Gaffney Patricia
ZLODĚJ SRDCÍ
V originále THIEF OF HEARTS
vydal Ikar 2002
1862
Nedlouho po svém svatebním obřadu přichází Anna, bohatá dědička Jourdaineových loděnic, rukou zákeřného vraha o manžela Nicholase. Vzápětí se proti své vůli ocitá na lodi mířící do Itálie, původně zamýšleného cíle svatební cesty. Aby očistila jméno svého předčasně zemřelého muže, svolí k účasti na podivné hře, která před ni staví nelehký úkol. Musí předstírat, že k vraždě nedošlo. Sehrát úlohu jejího chotě připadne Johnu Brodiemu, Nicholasovu náhodně objevenému bratrovi, jenž je pro tento účel dočasně propuštěn z vězení, kde čekal na popravu za vraždu prostitutky. Anna – zdrcená manželovou smrtí a zároveň dokonale okouzlená švagrovým svůdnickým vystupováním – si je vědoma, že její budoucí štěstí záleží jen na ní samotné: na schopnosti vypořádat se s viktoriánskými konvencemi a odhalit pravdu v temnotě pokrytectví…
Svadobná cesta do Talianska je len začiatkom toho, čím musia Anna a jej „manžel“ prejsť, aby našli lásku a šťastie. Po návrate do Anglicka ich čaká hneď niekoľko úloh, pričom hlavná je presvedčiť rodinu, priateľov a zamestnancov Jourdaineovej lodenice, že Brodie je naozaj Nicholas. No a samozrejme, snažia sa odhaliť Nicholasovho vraha. Annin zosnulý manžel totiž nebol tým, za akého ho považovala. Vládni agenti majú podozrenie, že tajne predával lode Konfederácii, čo sa rovnalo zločinu, keďže Británia nepodporovala žiadnu stranu bojujúcu v občianskej vojne v USA. A vynárajú sa aj ďalšie otázky: bral si Nick Annu z lásky, alebo len pre jej dedičstvo? Môže žena viesť firmu a byť úspešnou podnikateľkou? A čo s Johnom Brodiem, ktorý Anne nepokryto dáva najavo, že po nej túži? Je naozaj vinný zo zločinu, za ktorý ho odsúdili? Môže žena z vyšších vrstiev opätovať lásku obyčajného námorníka a tešiť sa z intímneho spolužitia?
Veľmi pekná kniha, ktorá vás nenechá chladnými. Niečím mi pripomínala J. McNaught, trošku tam bolo dačo aj z K. E. Woodiwiss a keď som čítala o viktoriánskych konvenciách, všetko sa vo mne búrilo rovnako ako pri čítaní Odviate vetrom od M. Mitchell . Po dlhšom čase príbeh, ktorý má hĺbku, láska medzi hrdinami rastie postupne a je podaná uveriteľne, a nechýbajú tu dobové reálie. Nie je to len o láske, je to aj o schopnosti prekonať zaužívané stereotypy, povzniesť sa nad pokrytectvo, o odvahe vzoprieť sa spoločenským pravidlám a bojovať o slobodu. Vadilo mi len pár nedotiahnutých vecí, ktoré trošku uberali na logike zápletky, ale ináč som spokojná a dávam skoro
Kristína
Ukážka z knihy:
Bristol, 14. duben 1862
,,No uznej, kamaráde, že to nejni fér! Byl sem tak sjetej, že si vůbec nepamatuju, jak sem tomu hajzlovi vymlátil mozek z hlavy. Dyť sem ho ani neznal jménem! A kvůli čemu seš tady ty? He? A jo, já zapomněl – ty seš přece nevinnej, tys přece nikoho neoddělal! No nemám pravdu, co?"
Brodie se bez úsměvu ohlédl po jízlivém úsměšku svého spoluvězně. Nakonec Shooter jen otráveně pokrčil rameny a dál si ze slepeného plnovousu vybíral vši. U stropu bylo vodorovnou škvírou v kamenné zdi vidět na výsek mračen plujících kolem zvolna a důstojně jako plachetnice. Blížila se bouře.
