Jo BEVERLEY
ZDRÁHAVÁ NEVĚSTA
Vydavateľstvo: Domino 2007
V originále: An Unwilling Bride (1992)
ANOTÁCIA:
Beth vede život přesně podle svých představ. Pracuje jako učitelka v dívčí škole, což jí skýtá vytouženou nezávislost a především způsob, jak se vyhnout jhu manželského svazku. Její odhodlání nepodvolit se vůli žádného muže se však hroutí jako domeček z karet ve chvíli, kdy se z ní stane figurka ve hře mocného šlechtice, jenž ji nutí ke sňatku se svým dědicem, světáckým Lucienem de Vaux.
Ani Lucien není vidinou sňatku příliš nadšený, přestože si jím může zajistit obrovské dědictví. Upjatá a emancipovaná učitelka se mu z duše protiví, na jeho vkus je až příliš vzpurná a nepochopitelně se odmítá podvolit jeho mužské autoritě. Rozhodne se jí uštědřit lekci pokory, avšak Bethina nezdolnost a šarm jeho odhodlání nahlodají a zakrátko stojí Lucien před zcela jiným problémem: jak před ní uchránit své srdce…
Ukážka z knihy Zdráhavá nevěsta
„Proklatě.“
Nebyl to výkřik, jen tiché zamumlání, přesto Gerarda Westalla, tajemníka Williama de Vauxe, vévody v Belcravenu, šokovalo natolik, že vzhlédl od svých listin a upřel na svého zaměstnavatele překvapený pohled. Vévoda seděl za velkým psacím stolem, zdobeným bohatou dřevořezbou, a vyřizoval korespondenci. S brýlemi na nose si znovu procházel list, který ho tolik rozrušil.
Westall, vysoký, vytáhlý muž připomínající postavu z El Grecových obrazů, se znovu sklonil ke své práci, ale myšlenkami zůstal u vévody. Něco ho šokovalo? Nebo snad rozzlobilo? Ne, pomyslel si. Vévodovo zaklení bylo spíše projevem údivu. Mladý muž netrpělivě čekal, zda se na něj vévoda obrátí.Rád by se dozvěděl, co je příčinou jeho údivu.
Avšak vévoda mlčky odložil dopis a přešel k velkému oknu s výhledem na rozlehlé pozemky sídla Belcraven Park, které jeho rod obýval již tři sta let. Před patnácti lety najal Humpryho Reptona a na oslavu příchodu nového století nechal vybudovat malebný park. Když před čtyřmi roky vévodův dědic, markýz z Ardenu, dosáhl plnoletosti, William de Vaux dal při příležitosti velkolepé slavnosti rozšířit jezero, uprostřed navršit ostrov a na něm vystavět repliku řeckého chrámu, odkud se během oslav odpaloval ohňostroj. To vše působilo neobyčejně krásným dojmem, vévoda však byl na tento pohled zvyklý.
Z jeho výrazu se toho dalo vyčíst pramálo. William de Vaux, muž štíhlé postavy, na němž nebylo znát, že již překročil padesátku, stál vzpřímeně a jeho nevýrazná tvář jako obvykle neodrážela nic z toho, co se dělo v jeho nitru. Tajemník pokládal svého zaměstnavatele za suchara bez emocí.
Vévodovo zamyšlené mlčení však nyní začínalo ve Westallovi probouzet obavy. Pokud rodinu de Vauxových postihlo nějaké neštěstí, pocítí jeho důsledky i on?
To ovšem byly plané obavy. Vévoda patřil k nejbohatším mužům v Anglii a sám Gerard Westall věděl nejlépe, že si jeho zaměstnavatel nepotrpí na nejisté investice nebo hazardní hry. Totéž platilo i v případě krásné vévodkyně.
Nemůže mít snad něco na svědomí jeho syn?
Westall neměl Luciena Philippa de Vauxe, markýze z Ardenu, právě v oblibě. Pokládal ho za zhýčkaného hejska, který nemá k nikomu a k ničemu úctu. Když se markýz jednou za čas objevil na rodinném sídle, naprosto Gerarda Westalla přehlížel a ke svému otci se choval s chladnou zdvořilostí, která působila téměř urážlivě. Tajemník se zamyslel, čím to, že urození otcové a synové spolu jen málokdy dobře vycházejí. Stačilo vzpomenout na krále a prince regenta – předtím, než krále postihlo šílenství. Snad je to tím, že dědic vždy musí čekat na otcovu smrt, aby sám mohl naplno žít, a otec si to velmi dobře uvědomuje.
Při těch úvahách byl Westall pro jednou rád, že byl nucen se životem protloukat sám.
Při pohledu na vévodův nezúčastněný výraz musel ovšem uznat, že k muži, který nedává najevo ani náznak citu, se dá jen velmi těžko hledat blízký vztah. Zato vůči své matce, ženě vlídné, laskavé povahy, choval markýz velmi vřelé city. Inu, Arden byl obecně známý svým kladným vztahem k dámám.
Vévoda se konečně otočil.
„Pane Westalle, buďte tak laskav a vzkažte vévodkyni, že bych s ní potřeboval mluvit.“
Z jeho tónu se nedalo nic vyčíst. Skoro by se mohlo zdát, pomyslel si tajemník, když vykročil ke dveřím, aby dal pokyny lokaji, že vévodu nic zvláštního neznepokojilo. A přece tady něco nehrálo. To, že se rozhodl vyhledat vévodkyni v tuto denní dobu, bylo víc než neobvyklé. Záhadný dopis musí mít co do činění s jejich synem.
Švihácký markýz si nejspíš zlomil vaz při jednom ze svých bujarých kousků, a co teď s nimi všemi bude? Nejbližším příbuzným je druhý bratranec. Rod de Vauxových si nepřetržitě předával titul z otce na syna již dvě stě let. Pokud jde o samotného markýze, nebyla by ho žádná velká škoda, pomyslel si tajemník. Spíše mu bylo líto přetržení tak dlouhé rodové linie.
Když se lokaj vrátil se vzkazem, že vévodkyně svého manžela očekává, a vévoda se odebral do jejích komnat, Westall rychle překontroloval, zda má ve svém psacím stole dostatek smutečních dopisních papírů.
