Vyvolená dáma
The Lady Chosen 2003
Baronet 2008
Tento příběh představuje českým čtenářům jednu z nejoblíbenějších romantických spisovatelek, která, ač pochází a žije v Austrálii, je populární v celém anglosaském světě. Je však též úvodním románem cyklu o sedmi členech Klubu Bastion, z nichž každý potká svou životní lásku.
Tristan Wemyss, hrabě z Trenthamu, je v úzkých. Musí se do roka oženit, nebo přijde o dědictví. Když už to musí být, nechce se spolehnout na dohazovačky, vybere si podle svého vkusu a jeho volbou se stane krásná Leonora Carlingová ze sousedství, navíc oduševnělá a vášnivá, která však bohužel zatím o manželství nechce ani slyšet.
Avšak Tristan je zkušený a porážky nepřijímá. A tak, když se objeví záhadný muž, který se snaží sousedy zastrašit a vypudit z jejich domova, chopí se příležitosti a nabídne své služby – jako ochránce, svůdce a snad i manžel.
Úvodní román cyklu Klub Bastion
Prvý z celej rady príbehov o členoch klubu Bastion. V tejto úvodnej časti sa zoznámime so všetkými členmi klubu ako i s dôvodmi pre ktoré bol klub založený, v tomto príbehu ešte klub ako taký ešte nefunguje, Tristan (no pri tomto mene sa mi neustále vybavoval Brad Pitt z Legendy o vášni :))dostáva za úlohu zorganizovať fungovanie a prevádzku klubu, tak aby ten mohol na začiatku nasledujúcej spoločenskej sezóny plne fungovať. Tristana však ale na prvý pohľad zaujme žena, ktorú často vída z okna klubu v susednej záhrade. Po sérii nezvyčajných udalostí Tristan zisťuje, že sa Leonora presne hodí ako manželka, ktorú tak naliehavo potrebuje. Ostáva preto jediné, presvedčiť o tejto skutočnosti túto svojskú a tvrdohlavú ženu. Tá sa však bráni zubami nechtami – Tristan však ochotne použije všetky zbrane. A situáciu im neuľahčuje ani záhadný lupič, po ktorom spoločne pátrajú.
No a konečný verdikt – knihou si rozhodne príjemné popoludnie nepokazíte, ale zas ani žiadna veľká výhra to nebude, podľa mňa rýchlo upadne do zabudnutia a po pár dňoch sa treba veľmi namáhať, aby ste si vybavili čo i len hlavnú os príbehu.
No a ešte jedno negatívum – kniha má okolo 430 strán, (pri dobrej knihe to je síce pozitívum, ale pri priemernej je to utrpenie.)
s odretými ušami
Bastion Club
1. The Lady Chosen (2003) – Vyvolená dáma (Baronet 2008)
2. A Gentleman’s Honor (2003)- Gentlemanova čest (Baronet 2008)
3. A Lady of His Own (2004) – Dáma jeho srdce (Baronet 2009)
4. A Fine Passion (2005)- Ušlechtilá vášeň (Baronet 2009)
5. To Distraction (2006) – K zbláznení (Baronet 2009)
6. Beyond Seduction (2007) – Víc než pokušení (Baronet jún 2010)
7. The Edge of Desire (2008)
8. Mastered by Love (2009)
Captain Jack’s Woman (1977)
Spracovala LENKA
Ukážka z knihy
Prolog
Pavilon, Brighton
Říjen 1815
„Jeho královská Výsost se musí zřejmě nacházet v opravdu prekérní situaci, jestliže svolává výkvět Jeho britského Veličenstva jen proto, aby se slunila v pochybné slávě.“
Z protáhle pronesené poznámky čišel cynismus; Tristan Wemyss, čtvrtý hrabě z Trenthamu, se rozhlédl dusným hudebním salonem přecpaným hosty, patolízaly a pochlebníky všeho druhu a utkvěl pohledem na muži, jehož se ta zmínka týkala.
Prinny stál uprostřed hloučku obdivovatelů. Jejich žoviální regent ve zlatorudém oděvu se zlatými epoletami s bohatým třepením byl v mimořádně dobré náladě, právě se totiž chlubil husarskými kousky z nedávných vojenských střetnutí, především z těch u Waterloo.
