Čarodějka

Lisa Jackson

Čarodějka

Domino 2010

Bryanna z Penbrooku už od dětství velmi těžce nesla, že je jiná než ostatní. Viděla věci, které lidé v jejím okolí spatřit nedokázali, slyšela zvuky, které sluchu druhých unikaly. Své výjimečné nadání začala považovat za prokletí a snažila se je dlouhá léta potlačit. Nyní však nastal čas, aby svůj dar využila k naplnění starobylého proroctví. Vydává se tedy na osamělou pouť a zdaleka netuší, co všechno bude muset podstoupit.
V temném hvozdu ji pronásleduje ďábelský Hallyd, jenž strádá pod letitou kletbou a velmi dobře ví, že jedině Bryanna může prokletí zrušit. A ve svých nenávistných plánech nemá pro ni uchystán vděk, nýbrž krutou pomstu.
Naštěstí Bryanna nalezne zastání v osobě Gavyna, který v ní rozpozná dívku ze svých snů. Bude-li Bryanna svolná, může ji leccos naučit – pokud ovšem dříve nepadne do rukou svých pronásledovatelů…

Ukážka:

SEVERNÍ WALES, ZIMA 1273

Utíkej, Bouře, utíkej!
Ledový vítr rval Kambrii vlasy a hvízdal jí kolem uší, když mlčky pobídla koně kupředu po zledovatělém sněhu mezi holé stromy. Ubohá kobylka ze všech sil lapala po dechu, ale srdnatě se vrhla do spletitého houští tisů a borovic. Z nozder jí stoupal horký vzduch a kopyta duněla na tvrdé, zmrzlé zemi, ale kůži měla pokrytou potem a navzdory modlitbám, které Kambria vznášela k Morrigu, Matce Bohyni, jí začínaly docházet síly.
Pronásledovatelé Kambrii brzy doženou. Takzvaní svatí muži v černých oděvech na ní hodlali uplatnit svou pokřivenou představu spravedlnosti, a tak ji hnali s nenávistným a pomstychtivým zápalem, který nemohly zchladit žádné rozumné argumenty ani přesvědčování.
„Rychleji!“ Kambria se sklonila ke koňskému krku, slyšela, jak se nebohá kobylka dře, jak hvízdavě oddychuje. Její silné svaly začínaly ochabovat. Je už jistě ztracená, do západu slunce je ještě příliš daleko. Dokonce i pod příkrovem noci by ji honci vystopovali, pronásledovali ji a nakonec uštvali. Žádná tma není dost hluboká, aby ji mohla skrýt.
„Dej mi sílu. Vlož své ruce na mou kobylku,“ modlila se Kambria, zatímco jí ledový vítr cuchal vlasy. Před sebou zahlédla jezdce pádícího po zmrzlé půdě. Tmavé postavy byly všude kolem.
Přestože stále škubala otěžemi a mířila na západ k horám, v hloubi duše věděla, že je v pasti. Nemůže se vrátit ani odbočit. Pět jezdců se mezi holými stromy rozvinulo do rojnice, čímž ztratila veškerou naději na útěk, protože jí zablokovali všechny cesty vedoucí k jejímu domovu, do bezpečí.
Zběsile přitáhla otěže a vedla klisnu k úzké klikaté stezce vedoucí mezi nižšími kopci vzhůru na hřeben. Krajina pro ni byla nová, neznámá, zapovězená. Neměla však na výběr.
Už slyšela jejich křik.
Hrůza jí svírala srdce.
Bouře se snažila, kopyta jí podkluzovala, boky se chvěly, na vlhké šedivé srsti se už objevovala pěna. „Prosím…, ty to dokážeš.“
Zvíře stále pomaleji šplhalo vzhůru. Začínalo sněžit a Kambrii ochromila ostrá bolest. Podívala se na svou vysoko vyhrnutou sukni a všimla si, že jí po noze stéká teplý pramínek krve a kape na zem, kde se zářivě rudá barva jasně odráží od zmrzlého sněhu.
Srdce se jí rozbušilo.
Nejenom že kvůli krvi za sebou zanechává dokonalou stopu, ale navíc tak určitě posílí odhodlání pronásledovatelů.
„Zatraceně,“ zamumlala, vzala otěže do úst a volnýma rukama se marně snažila zastavit krvácení. Koutkem oka zahlédla pohyb, černě oděné postavy na hbitých koních šplhající na hřeben a uhánějící kolem houštiny neduživých stromků. U všech svatých, už ji mají!
Vítr unášel krev, jejíž kapky stále třísnily zem.
Musí to šílenství nějak zarazit.
Na vrcholku hřebene pobídla koně kupředu. Klisna našla pevnou půdu pod nohama a vyrazila po úzké jelení stezce. Kambrii bušilo srdce, sukně jí vlály a na okamžik si pomyslela, že to zvládne, že její kobylka je zdatnou soupeřkou mohutnějším hřebcům, kteří se také musejí vyškrábat na úzký horský hřeben. „Hodná holka,“ zašeptala a nemohla ani uvěřit svému štěstí.
Modlila se, aby kopec jejich koně zpomalil. Kdyby se to nepodařilo, kdyby ji chytili, alespoň dýka je v bezpečí, o to se postarala. Ve zbrani tkvěla velká magická síla, Posvátná dýka je určena pro Vyvoleného, jak říká prastaré proroctví:

