Anglický hrdina
Domino 2011
England’s Perfect Hero
Lucinda Barrettová je poslední ze tří přítelkyň, která ještě nedostála svému slibu, totiž udělit lekci lásky některému z londýnských gentlemanů, jenž se nechová k dámám s patřičnou úctou. Její volba padne na krásného, leč neskutečně arogantního Geoffreyho Newcombea, o němž sní zástupy ctitelek a muži ho oslavují jako válečného hrdinu. I Lucinda si hýčká svůj sen: jak s Geoffreyem předstupuje před oltář… S uskutečněním odvážného plánu jí má pomoci i Robert Carroway, muž zcela odlišného ražení. Z války se nevrátil jako hrdina, nýbrž jako zlomený člověk, jemuž je zatěžko promluvit s členy vlastní rodiny, natož aby tančil na bálech. Čím více času však Lucinda s Robertem tráví, ke svému překvapení zjišťuje, že je to právě Robert, kdo opanuje její myšlenky i srdce… Není to vskutku snadná situace, v níž se mladá dáma ocitá: buď bude dále usilovat o přízeň žádoucího Geoffreyho a uzavře s ním velkolepý sňatek, jemuž její otec s radostí požehná – anebo dá v sázku veškeré své jistoty kvůli zoufalci jménem Robert..
Po dlhom čase opäť romantika z regentského obdobia ktorá sa ozaj dala čítať. Jednoducho kniha, ktorá ma donútila zabudnúť na všetko okolo mňa a čítať a čítať… Posledný diel série o troch mladých dámach, ktoré sa rozhodnú dať lekciu trom mužom, ktorý si to podľa nich zaslúžia. A ja som sa pri čítaní tejto knihy konečne zas našla tú Suzann Enochovú ktorú mám tak rada, aj keď to pri jej predchádzajúcich knihách vôbec nevyzeralo ružovo. Roberta i Lucy som mala možnosť spoznať už v prvom diely série . Záhadný a do seba uzavretý Robert, ktorý sa skrýva pred svetom i pred životom, je však výborným pozorovateľom diania okolo seba. Robert si dá dve a dve dohromady a pochopí o čo približne ide trom mladým dámam. Vyvodí si však troška nepresné závery a rozhodne sa Lucy varovať pred mužom ktorého si pre svoje lekcie vybrala. Lucy ktorá prinúti každého a všetko okolo seba rozkvitnúť , sa stane akousi hnacou silou pre Robertov návrat medzi ľudí. Ale ako to už v týchto prípadoch býva, čím viac času trávi Lucy s Robertom tým viac si uvedomuje, jej princ na bielom koni vôbec nemá až takú lesklú zbroj. Zato Robert nuž ten skrýva oveľa viac ako kto tušil…
Po tejto knihe som celkom dostala chuť prečítať si i Londýnskeho prostopašníka, snáď ma Enochová nesklame.
Takže čo sa tohto príbehu týka jednoznačne k prečítaniu odporúčam…
Spracovala LENKA
Lessons in Love
1. The Rake (2002) Pokořený svůdce (Domino 2010)
2. London’s Perfect Scoundrel (2003) Londýnský prostopášník(Domino 2010)
3. England’s Perfect Hero (2004) Anglický hrdina(Domino 2011)
Ukázka z knihy Anglický hrdina
„Dovolte, abych vám udělil lekci,“ pronesl tichým, smrtelně vážným hlasem. „Je morální a poučná. Kdysi jednoho kapitána a jeho četu během obyčejného průzkumu napadli ze zálohy. On jediný útok přežil. Usoudil, že Francouzi měli důvod, proč ho nezabili, a rozhodl se bojovat. Ale protivníků bylo hodně. Zbili ho do bezvědomí a skončil v úzké cele, kde bylo pouze jedno malé zamřížované okno. Společnost mu dělalo šest dalších důstojníků. Ve vedlejší kobce bylo šest nebo sedm vězňů, s nimiž se dorozumívali velice tichým ťukáním na kamennou zeď.“
„Ach, je mi to moc líto,“ hlesla Luce.