Tristan a jeho společník, Christian Allardyce, markýz z Dearne, se těmi řečmi nedali oblafnout, jelikož coby účastníci těch bojů znali skutečnou pravdu. Teď šikovně vyklouzli z davu a vytratili se do vzdálené části místnosti, aby nemuseli poslouchat ty pusté lži.
„Abych řekl pravdu,“ zamumlal Tristan, „dneska večer jsem toho tady viděl a slyšel až dost – samá lež.“
Christian povytáhl husté obočí. „Já jsem slyšel jinou verzi velikosti a významu Anglie – netrápí vás představa, že královská pokladna zeje prázdnotou a lidé hladoví?“
Tristan zkřivil rty. „Trápí.“
Christian, v dostatečné vzdálenosti od Prinnyho a jeho dvora, zapátral zrakem po ostatních přítomných v kruhové síni. Jednalo se o čistě mužskou společnost, složenou ze zástupců všech velkých regimentů a příslušníků donedávna aktivní armády. Prostíralo se před ním moře různobarevných uniforem s prýmky, lakovanou kůží, kožešinou, ba dokonce s péry. „Co že si k oslavě vítězství zvolil právě Brighton, a nikoli Londýn? Zajímalo by mě, jestli měl Dalziel do toho co mluvit.“
„Pokud vím, princ se v Londýně netěší zrovna oblibě, ale jak se zdá, náš bývalý velitel neměl šanci ovlivnit seznam lidí, které si princ dnešní večer přál vidět.“
„Vážně?“
Hovořili klidným hlasem, zvyklí předstírat, že jejich komunikace spočívá v pouhé běžné společenské konverzaci mezi známými. Zvyk je železná košile a umírá těžko, zvlášť když až do zcela nedávné doby byla podobná praxe životně důležitá k přežití.
Tristan se pousmál, očividně kvůli jednomu gentlemanovi, který právě zalétl pohledem k nim. Dotyčný zřejmě usoudil, že není radno ty dva rušit. „Viděl jsem u stolu Deverella – seděl kousek ode mě. Zmínil se, že je tu i Warnefleet a St. Austell.“
„Můžete přidat Tregartha a Blakea – zahlédl jsem je při svém příjezdu –“ Christian se zarazil. „Teď mi to došlo. Dalziel zařídil, aby se sem dostavili jen ti z nás, kdo zradili?“
Tristan zachytil jeho pohled a rty se mu rozvlnily úsměvem. „Dovedete si představit, že by Dalziel, byť i Prinnymu, prozradil totožnost svých nejtajnějších agentů?“
Christian skryl úsměv, zvedl ke rtům sklenku a napil se.
Dalziel – jiné jméno ani hodnost nepoužíval – byl ministr zahraničí, jenž ze své kanceláře skryté v hlubinách Whitehallu řídil síť špionů Jeho britského Veličenstva v zahraničí, síť, která přispěla k vítězství Anglie a jejích spojenců jak při válečném tažení na Pyrenejském poloostrově, tak zcela nedávno u Waterloo. Spolu s lordem Whitleyem, jeho kolegou ve stejné funkci na ministerstvu vnitra, odpovídal Dalziel za všechny tajné operace v Anglii a za jejími hranicemi.
„Neuvědomil jsem si, že Tregarth nebo Blake jsou na stejné lodi jako my dva, a o těch dalších jsem se jen doslechl.“ Christian pohlédl na Tristana. „Víte určitě, že ti druzí odcházejí?“
„Vím, že Warnefleet a Blake mají stejné důvody jako my. Pokud jde o ostatní, je to čistě můj dohad, ale nezdá se mi, že by Dalziel vystavoval nebezpečí agenta kalibru St. Austella, Tregartha či Deverella, jen aby vyhověl Prinnyho poslednímu rozmaru.“
„Pravda.“ Christian znovu očima přelétl to moře hlav před sebou.
On i Tristan byli vysocí, ramenatí a štíhlí, oba se vyznačovali klidnou silou mužů zvyklých jednat, silou jen nedokonale zahalenou elegantním střihem večerních obleků. Pod šaty se skrývaly jizvy po ranách utržených během let činné služby. Ačkoli jejich nehty byly ukázkou dokonalé manikúry, trvalo měsíce, než jim z rukou zmizely stopy jejich neobvyklého někdejšího zaměstnání, které nemělo se světem gentlemanů nic společného – než se ztratily mozoly a změkly drsné dlaně.