Zplozen Temnotou,
zrozený ze Světla,
chráněný Posvátnou dýkou,
vládce všech lidí, zvěře a tvorů,
je ten, který se narodí v předvečer Samhainu.

Dýka nemůže padnout do rukou mužů s temným srdcem, takových, kteří ji právě teď pronásledují.
Zatímco kůň uháněl vstříc ledovému závanu z hor, Kambria ucítila svíravou bolest v podbřišku, což jí připomnělo děťátko, jež musela odložit. Pro matku není žádná bolest větší než ztráta dítěte, musela se ale postarat, aby bylo její dítko Světla v bezpečí.
Na hřebeni kopce se stezka rozdvojovala jako hadí jazyk, a jestli má dostatečný náskok, možná by mohla pomocí kusu odtržené zakrvácené látky svést pronásledovatele na špatnou cestu. Ohlédla se přes rameno a nikoho neviděla, nezahlédla žádného temného jezdce.
Že by je setřásla?
Ne.
Ti se jen tak nevzdají, jdou za svým cílem příliš odhodlaně. Zabořila paty do slabin sípajícího šedáka a kličkovala mezi stromy. Krev se jí rozproudila v žilách, když sledovala rozcestí. Jedna stezka vedla dolů k vesnici a řece, druhá se táhla po úpatí strmých hor. Muži za ní budou jistě předpokládat, že zamíří dolů k městečku…
Koně najednou něco vyplašilo.
Klopýtl.
Kambrii se sevřelo srdce.
Cukla sebou dopředu a málem přepadla přes Bouřin skloněný krk. Ježaté černé žíně z kobylčiny hřívy ji zaštípaly v očích a na okamžik ji oslepily. Jakmile kůň nabyl rovnováhu a Kambrii se podařilo znovu zaostřit, uviděla ho: osamoceného černého dravce na bílém hřebci. Hlavu měl skrytou pod černou kápí a ve tmě byl vidět jen bílý kněžský kolárek, ale cítila, že na ni zírá, a vnímala jeho odporný záměr.
Pokusila se obrátit koně, ale už bylo pozdě. Blížili se i ostatní, takže byla i se supící klisnou v pasti.
Zdálo se, že osudu neunikla.
„Hříšníci nevyváznou,“ pronesl hrubě jezdec, který jí blokoval přístup k rozcestí.
„Já jsem nezhřešila.“
„Vážně?“ Tmavé oči měl pod kápí přimhouřené a dlouhým prstem ukázal žalobně k zemi, kde se do zledovatělého sněhu vpíjela krev. „Tady je důkaz tvé proradnosti, Kambrie, potomku Lewellynův,“ prohlásil. „Tvého kacířství a cizoložství. Jsi běhna a děvka nejhrubšího zrna, dcera ďáblova.“
Vnímala, že ostatní jezdci se stále blíží a stahují se do kruhu kolem ní, a na chvíli měla pocit, jako by se dusila. Klisna se pod ní třásla. Kambria se snažila vyděšeného koně uklidnit a položila mu dlaň na plec. Copak neexistuje cesta ven? Mohla by přimět svou malou klisničku, aby prorazila kruh těch krutých mužů? Soustředila se na své nitro, na sílu, jež vycházela ze samé její podstaty, na víru a odvahu, díky nimž se dostala tak daleko. Jsou tu možnosti, jak ty zrůdy porazit, nejsou to prostředky z tohoto světa, ale síly, jež stačí jen povolat.
Jako by jí vůdce četl myšlenky, vytrhl jí otěže z dlaní a seskočil z koně. „Sesedni,“ nařídil jí.
