Pán tvrze

      Román Pán tvrze se opět vrací do 10.století. Hlavním hrdinou příběhu je Viking Merrik Haraldsson, mladší bratr Rorika. Merrik vládne na usedlosti Malverne, kterou zdědil po zemřelých rodičích. Krásná dívka Laren, dcera vikingského náčelníka, je křivě obžalována z vraždy. Stala se totiž obětí svých závistivých, pletichářských sester, které se jí v boji o moc chtějí zbavit. Laren se ocitá v otroctví, kde se seznamuje s Merrikem Haraldssonem. Oba mladí lidé musí společně překonat mnohé překážky, aby si vybojovali právo na svou lásku.

     Anotácia je trošku domotaná, takže to skúsim opraviť: Príbeh začína na trhu otrokov v Kyjeve, kde mladý obchodník, Viking Merrik Haraldsson príde kúpiť pre matku otrokyňu. Stane sa svedkom predaja mladého chlapca, od ktorého odtrhnú mladšieho brata. Merrik nemôže odolať a chlapčeka kúpi, no a samozrejme, že sa neskôr zmocní aj jeho staršieho brata (ktorý je na úteku pred svojím novým pánom) a aj ďalšieho otroka, ktorý mu pomáha na úteku. Ako sa však ukáže, starší brat je mladá deva menom Laren, a spolu s bratom Tabym sú očividne všetko možné, len nie nízkopostavení chudáci, ktorí nešťastnou náhodou upadli do otroctva. Merrikova výprava, bohatšia o troch otrokov, sa vracia domov, a Laren postupne preberá miesto skalda – rozprávača príbehov, čo samozrejme vyvolá nenávisť pôvodného skalda výpravy. Po príchode na usadlosť Malverne zisťujú, že Merrikovi rodičia sú už mesiac po smrti a pevnosti teraz vládne starší brat Erik. No a ten sa preukáže ako skutočný tyran a čoskoro má zálusk aj na Laren aj napriek tomu, že Laren a Merrik sú milenci. No skôr, než na nej uplatní násilie, ktosi ho zavraždí. A od tejto chvíle Laren nie je na Malverne v bezpečí. Čo urobí Merrik s Laren, údajnou vrahyňou? Požiada ju o ruku … To však ani zďaleka nie je všetko. Coulterová nás prevedie kyjevskou Rusou, nórskymi fjordami a francúzskou Normandiou, a pritom rozvíja zamotaný príbeh. Kto sú v skutočnosti Laren a Taby? Kto stojí za ich únosom? Kto zavraždil Erika? Akú hru hrá vojvoda Rollo Normandský a Larenine nevlastné sestry? Prečo si Krkavčí vrch skoro znovu vyžiada ďalšiu ľudskú obeť? A ľúbi Merrik Laren, alebo si ju vzal len preto, že nechcel prísť o Tabyho náklonnosť?
      Príjemný príbeh, Merrik sa od Pána ostrova zmenil z popudlivého zúrivého mladíka na uvedomelého hrdinu. Autorka ho nechala dospieť v rozumného, empatického, netradične dobrého (rozumej nesurového k ženám) vikingského bojovníka, ktorý má rád deti a nedorozumenia s partnerkou vyrieši skôr, ako môžu prerásť do krízy. Pri Laren opäť Coulterová uplatňuje princíp, že hrdinka nemusí byť kráska s postavou modelky, stačí, ak má dušu. A to sa mi páči!
      Ešte čosi k originálnemu názvu: Merrik nie je pánom Krkavčieho vrchu, jeho panstvo sa volá Malverne. Predpokladám, že názov je preto taký, aby zapadol do názvov celej série, kde všetky (okrem prvej knihy), nesú „vtáčie“ meno.

