Garwood Julia
LÁSKA A ČEST
V originále HONOR’S SPLENDOUR
vydalo Oldag 2001
Romanticko-historický příběh lásky plné vášně, napětí i dobové středověké atmosféry jedenáctého století líčí oblíbená autorka s šarmem a vtipem, stejně jako s neobyčejnou schopností vyprávět o stále se opakující touze a snu každé ženy – najít toho pravého. Krásná lady Madelyne žije na dvoře svého bratra, krutého a bezohledného barona Louddona. Na Louddonovo panství však vtrhne s vojskem baron Duncan z Wextonu, řečený Vlk, aby pomstil zločin, kterého se Louddon dopustil. Duncan z Wextonu o Madelyne ví a chce si ji odvézt jako válečnou kořist. Když ale hrdou krásku spatří, zaručí se, že ji bude ctít a chránit, i kdyby pro ni měl položit život. Odveze ji do svého hradu a jako čestný muž dostojí svému slovu. Nakonec však oba přemůže vášnivý cit a Madelyne se Duncanovi celou svou duší vzdá. Od této chvíle stojí pevně po jeho boku – po boku svého pána – mocného Vlka, který bojuje za její lásku a svou čest.
Po veľmi dlhej dobe som sa raz opäť dostala k tejto skvelej autorke, ktorej stredoveké romance ozaj idú veľmi dobre. A toto je presne jeden z tých jej nezabudnuteľných príbehov akými sú napríklad Dar lásky, Tajomstvo či Výkupné. Do knižky som sa pustila s veľkou chuťou, má totiž skvelé reakcie čitateľov a je hodnotená veľmi dobre. Moje očakávania sa do bodky splnili, kniha splnila úplne všetko čo ohlasy čitateľov sľubovali a ja som bola opäť raz unesená.
Madelyne nie je možné si neobľúbiť, tak trocha mi pripomínala Alesandru z knihy Zámky a to je moja najobľúbenejšia Garwoodovej hrdinka.
Ducan je poriadne prekvapený tým čo ho stretlo v hrade jeho úhlavného nepriateľa, to že ho vyzliekli do naha a nechali stáť na mraze aby zamrzol na smrť to očakával, ale to že ho príde zachrániť sestra jeho nepriateľa a nielen že ho oslobodí, ale sa ho snaží i zahriať , to teda nečakal. Veď Madelyne predsa chcel uniesť a tak sa pomstiť Louddonovi. Ale keď ju stretol vedel, že ho už nič na svete neprinúti aby ju vrátil späť bratovi. Madelyne si svojou odvahou, úprimnosťou a láskavosťou získa srdcia všetkých obyvateľov Ducanovho hradu. Madelyne, ktorá bola pod strechou svojho brata viac ako nešťastná únos privíta s otvorenou náručou a so svojím únoscom ochotne spolupracuje, na Ducanovom hrade konečne nachádza pokoj a bezpečie. Madelyn vie že sa svojho vlka tak ľahko nevzdá.
Toto bolo ozaj dobré, dobré a ešte raz dobré takže jednoznačne čítajte!!
Spracovala LENKA
Ukážka z knihy:
Kapitola 1
„Konečně, bratři, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“
NOVÝ ZÁKON, FILIPSKÝM 4:8
Anglie roku 1099
Bylo jasné, že ho chtějí zabít.
Stál uprostřed pustého nádvoří s rukama svázanýma za zády a připoutanýma ke kůlu. V jeho tváři nebyl strach ani nenávist. Vlastně v ní nebylo nic, žádný výraz. Hleděl přímo před sebe, jako by své nepřátele vůbec nebral na vědomí.
Nekladl jim sebemenší odpor a nechal se svléknout do pasu, aniž se pokusil zvednout pěst nebo třeba jen slovem protestovat. Strhli z něho téměř vše, co měl na sobě. Bohatý zimní plášť lemovaný kožešinou, kroužkové brnění, košile, punčochy i vysoké kožené boty, to vše skončilo na promrzlé zemi před ním. Nebylo pochyb o tom, co mají v úmyslu. Chtěli ho zabít, ale zamýšleli ho usmrtit tak, aby se jeho těla, zjizveného v mnoha bitvách, nedotkla zbraň. Budou ho hlídat a jemu nezbude nic jiného než hledět na hromádku svého oblečení a čekat, až mráz navždy sevře jeho tělo i mysl smrtelným poutem.
