Zoufalé vévodkyně

Eloisa James

Zoufalé vévodkyně

Domino 2010

Desperate Duchesses (2007)

Lady Roberta St. Gilesová je hýčkanou dcerou markýze, která vždy dosáhla splnění všech svých přání. A když nyní v tanečním sále spatřila vévodu Villierse, okamžitě věděla, že on je jediným mužem, za kterého se chce provdat. Získat jeho srdce nebude ovšem snadné, protože ho provází pověst sukničkáře a navíc nejeví nejmenší zájem o uzavření manželského svazku.
Na pomoc Robertě přispěchá její vzdálená příbuzná Jemma, která oba mladé lidi pozve na své rodové sídlo, kde se budou moci blíže seznámit. Dámské intriky slaví úspěch a Villiers začíná jevit o Robertu zájem. Všechno se zdá být na dobré cestě, kdyby…
Kdyby na panství nepobýval také hrabě Damon Reeve, kterého půvabná Roberta uhranula. Podaří se mu nalézt způsob, jak Robertiny plány na svatbu s Villiersem překazit a přesvědčit ji, aby své srdce věnovala jemu? Co by se muselo stát, aby se Roberta byla ochotna vzdát vidiny manželství s Villiersem? A je vlastně její vyvolený skutečně takovým člověkem, do jakého se zamilovala?

 Desperate Duchesses
1. Desperate Duchesses (2007) – Zoufalé vévodkyně Domino 2010
2. An Affair Before Christmas (2007) – Osudová láska Domino 2011
3. Duchess By Night (2008)
4. When the Duke Returns (2008)
5. This Duchess of Mine (2009)
6. A Duke of Her Own (2009)