Kristína

Viking Series
1. Season of The Sun (1991) – Čas slunečního svitu (Baronet, 2011)
2. Lord of Hawkfell Island (1993) – Pán ostrova (Baronet, 1998, 2010)
3. Lord of Raven’s Peak (1994) – Pán tvrze (Baronet, 1999)
4. Lord of Falcon Ridge (1995) – Pán snu (Baronet, 2000)

Ukážka z knihy:

     Chlapec přijal od Merrika kožený měch na vodu a zhluboka se napil. Potom se začal nekontrolovatelně třást a měch mu vypadl z ruky. Merrik mu položil dlaň na čelo. Bylo na dotek horké. Měl horečku. Merrik se zamračil. Je to z hladu? Nebo kvůli tomu, že kopl Merrika do slabin a do břicha a že Olegovi prokousl ruku na kost? To nedávalo smysl. Merrik zaklel, protože věděl, že aby horečku snížil, může udělat jen to, že zabalí chlapce do pokrývky namočené do studené vody. Někdy to pomohlo. Jeho matka to vždycky tak dělala. Modlil se, aby chlapec neměl nějakou nemoc, která by ho mohla zabít.
     „Taby,“ oslovil tiše dítě, aby upoutal jeho pozornost, ale nevylekal ho. „Utrhni kousek pokrývky, kterou má bratr omotanou kolem sebe, a poděj mi ji, abych ji mohl namočit v řece.“
     Dítě vykonalo, oč je požádal.
     Merrik vklouzl chlapci rukama do podpaží a opřel si ho o nohy. Při pohledu do nepřítomných, bolestí zamžených očí zašeptal: „Nehýbej se. Máš horečku. Pokusím se ti ji srazit.“
     Chlapec mlčel. Merrik zřetelně cítil, jak se třese a vibruje, a připadalo mu to divné. Bylo za tím víc než horečka, jak věděl, ale nechtěl, aby ten strach, nebo co to vlastně bylo, chlapce dál ovládal.
     Noc byl chladná. Na zatažené obloze nad klidnými, černými vodami Dněpru se tu a tam objevila hvězda a matně se odrážela na temné vodní hladině. Vítr stále odpočíval, ale povrch řeky občas zčeřil lehounký závan brízy. Muži se skláněli nad vesly a bez oddechu se do nich pravidelnými, silnými záběry opírali. Náhle se mraky rozestoupily, zpoza nich vykoukl srpek měsíce a v jeho světle Merrik jasně spatřil ležícího hocha. Stejně tak zřetelně viděl i Taby ho obličej.
     Křikl na Clevea: „Nevíš, co s tím chlapcem je? Má horečku. Třese se jako panna.“
     Chlapec se začal bránit. Merrik ho pouze pevněji uchopil kolem hrudníku. Chlapec zasténal a škubl sebou. Merrik ucítil na paži něco vlhkého a lepkavého. Zamračil se, pomalu chlapce na nohách povytáhl a ohnul ho přes levou ruku. Strhl mu ze zad špinavou tulení kůži a potom odhrnul rozedranou tuniku. Pod ní se objevilo čisté lněné prostěradlo. Když na ně přiložil ruce, hoch se mu vytrhl. Pak se mu pokusil utéct, ale tentokrát na to byl Merrik připravený. Přitiskl chlapci dlaň na záda, aby ho zadržel. Chlapec pronikavě zakvílel. Vtom Merrik zahlédl na bílém plátně tmavé, rozpité stíny a ucítil na dlani vlhkost. Zvedl ruku a v slabém svitu hvězd spatřil krev.
     Přimhouřil zrak. U všech bohů, to snad ne. Dával pozor, aby se opět nedotkl chlapcových zad, a tiše mu sykl do ucha: „Nehýbej se, nebo ti ublížím, i když nechci. Zbil tě?“
     „Ano,“ přiznal chlapec se zajíknutím. „Thrasko mě zbil.“
     „Za to, žes ho na trhu udeřil?“
     „Za to, a taky aby mě naučil poslušnosti.“
     „Nehýbej se,“ opakoval Merrik znovu. „Podívám se, co ti provedl. Máš horečku a konečně vím proč.“
     Opatrně mu odmotal prostěradlo přilepené na krvácející rány. Věděl, že ho to musí strašně bolet, ale chlapec se ani nepohnul, nevydal ze sebe hlásku. Měl kuráž.