Kolem něho stálo dvanáct mužů. V rukou měli dýky – zřejmě si potřebovali dodat odvahu – posmívali se mu, křičeli na něho urážky a podupávali nohama, aby zahnali chlad. Přesto se všichni drželi v bezpečné vzdálenosti. Co kdyby si to jejich povolný zajatec rozmyslel, pokusil se osvobodit a zaútočit na ně. Byl sice spoutaný, každý z mužů však slyšel bezpočet zkazek o jeho herkulovské síle. Jeden z nich dokonce na vlastní oči viděl, co dokáže v boji. Pokud by se mu podařilo přervat pouta, museli by proti němu použít nože. Zřejmě by ho zdolali, ale bylo pravděpodobné, že by předtím stačil tři nebo čtyři z nich poslat na věčnost.
Jejich velitel stále nemohl uvěřit štěstí, které se na něho usmálo. Podařilo se jim lapit Vlka a brzy budou svědky jeho smrti.
Bylo neuvěřitelné, jak lehkomyslně se jejich zajatec zachoval, jaké osudné chyby se dopustil. Duncan, mocný baron z Wextonu, opravdu vjel do nepřátelské pevnosti naprosto sám a beze zbraně. Zřejmě si pošetile myslel, že Louddon bude tak hloupý a dodrží jejich dočasné příměří.
Příliš se spoléhal na svou pověst, pomyslel si velitel. Jako by se skutečně považoval za tak nepřemožitelného, jak ho líčí všechny ty zveličené historky, které se o něm vyprávějí. To také zřejmě vysvětluje jeho chování u kůlu. Vždyť se tváří, jako by mu nic nehrozilo…, jako by si svou zoufalou situaci ani neuvědomoval.
Přesto velitel ozbrojenců hleděl na zajatce s pocitem neklidu. Zbavili toho muže všeho cenného, strhli mu modrobílý chochol z přilby, znak jeho šlechtického titulu a příslušnosti k rodovému majetku, a dali si záležet, aby na něm nezůstalo nic, co by připomínalo urozeného šlechtice. Baron Louddon chtěl, aby jeho vězeň zemřel bez cti jako bezejmenný lapka. Když se však velitel ozbrojenců na zajatce podíval, bylo mu jasné, že přání jeho pána nebude v žádném případě splněno. I když byl Wexton téměř nahý, stál před nimi tak hrdě, že o jeho cti nebylo pochyb. Neprosil o milost ani nežadonil o rychlou smrt. Ne. Vlastně vůbec nevypadal jako někdo, kdo má zanedlouho zemřít potupnou pomalou smrtí. Nenaskakovala mu husí kůže a opálené tělo držel pevně, jako by byl zvyklý chodit v zimě nahý. Dokonce se ani nezachvěl. Svlékli ho téměř do naha, strhli z něho šlechtické brnění a drahý oděv, nepočítali však, že pod tím vším zůstane hrdý muž a neohrožený válečník – přesně takový, jakého ho líčí historky. Ano, před jejich očima stál Vlk.
Posměšky a urážky pomalu ustaly. Nastalo ticho, v němž bylo slyšet pouze skučení studeného větru. Velitel se podíval na své muže, kteří stáli o kousek dál v houfu. Všichni rozpačitě přešlapovali a se skloněnými hlavami civěli do země. Velitel věděl, že se snaží vyhnout zajatcovu pohledu. Nemohl je vinit ze zbabělosti, protože i jemu bylo zatěžko podívat se spoutanému muži zpříma do očí.
Baron Duncan z Wextonu byl nejméně o hlavu větší než nejvyšší z vojáků, kteří ho střežili. Nebyl však jen vysoký. Měl mohutnou, svalnatou hruď, široká ramena a silná stehna, a jak stál rozkročený, zdálo se, že by byl schopen zabít je všechny do jednoho, kdyby se to rozhodl udělat.