Oni dva a jejich pět kolegů, kteří teď byli přítomni v sále, sloužili Dalzielovi a své zemi přinejmenším deset let, Christian téměř patnáct. Vystupovali v převlečení, jaké se od nich vyžadovalo – od šlechtice po pouličního metaře, od úředníka po nádeníka. Existovala pro ně pouze jediná míra úspěchu – získat informace, kvůli nimž byli posláni za linie nepřítele, a přežít do doby, než se s nimi vrátí zpátky k Dalzielovi.
Christian s povzdechem vyprázdnil svou sklenku. „Bude mi to chybět.“
Tristan se krátce zasmál. „Myslíte, že nám ne?“
„Ať je to, jak chce, když už nejsme na výplatní listině Jeho Veličenstva,“ Christian odložil prázdnou sklenku na desku příborníku, „nechápu, proč musíme stát a bavit se tady, když by nám bylo mnohem lip někde jinde…“ Jeho šedé oči se střetly s pohledem pána očividně toužícího přistoupit blíž; ale ten si to znovu rozmyslel a otočil se. „A bez rizika, že nás tady načapá někdo z těch pochlebníků a bude chtít slyšet naše zážitky.“
„Co říkáte –“ Christian se otočil na Tristana, „neodebereme se do příjemnějšího prostředí?“
„Rozhodně.“ Tristan odložil prázdnou sklenku na tác sluhy procházejícího kolem. „Máte na mysli něco konkrétního?“
„Vždycky se mi moc líbilo v hostinci U lodi a kotvy. Je to tam moc útulné.“
„Tak tedy vzhůru k Lodi a kotvě,“ souhlasil Tristan. „Co myslíte, můžeme odejít společně?“
Christian zkřivil rty. „S hlavami u sebe a v zaujaté, tlumené debatě, nenápadně, ale rozhodně zamíříme ke dveřím. Nevidím důvod, proč bychom nemohli projít středem.“
Zvládli to. Každý, kdo je viděl, předpokládal, že jeden z nich měl sehnat toho druhého za nějakým tajným, ale nesmírně důležitým účelem. Sluha jim běžel pro kabáty a oba rychle vstoupili do mrazivé noci.
Zůstali stát, aby se zhluboka nadechli a zbavili plíce té dusivé atmosféry panující v přetopeném Pavilonu, načež si vyměnili úsměvný pohled a vykročili.
Od jasně osvětleného vchodu budovy se dostali do North Street. Zamířili vpravo a uvolněným krokem mužů, kteří vědí, kam jdou, zamířili k Brighton Square a ulicím za ním. Jakmile dospěli do úzkých dlážděných uliček lemovaných chatrčemi rybářů, rozdělili se, na každé křižovatce změnili směr, oči stále upřené do tmy… Pak si uvědomili, že už jsou doma, v míru, nikoli na útěku, nikoli ve válce, ale přesto se nesnažili změnit své chování, jako by se stalo jejich druhou přirozeností.
Teď zamířili přímo k jihu, kde ve tmě šumělo moře. Konečně zahnuli do Black Lion Street. Ulice vedla ke Kanálu, za nímž prožili většinu uplynulých deseti let. Zastavili se pod houpajícím se štítem hospody U lodi a kotvy a zahleděli se do tmy rámované domy na konci ulice. Vdechli slanou vůni moře, kterou k nim přinášel vítr, i onen známý pach mořských řas.
Vzpomínka je oba na okamžik přinutila zůstat stát a pak se ve stejném okamžiku jako jeden muž obrátili, Christian otevřel dveře a společně vešli.
Obklopilo je teplo, anglicky mluvící hlasy a chmelem vonící dobré anglické pivo. Pocítili okamžitou úlevu a rázem jako by se zbavili nedefinovatelného napětí. Christian zamířil k výčepu. „Dvě holby vašeho nejlepšího.“
Hospodský jim kývl na pozdrav a rychle naplnil nádoby.
