Divoká hraběnka

Howell Hannah

Divoká hraběnka

 Vydal: Alpress 2008

Only for You (1995)

Anotácia:

Když na panství Wolfshead přijedou poslové se smutnou zprávou, že mladý pán byl během rytířských turnajů zabit, jeho sestru Saxanu to nepřekvapí. Té noci se jí totiž o bratrově smrti zdál sen a v něm zcela zřetelně viděla vrahovu tvář. Nespoutanou dívku uchvátí divoká touha po pomstě, a kdyby se na poslední chvíli nedozvěděla, že její bratr je pouze zraněn, málem by zabila samotného hraběte z Regenfordu. Je tolik podobný tomu muži ze sna! Hrabě si právě hledá manželku, jeho rodu totiž hrozí zánik. Pokud mu osud rychle nepřihraje nějakou nevěstu, rozhodne o jeho sňatku král. Ale copak se dá myslet na lásku, když mu zrovna teď jde o život?

 Saxana vo svojích snoch vidí muža, ktorý ma na rukách krv jej brata, keď dostane správu o bratovej smrti je rozhodnuté – podľa rodinnej tradície sa chce Saxana pomstiť za bratovú smrť mužovi ktorého videla v svojom sne. Jej plán takmer víde, až na to že došlo k niekoľkým nedorozumeniam, jej brat nie je mrtvy ale len zranený a ona napadla muža, ktorý mu zachránil život a dokonca je jej lenným pánom.

Botolf je našťastie Saxanou natoľko očarený , že z tohto incidentu nevyvodí dôsledky, teda aspň nie negatívne, pozve Saxanu na svoj hrad, aby sa tam pod vedením jeho matky zdokonalila v unení ako byť ozajstnou stredovekou dámou, krdže Saxana je tak troška divoška. A kedže Botolf si práve hľadá manželku a Saxana celkom vyhovuje jeho požiadavkám, tak je hneď ruka v rukáve.

Mohlo by sa zdať, že ich šťastiu už nič nestojí v ceste, ale opak je pravdou, zo zálohy číha vrah, ktorý má tentokrát na muške okrem Botolfa i Saxanu. No a aby toho nebolo málo Botolf má po prvom manželstve dosť zranené srdiečko, tak dá Saxane dosť práce to napraviť.

Celkom pohodová stredoveká romanca.

Moja prvá kniha od tejto autorky -valný dojem síce nespravila, ale na druhej strane možno po nejakej tej knihe od Howelovej siahnem.

No a nakoniec – trošku ma vytáčala tá Toddovská dokonalosť, či skôr jedinečnosť.

 Ukážka:

1.

Severní Anglie – 1319
Saxana Honey Toddová se probudila vlastním výkřikem. Když se posadila, zachvěla se, protože studený vzduch v ložnici rychle pronikl její propocenou košilí. V hrdle ji pálilo. Obrazy, které přerušily její spánek, ji stále děsily. Znovu si lehla. Schoulila se pod přikrývku a snažila se přesvědčit samu sebe, že to byl jenom sen.
Bylo těžké zbavit se pocitu, že právě viděla smrt svého bratra, dvojčete Pitneye. Vidina jeho vraha byla tak zřetelná, jako by stál vedle její postele, temné rysy zkřivené triumfálním úsměvem, zatímco z rukou mu skapávala krev jejího bratra. Pochybovala, že tu tvář s pochmurnou krásou, poskvrněnou pouze malou jiz¬vou u levého oka, a očima černýma a studenýma jako hrob někdy zapomene.
„Byl to jenom sen," zašeptala a zabořila tvář do pol¬štáře ve snaze potlačit obraz zlověstného muže.
Po chvilce odevzdaně vzdychla a smířila se s faktem, že ten sen zničil její dobrý spánek. Otočila se na záda a hleděla ke stropu. Největší strach už pominul, ale v srdci zůstal neklid.
„Modlím se, abys byl v bezpečí, Pitneyi," pronesla nahlas a pomalu sevřela ruce v pěst. „Ale jestli se ten sen ukáže jako věštba a ne jenom vidina zrozená z mých obav o tebe, tvoje duše může klidně odpočívat. Přísahám na všechny Toddy před námi, že pokud tě zabili, vrah nepřežije ani rok. Osobně vyříznu tomu zloduchovi srdce z těla."