Pomalu se šeřilo a ze ztemnělé oblohy se snášely drobné sněhové vločky. Vojáci začali brblat a stěžovat si na zimu. „To tu máme zmrznout s ním?“ zamumlal jeden.
„Bude trvat celý hodiny, než skápne,“ stěžoval si jiný. „Baron Louddon je už dýl než hodinu pryč. Nic se nedozví. Pojďme se dovnitř ohřát. Úplně stačí, když se tady na toho sem tam mrkneme.“
Ostatní horlivě přikyvovali. Velitel váhal. Také jemu už bylo zima a nechtělo se mu na mrazu stát dlouho do tmy. Navíc v něm neustále narůstal neklid. K čertu, jak si zajatcovo chování vysvětlit? Byl přesvědčený, že baron Wexton není žádný nadčlověk a ničím se neliší od normálních lidí. Kdyby opravdu cítil, že jeho situace je beznadějná, jistě by se jeho zpupná hrdost dávno zhroutila a prosil by je o milost nebo by jim alespoň spílal. On však stál a málem je nebral na vědomí. Jeho arogance přiváděla velitele k zuřivosti. Bože, vždyť ten člověk se tváří, jako by se nudil! Velitel si musel přiznat, že Duncana z Wextonu podcenil. Nebylo to lehké a v každém případě to ještě posílilo jeho podráždění. Přestože měl tlusté kožené boty, začínaly mu mrznout prsty. Ten arogantní Duncan však stál bosý a od té doby, co ho připoutali, ani jednou nepřešlápl. Možná jsou pověsti o něm skutečně pravdivé.
Velitel hodil za hlavu svědomitost a poručil vojákům, aby se vrátili do tepla. Když všichni zmizeli uvnitř, ještě jednou překontroloval zajatci pouta a pak se postavil přímo před něho. „Říká se, že jsi prohnaný a úskočný jako vlk. Ale pořád jsi jen obyčejný člověk a jako člověk brzy zemřeš. Louddon nechce, abychom si o tebe špinili dýky. Ráno přijdeme a odtáhneme tvoje tělo na míle daleko. Nikdo nedokáže, že tvou smrt zařídil Louddon.“ Muž u kůlu na něho ani nepohlédl. Velitel se vztekle ušklíbl a dodal: „Kdyby bylo po mém, skončil bych to s tebou hned. Vyřízl bych ti srdce z těla a bylo by to.“ Shromáždil v ústech sliny, aby plivl zajatci do tváře. Doufal, že tuto urážku už nenechá bez povšimnutí.
A pak k němu Duncan pomalu obrátil pohled. Konečně se velitel dočkal. Jenže to, co uviděl v zajatcových očích, ho přinutilo hlasitě polknout. Po těle mu přejel mráz. Pokřižoval se, aby alespoň něčím odvrátil zlověstný slib, který vyčetl v Duncanových šedých očích, a sám pro sebe si zamumlal, že pouze plní rozkaz svého pána. Pak se otočil a rychle zamířil do tepla a bezpečí hradu.
Madelyne stála ve stínu u zdi a všechno pozorovala. Chvíli čekala, aby měla jistotu, že se žádný z vojáků jejího bratra nevrátí. Sbírala odvahu a modlila se, aby jí vyšlo to, k čemu se chystala.
Riskovala všechno, neměla však na vybranou. Byla jediná, kdo mohl toho muže u kůlu zachránit. Přijala ten úkol i s případnými následky, přestože dobře věděla, že když ji odhalí, může to znamenat její smrt.
Chvěly se jí ruce, ale jakmile se odhodlala k činu, jednala rychle. A bylo to třeba. Každé další váhání zvyšovalo riziko, že se některý z vojáků vrátí, aby zajatce zkontroloval. Později bude dost času na strach a na rozmýšlení, čeho se odvážila…, později, až toho lehkovážného muže osvobodí. Teď na to není kdy.