Christian zalétl pohledem k pootevřeným dveřím hned za výčepem. „Sedneme si tam do té útulné místnosti.“
Majitel hospody postavil oba orosené korbely na pult a vrhl rychlý pohled na dveře. „Copak o to, pánové, jsem vám k službám, ale tam už je skupina jinejch pánů, a nikoho cizího by asi mezi sebou neuvítali.“
Christian povytáhl obočí, odklopil desku výčepu a s korbelem v ruce zamířil dozadu. „Riskneme to.“
Tristan se ušklíbl, hodil na pult pár mincí, sebral své pití a následoval Christiana.
Stál těsné za ním, když Christian bez okolků otevřel dveře dokořán.
Skupinka shromážděná kolem dvou k sobě sražených stolů rázem vzhlédla. Na nově příchozí se upřelo pět párů očí.
A pět obličejů se rozzářilo úsměvem. Charles St. Austell, sedící na vzdáleném konci stolu, je gestem ruky velkomyslně vybídl, aby si přisedli. „Jste lepší než my. Zrovna jsme se chtěli vsadit, jak dlouho to vydržíte.“
Ostatní stáli, takže se stoly a židle daly přeorganizovat. Tristan zavřel dveře, postavil korbel a přidal se k vzájemnému představování.
Ačkoli každý z nich sloužil pod Dalzielem, dohromady se všech sedm nikdy nesetkalo. Vzájemně o sobě něco věděli, ale žádný se dosud nepotkal se všemi.
Christian Allardyce, nejstarší a nejdéle sloužící, působil na východě Francie, často ve Švýcarsku, Německu a dalších menších státech a knížectvích; díky své pleti a vlasům a znalosti jazyků byl pro tuhle oblast předurčený.
Tristan měl široký okruh působnosti, často se nacházel v samém středu dění, v Paříži a velkých průmyslových městech. Jeho dokonalá znalost francouzštiny, němčiny a italštiny spolu s hnědými vlasy, hnědýma očima a přirozeným šarmem pomáhaly jemu i jeho vlasti.
Nikdy se nedostal do styku s Charlesem St. Austellem, patrně nejvýraznějším členem té skupiny. Charles se svými hustými černými kadeřemi a lesknoucíma se tmavomodrýma očima byl doslova magnetem pro ženy každého věku. Byl napůl Francouz a díky svým hereckým schopnostem a bystrosti dokázal maximálně využít těchto fyzických předností. Dalziel ho použil jako hlavního agenta na jihu Francie, v Carcasonnu a Toulouse.
Gervase Tregarth, původem z Cornwallu, s kudrnatými hnědými vlasy a ostrým pohledem oříškově hnědých očí strávil – jak se Tristan dozvěděl – valnou část uplynulých deseti let v Bretani a v Normandii. St. Austella znal z minulosti, ale v boji se, spolu nikdy nesešli.
Černovlasý a černooký Tony Blake, další potomek anglického rodu, byl rovněž napůl Francouz. Patřil k největším elegánům v této skupině, ale zpod uhlazeného zevnějšku občas pronikala na povrch tvrdost. Dalziel ho nejčastěji využíval k průniku do francouzských špionážních sítí; nesmírně nebezpečné akce byly soustředěné v severofrancouzských přístavech. Fakt, že Tony zůstal naživu, byl důkazem jeho nesmírné odvahy.
Jack Warnefleet byl navenek záhadný. Vypadal jako typický Angličan, mimořádně hezký, se světlými vlasy a hnědýma očima, takže bylo s podivem, že dosahoval nepřetržitě úspěchu při pronikání do všech úrovní francouzské flotily a při četných obchodních jednáních. Byl to skutečný chameleón s tváří žoviálního přítele, za jehož masku málokdo pronikl.
Deverell, poslední, s kým si Tristan potřásl rukou, byl muž příjemného zevnějšku s milým úsměvem, tmavě hnědými vlasy a zelenýma očima. Přes svůj mimořádný půvab se dokázal nenápadně vmísit do každé skupiny, aniž upoutal pozornost. Sloužil téměř výlučně v Paříži a nikdy nebyl odhalen.
Po vzájemném představení všichni usedli. Útulná místnost se příjemně zaplnila. V jednom rohu vesele plápolal oheň a osvětloval i stoly, k nimž se teď sesedli, téměř se dotýkajíce rameny.
