocnici, mi něco není jasné.“

„A co?“

„Proč jste opustila zraněného Henriho Santerre? Každá jiná žena by se mu asi snažila pomoct, kdežto vy ne.“

Blížili se k ulici Esplanade lemované po obou stranách úzkými vysokými domy s vybledlými fasádami loupajícími se vlivem silné vlhkosti a ostrého slunce. Z tmavých průjezdů a otevřených oken doléhaly na chodník zvuky činorodých aktivit řemeslníků, vůně žehleného prádla, sladké aroma pralinek a čpavý zápach piva z kabaretů a kaváren, které člověk našel i v lepší čtvrti. Nad hlavami bylo každou chvíli slyšet zavrzání židle nebo křesla na balkoně či bouchnutí okenice, když je domácí nebo služebnictvo zavírali před sluncem.

Zach se už smířil s tím, že žena vedle něho nepromluví, když se ozvala tichým zastřeným hlasem: „Byl hned na prahu smrti. Nebylo v mých silách pomoci mu. Řekl mi, ať utíkám, a poslechla jsem ho. Bála jsem se, ačkoliv se za to stydím. Měla jsem zůstat.“

Zastavili se na rohu a nechali projet drožku taženou nervózní mulou, která začala tiše hýkat, když zahlédla vysokou černošku ve vesele žlutém mušelínu, s košem pomerančů na hlavě. „Napadlo vás, že Santerre mohl být zavražděn omylem?“ prohodil Zach jako mimochodem, když scházeli z chodníku. „Že ta střela mířila na vás?“

Emmanuelle klopýtla ve výmolu a Zach ji v posledním okamžiku popadl za loket a zachránil před pádem. Ve tváři byla voskově bílá a hleděla na něho vytřeštěným pohledem. „Nemám nepřátele, pane,“ zašeptala zajíkavě.

Upřeně ji pozoroval. Až do této chvíle byl přesvědčený, že má hnědé oči, ale jsou temně zelené…, záhadně jako pravěký prales nebo hluboký oceán. „Každý má nepřátele. Sama jste to říkala.“

Prudce se nadechla. „Nevím o nikom, kdo by měl v úmyslu mě zabít, pokud vám jde o tohle.“

Teprve teď si uvědomil, jak blízko sebe stojí. Pustil jí loket a odstoupil. „Ale někdo chtěl jednoho z vás zabít.“

Prošli kolem dalšího bloku, když se Emmanuelle zastavila. Upoutalo ji úmrtní oznámení na nedalekém sloupu pouliční lampy. „Už jste tělo předali rodině,“ řekla.

Zastavil se s ní. „Provedli jsme jen rychlou pitvu. V takovém horku.“

Přikývla. Horký vánek rozevlál černé stuhy na smutečním kloboučku. Horko je problém, protože sestra Santerreho chce konat vigilie – zvláštní starosvětský zvyk, který se ve městě ještě udržoval společně s mnoha tradicemi nepochopitelnými pro ty, kteří se narodili jinde v Americe.

Zach se díval na ženu vedle sebe, pozoroval jemné linie její tváře, svůdné husté černé řasy. Zmocnil se ho neklid. Stojí tu před ním tajemná jako celé tohle město se svými čarodějnickými praktikami, bály čtvrtinových míšenců, napůl zborcenými zdmi nádvoří porostlými zimolezem a břečťanem, karnevalem Mardi Grass a procentem násilných úmrtí, při kterém tuhne krev v žilách. A jako tohle město, které je jejím domovem, tak i Emmanuelle de Beauvais je krásná, temná a… nebezpečná. Zach ví, že před ním něco tají, možná je dokonce odpovědná za vraždu toho bělovlasého starce, kterého našel ležet v kaluži krve přede dveřmi rodinné hrobky. To všechno věděl, a přesto ho žena v černém fascinovala a nevědomky v něm probouzela vášeň.

„Jedno by mě vážně zajímalo,“ řekl, když vyšli z úzké uličky na relativně širokou městskou třídu.

„A co to je, pane?“ zeptala se s pohledem upřeným na drožku směřující k řece.

„Jestli říkáte, že jste si Henriho Santerreho tak vážila, proč mi nepomůžete najít vraha?“

Zastavila se, černé stuhy na kloboučku rozfoukával vítr. Prudce se k Zachovi obrátila a bez sebemenšího mrknutí snesla jeho tvrdý pohled. Nevyvracela obvinění, neprohlašovala, že s ním spolupracuje. Tak jako tak věděl, že se toho nedočká. „Kdyby nějaký yankejský záškodník zastřelil Henriho na bitevním poli, když ošetřoval raněné, ani byste jeho smrt nepostřehl. A byl by stejně mrtvý a jeho smrt stejně zákeřná a předčasná.“

Zach zaťal zuby. „Ale ne tak nesmyslná.“

Zavrtěla hlavou. Chřípí se jí zachvělo, jak se prudce nadechla. „Válka je nesmyslná. Nesmyslná, barbarská a brutální. Tahle válka a všechny ostatní.“

„Nesouhlasím s vámi.“

„To od vás ani nečekám. Proč byste měl?“

Odvrátila se od něho, ale popadl ji za paži. „Neodpověděla jste na mou otázku.“

Podívala se na jeho ruku, ale nepustil ji. „Abyste si konečně udělal jasno, majore Coopere,“ řekla a vrhla na něho nenávistný pohled, „Henriho Santerreho jsem považovala za svého druhého otce. Ale další nevinný člověk na federální šibenici by mu život stejně nevrátil.“

Pustil ji. „Proč si myslíte, že muž, kterého bychom pověsili, by byl nevinný?“

„Nevysloužil jste si pověst člověka se smyslem pro spravedlnost,“ řekla. Zacha se ta krutá poznámka dotkla, jenže věděl, že to je pravda.

Vedle nich zacinkala bryčka a Emmanuelle ji krátkým mávnutím zastavila. Přidržela se madla a nastoupila rychleji, než ji Zach stačil zadržet… Než se jí mohl znovu dotknout.

S rukou na rukojeti šavle ustoupil jeden krok z chodníku. Dívala se na něho s úlevou a současně s lehkými obavami, když pochopila, že ji nehodlá dál doprovázet. „Jdete si promluvit s Rose?“ zeptala se.

„Ano.“ Na rtech se mu objevil škodolibý úsměšek.

„Zbytečně maříte čas. Rose vám nic neřekne.“

Zavrtěl hlavou. „Lidé vám poví spoustu zajímavých informací a ani o tom neví.“ Ustoupil o další krok. Černé vojenské boty se bořily do trávy nasáklé nočním deštěm a ve vzduchu se vznášela těžká zemitá vůně. „Uvidíme se na nočním bdění u mrtvého, madam.“

Mula se dala do pohybu, ale Zach stihl ještě postřehnout záblesk překvapení a rozpaků v temně zelených očích.