Když zaváhala, pokynul jednomu z ostatních jezdců. Mohutný muž v kápi a s rameny širokými jako almara svižně seskočil ze svého hnědáka a jeho boty hlasitě zaduněly na zmrzlé půdě. Ačkoli se pevně držela hrušky sedla, nic jí to nepomohlo. Ten obrovitý hrubián ji stáhl z koně a sevřel jí paže za zády tak drsně, až jí málem vykloubil ramena. Cítila, že jí krev mizí z tváří, ale nevykřikla, byla odhodlaná postavit se zuřivosti těch prolhaných zmetků vlastním odhodláním.
Nejhorší byl jejich vůdce – horlivec, který měl plná ústa zbožnosti, ale ve skutečnosti byl ostudou celého lidstva.
Byl znám jako Hallyd a jeho kápě měla jen skrýt ďábelský odkaz, který mu zanechal jeho otec, o němž se šuškalo, že byl sám napůl démon.
Ano, znala toho muže, který se přes den vydával za kněze, ale za nocí až příliš rád laškoval se ženami ve vesnici. Nepokusil se ji snad dostat do postele? Nevyhrožoval jí, když ho odmítla? Zahlédla to divné světlo v jeho očích, vycítila kouřovou temnotu jeho duše. Vnímala rozšklebenou propast nenávisti, jež hrozila pozřít všechno nebeské světlo. Věděla, o co mu jde doopravdy, a nemohla dopustit, aby mu to padlo do rukou, i kdyby při tom měla zemřít.
Kéž by tak ostatní pronásledovatelé pochopili, co je to za zloducha… Zdálo se však, že muži až příliš ochotně vykonávají jeho rozkazy, když na Hallydovo strohé pokývnutí také seskočili z koní a obklopili ji.
Prosím, Velká Matko, slyš mou modlitbu. Nezachráníš-li mě, ušetři alespoň život mého děťátka.
„Pokrytecký zplozenče Arawnův,“ zašeptala vzdorně, „vrať se zpátky do Annwnu, do světa mrtvých. Nechť už nikdy znovu nespatříš denní světlo!“
Ohromeně ztuhl.
„Ticho!“ nařídil Hallyd.
„Znám tě,“ zašeptala a dívala se mu do očí. Přestože ji obviňoval z užívání černé magie, navzdory křesťanskému plášti a kolárku byl i on obeznámen se starými způsoby. Zlo jasně čišelo z podivného, éterického lesku v jeho hnědých očích – divokých, odhodlaných očích muže, kterému ještě není ani dvacet let. „Vím o tvých hříších, Hallyde, a že jich není málo.“
Na okamžik zaváhal.
„Jestli mi teď ublížíš, navěky se budeš ohlížet přes rameno, protože tě bude pronásledovat pocit viny i má pomsta.“ Oblohu rozčísl blesk, jako by chtěl jejím slovům dodat váhu. Les se zachvěl.
„Matko Boží,“ zašeptal nervózně jeden z mužů.
Vůdce se ale zastrašit nenechal. Postupně se stmívalo a on přes rty, které se sotva pohnuly, zasyčel: „Ty, Kambrie z Tarthu, dcero Waylynna, potomka Llewellynova, jsi cizoložnice a čarodějnice. Můžeš se zachránit jedině tehdy, když mi prozradíš, kam jsi ukryla dýku.“
Neodpověděla, ačkoli v duchu spatřila obrázek malé zahnuté dýky zdobené drahokamy.
„Ty víš, kde je,“ obvinil ji a naklonil se blíž.
Plivla mu do obličeje. Slina mu stekla po tváři a krku až za kněžský kolárek.
Rozzuřeně vytáhl z kapsy růženec a násilím jí ho přetáhl přes hlavu, až se jí ostré korálky zamotaly do vlasů. „Za své hříchy proti Bohu i člověku jsi tímto odsouzena k smrti.“