Všichni to byli urostlí chlapíci, kdysi sloužící jako stráže v nějaké posádce, než si je Dalziel našel a zlákal ke službě spadající do kompetence jeho úřadu.
A nemusel je dlouho přemlouvat.
Po vychutnání prvního doušku piva přejel Tristan pohledem muže u stolu. Navenek se od sebe lišili, přesto byli ve skutečnosti bratři. Každý pocházel ze šlechtického rodu, všichni měli podobné vlastnosti, schopnosti a nadání, i když každý na jiné úrovni. Nejdůležitější ovšem bylo, že si dokázali zahrávat s nebezpečím, bez mrknutí přijmout výzvu, na jejímž konci mohl být život nebo smrt, a navíc měli dostatek sebevědomí, ba až jistou arogantní lehkomyslnost. Ve všech se našla nemalá dávka touhy po dobrodružství. A naprosté loajality.
Deverell odložil holbu. „Je pravda, že jsme všichni všechno prodali?“ Odpověděla mu souhlasná přikývnutí a pohledy. Deverell se ušklíbl. „Není nezdvořilé zeptat se proč?“ Pohlédl na Christiana. „Předpokládám, že ve vašem případě se teď z Allardyce musí teď stát Dearne?“
Christian stísněně sklonil hlavu. „Je to tak. Jakmile mi zemřel otec a já zdědil titul, jiná šance mi nezbyla. Nebýt Waterloo, už bych se dávno zabýval chovem ovcí a dobytka a pobíhal po pastvinách v holínkách.“
Mírně otrávený tón jeho hlasu vyvolal na tvářích jeho kolegů soustrastný úsměv.
„Mluvíte mi z duše,“ ozval se Charles St. Austell. „Já jsem sice neočekával dědictví, ale oba starší bratři v době mé nepřítomnosti zemřeli.“ Protáhl obličej. „Takže teď jsem hrabě z Lostwithielu, a mé sestry, sestřenice a moje drahá matka mi neustále připomínají, že jsem už dávno zralý na ženění.“
Jack Warnefleet se zasmál, ale v tom smíchu nebylo moc veselosti. „Zcela nečekaně jsem se i já stal členem toho klubu. Titul se očekával – po starém pánovi – ale domy a to ostatní pochází od jedné pratety, o jejíž existenci jsem neměl ponětí, takže teď, jak jsem se dozvěděl, se skvím vysoko na žebříčku vhodných ženichů a můžu očekávat, že se na mě bude pořádat štvanice, až nakonec podlehnu a ožením se.“
„Moi aussi.“ Gervase Tregarth kývl směrem k Jackovi. „V mém případě to byl bratranec, jehož sklátily souchotě a zemřel absurdně mladý, takže ze mě se teď stal hrabě z Crowhurstu, majitel domu v Londýně, rezidence, kterou jsem ani neviděl a kterou nepotřebuju, ovšem hned mi bylo připomenuto, že si musím najít ženu a zplodit dědice, protože jinak by mnou náš rod vymřel.“
Tony Blake si odmítavě odfrkl. „Aspoň nemáte francouzskou matku – věřte mi, matky vás dokážou dokopat k oltáři.“
„Na to si připijeme.“ Charles zvedl svůj korbel směrem k Tonymu. „Ale znamená to, že i vy jste se vrátil k těmhle břehům, abyste získal titul?“
Tony nakrčil nos. „Blahovůlí svého otce jsem se stal vikomtem Torringtonem – doufal jsem, že si na ten titul ještě pár let počkám, ale…“ Pokrčil rameny. „Nevěděl jsem ovšem, že během posledních deseti let starého pána zaujaly nejrůznější investice. Očekával jsem, že mě čeká slušný život, ale neměl jsem tušení, že zdědím velké bohatství. A pak jsem zjistil, že se to rozkřiklo v celé vysoké společnosti. Cestou sem jsem se na okamžik zastavil ve městě a navštívil svou kmotru.“ Otřásl se. „Šlo málem o šikanu. Bylo to příšerné.“
„To proto, že naše ztráty u Waterloo byly tak vysoké.“ Deverell se zahleděl do svého korbele. Všichni na okamžik zmlkli při vzpomínce na zemřelé spolubojovníky, načež zvedli holby a pietně jim připili.