Měla na sobě dlouhý černý plášť a zajatec ji nezpozoruje dřív, než se objeví přímo před ním. Prudký poryv větru jí strhl kapuci z hlavy a rozevlál po ramenou spoustu kaštanově hnědých vlasů. Odhodila si pramen z tváře a pohlédla na zajatce.
Duncan si na okamžik pomyslel, že ho šálí zrak, a zamrkal, aby měl jistotu, že se nedívá na přelud. Teprve když na něho neznámá promluvila, nabyl jistoty, že žena před ním není pouhý výplod jeho fantazie. „Tiše. Stůj klidně. Uvolním ti pouta a pak musíme rychle pryč,“ řekla.
Teď se zase zdráhal věřit tomu, co slyší. Hlas jeho zachránkyně byl čistý a melodický jako tóny loutny a vábivý jako teplý letní večer. Zavřel oči. Musel se přemáhat, aby se podivné situaci hlasitě nerozesmál, dokonce se mu chtělo vyrazit bojový pokřik a celý ten klam ukončit. Potom se však ovládl. Jeho zvědavost byla silnější. Rozhodl se, že počká, až záhadná zachránkyně prozradí, jaké jsou její skutečné záměry.
Zachoval tedy neproniknutelný výraz a pouze neznámou sledoval. Viděl, že sáhla pod plášť a vytáhla malou dýku. Zpozorněl, ale zatím ji nechal. Stála dost blízko, a kdyby nabyl dojmu, že se ho místo záchrany chystá bodnout do srdce, mohl by ji volnou nohou srazit.
Lady Madelyne ani na okamžik nepomyslela, že by jí od něho mohlo hrozit nebezpečí. Chtěla ho co nejrychleji osvobodit, to bylo všechno. Proto přistoupila až těsně k němu a začala mu dýkou přeřezávat pouta. Duncan poznal, že se jí chvějí ruce, ale nevěděl, jestli je to zimou, nebo strachem.
A pak ucítil vůni růží. Jakmile si to uvědomil, nenapadlo ho nic jiného, než že mu chlad zmátl mysl. Anděl spásy uvnitř studené pevnosti, a ještě k tomu vonící uprostřed zimy po růžích… Ani jedno mu nedávalo smysl. Přesto žena před ním opravdu voněla po květech jara a vypadala jako zjevení seslané z nebes.
Znovu zakroutil hlavou, aby šalebnou vizi zaplašil, i když logicky uvažující část jeho mysli už pochopila, kdo ta dívka je. Její zjev odpovídal do poslední podrobnosti popisu, který si nechal zjistit. Zároveň ho však mátl. Řekli mu, že Louddonova sestra je středně vysoká, má kaštanově hnědé vlasy a modré oči. A také že je pěkná a půvabná. A právě to neodpovídalo. Jestli měl tuto ženu považovat za sestru toho ďábla, pak nebyla ani pěkná, ani půvabná. Byla prostě nádherná, úžasná.
Tlustý provaz, který mu poutal zápěstí, konečně povolil a najednou měl ruce volné. Zůstal však klidně stát a všechno, co cítil, skryl za neproniknutelným výrazem. Dívka se postavila před něho, lehce se na něho usmála a potom poklekla, aby posbírala jeho věci.
Stále se jí chvěly ruce strachem, že se někdo objeví, a když se narovnala, málem zavrávorala. Pak se otočila zpátky k němu. „Pojď za mnou. Rychle,“ řekla.
Ani teď se však nepohnul. Stál a jen se díval a čekal.
Madelyne se zamračila. Nechápala, proč váhá, a dokonce jí napadlo, že mu zřejmě zima ochromila mysl. Přitiskla si jeho oblečení, včetně těžkých bot, k hrudi a druhou rukou ho chytila kolem pasu. „Opři se o mě,“ zašeptala. „Pomůžu ti. Ale musíme si pospíšit.“ Neustále se ohlížela ke vchodu do hradu a v jejím hlase zazníval strach. Duncan jí chtěl říct, že není třeba se skrývat, protože už teď jeho muži přelézají hradby. Pak si to však rozmyslel. Čím méně bude Louddonova sestra vědět, tím lépe pro něho, až nadejde správný čas.