Tehdy v jeho očích zahlédla ten zrádný záblesk. Ach, je to bídák, člověk s duší černou jako nejtemnější noc. Odsuzuje ji k smrti jen proto, aby chránil sebe a své pravé poslání. Její zkáza s ní má pramálo společného, jde hlavně o jeho cíl zmocnit se Posvátné dýky.
„Zabíjení tě nezachrání,“ pronesla, zavřela oči a začala zaříkávat, přivolávala na něj temnou a smrtící kletbu. Cítila, jak se vítr změnil, jak ševelí ve větvích stromů a žene se přes zmrzlý horský hřeben. Nemusela se ani dívat a věděla, že po nebi se ženou mračna, kupí se a zbarvují do ocelové šedi. Zdálky se ozval hrom.
„Bože na nebesích,“ zašeptal jeden z mužů chraplavě, „co to je?“
„Je opravdu spřízněná s Llewellynem Velikým?“ zeptal se jiný. Kambria vycítila jejich strach.
„Nevšímejte si jejích laciných triků,“ nabádal je Hallyd, ačkoli ani jeho hlas už nezněl tak přesvědčivě. „Snaží se jen využít vašeho strachu.“
„Bůh nás ochraňuj,“ vykřikl jiný muž, padl na kolena a pokřižoval se.
Kambria byla ztracená ve svém zaříkávání, a tak jejich slova stěží slyšela. Přitiskla si prsty na čelo, modlila se, povolávala duchy, šeptala, aby ochránili její dítě a zničili nepřátele.
„Přestaň! Jezábel! Nepřivolávej své démony!“
Slova se jí z úst řinula dál, starodávné modlitby jí splývaly ze rtů.
„Ne!“ vykřikl temný jezdec, kterého rozzuřil její klid, její vnitřní mír. Chtěl vidět její strach, cítit její hrůzu. Její vyrovnanost ho neuspokojovala. „Řekni mi to, čarodějnice!“
I přes monotónní zaříkávání vnímala, jak jeho zloba narůstá, cítila, jak v něm kypí strach, který už nedokázal skrýt.
„Proklínám tě, Hallyde, nechť se vyplní tvé nejhorší obavy.“ Otevřela oči a zírala přímo do jeho vzteky rozšklebené tváře. „Tvá černá duše budiž odsouzena navěky a i ty budeš žít jen v temnotě, bolest dne nedokážeš snést. Od tohoto dne se staneš nočním stvořením.“ Tehdy si všimla hrůzy, kvůli níž se mu zornice rozšířily na jámy temné jako nejčernější hladomorna, černé víry, které už nikdy nezmizí. Bude postižen nejen slepotou duše, ale i slepotou za denního světla. A také bude poznamenaný, duhovka jednoho oka změnila barvu na bledě šedou.
Třásl se zuřivostí a zaťal pěsti tak silně, až mu klouby zbělely.
Nenechala se však zastavit. „Vrať se do pekla, odkud ses vynořil,“ dodala a hleděla mu do černých očí, jež jako temná zrcadla odrážely její obraz.
„Řekni mi, kde je ta dýka,“ pěnil. „Řekni, ty děvko!“ Vzteky bez sebe ji udeřil a jeho pěst ji zasáhla do tváře.
Rozdrtil jí nos. Krev se rozstříkla po zemi, ale Kambria přesto nepovolila.
Když viděl, že to s ní nehnulo, pronesl: „Dobrá. Zemřeš hned teď. Slyšíš mě, děvko? Už tě nic nezachrání. Běž si k Satanovi!“ Zatřásl s ní, až další krev rudě potřísnila jeho bělostný kolárek a pocákala mu bradu.
Měl zaťaté zuby a krev ve spáncích mu bušila. Sáhl do prostorných záhybů svého roucha a vytáhl ostrý kámen.