,,Ale stejně je to divný," ozval se Shooter po chvíli a rukou, která nebyla připoutaná do želez, rozplácl tučnou štěnici, která li to rázovala po vlhké podlaze. „No uznej! Chci říct, že když se probudíš vedle mrtvý děvky v louži krve a nemáš potuchy, co se tam přihodilo, tak to je podle mě proklatě divný."
,,Sklapni!" zavrčel Brodie, i když nevěřil, že ten druhý poslechne. Opřel se hlavou o slizkou zeď a zavřel oči. Zamřížovanými dveřmi sem doléhalo krápání vody a přidušené vzlyky z vedlejších kobek.
,,Namouduši se nikdo nemůže divit, že ti to soudce nezbaštil. Zvlášť když jsi tu děvku dobře znal a ona byla těhotná a ještě -auuuu!" Shooter se popadl za holeň, převalil se na záda a začal ječet kletby.
Brodie se cítil bídně po každičkém kopanci, jejž svému druhovi v cele uštědřil, protože Shooter mu to nemohl oplatit.
Měl totiž mnohem kratší nohy než Brodie, takže na něho přes vlhkou hlínu s pár hrstmi slámy prostě nedosáhl. Ovšem pocit provinilosti pořád znamenal nízkou cenu za úlevu, kterou mu přinášelo ticho, a proto se smířil s vědomím, že ji zkrátka bude platit tak často, jak jen to bude nutné.
Všechno však nasvědčovalo tomu, že vzhledem k okolnostem už to nebude dlouho trvat. On sám bude po smrti do tří dnů a Shooter – Brodie prudce zvedl hlavu. Ach bože, vždyť Shootera mají pověsit ještě dnes! Vytřeštil oči na vychrtlou kňučící postavu schoulenou v protějším roku. Kolik asi Shooterovi je? Čtyřicet? Padesát? Těžko odhadnout přes ten prošedivělý plnovous a slupku špíny. Brodie se už téměř smířil s faktem, že sám zemře ještě před dosažením třicítky, ale zatím ho stále nepřebolelo vědomí, že nezahyne na moři. Odjakživa věřil, že jeho hrobem bude mořské dno.
„Máš nějaké příbuzné, Shootere?" zeptal se skoro přátelsky.
„Ne." Drbán se na okamžik zamyslel. „Jak to mám k čertu vědět?" Hned ale rozhodně doplnil: „Ne, nemám. A co ty?"
Brodie měl na jazyku zápornou odpověď, kterou dával každému, kdo ho v posledních čtrnácti letech s touhle otázkou obtěžoval. Ale k čemu lhát? Copak na tom teď záleží? „Mám bratra," přiznal zdráhavě. „Jmenuje se Nick. A možná mám i otce."
,,Možná máš fotra?" V černých očkách se kmitla jiskřička zvědavosti.
Brodie si opřel bradu o pokrčené koleno a maličko pohnul levou paží, aby nezatěžoval dokrvava rozedřené zápěstí v okovech. „No, myslím tím, že je možná ještě naživu. Nevím. Neviděl jsem ho od svých šesti let."
„Jo? A jak se jmenuje?"
Brodie se usmál. „Regis Gunne. Je sedmým hrabětem z Battiscombe." Pak se zvučným smíchem připojil k Shooterovu pisklavému řehotu, který pokračoval tak dlouho, dokud se jeho spoluvězeň nezačal svíjet záchvatem dávivého kašle, jímž Shooter trpěl stále častěji. „Hele, nebolí tě nic, Shootere?"
„Jasně že jo." Drbán si otřel poprskanou bradu a zpocenou tváří se přitiskl ke kamenné zdi. „Ale na tom už nesejde, he?"
Na to Brodie neuměl a ani nechtěl odpovědět. Oba zmlkli a vzápětí Brodie začal litovat, že se Shooterovi tak hloupě svěřil, i když to myslel dobře. Otevřel tím dveře k dávno zamčené minulosti, o které kdysi přísahal, že do ní už nadosmrti nevstoupí. Jenže čas od času se tomu stejně neubránil. Myslel hlavně na Nicka, ale otce si ze vzpomínek vytěsnil téměř dokonale a dnes jeho jméno vyslovil po těch čtrnácti letech poprvé.