Sahala mu sotva k ramenům, přesto se ho statečně snažila podepřít. „Půjdeme do místnosti pro kněze za kaplí. Je teď prázdná. Nikoho nenapadne, že bys mohl být tam,“ zašeptala.
Duncan sotva vnímal, co říká. Upíral pozornost k hradební zdi na severní straně. V mdlém měsíčním světle náhle uviděl, že jeho muži už přes ni přelézají. Neprozrazoval je jediný zvuk, Duncan však dobře viděl, jak se tiše plíží po dřevěné lávce, která se táhla podél vrcholu hradeb.
Spokojeně se usmál. Louddonovi vojáci byli stejně hloupí jako jejich pán. Mráz zahnal stráže dovnitř a pevnost byla v podstatě nestřežená. Nepřítel projevil slabost a bude za to pykat. Všichni zemřou.
Zacvičil prsty, aby je rozhýbal a rozproudil v nich krev. Stále v nich však postrádal cit. Věděl, že to není dobré, i když teď s tím nemohl nic dělat. Opřel se ještě víc o dívku, aby zpomalil její chůzi.
Vtom zaslechl tichý hvizd a rychle zvedl ruku na znamení, aby jeho muži počkali. Pak pohlédl ze své výšky na Louddonovu sestru, jestli si toho všimla. Byl připravený přikrýt jí dlaní ústa, aby nevykřikla a neztropila poplach, kdyby poznala, co se děje. Ta se však pachtila s jeho těžkým tělem a zřejmě ji ani nenapadlo, že by do pevnosti jejího bratra mohli vniknout cizí vojáci.
Došli k úzkým dveřím. V domnění, že je těžce zesláblý, ho opřela o zeď a druhou rukou hmatala po závoře.
Duncan pochopil, co chce udělat, a nebránil jí v tom. Ochotně se opřel a sledoval ji, jak se s jeho oblečením a botami v náruči snaží odsunout ledově studenou závoru.
Konečně se jí to podařilo, otevřela dveře a pomohla mu vstoupit. Ocitli se ve tmě. Šli dlouhou vlhkou chodbou, v níž protahoval mrazivý vzduch, až se dostali k dalším dveřím. Madelyne je rychle otevřela a vstrčila ho dovnitř.
Místnost neměla okna a připomínala vězeňskou kobku, hořelo v ní však několik svící a osvětlovalo ji teplým nažloutlým světlem. Vzduch páchl zatuchlinou, dřevěnou podlahu pokrýval prach a z nízkého trámového stropu se dolů táhly husté pavučiny. Na věšácích viselo několik kněžských hábitů a uprostřed na zemi ležel slamník se dvěma tlustými houněmi.
Madelyne zašoupla závoru a vydechla úlevou. Pro tuto chvíli byli v bezpečí. Dovedla muže k slamníku a ukázala mu, aby si na něj sedl. „Když jsem viděla, co s tebou dělají, trochu jsem to tu připravila.“ Podala mu jeho oblečení. „Jmenuju se Madelyne a jsem…“ Chtěla říct, kdo je, a vysvětlit mu, jaký má vztah ke svému bratrovi. Pak si to však rozmyslela. „Zůstanu tu s tebou do svítání a potom ti ukážu cestu ven tajnou chodbou. Ani Louddon neví, že tu něco takového je.“
Duncan se posadil na slamník, zkřížil si nohy před sebe a začal si oblékat košili. Její statečný čin mu jeho plán jen zkomplikoval. Uvažoval, jak se bude Louddonova sestra tvářit, až se dozví, co měl skutečně v úmyslu. A také se rozhodl, že nebude měnit, co si předsevzal.
Jakmile si oblékl kroužkovou košili, přehodila mu Madelyne přes ramena houni, klekla si a pohlédla na něho. Přinutila ho natáhnout nohy a začala si je prohlížet. Duncan viděl, že má čelo zkrabacené soustředěním. Sáhl po botách a chtěl si je natáhnout, ona ho však zarazila. „Nejdřív je musíme zahřát,“ řekla.
