Píseň ohně

     Posteľných scén je tu neúrekom, ale častokrát ich motívom nie je len telesná túžba, ale snaha o ovládnutie, poníženie a pomstu. Kassia si toho vytrpí teda požehnane, telesne aj duševne, a predsa sa do svojho manžela zaľúbi. Graelam sa niekedy správa tak odporne a tvrdohlavo, žeby ste mu najradšej rozum do hlavy vtĺkli a tiež ho zmlátili do modra. Nedorozumenie sa ťahá celou knihou, a až zásah Dienwalda de Fortenberry (Píseň země) presvedčí Graelama o Kassiinej nevine. Viac už prezrádzať nebudem. Iba pridám upozornenie: je to román zo stredoveku, z obdobia, kedy ženy nemali nijaké práva, iba povinnosti a boli si toho vedomé rovnako ako muži. Ak sa vám hnusí násilie na ženách v akejkoľvek forme, nečítajte túto knihu. Ale ak sa vám už prejedli emancipované hrdinky, ktoré akoby z oka vypadli moderným Američankám, skúste

Kristína

Ukážka z knihy:

Při vjezdu do prvního nádvoří si uznale povšiml střílen a tloušťky vnějších hradeb. Samo nádvoří ho překvapilo, bylo až úzkostlivě čisté a upravené. Dokonce i kameny vydlážděný povrch měl mírný sklon, aby se na něm nedržela dešťová voda. Zkoumavě si prohlížel hospodářské budovy a stáje, když zaslechl, jak Maurice huláká z plných plic: "Kassie! Kassie!"

Něco tu nebylo v pořádku. Lidé na nádvoří byli podivně zakřiknutí, upřeně si Mauricea prohlíželi nebo si navzájem tiše špitali. Graelam si uvědomil, že všichni mají výraz ovcí, jež právě přišly o pastýře. Seskočil z Démona a hodil uzdu jednomu ze svých zbrojnošů. Vzhlédl k mohutné budově a točitému schodišti z pevného dubového dřeva vedoucímu k hlavnímu sálu. Náhle zaslechl úzkostný výkřik: "Kassie!"

Graelam se vyřítil po schodech nahoru a ocitl se v obrovském klenutém sále. Matně si uvědomil vůni citronu a rozmarýnu linoucí se od vysoké podestýlky z rákosu, jež kryla kamenné dlaždice. Na stěnách vedle obrovitého krbu visely skvostné čalouny. Viděl, jak Maurice běží k nějaké stařeně a lomcuje jí rameny.

"Pane," zasáhl Graelam a uchopil Mauricea za paži. "Co se děje?"

Maurice ze sebe vyrazil tenký kvílivý zvuk a stařenu opět pustil. "Kassia," zašeptal. "Prý má horečku, umírá!"

Jako šílenec se vyřítil po schodišti do horního patra a Graelam ho následoval.

Graelam počkal stranou, zatímco Maurice rozrazil dveře do komnaty přímo proti schodům. Místnost byla plná nechutného zápachu kadidla a myriády. Kolem postele stála čtveřice žen. Panovalo tu přízračné ticho. Vedle lože hořely dvě pánve s dřevěným uhlím a vedro bylo nesnesitelné. Graelam bezmyšlenkovitě zamířil rovnou k lůžku.

Maurice se skláněl nad přikrývkami a bolestivě, chraptivě oddechoval.

"Moje drahé dítě, ach ne…ne…!" slyšel Graelam, jak Maurice opakuje stále donekonečna. "Nesmíš mě opustit! Ne!"

Graelam přistoupil blíž a zadíval se na Kassii de Lorris. Útroby se mu sevřely soucitem. To nešťastné stvoření vypadalo jako parodie na život. Vlasy měla dívka ostříhané těsně u lebky a pleť na obličeji nechutně zešedlou. Viděl, jak jí Maurice křečovitě svírá ruku, jež připomínala pařát. Slyšel namáhavý dech nemocné. Náhle Maurice strhl z dcery přikrývku a Graelam s hrůzou civěl na několik pijavek přisátých na povadlou tkáň prsů.

"Okamžitě je sundejte!" zařval Maurice, drapnul krví nalité červy, serval je z dceřina těla a mrštil jimi na podlahu.

Jedna ze stařen mu položila chlácholivě dlaň na rameno, ale on ji okamžitě srazil. "Vždyť ji zabíjíte, vy stará ježibabo! Kristovy rány, zabíjíte ji!"