„Ještě jsem neskončil,“ zasyčel. „Sedm měsíců sledoval, jak byli jeho přátelé, důstojníci, mučeni, dokud všechno neprozradili. A pak je zabili,“ pokračoval a chraptivě se zasmál. Jeho smích plný zloby nevyzněl ani trochu vesele. „Měli na výběr. Promluvit a zemřít, nebo mlčet a nechat se umučit k smrti. A nejzábavnější bylo, že tento kapitán nevěděl nic z toho, co chtěli slyšet.“
„Roberte…“
„Věřte mi, kdyby – kdybych cokoliv věděl, řekl bych mu to. Barrereovi. Ale nevěřil mi. Myslel si, že mu něco tajím. Chtěl jsem zemřít a nikdo nebyl ochoten mi vyhovět.“
Lucinda si zakryla uši dlaněmi, ale Bit jí sevřel zápěstí a přitiskl jí ruce na zeď nad hlavu. „Prosím mlčte,“ hlesla. „Nemůžu slyšet, že jste se chtěl…“
„Zabít? Zabil jsem se. Už jsem to nedokázal déle snášet. Když mě jednou strážní strkali zpátky do cely, vytrhl jsem jednomu z nich nůž a vrhl se na jejich velitele. Vystřelili na mě a pak jsem se probral venku. Domnívali se, že jsem mrtvý, a přehodili mě přes hradby. Odplazil jsem se do blízkého lesa a přál jsem si zemřít.“
Dívce znovu vytryskly slzy. Robert měl staženou a bledou tvář, jako by ho bolely pouhé vzpomínky. Stoupla si na špičky a políbila ho.
„Nevěřila jsem, že byste něco ukradl,“ zamumlala. Začala ho líbat a snažila se ho přitáhnout blíž k sobě.
Robert sebou trhl a ustoupil. „O to nejde. Poslední tři roky jsem byl mrtvý, Lucindo. Pak mě napadlo, že když vám pomůžu, pomůžu zároveň sobě. Vím, že tímto chování ubližuji své rodině. Souvisí to zřejmě s tím, že mám být už dávno mrtvý.“
Poslední věta ji vyděsila z celého vyprávění nejvíce. „Ale žijete.“
„Ano. A každý den, kdy se ráno probudím, považuji za zázrak. Nemůžete se spokojit s Geoffreyem Newcombem jenom proto, že je to jednoduché. Copak to nechápete?“
„Na klidu a prostotě není nic špatného.“
„Není to klid, nýbrž prázdnota. Pro vás jednoduchost znamená, že vás nic nenaštve, nevzruší ani se vás nedotkne.“
Lucinda se zamračila. „Ne. Znamená to, že…“ Odmlčela se. Robert má pravdu. Ale co je špatného na tom, že chci vést klidný život bez problémů a starostí? „Jsem šťastná, když je všechno jednoduché.“
Robert ji přelétl pohledem od hlavy k patě a upřel jí zrak do tváře. „Lhářko.“
„Nejsem…“
Aniž ji nechal domluvit, zmocnil se jejích úst. I kdyby ho teď chtěla odstrčit, nedokázala by to. Na to však neměla ani pomyšlení. Smrtka si ho málem vzala – a ona teď touží se k němu přimknout a ukázat mu, že žije.
Jejich ústa splynula a srdce jí bušilo. Zasténala, když jí jazykem přejel po zubech, a otevřela se mu. Vytáhl jí stužku z vlasů a prsty jemně pročesal tmavé vlny, které se jí rozlily po zádech jako vodopád.
Vklouzla dlaněmi pod jeho kabátec a svlékla ho. Robert ji objal kolem pasu a přivinul si ji k sobě. Tělem se jí rozlévala vlna horka.
„Roberte,“ hlesla, sotva dechu popadaje. Svůj chraptivý hlas téměř nepoznala. Připadalo jí, jako by místo ní promluvila nějaká lehká žena – jakmile jí vzápětí shrnul ramínka spodničky přes ramena a polibky zasypával hrdlo a nahou kůži, dokonce se tak i cítila. Jako nemravná, rozpálená prostopášnice. Klid a jednoduchost počkají do zítřka.
Vsunula dlaně pod košili a putovala po pevném břichu a hrudníku. Ale Robert ji uchopil za ruce a zase vrátil nad hlavu.
Zatímco ji líbal na ústa a na krk, pomalu jí soukal spodničku přes kolena a boky. Chladivý větřík pronikající štěrbinou mezi zataženými závěsy připomínal další ruce. Robert postupně odhalil dívčin pas, ňadra a ramena. Poté jí svršek přetáhl přes hlavu a odhodil na zem.
Dlouhou chvíli se jí nedotýkal a dlaně udržoval blízko jejího těla, takže vnímala horkost, která z nich vyzařovala. Obtahoval jimi křivky jejích zad, jako by si ji chtěl vrýt do paměti. V nitru jí začal sálat žár a celá se rozechvěla.
„Řekněte něco,“ zašeptala udýchaně, jako by běžela.
Azurově modré oči se střetly s jejími. „Jsi krásná,“ zamumlal. „Teplá, hebká… Jsi tak skutečná a já…“
Lucinda mu položila prst na smyslná ústa. „Žiješ, Roberte. Dotýkej se mě. Jsem skutečná.“
Sklopil zrak a prsty jí lehce jako peříčko putoval po ramenou k ňadrům. Pomalu a opatrně, jako by se bál, že mu zmizí, přejel palci přes bradavky.
