Kouzlo měsíčné noci

      Tak pekne poporiadku: Victoria žije už päť rokov na sídle Drago Hall, kde sa vydala za miestneho baróna jej sesternica Elaine. Keďže je Victoria sirota, Damien, Elainin manžel, sa stal jej poručníkom. No Victoria vyrástla do krásy, čo Damienovi neuniklo, a začína ju svojou náklonnosťou obťažovať. Dievčina pred strachom zo znásilnenia uteká z Drago Hallu, no pritom sa ešte dozvie, že nie je úplne chudobnou príbuznou. No jej únik má krátke trvanie – čoskoro sa opäť stretne s Damienom. Avšak nie je to dotieravý barón, ale jeho jednovaječné dvojča, námorný kapitán Rafael. Ktorý sa vracia z dlhej špiónskej misie do Londýna, a tak pomôže Victorii dostať sa do hlavného mesta a ubytovať sa u pratety jeho známeho lady Lucie (Kouzlo Kalypsa). Victoria a Rafael zistia, že peniaze dievčaťu pripadnú až po 25. roku, alebo po vydaji, ktorý musí schváliť poručník. A tak jedinou možnosťou je sobáš. Obaja sú si sympatickí, a s dôverou hľadia do spoločnej budúcnosti, no Damien, ktorý sa nečakane zjaví na ich sobáši, všetko svojimi jedovatými rečami zmení. A tak Victoria a Rafael začínajú bojovať – a to nielen medzi sebou o lásku a úctu, ale aj so zákerným barónom. Vitoria má tajomstvo, ktoré si chce pred Rafaelom zachovať čo najdlhšie, no a potom je tu ešte záhada Klubu pekelného ohňa, ktorej musí prísť Rafael na koreň…
      Deje sa tu toho vskutku veľa, cestujeme medzi Drago Hall, Londýnom a Cornwallom, sledujeme Victoriin zápas o uchovanie tajomstva (má zranené stehno), Rafaelove mužské nadradené a častokrát namyslené správanie , Damienove intrigy, či nečisté praktiky členov Klubu. Príbeh ma rozhodne pohltil, a keď Damien vychrlil na Rafaela tie odporné lži, normálne vo mne vzkypela krv ako už dávno nie  . Občas som sa cítila ako pri čítaní kníh J. McNaught – na totálnom emocionálnom kolotoči. A milé bolo aj to, že si C. Coulter spomenula na de Moretonovcov z Písně ohně. Mám len pár výhrad: neverím, že by si Rafael sám nevšimol Victoriinu jazvu, lebo aj keď sa pred ním zahaľovala, hmat mu slúžil dobre . Taktiež epilóg so všetkými hrdinami celej série nestojí za nič. "Ouško", "bříško" či "zadeček" radšej nekomentujem. No a nakoniec, kniha nemá vôbec nič spoločné s mesiacom či s akýmkoľvek kúzlom.

Kristína

Magic Trilogy
1. Midsummer Magic (1987) – Kouzlo noci svatojánské (Baronet, 2008)
2. Calypso Magic (1988) – Kouzlo Kalypsa (Baronet, 2008)
3. Moonspun Magic (1988) – Kouzlo měsíční noci (Baronet, 2008)

Ukážka z knihy:

3.

Je snadné být statečný z bezpečné vzdálenosti.