Tomu děvčeti může být patnáct let stejně jako rovných sto, pomyslel si Graelam. Viděl, jak dívce očními víčky prosvítají modré žilky. Zkusil si představit, jak Kassia de Lorris asi vypadala, než ji sklátila choroba. Nešťastné dítě, přemítal a soucitně si prohlížel její tvář. Moc rád by byl nějak platný, ale věděl, že tady neporadí, nepomůže. Pomalu se otočil a vyšel z komnaty. Za ním se nesly Mauriceovy kletby a vzlyky.

Guy tiše rozmlouval se služebnou. Když zahlédl Graelama, spěšně k němu přistoupil a tiše pravil: "Ta dívka umírá, můj pane. Před čtyřmi dny ji sklátila horečnatá nemoc. Dnešní noc zřejmě nepřečká."

Graelam přikývl. I on byl překvapen, že v tomhle stavu zůstává děvče mezi živými.

"Služebná navrhuje, aby přivedli kněze."

"To rozhodnutí je na Mauriceovi." Graelam si nešťastně pročísl prsty hřívu, protože si uvědomil, že Maurice nemá myšlenky na nic než na dceru. "Ale pošlete pro kněze tak jako tak."

S Guyem pak mlčky povečeřeli. Obsluhovala je tiše plačící služtička. Graelama by zajímalo, kde jsou Mauriceovi muži, ale služebnictva se vyptávat nechtěl.

"Je to bohaté hospodářství," prohodil Guy a rozhlížel se po rozlehlé síni. Dlouhý stůl s trnožemi zářil naleštěným voskem a lavice byly vyloženy polštáři. "S pánem Mauricem hluboce soucítím."

"Ano," přitakal Graelam a pohledem na okamžik utkvěl na dvou překrásně vyřezávaných židlích s vysokými opěradly, jež stály po obou stranách sálajícího krbu. Mezi židlemi stál stolek s přepychovou šachovnicí ze slonoviny a rozestavěnými figurkami. Zkusil si představit Mauricea a Kassii, jak sedí naproti sobě, smějí se a hrají šachy. Hrdlo se mu sevřelo. Kčertu, copak má zapotřebí dojímat se nad smrtí neznámého děvčete? Náhle měl pocit vetřelce. Koneckonců je přece cizinec. Zjistil, že ho ke křeslům cosi záhadně přitahuje. Spustil se do jednoho a pohár piva si opřel o koleno. Přistihl se, že co chvíli mu oči zalétnou ke dveřím. Dostavil se postarší holohlavý sluha s vodnatýma očima, který měl přes tlustý pupek volně převázané roucho.

Čas se mučivě vlekl. Graelam propustil Guye a zůstal v síni zcela sám. Už se blížila půlnoc, když po schodišti sešel Maurice, shrbený jako stoletý stařec. Rysy ve tváři měl ztrhané a oči krvavě vyplakané a napuchlé.

"Umírá," pronesl Maurice podivně klidným hlasem. Posadil se do křesla naproti Graelamovi a tupě zíral do ohně. "Začínám litovat, že jste mi, pane, zachránil život. Možná by Bůh Kassii ušetřil, kdybych místo ní zemřel já."

Graelam stiskl Mauriceovi ruku. "Takhle nemluvte, Mauricei. Člověk nesmí zpochybňovat boží vůli." I jemu samému ale připadala ta útěcha zbytečná a prázdná.

"Proč by nesměl?" usekl Maurice stroze. "Kassia je dobrá, čistá a něžná. Není správné ani spravedlivé, že ji Bůh ošidí o dlouhý život! Rány boží, copak to nechápete? Přál jsem si, abyste si vy, muž, který mě zachránil, silný válečník, který neví, co je strach, vzal moji dceru za manželku! Abyste ochránil ji a Belleterre a dal mi vnoučata! Proklínám Boha! Jestli o ni přijdu, musí v tom mít prsty ďábel!"

Graelam bezmocně přihlížel, jak si Maurice pokládá hlavu do dlaní a tiše štká. Představil si tu drobnou dívenku v horní komnatě a žalem nebyl mocen slova. Ve Svaté zemi byl svědkem nepředstavitelných hrůz, ale tam ho nechutí naplňovalo ničení a plýtvání, ne skutečné lidské utrpení. Nestál o to, aby se soužil nad smrtí nějaké dívky. U všech svatých, vždyť ji ani neznal!

