Rusovláska z ostrova

Lyming, Škótsko, únor 1847

Bylo zřejmé, že převozník je mrtvý.

Puls měl nehmatný, tělo studené jako led a oči zíraly skelným pohledem do prázdna. Reilly Stanton by ani nemusel být lékař, abys jistotou konstatoval, že chlapík, ležící na zemi před ním, už opustil společenství živých a odebral se na onen svět.

Reillymu to bylo jasné, na rozdíl od vrásčitého rybáře, který se nad ním skláněl. Zdálo se, že ten o tom není zdaleka přesvědčený.

„Jak to s ním vypadá?" zeptal se stařík. V mrazivém vzduchu mu šla pára od úst.

„Jak na tom je?" zopakovalo jeho otázku několik dalších rybářů, kteří stáli v povzdálí a civěli na mrtvolu a na Reillyho, jenž se dopustil té nerozvážnosti, že skočil do ledové vody a topícího se muže vytáhl.

„Obávám se, že už to má za sebou," řekl Reilly, když zvedl hlavu z mokré a studené mužovy hrudi.

„Za sebou?" opakoval nejstarší z rybářů, jako by nechápal, co to znamená. „Jak to myslíte?"

„Prostě je v Pánu," upřesnil Reilly. Když však viděl, že výrazy na tvářích mužů kolem něho se nezměnily, dodal: ,Exitus." Při styku s rodinnými příslušníky svých pacientů v Mayfairu

používal slova exitus běžně. Znělo ohledupině, bylo dostatečně jasné a všichni mu rozuměli. S těmito drsnými chlapíky však nemělo smysl mluvit vybranými výrazy. „Váš přítel je zkrátka mrtvý," řekl tedy nakonec.

„Mrtvej?" opakoval znovu staříka vyměnil si se svými druhy nedůvěřivé pohledy. „Stuben že je mrtvej?"

Reilly se pozvedl na kolena – což nebylo zrovna jednoduché vzhledem k tomu, že mu promočené kalhoty začaly tuhnout mrazem – a toužebně pohlédl směrem k hospodě. Alespoň se mu zdálo, že je to hospoda. Dům stál jen kousek od mola, na němž se nyní nacházeli, a přestože byla mlha, viděl Reilly, že se nad jeho vchodem kývá ve větru štít a v oknech září lákavá světla. Vlastně mu bylo jedno, zda je to hospoda nebo nevěstinec. Hlavně že tam bude hořet oheň v krbu, u něhož se bude moct ohřáta osušit, a to nejlépe se sklenkou whisky v ruce.

Předtím však ještě musel prohlédnout mrtvého převozníka.

„Ale to není možný," zdráhal se přijmout jeho výrok starý rybář. „Stuben nemůže bejt mrtvej. Nikdy předtím přece neumřel."

„Jo, pane, takhle to se smrtí bývá," povzdechl Reilly a pokusil se o účastný úsměv. „Člověk odjakživa směřuje k tomu, aby to udělal jenom jednou."

„Stuben ne," řekl zatvrzele stařík a střapaté šedivé hlavy kolem důrazně přikývly na souhlas. „Takhle byl už mockrát, ale zatím nikdy neumřel."

„Hm," zabručel Reilly a snažil se představit si některého ze svých učenějších kolegů – třeba Pearsona s jeho neodmyslitelným doutníkem nebo Shelleyho s komickou hůlkou se stříbrným držadlem, kterou měl jen na parádu – jak stojí zde na tomto opuštěném molu a vede s vesničany diskusi o významu slova smrt. Nedokázal to.

Nemohl, protože Pearson a Shelley měli dost zdravého rozumu a nikdy by je ani nenapadlo přijmout místo v takovém zapadákově – navíc si ten zdravý rozum nenechávali kazit žádným modrookým, zlatovlasýma nevypočítatelným stvořením jako on.

„Obávám se, pánové, že se mu to tentokrát nepodařilo," řekl. „Je mi velmi líto, co se stalo, ale pan Stuben byl zřejmě opilý…"

To bylo nejzdrženlivější vyjádření, jaké mohl v souvislosti s převozníkovým stavem použít, protože ten člověk byl ožralý jako Dán. Byl tak totálně sťatý, že Reilly uvažoval, zda by se neměl poohlédnou po někom jiném, kdo by ho převezl na ostrov. Ale pak jen mávl rukou. Co se mu může s opilým převozníkem stát tak hrozného? Najedou na mělčinu nebo se přinejhorším potopí.