„Musím přiznat, že ani moje situace není vůbec růžová,“ ozval se Deverell. „Při odjezdu z Anglie jsem nic neočekával, ale po návratu jsem zjistil, že jakýsi hodně vzdálený bratranec zaklepal bačkorama, a tak se teď ze mě stal vikomt Pignton vlastnící domy a velké příjmy – a stejně jako vy všichni zoufale potřebující manželku. Dokážu se postarat o pozemky a fondy, ale ty domy a navíc společenské povinnosti, to už je nad mé síly – horší než jakékoli pikle Francouzů.“
„A důsledky z toho plynoucí by vás mohly dostat do hrobu,“ prohlásil St. Austell.
Všichni něco souhlasně zamumlali a upřeli oči na Tristana.
Ten se usmál. „Je to smutné, ale obávám se, že vás všechny trumfnu.“ Sklonil hlavu a prsty obou rukou obemkl korbel. „I mě po návratu čekala spousta věcí – titul, dva domy, lovecká chata a značné bohatství. V obou těch domech ale našly domov samé ženy – pratety, sestřenice a další vzdálené příbuzné. Připadly mi jako dědictví po prastrýci, nedávno zesnulém třetím hraběti z Trenthamu, který nenáviděl jak svého bratra – mého dědečka – tak i mého zemřelého otce a mě. Prohlásil, že jsme darmošlapové a marnotratníci, kteří nic pořádně neumějí, jen přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí, cestujou si po světě a tak dále. Musím ovšem přiznat, že když jsem teď poznal své pratety a celou tu ženskou armádu, chápu názory starého pána. Musel se cítit jako v pasti, odsouzený k životu uprostřed té hordy štěbetajících ženských, co do všeho strkají nos.“
Všem kolem stolu přeběhl mráz po zádech.
Tristan se zasmušil. „A tak když si po smrti svého syna a posléze i vnuka uvědomil, že všechno po něm zdědím já, vymyslel si ďábelskou doložku ke své poslední vůli. Zdědil jsem titul, půdu, domy a bohatství na jeden rok, ovšem jestli se během toho roku neožením, zůstane mi sice titul, půda a domy, ale všechno ostatní bohatství, fondy potřebné k údržbě domů, připadnou různým dobročinným spolkům.“
Nastalé ticho posléze narušil Jack Warnefleet otázkou: „Co se stane s tou hordou starých dam?“
„To je na tom to nejhorší,“ povzdechl si Tristan. „Zůstanou i nadále v mém vlastnictví, v mých domech. Nemají se kam uchýlit, a já je sotva můžu vyhnat na ulici.“
Na tvářích všech se teď zračilo upřímné pochopení jeho prekérní situace.
„Tady je každá rada drahá,“ ozval se Gervase. „Kdy vyprší ten rok?“ zajímal se.
„V červenci.“
„Takže si musíte vybrat v příští společenské sezoně.“ Charles postavil korbel na stůl a odsunul ho. „Jsme v přibližně stejné situaci, na stejné lodi. Jestli si nenajdu manželku, mé sestry, sestřenice a drahá matka mě asi dostanou do blázince.“
„Upozorňuju vás, že to nebude klidná plavba.“ Tony Blake se rozhlédl po tvářích kolem stolu. „Po útěku od mé kmotry jsem hledal útočiště v Boodles.“ Potřásl hlavou. „Hrozná chyba. Během hodiny mě ne jeden, ale dva pánové, které jsem nikdy předtím neviděl, pozvali na večeři!“
„Přímo ve vašem klubu?“ Jack hlasitě vyjádřil všeobecný šok.
Tony chmurně přikývl. „A bylo ještě hůř. Zastavil jsem se v tom domě, kde jsem našel snad stopu vysokou haldu pozvánek. Od komorníka jsem se dozvěděl, že začaly přicházet den poté, co jsem vzkázal, že přijedu – upozornil jsem svou kmotru, že se možná zastavím.“
Rozhostilo se ticho potřebné k tomu, aby všichni jeho slova vstřebali a pouvažovali o nich…
Christian se předklonil. „Objevil se ve městě ještě někdo další?“
Ostatní jen zavrtěli hlavou. Do Anglie se vrátili teprve nedávno a okamžitě se rozjeli na svá panství.