"Mauricei," řekl naléhavě, "nemůžete změnit, co je souzeno. Belleterre patří vám. Pokud si ho přejete udržet, musíte se znovu oženit a zplodit další potomky. Nesmíte se vzdát!"

Maurice se zasmál, hořce, nevesele, vysmíval se svému nelítostnému údělu. "To nemůžu," hlesl. "Asi před deseti lety jsem prodělal nemoc a moje šéme už není životodárné."

Na to se nedalo nic říct. Graelam zavřel oči a bezmocně se opřel zády v křesle. V tichu síně bylo slyšet jen Mauriceův přerývaný dech. Náhle pocítil, že ho starší muž uchopil za loket. Otevřel oči a spatřil Mauricea, jenž na něho hleděl s pronikavostí, která hraničila s šílenstvím.

"Poslouchejte, pane," pravil Maurice a zesílil stisk na Graelamově paži. "Splatím vám svůj dluh. Belleterre leží blízko pobřeží a není k němu z vašich pozemků v Cornwallu nijak daleko. Jestliže v krvi dědiců Belleterre nebude moct proudit Kassiina krev, vaše ano. Jste vznešené krve, Graelame, a já bych vás nazýval svým synem a dědicem."

"To nepřichází v úvahu, Mauricei," namítl Graelam. "Jsem Angličan a váš král by nikdy nedovolil, aby půda přešla do mých rukou. A navíc si to nijak nezasluhuji. Zachránil bych vám život, i kdybyste byl prostý kupec! Musíte se smířit se svým osudem a zřejmě i se synovcem. Jinou možnost nemáte."

Mauriceovy oči se zaleskly odhodláním. "Ach ne, pane, poslyšte, co vám navrhnu. Pokud se dnes v noci s Kassii oženíte, stanete se jejím mužem a po mé smrti budete mít právo na Belleterre."

Graelam se zděšeně odtáhl. "Ach ne! U Boha všemohoucího, Mauricei, vy jste se pomátl! Vaše dcera umírá! Nechte ji na pokoji!"

"Vždyť byste neměl žádnou starost s manželkou, kterou neznáte. Vaší jedinou zodpovědností by byl Belleterre! Jak může Kassii ublížit, že se před smrtí provdá? A jak to může ublížit vám?"

Graelam syčivě vydechl. Tělo měl stažené křečí jako zaťatou pěst. "S tím dítětem se neožením! Pohřbil jsem už jednu manželku, nevezmu si druhou, abych ji do pár hodin taky ztratil! Pochopte, Mauricei, že z vás mluví šílenství ze žalu!"

Maurice se v křesle napřímil, ale nespouštěl z Graelama oči. "A teď mě dobře poslouchejte, pane. Pokud Kassia zemře neprovdaná, podepíše se tím můj vlastní rozsudek smrti. Geoffrey nebude čekat, až sejdu věkem. Rovnou si vezme všechno, co považuje za svůj majetek. Ale když tu budete vy jako Kassiin manžel -"

"Vdovec!"

"- vdovec, Geoffrey bude proti mocnému anglickému šlechtici zcela bezmocný! Dceru už zachránit nemůžu, ale Belleterre ano! Ožeňte se s ní, Graelame, a pak zajeďte k vévodovi bretaňskému a odpřísáhněte mu věrnost. Víc od vás žádat nebudu. Můžete se vrátit do Anglie se ctí a s příslibem bohatého panství pro své syny!"

Graelam se rázně zvedl a začal před starším mužem přecházet sem a tam. "Vždyť mě ani neznáte!" namítl. Zastavil se před Mauricem, založil si paže na prsou a zoufale se snažil udržet chladný rozum. "Ještě před týdnem jsem pro vás byl naprostý cizinec! Jak můžete své panství svěřit člověku, který je možná největší darebák v křesťanském světě?"

"Raději svěřím svůj majetek neznámému než známému lotrovi! A vy jste snad lotr, pane?"

Graelam zaskřípěl zuby. "To teď nehraje roli, Mauricei. Pokud máte ze synovce strach, zabiju ho ještě předtím, než odjedu z Bretaně. Uleví to vaší mysli?"

"Neuleví," povzdechl si Maurice nešťastně. "Belleterre musí mít pána, silného, nemilosrdného a nebojácného válečníka. Budoucím vládcem Belleterre musíte být vy."

Graelam na něho zíral v ohromeném mlčení.