No a co? Utopil by se v ledových rozbouřených vodách u pobřeží skotské Vysočiny, nic víc. Kdyby měl pro co žít, byla by to tragédie, ale takhle? Dříve či později by se Kristina v Londýně o jeho smrti dověděla a musela by po zbytek života žít s vědomím, že Reilly Stanton zemřel při pokusu získat si její lásku…

Jenže když potom ten opilý trouba ztratil rovnováhu a při vjezdu do přístaviště spadl do moře, Reilly nedbal na své vlastní bezpečí o nic víc než slečna Kristina Kingová na něho, bez váhání skočil do ledové vody a opilce, který mu byl od počátku jen přítěží, vytáhl na břeh.

Ale teprve teď, když stál mokrý jako hastrman na molu a třásl se jako pes, mu došlo, že promeškal další skvělou příležitost přinutit Kristinu, aby litovala svého činu. Bože, vždyť byl tak blízko nádherné, romantické smrti! Představoval si, jak si zprávu o tom sdělují dámy v Mayfairu:

„Už jste to slyšela, moje drahá? Představte si, že ten mladý doktor Stanton – určitě jste ho znala, byl osmý markýz ze Stillworthu -zahynul kdesi v pustině na Hebridách, když se pokoušel zachránit nějakého topícího se člověka. Opravdu nevím, co si ta bezcitná Kristina Kingová myslela, když dala takovému muži košem. Nemohla to mít v hlavě v pořáď“-a. Tak hrdinný a šlechetný džentlmen to byl… a taky hezký, moc hezký, jak jsem slyšela. Vsadím se, že ta ubohá dívka j e teď bez sebe žalem."

Prostě to zpackal. A protože nejen nezemřel, ale ani se mu nepodařilo toho starého otrapu vytáhnout živého, nebude se moct v dopise vůbec zmínit o tom, jak se snažil už svůj první den pobytu zde zachránit lidský život. K čertu s tím!

Kdy se na něho konečně přestane lepit smůla?

„Je mi líto, co se stalo s panem Stubenem," obrátil se k převozníkovým přátelům, „ale mohu vás ujistit, že nic necítil, když umíral, jestli vás to nějak utěší. By1 úpině opilý, o ničem nevěděl. Ale teď, vážení, kdyby vám to nevadilo, protože jsem mokrý a zmrzlý jako rampouch, rád bych se dostal tady z toho větru někam do tepla…"

„To je ono. Musíme dostat Stubena do tepla," řekl staříka pár šedivých hlav přikývlo na souhlas. „A někdo musí skočit pro slečnu Brennu."

„To už je zařízený," ozval se kdosi z hloučku. „Poslal jsem pro ni svýho kluka, hned jak jsem viděl Stubena padat do vody."

„Byl to dobrej chlap," povzdechl nejstarší rybář. „Co se dá dělat? Chlapi, vezmeme ho a odneseme do hospody. Jdeme na to."

Reilly stála sledoval, jak sukovité ruce uchopily mrtvé tělo, zvedly je a pak se procesí mužů s vážnými tvářemi pohnulo v ostrém větru, který na ně stříkal slané spršky vody, k nejbližšímu domu, jejž měl Reilly za hospodu, a stále toužebně doufal, že jí opravdu j e.

Rozhlédl se. Převozní člun, zmítaný větrem a bouřlivými vinami, narážel s dutými zvuky do přístavního mola a Reilly si uvědomil, že jeho cestovní vaky a velký kufr jsou stále v člunu. Protože byl jediný cestující, nic jiného už v něm nezůstalo, pokud nepočítal převozníkovy prázdné láhve od alkoholu, jež se s rachotem koulely sem a tam po palubě. Kromě odcházejících rybářů a spousty křičících racků, kteří poletovali nízko nad hladinou, nebylo široko daleko vidět živou duši. Reilly nečekal, že ho někdo přijde přivítat, takové iluze si nedělal, ale myslel si, že pošlou alespoň někoho, kdo by mu vzal zavazadla…

Nevadí, řekl si. Ostatně je tu ten mrtvý, takže předpokládal, že jeho zavazadla jsou prozatím v bezpečí. Zabalil se do pláště, třebaže ho takhle ztvrdlý a promrzlý mohl těžko zahřát, a vydal se za mrtvým a jeho doprovodem. Mířili k jedinému domu, kterýbylo v mlze vidět – k domu, jehož osvětlená okna slibovala, že když nic jiného, bude uvnitř alespoň teplo.