Ukázka z knihy Zoufalé vévodkyně

Listopad 1781
Panství markýze z Whartonu a Malmesbury
Je slabou útěchou vědět, proč si vás nikdo nechce vzít. V případě lady Roberty St. Gilesové byl důvod naprosto zřejmý stejně jako nedostatek jejích nápadníků.
Karikatura otištěná v Rambler’s Magazine zobrazovala lady Robertu s hrbem na zádech a srostlým obočím na vypouklém čele. Její otec klečel vedle ní a úpěnlivě prosil kolemjdoucí, aby mu pro dceru nalezli vhodného manžela.
Přinejmenším tato část byla pravdivá, protože její otec skutečně poklekl na ulici Bathu přesně tak, jak bylo zobrazeno. Podle Robertina názoru bylo označení jejího otce jako Bláznivého markýze i v tomto ohledu do určité míry výstižné.
„Příbuzenské sňatky,“ řekl její otec, když mu ukazovala časopis. „Oni předpokládají, že tvůj vzhled ovlivnily příbuzenské sňatky, které mají tyto charakteristické rysy na svědomí! Přece jenom můžeš být například nebezpečně šílená nebo…“
„Ale tati,“ zabědovala, „nemohl bys je přimět, aby otiskli odvolání? Nejsem znetvořená. Kdo si mě teď bude chtít vzít?“
„Proč bych to dělal, miláčku? Jsi krásná,“ řekl a zamračil se. „Napíšu chvalozpěv na tvou krásu a otisknu jej. Vysvětlím přesně, proč jsem byl tehdy tak rozrušený, a zařadím i komentář o chování ostřílených prostopášníků!“
Rambler’s Magazine otiskl osm set dvacet osm markýzových veršů káravé poezie, které popisovaly hanebného džentlmena, jenž bez dovolení políbil Robertu na veřejnosti. Také znovu uveřejnili onen urážlivý obrázek. V markýzových vášnivě zanícených slokách bylo popsáno nebezpečí chůze ulicemi Bathu a také se v nich skrýval popis jeho dcery: „Řekni radostným Gráciím, že ačkoli jsou spojovány se zaoblenou kyprostí, nejsou elegantnější než Roberta, jediná markýzova dcera!“ Marně Roberta upozorňovala, že slovo „elegantní“ vypovídá málo o stavu jejích zad a že „zaoblená kyprost“ navozuje dojem, že je spíše buclatá.
„Naznačuje to vše, co je třeba říct,“ prohlásil markýz poklidně. „Každý rozumný muž okamžitě pochopí, že máš půvabně smyslnou postavu, elegantní rysy i dobré věno, a to se ani nezmiňuji o tvých vyhlídkách. Chytře jsem poukázal na tvé dědictví, všimla sis?“
Jediné, co Roberta viděla, byl verš, který tvrdil, že vlastní broskvoň.
„To je kvůli rýmu,“ řekl otec a vypadal nyní trochu popuzeně. „Broskvoň je zřetelná synekdocha.“
Když Roberta vypadala zaraženě, netrpělivě dodal: „Jazyková figura, kdy část zastupuje celek. Celek je panství Wharton a Malmesbury a ty víš velmi dobře, že máme nejméně jedenáct broskvoní. Můj synovec zdědí panství, ale sady jsou rodinným majetkem a budou patřit tobě.“
Možná existovali chytří lidé, kteří z markýzovy básně vyvodili, že jeho dcera má jedenáct broskvoní a štíhlou postavu, ale ani jeden z nich se neobjevil ve Wiltshiru, aby se o tom sám přesvědčil. Také bylo nutné přihlédnout ke skutečnosti, že původní karikatura zůstala vystavena ve výloze Humphreyova obchodu s reprodukcemi a grafickými listy po mnoho měsíců.
Markýz odmítl podniknout další cestu do města, ve kterém byla jeho dcera obtěžována, a neurčitě dodal: „Později mi za to poděkuješ.“ Lady Roberta St. Gilesová se tak dostala do situace, kdy rychle směřovala k nežádoucímu stavu známému jako „stará panna“.
Uplynuly dva roky. Roberta strávila několik měsíců opisováním a tříděním otcových básní a řazením odmítavých dopisů od nakladatelů podle abecedy pro použití markýzových budoucích životopisců. Potom se vzbouřila. Marně úpěnlivě prosila a křičela. Ani vyhrožování, že spálí všechny básně v domě, nemělo žádný účinek do té doby, dokud nepopadla opis O pudinku, který mi přinesla Mary a nehodila jej do ohně. Teprve tehdy její otec pochopil, že to myslí vážně.
Pouze díky tomu, že mu odmítala dát jedinou zbylou kopii této básně, získala svolení zúčastnit se novoročního plesu pořádaného lady Cholmondelayovou.
„Budeme muset zůstat přes noc,“ řekl otec s nesouhlasným výrazem.
„Půjdeme sami,“ navrhla Roberta. „Bez paní Gropeové.“
„Bez paní Gropeové!“ Otevřel ústa, aby zařval.
„Tati, chceš, aby mi někdo věnoval pozornost, že? Paní Gropeová mě zcela zastíní.“
„Hm.“
„Budu potřebovat nové šaty.“
„Vynikající nápad. Onehdy jsem byl ve vesnici, jedno z dětí paní Parthnellové běželo kolem a vypadalo zkřehle. Nepochybuji, že ti jeho matka ušije šaty.“
Sotva otevřela ústa, zvedl ruku. „Doufám, že nechceš šaty od nějaké jiné krejčové, drahoušku. Copak nemyslíš na chudáka paní Parthnellovou a jejích osm dětí?“
„Myslím,“ řekla Roberta, „na zpackané živůtky paní Parthnellové.“
Její otec se však zamračil, protože měl vyhraněný názor na povrchnost módy, a ještě vyhraněnější názory na podporu vesničanů. Bez ohledu na to, jak nekvalitní jsou jejich výrobky.
Novoroční ples bohužel nepřinesl žádné nápadníky.
Tatínek si prosadil doprovod paní Gropeové. „Příliš by to zranilo její city, drahoušku.“ A tak Roberta strávila večer pozorováním chichotu prostopášníků v blízkosti této nechvalně známé milenky. Nikdo se nezajímal, zda má dcera Bláznivého markýze hrb nebo ne, protože všichni byli příliš zaneprázdněni zíráním na jeho milenku. Hostitelka byla rozzlobená, že si markýz dovolil přivést svou chère-amie na její ples, a nemarnila svůj drahocenný čas představováním mladých mužů Robertě.
Její otec právě tančil s paní Gropeovou; Roberta seděla stranou a pozorovala ostatní. Vlasy paní Gropeové byly ozdobeny stuhami, péry, květinami, šperky a ptáčkem vytvořeným z papírové drti. To Robertě usnadnilo, že mohla předstírat, že nezná svého vlastního otce – když uvedená pera zamířila jejím směrem, Roberta vyklouzla ven na ráznou procházku. Navštívila dámskou toaletu tolikrát, až si společnost pravděpodobně myslela, že má zdravotní potíže způsobené neviditelným hrbem.
Kolem jedenácté hodiny ji konečně nějaký džentlmen požádal o tanec, ale ukázalo se, že je to vikář lady Cholmondelayové. Okamžitě se dal do popleteného kázání ohledně nechvalně známé milenky. Zdálo se, že přirovnává paní Gropeovou k Máří Magdaléně, ale tanec je rozdělil dříve, než Roberta mohla porozumět souvislostem.
Naneštěstí se setkali s markýzem a paní Gropeovou právě ve chvíli, kdy vikář vyjadřoval své názory ohledně prostitutek.
„Nesdílím váš názor, mizero, a paní Gropeová není prostitutka!“ vybuchl markýz. Robertino srdce se sevřelo a marně se snažila zaměřit pozornost svého partnera jiným směrem.
Malý, kulaťoučký vikář se však narovnal a odsekl: „Uvažujte nad mou kritikou, až budete mít čas, jinak vaši věčnou duši postihne trápení!“
Všichni v jejich bezprostředním okolí přestali tančit, protože tento spor byl zajímavější než tanec.
Markýz je nezklamal. „Paní Gropeová je krásná žena, dostatečně laskavá, aby přijala můj hluboký obdiv,“ zakřičel Robertin otec dost hlasitě, aby nikdo v místnosti nepropásl jediné slovo. „Není o nic víc prostitutka než má vlastní dcera, poklad mého domu!“