„Dobrá,“ pokračoval Christian. „Znamená to, že jakmile se teď objevíme, vrhnou se na nás jako na Tonyho?“
Všichni si to představili…
„Vlastně to může být mnohem horší,“ usoudil Deverell. „V tomhle okamžiku spousta rodin truchlí, takže i když se zdržují ve městě, nebudou nikam chodit a nebudou nikoho zvát.“
Všichni pohlédli na Tonyho, který jen potřásl hlavou. „Nevím, nezdržel jsem se, abych to zjistil.“
„Ale je to tak, jak říká Deverell.“ Gervaseův obličej ztvrdl. „Jejich truchlení ovšem před příští společenskou sezonou skončí, a pak se ty harpyje začnou rozhlížet po svých obětech s ještě větším odhodláním a razancí.“
„Zatraceně!“ ulevil si Charles za všechny. „Budeme trpět za to, že jsme během uplynulých deseti let vlastně neexistovali. Stanou se z nás jisté cíle.“
Christian vážně přikývl. „Sice na odlišné scéně, ale přesto v určité formě války, v níž hrají roli dámy z vyšší společnosti.“
Tristan se zaklonil na židli a potřásl hlavou. „Je to smutné. Poté co jsme přežili všechno, čím nám vyhrožovali Francouzi, a vrátili se domů jako hrdinové, musíme čelit ještě větší hrozbě.“
„Hrozbě, která ohrožuje naši budoucnost a jíž v důsledku naší oddanosti králi a vlasti nedokážeme čelit tak dobře jako ostatní mladí muži,“ dodal Jack.
Znovu se rozhostilo ticho.
„Poslyšte…“ Charles kroužil po stole korbelem. „Střetli jsme se s horšími věcmi, a zvítězili.“ Zvedl hlavu a rozhlédl se. „Všichni jsme přibližně stejně staří – jaký může být mezi námi věkový rozdíl? Pět let? Každý z nás čelí stejné hrozbě, všichni máme před sebou podobný cíl, z podobných důvodů. Co se spojit a vzájemně si pomoct?“
„Jeden za všechny a všichni za jednoho?“ vyhrkl Gervase.
„Proč ne?“ Charles se znovu rozhlédl po malé skupině. „Máme dostatečné zkušenosti, pokud jde o strategii – určitě můžeme – a měli bychom – přistupovat k tomuto cíli jako ke každému jinému úkolu.“
„Nemyslím si, že bychom si v této věci nějak konkurovali,“ ozval se Jack. Pak se i on rozhlédl a setkal se s pohledy ostatních. „Jistě, do určité míry jsme si podobní, přesto jsme každý jiný, pocházíme z různých rodin, různých hrabství, a těch žen, co touží po naší pozornosti, není zrovna málo, naopak, je jich až příliš – v tom tkví náš problém.“
„Já to považuju za skvělý nápad,“ nadchl se Christian. Pohlédl na Charlese a vzápětí hledal očima souhlas u ostatních. „Všichni se musíme oženit. Nevím, jak vy, ale já budu za svou budoucnost bojovat do posledního dechu. Já si svou ženu vyberu sám a nepřipustím, aby se na mě jakýmkoli způsobem přilepila. Díky Tonyho šikovnému průzkum teď víme, že nepřítel vyčkává, připravený udeřit ve chvíli, kdy se objevíme.“ Znovu se rozhlédl. „Tak jak se chopíme iniciativy?“
„Stejným způsobem jako vždycky,“ odpověděl Tristan. „Klíčem budou informace. Vzájemně si svěříme, co jsme zjistili – rozmístění a sílu nepřítele, jeho zvyky a jeho preferované strategie.“
Deverell přikývl. „Podělíme se o taktiku a vzájemně se upozorníme na každou nastraženou léčku.“
„Ale především potřebujeme jednu důležitou věc,“ přišel s nápadem Tony. „A sice bezpečný úkryt. Dobře víte, že tohle je první věc, kterou musíme zařídit při příchodu na území nepřítele.“
Všichni zmlkli, aby uvážili jeho podnětná slova.