     Konečně se mu podařilo odmotat chlapci plátno až do pasu. Díval se na úzká bílá záda pokrytá krvavými šrámy. Tiše zaklel. Taby stál vedle něho, tvář zsinalou, slzy mu tekly z očí.
     „Neboj, Taby, bude v pořádku. To ti slibuju. Posaď se, nechci, abys spadl přes palubu.“
     Merrik opět studoval uzoučká záda, kůži rozbitou dlouhými, surovými ranami biče. Ten chlapec měl záda až moc úzká a bílá. Něco tu nehrálo. Zadíval se na hubené paže, drobná ramínka, na křehkou šíji a špinavé, rozcuchané vlasy. Velice něžně si položil hocha přes stehna, břichem dolů. Pomalu uchopil rozervané kalhoty a chtěl mu je stáhnout přes boky. Chlapec se tomu opět pokusil zabránit a pěstmi bušil Merrika do nohou – ale nebylo to k ničemu. Merrik mu položil ruku do pasu, přitlačil ho jednoduše zpátky dolů a donutil ho klidně ležet. Stáhl kalhoty ještě o trochu níž a odhalil jeho hýždě.
     To nebyly chlapecké boky. To nebyly chlapecké hýždě.
     Merrik na okamžik zavřel oči. Tohle neměl zapotřebí. U všech svatých, tohle bylo příliš, víc než příliš.
     Slyšel, jak Cleve vykřikl: „Ne, pane. Nesvlékejte ho. On své oblečení potřebuje. Musíte mu ho nechat!“
     Merrik jak Cleveovi, tak děvčeti, které mu leželo přes stehna, oznámil: „Chápu. Nechám ho zatím oblečeného.“
     Se škubnutím jí vytáhl kalhoty zpátky do pasu. Sklonil se a pošeptal jí do ucha: „Nehýbej se. Teď když vím, kdo jsi, ti tvé oblečení svlékat nebudu.“ A pak zaklel a klel pořád dál, dokud nespatřil strach v Tabyho očích, který ho zastavil.
     „Neublížím jí,“ sdělil tiše dítěti. „Neboj se. A klidně seď. Nechci, abys mi přidělával starosti ještě ty.“
     Neměl ani zdání, co si s ní počne.
     Co nejšetrněji jí očistil záda. Říční voda byla čistá, ach, ale ta bolest po ranách, krutost toho činu, vždyť to byla dívka. Jeho nikdy nikdo v životě nezbičoval. A ani on sám žádného otroka nepotrestal bičem. Když si chtěl získat respekt, udeřil ho do ramene nebo do hlavy, zejména když šlo o nového otroka, ale nikdy ho neuhodil bičem, nikdy ho nezbičoval do krve.
     Jemně jí přitiskl na záda vlhký hadřík a doufal, že vsákne trochu bolesti, že zmírní horečku. Náhle se změnil směr proudu, o bok lodi udeřila voda a veslice se zakolébala, až mu dívka téměř sklouzla z nohou.
     Zavolal na Olega: „Dívej se, kde bychom mohli přistát a utábořit se na zbytek noci. Ten chlapec potřebuje důkladně ošetřit. Thrasko ho surově zbičoval.“
     Roran, s jedním uchem a černýma očima, který svou snědostí Vikinga vůbec nepřipomínal, poznamenal: „Je to strašně nebezpečné, Merriku.“
     „Baže, vím to stejně dobře jako ty. Měj oči na stopkách, Rorane, protože se musím postarat o toho hocha. Nevzpomínám si ale, že by se v tomhle úseku Dněpru potulovaly nějaké divoké kmeny, ty ano?“
     Roran zavrtěl hlavou a prohlásil: „Vyčenichám je, pokud budou tak hloupí, že by na nás chtěli zaútočit.“ Pohlédl na Starého Firrena, stejně skvělého obchodníka jako kormidelníka. Starý Firren potřásl hlavou. „Ne, myslím, že je to tady bezpečné. Ale blížíme se k Černigovu, a to ohavné místo je plné divochů.“
     „Ano, já vím.“
     „Máme pouze jedinou loď, přesto by se na nás odvážil zaútočit jen blázen. Protože jsou však na palubě děti, bude lepší, když se utáboříme na břehu.“
     Merrik ji držel v náruči, dokud nevytáhli loď na úzký výběžek pláže, ne opravdové pláže, jen pobřežní čáry, na které se povalovaly černé kameny a kusy naplaveného dříví. Těsně semknuté jedle a borovice rostly téměř až u vody a jen bohové věděli, co nebo kdo se skrývá v hustém lese.