Dostihl rybáře, a když viděl, že jeden z nich – ten, co držel mrtvého pod pravou paží – už toho začíná mít dost, přiskočil a vystřídal ho.

Po několika krocích se i další ze starců chytil za hruď a ustoupil stranou a Reilly musel nést mrtvého za podpaží sám.

Potom zůstal stát i třetí rybář, rozkašlal se a musel nohy mrtvoly pustit, takže celá váha těla zůstala na Reillym. Nezbylo mu tedy, než si nebohého Stubena přehodit přes záda a za povzbuzování jeho přátel ho vléct dál. Naštěstí je zcela vyloučeno, aby se o tomhle někdy dověděla Kristina, pomyslel si. Jestliže si předtím dělal nějaké romantické představy v souvislosti s tím, jak tahal převozníka z vody, tahle situace už neměla s romantikou vůbec nic společného.

Klopýtal k hospodě -nyní už jasně viděl, že to opravdu je hospoda – nad jejímž vchodem visel štít ošlehaný větrem s podivným názvem: U Ztýraného zajíce. To nevyvolávalo příliš lákavé představy, ale v každém případě tam bude líp než venku v ledovém větru, utěšoval se Reilly. Nemýlil se. Sotva otevřel dveře, zalila ho vina tepla a pivního pachu a rázem se mu ulevilo, protože ať byl Ztýraný zajíc co byl, nabízel teplo, sucho a nepochybně i obsluhu.

Místnost byla plná lidí, a jakmile jeden z rybářů oznámil, že „Stuben se zase ožral a tenhle chlápek ho vytáh", ozvalo se vzrušené zahučení a nastal pohyb, jak muži zvedali korbele s pivem a uvolňovali místo ženám, které odněkud přinesly široké prkno a položily ho přes několik lavic před krbem.

„Položte ho sem," ukázala mohutná žena středního věku v čisté zástěře a čepci. „Sem na ten stůl."

Reilly poslechl, i když on by tomu stůl neříkal. Ale to nebylo důležité, hlavně že měl kam složit mrtvého. Sotva jeho tělo spočinulo na desce, začala z něj žena v zástěře stahovat promočené oblečení a ještě stačila rázným hlasem udělovat příkazy všem okolo.

„Floro, přines láhev whisky, a ty, Maeve, přikrývky, co jsou nahoře ve skříni. Nancy, v kuchyni je na ohni hrnec s horkou vodou. Přines ho a najdi nějaký hadry. A skočil už někdo pro slečnu Brennu?"

„Jo, už jsem pro ni poslal svýho kluka," ujistil ji jeden z rybářů.

Znovu ta slečna Brenna… Kdo to, k čertu, může být? uvažoval Reilly. Souhlasil se svými přáteli Pearsonem a Shelleym, že Brenna je snad nejošklivější jméno, jaké může angličtina ženě nabídnout -možná s výjimkou Megan. Podle nich téměř s jistotou zaručuje, že taková žena bude mít několik brad, příliš velké přední zuby a zřetelně koňský výraz, i když se během svých výzkumů, samozřejmě ne příliš vědeckých, občas přesvědčili o dávno známé pravdě, že výjimka potvrzuje pravidlo.

Ženám se už podařilo mrtvého převozníka svléknout a ležel teď zcela nahý před očima všech, kteří zrovna ve Ztýraném zajíci byli, včetně veškeré obsluhy. Ta podle všeho sestávala pouze z žen, z nichž některé se zdály překvapivě mladé. Ještě překvapivější však bylo, že žádná z nich nejevila ani náznak zděšení při pohledu na mrtvolu, navíc ještě nahou. Dokonce i když ho balily do hadrů namáčených v hrnci s horkou vodou, ani potom se tyto otrlé ženy nijak nesnažily odvracet od mrtvoly pohledy.