Chvíli přemýšlela, jak by se to dalo nejrychleji provést. Jak mu do nohou rychle vrátit život. Měla skloněnou hlavu a neviděla, že si ji pozorně prohlíží.
Náhle vzala druhou houni a nohy mu jí obalila. Potom však zavrtěla hlavou a zřejmě se rozhodla jinak. Neřekla mu, co chce udělat, pouze svlékla plášť a pomalu si vytáhla světle hnědou tuniku nad kolena. Pak si začala stejně pomalu odepínat ozdobný opasek splétaný z tenkých kožených řemínků, kterým měla přepásaný tmavě zelený kabátek.
Duncan byl jejím počínáním zmatený. Nevěděl, k čemu se chystá, a čekal, že mu to vysvětlí. Neřekla však ani slovo. Jen se zhluboka nadechla, vzala jeho promrzlé nohy, rychle si je vstrčila pod tuniku a přitiskla na teplé břicho.
V okamžiku, kdy se ledové paty dotkly její kůže, téměř vyjekla, ale vydržela to. Pak si upravila tuniku, objala mu nohy rukama a držela je pevně přitisknuté k svému tělu. Duncan viděl, že se jí chvějí ramena. Měl pocit, jako by mu vytahovala všechen chlad z těla a místo něj mu předávala své vlastní teplo.
Uvědomil si, že to, co ta dívka děla je snad nejobětavější čin, s jakým se kdy setkal.
Do prstů nohou se mu rychle začal vracet cit. Bylo to však provázeno ostrým pícháním a svěděním, jako by ho do pat bodaly tisíce ostrých dýk. Pokusil se nohama pohnout, ale ona mu to nedovolila a s překvapivou silou je stále držela přitisknuté k svému tělu.
„Jestli tě to bolí, je to jen dobře,“ zašeptala. „Už to nebude dlouho trvat. Za chvíli to bude dobré. Vlastně máš obrovské štěstí, že v nohách vůbec něco cítíš,“ dodala.
Zaslechl v jejích slovech výtku. Překvapeně se na ni podíval a tázavě zvedl obočí. Právě v tu chvíli na něho pohlédla i ona a rychle si pospíšila s vysvětlením. „Kdybys nebyl tak lehkomyslný, nemusel ses do téhle šlamastyky vůbec dostat. Můžeš jen doufat, že po dnešní zkušenosti zmoudříš. Podruhé už třeba nebudu nablízku, a kdo tě pak bude zachraňovat?“
Maličko se usmála a pokračovala mírnějším tónem. „Vím, věřil jsi Louddonovi, že s tebou bude jednat čestně. Jenže to právě byla chyba. Velká chyba. Louddon neumí jednat čestně. Možná ani neví, co to čestné jednání je. Pamatuj si to a třeba se dožiješ příštího roku.“
Sklopila pohled a přemýšlela, co s ní bratr udělá, až zjistí, že pustila na svobodu jeho nepřítele. Bylo jí jasné, že Louddonovi nedá příliš námahy zjistit, kdo mu k útěku pomohl. Naštěstí její bratr odjel a ona děkovala bohu, že jí dopřál čas, aby si mohla připravit plán svého vlastního útěku.
Nejdřív se však musí postarat tady o toho muže. Teprve až se zotaví a bude bezpečně za hradbami, začne se zabývat sama sebou a bude uvažovat, co dál.
„Co se stalo, stalo se,“ zašeptala. Nechala v povzdechu zaznít celé své zoufalství.
Duncan neodpověděl a ona mu nic víc nevysvětlovala. Náhle mezi nimi nastalo ticho, a čím víc se protahovalo, tím bylo tíživější. Madelyne si přála, aby něco řekl a zbavil ji jejích rozpaků. Cítila na břiše jeho nohy a uvědomila si, že kdyby je jen trochu posunul výš, dotkl by se jejích ňader. Začervenala se. Odvážila se na něho krátce pohlédnout, aby viděla, jak se na její podivnou péči tváří.