Vlajky hlučně pleskaly v chladném jarním vánku. Botolf Corwine Lavington tiše zaklel a odhrnul si zbloudilý pramen havraních vlasů z čela, ale nespustil pohled z davu. Před stany byly vystaveny štíty a barvy rytířů. Štít, který hledal, mezi nimi nebyl, ale to ho nepřekvapilo. Jeho nepřítel se držel stále více v ústraní. Hrabě z Caindale a jeho hosté už vyhledávali místa s nejlepším výhledem na turnaj. Dámy se smály, flir¬tovaly a rozdávaly vybraným šampiónům kapesníčky, aby je nesli do fingovaných soubojů. Botolf věděl, že se k nim bude muset brzy připojit. Jako baron z Merewoodu a nový hrabě z Regenfordu měl v turnaji povinnost plné účasti.
Stál ještě chvilku před svým stanem a přimhouřenýma očima sledoval ruch. Jeho vazalové a blízcí přátelé sir Roger Vane a sir Wesley DesRoches se na jeho příkaz také pozorně rozhlíželi po chaotickém a hlučném shromáždění. Někde mezi pestrobarevně oděnými kumpány se skrývala osoba s vraždou v srdci. Botolfovi bylo jasné, že zmatky provázející podobnou událost jsou pro úkladného vraha výhodou.
„Buď opatrný, Botolfe."
Botolf otočil hlavu a krátce se usmál na svou drobnou matku, lady Mary. „Budu. Vždycky jsem. Běž si najít místo, matko. Neboj se o mě."
Lady Mary vzdychla. „Změní se někdy muži? Už třikrát se ti pokoušeli vzít život a ty mi říkáš, abych se nebála."
„A třikrát selhali."
„Ano, ale jednou to bylo o vlásek. Ten zloduch z neznáma -"
„Oba víme, kdo mě chce vidět mrtvého." Potlačil hněv, když viděl, jak matka zbledla.