„Hm," zahučel Reilly a zakroutil hlavou, když mu přestaly cvakat zuby a dokázal ze sebe něco vypravit. To už byl mrtvý pokrytý od hlavy k patám horkými hadry.

Jedna z žen, zřejmě majitelka hostince, se náhle úkosem podívala na Reillyho. „Maeve, nestůj tu jako tele," vyštěkla. „Svlíkni tomu pánovi mokrý oblečení a strč ho pod deku, at‘ se zahřeje."

Reilly zděšeně pohlédl na mladou dívku, která se k němu obrátila, rychle couvla zvedl proti ní na obranu ruce. „Proboha ne!" vykřikl. „To není třeba. Cítím se dobře, opravdu. Jenom by vám měl někdo říct, madam, že ten muž je…"

Ani to nestačil dopovědět. Dosud navštívil Skotsko pouze při občasných loveckých cestách, během nichž měl jen málo příležitostí, nebo dokonce žádnou, dostat se do bližšího kontaktu s místními lidmi, a nebyl tedy dostatečně připraven bránit se odhodlanosti typické gaelské služebné. Než se nadál, stáhla z něho Maeve plášt‘ a potom kabát s takovou zručností, že člověka muselo napadnout, zda náhodou není zvyklá zacházet takto s hosty, kteří se zdráhají zaplatit. A její rozhodnost v něm tuto myšlenku jen utvrdila.

Reilly na okamžik uvažoval, že se jí vzepře a bude se s ní snad tahat, ale pak to vzdal. Co člověk zmůže proti ženě, která si něco zamane? A zdálo se, že Maeve je odhodlaná svléknout ho donaha jako tu mrtvolu ležící u ohně. Za chvíli už bezmocně stál na druhém konci místnosti – vlastně tam byl doslova zahnán do kouta – a dole už měli vestu a košili a rezolutní dívčiny prsty začaly pracovat na zapínání jeho kalhot…

„Tak to už by, myslím, stačilo," odhodlal se Reilly znovu k odporu a chytil dívku za zápěstí.

Maeve na něho pohlédla, ale její výraz vyjadřoval všechnojiné, než co čekal. Místo studu na něho laškovně zamrkala, jako by si s ním chtěla hrát.

„Paní řekla, že vás mám svlíknout ze všeho mokrýho," připomenula mu.

„Ano," odpověděl Reilly. „Ale ty kalhoty bych si radši nechal, jestli vám to nevadí."

„Podle mě neděláte dobře," mínila Maeve. „To byste si taky mohl přivodit hnisavou angínu."

„Nebo revma," dodal jiný ženský hlas.

Teprve teď si Reilly všiml, že mladá dívka jménem Nancy, kterou hostinská poslala pro horkou vodu, se už vrátila a s velkým zájmem je oba pozoruje.

„Pravda," souhlasila Maeve horlivě. „Nebo revma. Přece nechcete skončit jako revmatik," řekla a přejela pohledem jeho nahou hruď.“Takovej hezkej mladej pán…"

Teď už si byl Reilly jistý, že se ocitl v doupěti neřesti a tyhle divoženky ho tu chtějí před celou vesnicí zostudit. Přinutil Maeve vstát a strhl jí ruce ze svého opasku, aby zachránil to málo, co ještě zbývalo z jeho důstojnosti.

„To je moje věc," řekl a rezolutně od sebe dívku odstrčil. „Risknu to."

Zůstal stát pouze v mokrý ch kalhotách a promočených botách. Teprve nyní si však uvědomil, že jeho obavy ohledně veřejného zostuzení byly neopodstatněné – s výjimkou Maeve a Nancy mu totiž nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Hosté Ztýraného zajíce se opět vrátili ke svým korbelům, jejichž obsah, jak se zdálo, byl pro ně zajímavější než polonahý cizinec chvějící se v rohu místnosti, a dokonce i než nahá mrtvola natažená na prkně před krbem.

Té věnovala pozornost jen majitelka hostince a nutno říct, že poněkud zvláštní. „Vzbuď se, Stubene," domlouvala mrtvému. „Okamžitě se vzbuď!"