Charles protáhl obličej. „Než jste se o tom zmínil, měl jsem na mysli naše kluby, ale teď je mi jasné, že by nebyly vhodné.“
„Ne, a ani naše domy nejsou z podobných důvodů bezpečné.“ Jack se zamračil. „Tony má pravdu – potřebujeme útočiště, kde si budeme cítit bezpečně, kde se budeme moci scházet a vyměňovat si informace.“ Povytáhl obočí. „Kdo ví? Může nastat situace, kdy bude pro nás výhodné zatajit naše vzájemné styky, aspoň ve společnosti.“
Ostatní souhlasně přikývli.
Christian vyslovil jejich myšlenky nahlas. „Potřebujeme vlastní klub. Nikoli proto, abychom v něm bydleli, i když by nebylo na škodu mít v něm pro případ potřeby ložnice, ale měl by to být klub, kde bychom se mohli scházet a z něhož by se daly bezpečně plánovat a řídit naše akce bez obav, že nás někdo překvapí.“
„Ale ne nějakou špeluňku,“ usoudil Charles. „Spíš hrad…“
„Pevnost v srdci nepřátelského území,“ rozhodl Deverell. „Bez ní bychom byli příliš na ráně.“
„Všichni jsme byli moc dlouho pryč,“ zavrčel Gervase. „Ty harpyje po nás skočí a začnou nás dusit, jestliže vstoupíme do společnosti nepřipraveni. Už jsme zapomněli, jaké to je… jestli jsme to vůbec kdy věděli.“
Byla to delikátní připomínka, že opravdu vplouvají do neznámých, a tudíž nebezpečných vod. Žádný z nich po dvacátém roce svého věku nestrávil moc času ve vysokých společenských kruzích.
„Máme ještě celých pět měsíců, než budeme to útočiště potřebovat,“ ujal se slova Christian. „Jestliže ho založíme do konce února, budeme se moci vrátit do města, proklouznout kolem plotů, a zmizet, kdykoli to bude potřeba…“
„Já mám své panství v Surrcy,“ ozval se Tristan. „Dohodneme-li se, co bude naší pevností, můžu všechno zařídit, aniž zčeřím vody.“
Charles přimhouřil oči a zamyslel se. „Nejvhodnější by bylo takové místo, které by nebylo ani moc daleko, ani příliš blízko.“
„Chtělo by to nějakou snadno dostupnou oblast, ovšem nenápadnou,“ poznamenal Deverell a zamyšleně poklepával prsty o stůl. „Čím míň lidí v sousedství nás pozná, tím lip.“
„Možná dům…“
Vyjadřovali své požadavky a záhy se shodli, že nejvíc by vyhovoval nějaký dům v klidnější oblasti na předměstí, sice blízko Mayfair, ale nikoli ve středu města. Dům se salonky a dostatečným prostorem pro jejich společná setkání, s místností, v níž by se v případě potřeby scházeli s dámami, přičemž ostatní části domu by byly dámským návštěvám nepřístupné; dům by musel mít aspoň tři ložnice, kuchyň a místnosti pro personál – a hlavně služebnictvo, které pochopí jejich požadavky.
„Dohodnuto!“ Jack bouchl do stolu a zvedl svou holbu. „Na Prinnyho a jeho nepopulárnost – nebýt jeho, nebyli bychom dnes tady a neměli bychom příležitost připravit si mnohem bezpečnější budoucnost.“
Všichni se zasmáli a žíznivě se napili. Charles vstal a zvedl svůj korbel. „Pánové – ať žije náš klub! Naše poslední bašta proti dohazovačům, naše základna, z níž budeme infiltrovat, identifikovat a izolovat dámu, kterou si každý z nás zvolí, načež ji vezmeme útokem a zajmeme ji!“
Ostatní přijali jeho slova s radostnými výkřiky a bušením do stolu. Pak se všichni zvedli.
Charles se naklonil k Christianovi. „Bude to bašta, která nám umožní vzít osud do vlastních rukou a řídit se svým srdcem. Pánové!“ Charles vysoko pozdvihl svůj korbel. „Ať žije Klub Bastion!“
Ostatní přijali jeho závěrečná slova s jásotem a napili se.
Zrodil se Klub Bastion.