„Tomu nevěřím," zašeptala. „Cecil je tvůj bratr." „Nevlastní bratr."
„Máte společnou krev, otcovu krev."
„Máme i společný den, měsíc, rok, hodinu a dokonce minutu narození. Ale na tom nesejde. Oba víme, že je to Cecil, kdo po mně jde." Zlehka se dotkl matčiny stále hladké tváře. „Běž. Užij si slavnosti. Budu v bezpečí. Už o tom nebudeme mluvit. Jenom tě to trápí."
„Nechce přijmout pravdu," poznamenal sir Roger, když lady Mary odešla. V jeho modrých očích se zračil soucit.
„Je pro ni příliš bolestná. Držela Cecila u prsu, vychovala ho jako vlastního syna. Pro ni je to podobné jako příběh Kaina a Ábela."
„Ano. Cecil má mnohem lepší život než mnoho ji¬ných, jenže chce všechno."
„Tak je to často. Ale kdo je tenhle mladíček?" Botolf se usmál na chlapce, kterého k nim přiváděl další z jeho vazalů, sir Talbot Yves.
„Pitney Todd, můj lorde," odpověděl Talbot. „Tvůj panoš Farold si zranil kotník a nemůže ti sloužit. Pit¬ney je tady místo něho."
„Kolik ti je, Pitneyi?" zeptal se Botolf. Jen s náma¬hou se přinutil nezírat na chlapcovy stříbrné, téměř bílé vlasy.
„Osmnáct, můj lorde."
„Jsi ze severu?"
„Ano, můj lorde. Minulý týden mě sem poslal sir Chad Brainard, tvůj kastelán v Regenfordu. Má mnoho hochů a myslel si, že tady mohu být užitečnější, pokud s tím ovšem budeš souhlasit, můj lorde. Jsem dobře vycvičený."
Botolf, pobavený horlivostí v chlapcově modrých očích, přikývl. „Jinak tomu ani nemůže být, když tě trénoval sir Chad. Kolik mladíků tam má?"
„Naposled sedmnáct, můj lorde."
„Bůh mi pomoz! Hodlá tam zplodit celou armádu?"
„Všichni nejsou jeho, můj lorde. S tebou jsou jeho dva synové. Sir Chad trénuje čtyři Kippy z Ricadenu, tři Binky z Upwodu, tři Jagery – mé bratrance, můj lorde – z Wolfhillu, dva Kirkleye, dva Rowany, dva Vergy a jednoho Torana. Sir Brainard je proslulý."
„Tak to vypadá." Botolf si vyměnil s Rogerem pobavený pohled; chlapcova výřečnost je téměř rozesmála.
„Na hranicích jsou potřeba dobře vycvičení muži. O Skotech se neví, že by je někdo porazil," dodal Pitney.
Muži se tentokrát opravdu zasmáli a Botolf poslal Pitneye, aby mu připravil zbroj pro turnaj. Nevzpomí¬nal si, kdy byl sám tak dychtivý a plný radosti ze života jako tento mladičký panoš. I když měl teprve sedmadvacet, často se cítil dvakrát tak starý. V nitru toužil po klidu, ale jakmile Caindaleho slavnost skončí, musí se vrátit do Regenfordu. Je čas ujmout se povinností lorda na hranicích, jenže tam stěží najde mír. Přestože si uvědomoval, že mír by ho mohl brzy nudit, rád by ho alespoň ochutnal.
„U všech všudy, kde ten kluk přišel k takovým vlasům?" vyhrkl sir Roger po Pitneyově odchodu.
„Rodina Toddů má saský původ," vysvětlil sir Talbot. „Jejich předek patřil k těm, kteří si udrželi svou půdu i po obsazení země Normany, i když jde o malé a nepříliš bohaté panství. Seděl si tam bezpečně, zatímco všude kolem byli Dobyvatelovi muži. Jestli je baron Alhric příbuzný s tímto předkem, potom určitě zdědil jeho schopnosti v boji a lstivost a může být bez obav."
„Kde je lord Alhric teď?" otázal se Botolf.
„Už nežije, můj lorde. Padl v poslední bitvě tvého otce v Regenfordu. Povídá se, že ho našli pod tuctem mrtvých Skotů, jak pořád drží svůj meč."
„Ten kluk vypadá příliš křehce, aby pocházel z tak divokého stáda."
„Lord Alhric byl sice světlovlasý a štíhlý, ale já bych se dlouho rozmýšlel, zda se mu postavit s mečem v ruce. Brainard tvrdí, že ten hoch je přesně jako on."
Páže se blížilo a muži zmlkli. Botolf se zamračil, když mu chlapec podával vyšívaný kapesníček – projev přízně lady Odelly Alansonové. Botolf ho váhavě přijal a sdělil hochovi vhodná děkovná slova, která má té ženě vyřídit. Cokoliv jiného by byla urážka.
„Pěkná květinka," zamumlal sir Roger.
„Ano. Hezká, dobře vychovaná a jedna z oblíbenkyň mé matky."
Botolfův chladný tón zabránil mužům v dalších poznámkách týkajících se lady Odelly. Lady Mary a dokonce král si přáli, aby se znovu oženil. Matka se neodvažovala příliš naléhat a král doposud nevyužil své moci. To Botolfovi vyhovovalo. Hrabství Regenford zatím nemělo naději na dědice. Když Botolf vcházel do stanu, aby se připravil na turnaj, doufal, že bude moci s novým manželstvím ještě nějakou dobu vyčkávat.
Netrvalo dlouho a zjistil, jaký poklad je Pitney v roli panoše. Hoch jako by předem tušil každý jeho pohyb a pokyn. Botolf zatoužil, aby Pitney vystřídal Farolda přitahujícího maléry, ale okamžitě se zastyděl. Farold, nejmladší syn jeho bratrance, se snažil, jak jen mohl. Nebyla to jeho vina, že měl méně schopností, než si přál. Botolf si s lítostivým povzdechem navlékl poslední součást výzbroje a vydal se na kolbiště s nadějí, že přijme Faroldův případný návrat s dostatečným soucitem.