     Merrik se sehnul a oznámil dívce: „Přehodím si tě přes rameno a vynesu na břeh. Nebraň se mi. A mlč.“
     Ležela mu ochable přes rameno a Merrik přemítal, jestli není opět v bezvědomí. Tabyho svěřil Olegovi a pozoroval Clevea, jak přechází sem a tam po úzkém proužku kamenité půdy, dokud k němu, s dívkou stále přes rameno, nedošel.
     „Pomoz mužům rozbít tábor a pak v mém stanu roztáhni na zem pokrývky a kožešiny. Až muži připraví ohniště, dáme si něco k jídlu. Postarám se o ni. Víš, jak se jmenuje?“
     „Laren.“
     „Zvláštní jméno, stejně jako její přízvuk. Nevíš, odkud pochází?“
     „Nejsem mrtvá,“ sykla, trochu se vzepjala a Merrik si všiml, že se jí v hlase mísí bolest s přirozenou nadřazeností. „Cleve nic neví. Nech ho být. A mě postav na zem. Nechci, abys mě osahával.“
     „Nemáš takovou sílu, abys mě přeprala,“ pronesl Merrik mírně, „alespoň ne takovou, abys mě dostala na kolena, takže bude pro tebe lepší, když zůstaneš zticha.“
     „Postav mě na zem.“
     „Udělám to, jakmile bude na zemi prostřená kožešina.“
     Neodpověděla. Domníval se, že ne kvůli tomu, že by nechtěla, ale protože na to neměla sílu. Mrkl na Tabyho, ale uvědomil si, že ho hoch nevidí, protože světlo hvězd nebylo na souši tak jasné jako na vodě. Hustý, temný jedlový les jako by všechno světlo pohltil.
     Jakmile muži ve stanu roztáhli kožešiny a vlněné pokrývky, Merrik sklonil hlavu, vešel dovnitř a položil ji na břicho na jednu z nich. „Nehýbej se!“ nařídil přísně, narovnal se a šel sbírat dříví na oheň. Navíc ji chtěl umýt. Šířila kolem sebe tak nepříjemný zápach jako bratrův pes Kerzog počátkem léta, po dlouhé zimě. Stejně tak páchl i Taby.
     Byl to Cleve, kdo ji nakrmil kousky chleba namočenými v teplé vodě a přinesl jí hrst pekanových a lískových oříšků. Byl to Cleve, kdo vykoupal Tabyho, a černooký Roran, kdo posbíral od mužů hromadu nejrůznějšího ošacení, aby se děti mohly převléct do čistého.
     Ale byl to Merrik, kdo se rozhodl o Laren starat. Pohlédl postupně na všechny muže, jak sedí kolem ohně, jedí sýr, sušené hovězí maso, chlebové placky a ořechy. Pokýval hlavou, jakoby sám pro sebe, a oznámil: „Toho chlapce tady Thrasko surově zbil. A není to chlapec, je to děvče. Není důvod, abych to před vámi tajil. Jmenuje se Laren a nevím o ní nic víc než to, že Taby je její mladší bratr. Vezmu si ji na starost. Je velice mladá, ne starší než vaše malé sestry, takže ať vás ani nenapadne, že byste jí mohli nějak ublížit. Najezte se, dejte si jeden pohár piva a jděte spát. Rorane, měj oči na stopkách. Půjdeš na hlídku jako první.“