„Madam, je mi líto, že vám musím sdělit, co jsem už řekl těm mužům, kteří se mnou přišli," ozval se Reilly podivně dotčen ženinou tvrdošíjnou neochotou připustit, co bylo naprosto zřejmé. „Pan Stuben se utopil. Je mrtvý.II

Žena strnula a zůstala na něho civět s hadrem v ruce namočeným v horké vodě, který se právě chystala přiložit na spodní partie převozníkova těla. Nehleděla však na něho zděšeně, spíš zvláštně. „Mrtvý?" opakovala jako ozvěna.

Zdálo se, že to slovo probralo i štamgasty, neboť hlavy všech se náhle obrátily k němu.

„Hm… ano," přikývl Reilly. Teď, když se mu konečně podařilo upoutat na sebe pozornost celé místnosti, si znovu uvědomil, že tu stojí téměř nahý. Přikrývku, kterou mu slíbila hostinská, pořád nikde neviděl.

Byl však lékař, měl tu svou povinnost a hodlal ji spinit.

„Ano, madam," pokračoval. „Pan Stuben je bohužel mrtvý. Puls má nehmatný a od chvíle, kdy jsem ho vytáhl z vody, ještě nevydechl. Dělám to nerad, ale musím vás upozornit, že vaše úsilí, jakkoliv obětavé, je už v tuto chvíli zbytečné."

Všiml si, že teď, když se ukázalo, že muž ležící na prkně není živý, jeví o něho najednou hosté Ztýraného zajíce mnohem větší zájem. Někteří dokonce natahovali krky, aby na něho lépe viděli. Reilly si uvědomil, že mrtvý převozník je evidentně zajímá víc než živý.

„Mrtvý?" znovu opakovala hostinská a pohlédla na ležící tělo. „Stuben mrtvý? Ale vždyť nikdy předtím neumřel."

Reilly zvedl v úžasu obočí. „Ano, mrtvý," potvrdil a uvažoval, zda se všichni v téhle vesnici dočista zbláznili, a pokud ano, co s tím bude on, jako jediný zdejší lékař, dělat. „To je možné, ale obávám se, že tentokrát se mu jeho pád do vody stal osudným. Je mi velmi líto, že právě já vám musím tuto špatnou zprávu sdělit. Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, abych ho zachránil, ale voda byla na jeho pokročilý věk příliš studená."

Řekl si, že s ohledem na přítomnost dam bude moudřejší, když pomlčí o tom, že hlavní podíl na převozníkově smrti měla jeho opilost.

„Tentokrát už neměl dost sil, aby to překonal," dodal Reilly. „A teď bych vás rád požádal, pokud by vám to nedělalo příliš velké potíže, jestli byste mohla r.ěkoho poslat do přístavu pro moje zavazadla. Rád bych se převlékl…"

Přerušilo ho prudké bouchnutí vstupních dveří, v nichž se objevila vysoká postava zahalená do těžkého tmavého pláště. Jeho šosy vlály v průvanu mrazivého vzduchu.

„Slečno Brenno!" zvolala hostinská, jako by jí spadl kámen ze srdce. „Díky bohu, že už jste tady."

Reilly se otočil a se zájmem si příchozí prohlížel. Tak tohle je ta slečna Brenna, o níž všichni pořád mluví! První pohled ho nezklamal. Alespoň co do výšky to byla typická Brenna. Panebože, vždyť mohla mít jen o pár centimetrů méně než on, přičemž on nebyl se svými stopětaosmdesáti centimetry žádný mrňous. Postavu jí zakrýval plášť a tvář hluboko stažená kapuce, takže zatím nemohl posoudit, zda i ostatní parametry odpovídají jejímu jménu. Byl si však jistý, že musí vypadat jako amazonka. Už se slyšel, jak to líčí Pearsonovi a Shelleymu. Ti si na tom zgustnou.

„Stuben je zase v tom," informoval příchozí osobu jeden z rybářů. „A tady ten," ukázal na Reillyho, „tvrdí, že je mrtvej."

„Kdo ten?"