"Možná že právě v příštím okamžiku," pokračoval Maurice, "Kassia vydechne naposledy. Pokud se s ní neoženíte, pane, naráz přijdu o všechno, co mě na tomhle bídném světě drží. U všeho, co je svaté, člověče, copak toho od vás žádám tolik? Neberu vám nic, jen dávám! Nepřijdete o čest! Neutrpíte žádnou hanbu!"

Nebyla to vášnivá prosba Mauricea de Lorrise, jež nakonec rozhodla. Byly to nezastřené slzy, které staršímu z mužů brázdily tváře.

"Tak si to pojďme odbýt," přikývl Graelam.

Graelam držel Kassii za ruku a kněz chvíli před úsvitem odříkal svatební přísahu. Cítil v prstech jemné kůstky a prožil okamžik absolutní bolesti. Mauriceův písař bleskově naškrábal svatební smlouvu a v ponurém tichu dusné a parné komnaty na ni Graelam připsal své jméno a tituly. Mlčky sledoval, jak Maurice vede Kassiinu ruku po pergamenu.

"Moje dcera umí psát," oznámil Maurice rozechvělým hlasem. "Naučil jsem ji to."

Dokonáno. Graelam zaslechl, jak se dívce z prsou začíná ozývat tichounké chrčení, a věděl, že konec je nedaleko. Pomalu si stáhl prsten, silný tepaný kroužek ze zlata posázeného onyxy, s vyraženým symbolem vlka na hladkém povrchu, a navlékl jej Kassii na prostředníček. Zavřel jí ruku do pěsti, aby prsten nesklouzl, a něžně ji položil na dívčina prsa.

"Pojďte, pane," pravil Maurice. "Ještě zbývá mnohé udělat, než se smím poddat žalu."

Graelam se naposledy podíval na svou manželku a vyšel za Mauricem z komnaty.

"Zanedlouho nastane ráno, pane. Musíte okamžité vyrazit do St Pol-de-Leonu na severním pobřeží. Tam teď ve svém hradu přebývá vévoda bretaňský. Stačí, když mu povíte, že jste se oženil s Kassii de Lorris, a ukážete mu svatební smlouvu."

"Vévodu znám," poznamenal Graelam. Pamatoval si na mocného Charlese de Marcey, pyšného šlechtice, jehož princ Eduard uznával. Graelam vévodu jednou porazil v klání na turnaji. Zajímalo ho, jestli si to Marcey ještě pamatuje.

Mauriceovi se zajiskřilo v očích. Zamnul si ruce. "Výborně! Odpřísáhnete mu věrnost. Kassiinu smrt podržíme v tajnosti, jak nejdéle to bude možné."

"Tak dobře, Mauricei. A potom se vrátím -"

"Nevrátíte! To není zapotřebí, můj pane. Pohřbím dceru a vy si půjdete životem podle svého." Sklopil oči k šlachovitým rukám. "Přeji si truchlit o samotě. Před Geoffreyem budu v bezpečí, protože zpráva o vašem sňatku se roznese široko daleko po celém kraji. Vřelé díky, Graelame de Moreton."

Graelam si povšiml, že na hřbet Mauriceovy ruky skápla slza. Soucítil s jeho žalem, ale neznal slov, jimiž by mu v něm mohl ulehčit.

"Přeji vám hodně štěstí, Mauricei," řekl. Objal staršího muže a pevně ho k sobě přitiskl. "Vaše bolest bude aspoň zčásti i mojí bolestí, příteli."

"Děkuji," zopakoval Maurice, ucouvl a napřímil se v zádech. "Ale teď už musíte jít. Bůh vás provázej, synu."

Graelam zastavil svou malou družinu pod kopcem a ohlédl se na Belleterre, koupající se v nachových odlescích úsvitu. Byl to velkolepý hrad a Graelam se neubránil pocitu potěšení nad představou, že jednoho dne ho odkáže některému ze svých synů.

"Guyi," oslovil mlčícího rytíře po svém boku, "ty víš, co se odehrálo. Přál bych si, aby sis to nechal pro sebe. A postarej se, aby mlčeli i ostatní muži."

"Ano, můj pane," přitakal Guy. "Já… je mi to líto, pane."

"Jistě," přitakal Graelam stroze. "Mně také." Otočil Démona a pobídl ho ostruhami. Silný hřebec vyrazil kupředu a zanedlouho se hrad Belleterre ztratil v oblacích prachu.