Ale on sám za tři dny zemře. Jako každý námořník i Brodie se děsil věčnosti a smrti. Setkal se s ní snad tisíckrát, vídal ji na nedozírné obloze a vodní hladině, navštěvovala jeho druhy, vykukovala z rybářských sítí i z nebezpečných útesů kolem vřícího pobřeží. Přesto si na ni ještě nenavykl natolik, aby se smířil s představou, že smrt možná znamená definitivní konec, že jeho tělo zetlí beze stopy a duše se rozplyne, aniž by dostal druhou příležitost.
Ale měl právo jenom na nenávist a vzdor? To má být výsledek celého jeho života? Pravda, pokud šlo o otce, všechna nenávist byla na místě. S Nickem tomu však bylo jinak. Bratr Nick-
Zvenčí zarachotil zámek a zamřížované dveře se skřípavě otevřely. Na prahu se objevili dva bachaři. Za nimi postával kněz. Brodie se chvatně ohlédl po Shooterovi. Oba se vyděšeně vyhrabali na nohy.
Shooter se rozplakal. Jeden z dozorců odemkl okovy, jež odsouzence k smrti poutaly zápěstím ke zdi, zatímco druhý dozorce ho neurvale drapl za volnou paži. Shooterovi se podlomila kolena a oba muži ho museli ke dveřím odtáhnout jako pytel. Brodie se zády přitiskl ke kameni. Nechtěl se na tu skličující scénu dívat, ale současně od ní nedokázal odtrhnout oči. Náhle se Shooter dozorcům vytrhl, ale k pokusu o útěk už neměl sílu, pouze se svezl na podlahu a skrčil se do klubíčka. Z úst mu vycházely nelidské skřeky. Jeden z dozorců chudáka surově nakopl a po chvilce se k týrání připojil i jeho kolega. Kněz ani nezvedl oči od bible.
Brodie si skoro neuvědomil, že na Shootera křičí, že ho volá jménem. Až po nekonečně dlouhé době zvedl odsouzenec hlavu a ohlédl se po druhovi s obličejem znetvořeným tělesnou i duševní trýzní. „Jak se jmenuješ?" zahulákal Brodie a vztáhl k nešťastníkovi volnou ruku. „Jak zní tvoje celé jméno? Jak se jmenuješ celým jménem, člověče!"
Dozorci se kupodivu stáhli o krok zpátky. Shooter se převalil na bok, podepřel se o loket a slízl si krev z rozseknutého rtu. Hned se však se zasténáním zlomil v pase a oběma pažemi si ovinul břicho. Nehybně zíral na Brodieho, až se mu z očí aspoň zčásti zvedla mázdra strachu. Sípavě zašeptal: „Jonathan."
„Jonathan Shooter?"
„Ne, Shoot. Menuju se Jonathan Shoot."
Brodie k němu natáhl paži tak daleko, kam jen mu okovy dovolily. „Sbohem, Jonathane."
Ten hulvátštější z dozorců zamumlal varování, ale ani jeden z nich Shooterovi nebránil, když se s hekáním vytáhl na kolena, potom dokonce do stoje a přijal Brodieho nabízenou pravici. Dlaň měl vlhkou a roztřesenou, ale po chvilce opětoval stisk pevněji a vděčněji. „Bych řek, že se potkáme v pekle," zajektal Shooter. Hlas se mu chvěl, ale hlavu držel komicky vztyčenou, jako by parodoval nadutého kohouta.
Brodie mu naposledy sevřel dlaň a usilovně se snažil o úsměv. „Jasně, to máš nejspíš pravdu. Bůh ti žehnej, Jonathane."