Duncan čekal, až se na něho podívá, a jakmile to udělala, rychle se jejího pohledu zmocnil a už ho nepustil. Její oči byly modré jako obloha za jasného dne. Napadlo ho, že se svému bratrovi vůbec nepodobá. Uvědomoval si, že vnější zjev nic neznamená, zároveň však cítil, že ho její uhrančivě nevinný pohled začíná čím dál víc fascinovat. Musel si připomenout, že je to sestra jeho nepřítele – nic víc, ani nic méně. Byla jeho rukojmím, nástrahou, do níž chtěl chytit ďábla.
Madelyne při pohledu do jeho očí napadlo, že jsou šedé a chladné jako její dýka. A jeho tvář se jí zdála jako vytesaná z kamene. Nepozorovala v ní jediný záchvěv vzrušení nebo strachu, vlastně ani sebenepatrnější náznak hnutí mysli. Jeho výraz nevyjadřoval zhola nic.
Vlasy měl tmavě hnědé, na muže dlouhé a lehce vlnité, ani to však nedokázalo změkčit jeho rysy. Jeho ústa byla na pohled tvrdá, brada příliš pevná a Madelyne si všimla, že v koutcích očí nemá vrásky. Zřejmě nepatřil k lidem, kteří se často smějí nebo alespoň usmívají. Zachvěla se, když si to uvědomila. Vypadal na tvrdého a chladného muže, jak to jeho postavení vyžadovalo. Byl v první řadě válečník a teprve potom baron a Madelyne napadlo, že v jeho životě asi není místo pro smích.
Náhle si uvědomila, že nemá tušení, co se v něm děje. Znepokojovalo ji, že neví, co si myslí. Aby zakryla rozpaky, zakašlala. Doufala, že konečně něco řekne. Kdyby na ni promluvil, možná by se jí nezdál tak hrozný.
„Chtěl ses setkat s Louddonem?“ zeptala se. Dlouho čekala na jeho odpověď, a když se ticho prodlužovalo, rezignovaně si povzdechla. Zdá se, že je nejen lehkovážný a pošetilý, ale i neuvěřitelně zarputilý, pomyslela si. Právě mu zachránila život, a on se neobtěžuje, aby jí alespoň jediným slovem vyjádřil dík. Co také mohla čekat? Jeho chování zcela odpovídalo jeho zjevu a vlastně i pověsti.
Děsil ji. Jakmile si to připustila, začalo v ní narůstat podráždění. Vzápětí si však svou reakci vyčetla a řekla si, že se chová stejně pošetile jako on. Ještě jí neřekl ani slovo, a ona se před ním třese jako malé dítě.
Možná je to tím, že je tak obrovský. Ano, tak to bude, ujišťovala se. Vždyť má chvílemi pocit, že ji tady v té malé kobce svou mohutnou postavou drtí.
„Doufám, že se už k Louddonovi nebudeš vracet. To by byla další chyba. Příště by tě nechal okamžitě zabít.“
Opět na to nic neřekl. Zato se pohnul. Pomalu vytáhl nohy zpod její tuniky, jako by usoudil, že z ní už načerpal dost tepla. Nespěchal však a téměř provokativně táhl chodidla po citlivé kůži horní části jejích stehen.
Madelyne zůstala na kolenou, a když si začal natahovat punčochy a boty, sklopila pohled k zemi.
Jakmile byl hotov, pomalu zvedl její splétaný pás a podal jí ho.
Mimoděk natáhla obě ruce, aby ho přijala. Pak se usmála. Myslela si, že je to z jeho strany gesto, nabídka k míru, a čekala, že jí teď konečně poděkuje.
On však udělal něco jiného. Teď už nejednal pomalu, ale bleskurychle. Sevřel jí zápěstí, a než se zmohla na odpor, ovinul jí pás kolem nich a spoutal jek sobě.
Madelyne zůstala jako opařená. Chvíli v úžasu zírala na své ruce a pak zvedla oči k němu.
Při pohledu na jeho tvář jí přeběhl mráz po zádech. Zavrtěla hlavou, jako by chtěla zahnat zlý sen.
Teď konečně promluvil. „Nepřišel jsem za Louddonem, Madelyne. Přišel jsem za tebou. Vlastně pro tebe.“