Hlas měla přesně takový, jaký Reilly od Brenny čekal – hluboký, ani trochu ženský. Reilly si už v duchu blahopřál k tomu, jaký je znalec ženského pohlaví, když záhyby pláště rozhrnula ruka v rukavici, sejmula z hlavy kapuci a… Reilly neměl daleko k záchvatu mrtvice. Žádná dvojitá brada a také nic, co by třeba jen náznakem připomínalo koňskou vizáž, pouze snad bohatá hříva rozpuštěných kadeří barvy mědi, které nepoutala žádná síťka ani hřeben. Tak téhle Brenně nebylo možné přisoudit jiné přívlastky než půvabná a krásná. Alespoň tak ji ohodnotil na základě toho, co stačil zaznamenat, neboť vzápětí upoutalo jeho pozornost něco šokujícího: dívka totiž měla pod pláštěm – a další rychlý pohled mu to potvrdil – pánské kalhoty.

Ano, pánské kalhoty, které svůdně lnuly k jejím štíhlým stehnům a byly pevně sepnuté u pasu širokým koženým opaskem, do něhož měla zastrčený tlustý zelený svetr. Přesto si Reilly ještě stačil všimnout, že na nohou má dívka vysoké, pevné kožené boty.

Svetr a boty sice skrývaly některé základní ženské atributy, ale ty kalhoty byly skvostné. Reilly dosud nikdy neviděl ženu v kalhotách. Byl si jistý, že Kristina by se raději ukázala v pytli od brambor než v něčem, co by se jen vzdáleně podobalo kalhotám.

Přesto to byla módní novinka – třebaže se možná ještě nedostala do Paříže nebo Londýna – kterou byl Reilly ochoten z celého srdce podporovat. Vlastně byl dojmem z ní zcela přemožen a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že dívka opět promluvila.

„Kdo říká, že Stuben je mrtvý?" ptala se svým mužským hlasem, který se mu nyní zdál až v absurdním rozporu s j ej ím ohromujícím ženským zjevem.

Snad tucet rukou ukázalo směrem k němu. Vzápětí se Reilly cítil jako nabodnutý na hrot pod upřeným pohledem páru očí, jež nebyly pouze modré, ale zcela jistě nejpronikavější a nejbystřejší, jaké kdy viděl. Neměl klobouk, který by před ní smekl – Maeve mu ho už odnesla – a mohl se tedy pouze lehce uklonit. Přitom si s pocitem zoufalství uvědomil, že tady stojí téměř nahý.

„Ano já," ozval se, nevysvětlitelně nervózní z jejího pronikavého pohledu. „Já jsem to řekl. Vytáhl jsem ho z vody. Měl nehmatný puls, byl studený jako led a…"

„Kdo jste?" zeptala se a jednou mrkla.

Stačil zaznamenat, že slečna Brenna – na rozdíl od všech ostatních lidí, s nimiž přišel do styku od chvíle, kdy překročil hranice -nepoužívala drnčivé skotské r vyslovované špičkou jazyka, ale mluvila, jak chtěli Bůh a královna, čistým, nezkaženým anglickým akcentem.

„Stanton," odpověděl. „Reilly Stanton. Jsem ten, kdo přijal místo…"

Dívka mu už však nevěnovala pozornost a kráčela směrem k mrtvole.

„…které jste inzerovali," dokončil Reilly a sledoval, jak otočila mrtvého na bok, pak ho obešla a postavila se za něj. „Místo lékaře. Přijel jsem, abych okamžitě nastoupil." Protože se nedočkal žádného ohlasu a nikdo z přítomných se netvářil příliš chápavě, rychle dodal: „Mám samozřejmě lékařský diplom, z lékařské fakulty na Royal College. Jsem členem Královské lékařské společnosti… a studoval jsem v Paříži… Možná jste mě neposlouchali, ale znovu říkám, že ten muž je opravdu zcela…"

K jeho nesmírnému údivu zvedla dívka pěst a vší silou jí udeřila nešťastného chlapíka do středu zad mezi lopatky. Ozvalo se temné žuchnutí. Rána byla tak silná, že by ji převozník pořádně pocítil, kdyby žil.

„…mrtvý," dokončil Reilly. „Je mi moc líto, ale dělal jsem, co jsem mohl."

Právě v tom okamžiku otevřel mrtvý převozník ústa a vyvrhl z nich na podlahu gejzír rumu a mořské vody, až postříkal boty všem okolo včetně Reillyho. Potom domněle mrtvý opilecky zamžourala vyloudil na tváři ostýchavý úsměv. „Omlouvám se," řekl.