Shooterovi opět vhrkly slzy do očí, ale honem zamrkal a setřásl je. „Bůh žehnej tobě -" Jenže to už dozorci měli čekání plné zuby a hrubě odvlekli odsouzence z cely. „Pořádně jim zatop, kámo -" zaslechl Brodie poslední Shooterova slova překypující zoufalou odvahou. Poté třeskla mříž a po minutě se v kobce rozhostilo děsivé ticho.
Brodie civěl na prázdné okovy, jež visely z protější kamenné zdi, a cítil mrazení v zádech. Během těch deseti dnů, které se Shooterem strávil v jedné cele, měl stokrát chuť toho špinavého pitomce vlastnoručně pověsit. Teď mu to snad aspoň trochu vynahradil.
Ale nyní ho zahltila mohutná vlna nového zoufalství, jaké ještě nikdy v životě nepocítil. Po celý život bral svůj osud jako samozřejmost, protože všichni námořníci věřili, že smrt se člověka neptá a jedná podle svého, takže všechny starosti kvůli ní znamenají jen marnění času. Teď mu ten praktický přístup k lidskému osudu kupodivu nepřinášel ani náznak útěchy. Kdosi brutálně zavraždil Mary a její nenarozené dítě -jeho sice nebylo, ale copak je v tom nějaký rozdíl? – a pozítří ho za to čeká oprátka. Neznal žádnou víru, žádného boha, jenž by mu zdůvodnil tuhle hořkou křivdu. Kněz mu vykládal, že to je projev boží vůle, ale ten žvást Brodieho rozzuřil až do nepříčetnosti, a když z něho vztek konečně vyprchal, nechal po sobě černočernou a nechápavou nenávist. A ta v něm teď vzkypěla jako tekutý jed, takže zabušil volnou pěstí do kamene, a znovu a znovu, pořád dokola kopal do nehybné a nemilosrdné stěny, až mu v dalším běsnění zabránila bolest a vyčerpání. Svezl se na kolena a křečovitě lapal po dechu.
Modrýma očima vzhlédl k úzkému okénku. Obloha mezitím skoro zčernala, zdálky bylo slyšet blížící se burácení hromu. „Shooter odchází ve velkém stylu," pronesl hlasitě, ale vzápětí sebou škubl. Proboha, začne si snad povídat sám se sebou? Položil se zády na zeď a zavřel oči. Ale i kdyby, co má být? Koneckonců, šílenství vyvolané děsem z nadcházejícího osudu by v současné chvíli bylo projevem milosrdenství.
Ale on se takového štěstí nedočká. Rozum měl nezkalený a bystrý, jako proud horské bystřiny. Už zase začal přemýšlet o své rodině. Jestli kdy něčeho hluboce litoval – a bylo toho spousta – pak především skutečnosti, že nikdy nevyhledal otce a nevyříkal mu rovnou do očí, co si o něm myslí. V duchu se ptal, jestli ho už našel aspoň Nick a vlichotil se mu. Pokud ano, pak oba postihl stejně zasloužený trest.
Ale co by si pomysleli o něm? Za tou nevyslovenou otázkou se skrývala nesnesitelná úzkost, před kterou by nejradši vzal do zaječích. Jeho rodina ho vůbec neznala, pokud si na něho vůbec vzpomněla. Pokud by vůbec něčemu uvěřili, pak jedině tomu, že Mary Sloaneová byla děvka z přístavní krčmy a on že ji zavraždil.
Brodie sklopil hlavu a nehybně sledoval, jak na zem mezi jeho boty pleskají slzy. Úzkým okénkem se dovnitř lil déšť a vytvářel na podlaze louže. Za mřížovými dveřmi se ozvaly těžké kroky dozorců, kteří roznášeli večerní jídlo. V duchu počítal. Kolik jídel ještě dostane, než ho oběsí? Pět. Na lodích jídal různé šlichty, ale tak odpornou břečku, jako byla ta páchnoucí hmota servírovaná v bristolském vězení, ještě nikdy nevzal do úst. V břiše mu nepříjemně zakručelo. Sžíral ho hlad. Brodie věděl, že všech pět odporných jídel sní a potom zemře.