     Victoria zaťala pěsti a vyšla ze stínu odpočívadla v prvním patře, když uslyšela z tanečního sálu dole trylky valčíku. Tohle je malý projev vzdoru. Damien je tam a ona je v bezpečí, aspoň než ples skončí. Jak v tom okamžiku toužila mít ho ve své moci aspoň na pět minut! Aby ji prosil, žadonil, ať mu neubližuje. Ale byla to jen fantazie a ona ho ve své moci nikdy mít nebude; takhle to na světě nechodí. Ne, Damien je v tanečním sále, směje se, tančí, ví, že ji pomluvil a že Davidovi lhal – a je mu to jedno.
     Damaris, díky nebesům, před hodinou konečně usnula a chůva Blacková si zapletla své chmýřité šedé vlasy, chopila se bible a ulehla na svůj úzký kavalec. Victoria se opřela o zeď, přenesla váhu z levé nohy. Ramenem se dotkla okraje portrétu. Polekaně se otočila a spatřila nějakého pradávného Carstairse v paruce a purpurovém saténu, držícího psíka šerednějšího, než byl Elainin mopslík Missie. Odstoupila od portrétu, zhluboka se nadechla a pokusila se uvažovat jasně, ale Damienova tvář, jeho slova a jeho zběsilé ruce se jí do myšlenek ustavičně vtíraly.
     Před dvěma hodinami ji dohnal těsně před její ložnicí. Byl nastrojený ve fraku a usmíval se na ni. Byl to úsměv vítěze.
     „Tak, má malá Victorie, vy nejdete na ples?"
     Věděla, že by mu neměla ukázat svůj strach, ale bylo to těžké. „Ne," prohodila. „Ne, nejdu."
     „Troufl bych si říct, že Esterbridge taky nepřijde."
     Nemohla si pomoci. „Jste prolhaný parchant, Damiene! Jak jste mohl být tak odporný?"
     Stále se usmíval, když k ní přistupoval, a ona uskočila stranou. Nepovedlo se jí utéct. Uvěznil ji u stěny, z každé strany její tváře jednu ruku. „Už neutíkáte, hm? S tou svou nohou nejste dost rychlá. Tak už dost toho upejpání, má milá. Pokud jde o Esterbridge, představa, že by s vámi spal ten přisražený cucák – no, berte to tak, že jsem vám prokázal službu."
     Sklonil hlavu a jeho ruce sjely dolů a uchopily ji za ramena. „Ne!" Zakryl její ústa svými a výkřik jí uvízl v hrdle. Cítila, jak jeho jazyk dotírá na její sevřené rty.
     Zvedl hlavu. Výraz měl odhodlaný. „Jestli se přede mnou ještě jednou zamknete, Victorie, budete toho litovat."
     „Lhal jste Davidovi. Říkal jste hrozné věci o mé matce."
     „Ale ano, to jsem udělal, že?"
     „Dobrotivý Bože, jak já vás nenávidím! Už se mě ani nedotknete, Damiene!"
     „Teď zrovna se vás dotýkám." Jeho ruce hbitě uchopily do dlaní její ňadra. „Victorie… Jste tak měkká a plná. Já…"
     Divoce se zmítala. „Pusťte mě!"
     Damien na ni zíral, cítil, jak se třese strachem, a pocítil příval touhy tak silné, že to otřáslo dokonce i jím. Snadno si ji uměl představit nahou, jak se pod ním svíjí, ale není jí to nic platné, samozřejmě. Žádná ženská na něj nikdy nereagovala tak jako teď Victoria. Bylo to nesmírně vzrušující, tahle honička, a její pád byl nevyhnutelný. Řekl teď jakoby nic: „Aspoň jsem muž, má milá, ne ufňukaný slaboch jako Esterbridge. Říkal jsem vám, že jsem na něj jednoho dne narazil? Ale ano, válel se po nějaké vesnické holce. Vůbec žádná rafinovanost. Já jsem tedy považován za dobrého milence. Naučím vás ledacos, ukážu vám, jak mě potěšit."
     Zírala na něj, oči v šeru temné a vyděšené.
     Tiše se zasmál. „Má milá Victorie, máte strach, že uvidím vaši nohu? Toho se bojíte? Neodtáhnu se, aťsi je sebeohavnější. Abych řekl pravdu, pocítím-li odpor, pak se můžete mnohem dřív vrátit na své úzké panenské lože. Panna už potom samozřejmě nebudete, že?"          „Zabiju vás, Damiene!"
     Zasmál se, užíval si to divoké vzrušení, které v něm tepalo. „Jen to zkuste, malá Victorie. Vaše úsilí mě pobaví."