Dívka vykřikla a prohnula se. Bit ji políbil a opět přitlačil ke stěně.
„Nemiloval jsem se velice dlouhou dobu,“ řekl chraptivým hlasem a stále si pohrával s bradavkami. Luce zasténala.
Ach, panebože. Věděla, že před několika lety měl Robert pověst prostopášníka. Po návratu z vězení v Pagnonu se nedokázal žádné ženy dotknout. Až do dnešního večera. Lucinda ho políbila. „Já jsem se nemilovala nikdy,“ přiznala.
V tváři se mu mihly obavy. „Chci, aby se ti to líbilo. Jestli…“
„Příliš mluvíš,“ přerušila ho.
Při pohledu na jeho svůdný úsměv se jí podlamovala kolena. Zvedl ji do náruče, a když ji položil do rozestlané postele, stále ho objímala kolem krku. Líbání jí nestačí. Chce více, chce ho mít nejblíž.
Robert si lehl vedle ní. Líbal ji na krk a pomalu postupoval k hrudníku. Když začal laskat levé ňadro a dráždil ho jazykem, prohnula se. Touží cítit jeho hřejivou kůži na své. Dotkla se jeho košile, ale on jí ruce přesunul na opasek.
Zatímco mu uvolňovala pásek a rozepínala knoflíky, sklonil se nad ni a střídavě jí laskal ňadra. Prsty se jí třásly a mozek vypnul. Chce ho vidět a cítit ho. Srdce jí bušilo a přerývaně dýchala. Udělala by cokoliv, aby ho spalovala stejně… elektrizující vášeň jako ji.
Konečně vysvobodila jeho mužství. Bylo velké, ztopořené a impozantní. Takže je vzrušený jako ona. „Smím… smím se tě dotknout?“
„Ještě boty,“ hlesl. Sedl si, vyzul je a postavil na podlahu. Pak odhodil kalhoty a klekl si nad ni. Začal ji líbat, přičemž jí položil ruku na své pohlaví.
Lucinda ho jemně objala. Postřehla, že sebou trhl a zaťal zuby. „Bolí to?“
Robert zavrtěl hlavou. „Ne. Ale jak jsem zmínil, je to už dávno, co jsem byl se ženou. Toužím po tobě, Lucindo. Chceš mě?“
Touží po něm tolik, až lapá po dechu. „Ano,“ špitla a dotkla jeho košile.
Opět jí odtáhl ruce. „Ne.“
„Vím, že jsi byl postřelen. Teď však chci vidět a vychutnávat si tvoje tělo.“
Muž polkl a poposedl si. Okamžik měla strach, že si to rozmyslí a odejde. Vzápětí popadl spodní okraj košile a hbitě si ji přetáhl přes hlavu.
Její pozornost okamžitě zaujaly vrásčité bílé jizvy. Dvě na břiše a jedna na rameni. Dlaněmi mu přejela přes hrudník. Záměrně se starým zraněním nevyhnula, ale ani na nich prsty nespočinula. Bit seděl bez hnutí a oči měl zavřené, jako by nechtěl vidět její výraz.
Luce se posadila a tvrdě ho políbila. „Také mám jizvu,“ řekla a přivinula si ho nad sebe. „Na zadní části pravého kolena. Kdysi se mi šaty zachytily o schůdky u kočáru,“ objasnila. Dech se jí zrychlil, když ho pohladila po zádech a pevném pozadí. Ach bože, tolik se s ním chce milovat.
Robert otevřel oči. „Opravdu?“ šeptl. Posunul se trochu níž a dráždil ji jazykem a zuby. „Jizvu?“
„Ano,“ zalapala po dechu, zatímco ústy prozkoumával každičký kousek jejího těla od pasu dolů. „Bylo to děsivé. Kočár mě táhl po příjezdové cestě a teprve v její polovině kočí zaslechl moji guvernantku, jak na něho křičí, aby zastavil.“
Políbil ji na stehna a postupoval ke kotníku a chodidlu. Poté jí stejným způsobem laskal i druhou. U kolene se zastavil, načež jí nohu kousek nadzvedl a natočil ji. „Tady?“
„Ano, přesně tam. Můžeš ji cítit… Ach bože.“
Špičkou jazyka přejel po jizvě a pokračoval nahoru po vnitřní straně stehna. Teď roztaju nebo vzplanu, blesklo Luce hlavou. Nebo obojí, napadlo ji, jakmile pronikl k jejímu nejtajnějšímu místečku.