     Ozval se zvuk mužských kroků. Damien zvolna ustoupil o dva kroky nazpátek. „Dnes v noci, Victorie. Dnes v noci za vámi přijdu. Á, dobrý večer, Liggere. Copak chcete?"
     „Její Milost mě poslala, abych vás vyhledal, mylorde."
     Damien jen kývl. „Později, má milá," zašeptal, aby to slyšela jen ona.
     Bála se na Liggera pohlédnout. Opravdu přišel se vzkazem od Elaine? Nakonec vzhlédla. Ligger se tvářil jako dřevěný, jeho uslzené stařecké oči ani nemrkly, ale nepohnul se ze svého místa, dokud se baron neotočil na patě a neodkráčel.
     Ligger pouze kývl, pak zvolna potřásl hlavou. Prohlásil velmi tiše, hlasem, v němž se nezračilo žádné citové pohnutí: „Neměla byste být sama, slečno Victorie." Pak se vydal stejným směrem jako baron.
     Victoria otevřela oči a otřásla se. Valčík skončil a orchestr nyní hrál nějaký lidový tanec. Nejsem bezmocná, říkala si. Musím jednat. Tohle nemůže pokračovat dál. Odlepila se od stěny a kráčela ke své ložnici. Věděla, že už jí zbývá jen jediná možnost.
     Rychle vecpala šaty a spodní prádlo do prostorné brašny, do té, kterou si s sebou přinesla před pěti lety. Znenadání ztuhla. Nemá peníze. Bez peněz nepřežije ani den. Vzpomněla si na Damienovu pracovnu, velkou vzdušnou místnost plnou krásného španělského nábytku čalouněného kůží, jedinou místnost v Drago Hall, která byla jeho osobním útočištěm. Dokonce ani Elaine se do pracovny neodvažovala vstoupit bez jeho svolení. Má tam trezor, ve svém velkém mahagonovém psacím stole.
     Ale kde přečkat dnešní noc? Kde před ním bude v bezpečí? Usmála se. Přespí v dětském pokoji. Vedle Damie, s chůvou Blackovou a její nepostradatelnou biblí hned za tenkou přepážkou. A zítra před svítáním bude pryč. Ale kde?
     Victoria se nad svou brašnou napřímila. To si rozmyslí, než usne.
     Odnesla si brašnu a plášť do dětského pokoje. Nikdo ji neviděl. Jestliže dnes Damien přijde do její ložnice, a ona věděla, že přijde, zjistí, že je pryč. Co bude dělat? Doufala, že se ji z dětského pokoje nepokusí odvléci, i kdyby zjistil, že tam je. Tak daleko nezajde dokonce ani baron Drago.
     Zabalila se do pláště a přitiskla se k okraji Damiiny postýlky. Pravidelný dech dítěte ji uklidňoval.
     Spala přerývaně a probudila se ve čtyři hodiny ráno. Když prudce procitla, její první myšlenka patřila Damienovi. Co udělal, když si uvědomil, že je pryč? Zachvěla se. Bylo chladno, vzduch byl vlhký. Políbila Damii na jemnou tvářičku, pečlivě kolem ní upěchovala přikrývky a opustila dětský pokoj. Plížila se po schodech dolů, cestu hledala poslepu, protože byla černočerná tma. Svíčku rozsvítila, až teprve když za sebou pevně zavřela dveře Damienovy pracovny.
      V dolní zásuvce psacího stolu našla nedobytnou pokladnu. Bez výčitek otevřela zámek vlásenkou. Klidně si odpočítala dvacet liber. Tak, říkala si. Vlastně nekradu; koneckonců, dělám Damaris chůvu od chvíle, kdy se narodila. Peníze vrátí, až si najde zaměstnání.
     Tiše a soustředěně vracela zpátky pokladnu, když náhodou zahlédla hromádku dopisů svázaných černou stuhou. Horní nebyl pořádně složený a ona spatřila své jméno – slečna Victoria Abermarleová – ve větě napsané černým inkoustem a drobným namačkaným rukopisem. Svraštila čelo, vytáhla list a uhladila ho na desce stolu. Sedla si do Damienova křesla a přitáhla si svíčku blíž. Byl to dopis pro Damiena od nějakého advokáta, pana Abnera Westovera. Četla ho zvolna a pak znovu, s rostoucím pocitem neskutečna.
     Dočetla dopis potřetí a pečlivě ho zastrčila do hromádky k ostatním. Můj Bože, říkala si, tohle je neuvěřitelné. Teď aspoň přesně věděla, kam má namířeno. Do Londýna. K panu Abneru Westoverovi.