Botolf odvedl svou práci na turnajovém poli rychle a výkonně a opouštěl kolbiště uprostřed srdečných blahopřání ke svým dovednostem. Když objevil ve stanu připravenou horkou koupel, věnoval Pitneyovi téměř zářivý úsměv. Teprve až ponořil unavené tělo s blaženým povzdechem do uklidňující lázně, uvědomil si, že ve svém vybavení neměl vanu. Rozhlédl se po Pitneyovi a zjistil, že hoch velmi dobře ovládá i hru „v příhodnou chvíli zmiz". S tichým smíchem ze sebe začal smývat pot a prach.
Jeho smích zesílil, když zaslechl křik sira Waltera Trappa, ještě před několika minutami jednoho ze svých soupeřů: „Který mizera mi ukradl vanu? Ty tam, chlapče, kam neseš tu vodu?"
„Tuhle vodu, pane?" otázal se Pitney sladkým hlasem naplněným falešnou nevinností.
„Ano, tuhle vodu."
„Svému pánovi lordu Botolfovi, aby mohl smýt prach zvířený ve chvíli, kdy tě skolil."
„Ty drzý spratku," zabručel sir Walter. „Pojďme se podívat, v čem se oplachuje."
„Pane," zalapal po dechu s dramatickým pobouřením Pitney. „Obviňuješ lorda Botolfa Lavingtona, váženého barona z Merewoodu, hraběte z Regenfordu a statečného obránce našich severních hranic, jako obyčejného zloděje?"
„Samozřejmě že ne," vykoktal sir Walter.
Botolf slyšel burácet smích. I když byl sám a potichu, bavil se tou slovní přestřelkou stejně jako přihlížející venku. Vyčkával s opláchnutím mýdla z vlasů, protože nechtěl, aby mu z konfrontace před stanem cokoliv uniklo. Botolf předpokládal, že zvládnout poněkud těžkopádného Waltera bude pro chytřejšího Pitneye hračka.
Setřel mydliny stékající mu po obličeji a divoce zaklel, protože se mu dostaly do očí a oslepily ho. Na¬táhl se pro ručník, který mu Pitney připravil na dosah ruky.
Kolem krku se mu náhle sevřela železná paže. Botolf prudce proklel božskou prozřetelnost. Věděl, že nahý a oslepený mýdlem je snadnou kořistí vraha, kterému se podařilo proklouznout kolem stráží do stanu. Jeho volání o pomoc v zárodku ztlumila ruka v rukavici, která se mu přitiskla na ústa.
Z Botolfa se stala zuřivá šelma snažící se setřást útočníka. Zaslechl, jak muž tiše zaklel, když se čepel dýky zabodla do ramenního svalu místo do srdce. Konečně měl čisté oči a spatřil, jak vrah opět zvedá dýku. Zaútočil ještě jednou, než se Botolfovi podaří vyprostit se z jeho stisku. Botolf si nebyl jistý, jestli útok zastaví, a zamrazilo ho z blížící se smrti.
„Vražda!" uslyšel Botolf výkřik nového pážete. Škrtící sevření povolilo.
Botolf vstával z vody, ale to už Pitney skočil na útočníka. Hoch vůbec nezaváhal, přestože muž byl dvakrátvětší než on. Do stanu vtrhli sir Walter, sir Roger a sir Wesley a s otevřenými ústy zírali na zápas nerovného páru na podlaze.
Sir Roger reagoval na Botolfův řev a pomohl mu vylézt z vany. Zbylí dva rytíři stáli u zápasícího páru připraveni zasáhnout, aniž by zranili chlapce. Botolf popadl šaty a meč, aby se k nim co nejdříve připojil.
Příležitost se naskytla vzápětí, ale Botolf hlasitě proklel to, jak se dostavila. Vrah pochopil, že je smrt nadosah, a rozhodl se nezemřít sám. Než mu v tom stačil Botolf s ostatními zabránit, vražedník bodl dýku do Pitneyovy hrudi. Když se znovu rozmáchl, aby svůj čin zopakoval, siru Walterovi se naskytla šance k útoku. Je¬diným švihnutím meče oddělil muži hlavu od ramen.
„Tohle jsem nechtěl," pronesl Botolf nespokojeně a zklamaně.
„Ten chlap se tě snažil zabít," zavrčel dotčeně Walter. „Zabil toho hocha."
„Ne!" vykřikl Botolf. „Zavři stan," přikázal Rogerovi, když si všiml blížícího se davu zvědavců, pobouřených zprávou, že se někdo pokusil zabít lorda Lavingtona a odvážný panoš Pitney Todd pro jeho záchranu oběto¬val život. Nebyl čas se s kýmkoliv bavit. Botolf se soustředil na Pitneye a jen se v duchu modlil, aby nikdo z chlapcových příbuzných nepropadl zbytečnému žalu.
Poklekl vedle bezvládného chlapce, ale než stačil přitisknout ucho k jeho hrudi, Pitney otevřel oči. Ačkoliv byly zastřené bolestí, Botolfa poněkud nemístně napadlo, že jsou neobvykle krásné.
„Ještě nejsem mrtvý, můj lorde," zašeptal ochraptěle chlapec.
„A ani neumřeš," odsekl Botolf, zatímco se spolu s Rogerem snažili zastavit silný proud krve prýštící z rány.
„Tak to je útěcha." Pitney se pousmál. „Nechci se tě dotknout, můj lorde, ale pro případ, že by ses mýlil, mé tělo se musí vrátit do Wolfshead Hallu. Musím být uložen ke svým předkům." Jeho úsměv se zkřivil bolestí. „Trochu bylin a pevně zabalit. Myslím, že bych nemusel příliš páchnout."
„Přestaň mluvit."
„Jak si přeješ, můj lorde," zašeptal Pitney a opět upadl do bezvědomí.
„Co se tady děje?" ozvalo se od vchodu do stanu.
Botolf se letmo podíval na lorda Sealinga, tělnatého hraběte z Caindale, který vešel do stanu. Přikázal Walterovi a Wesleyovi, aby rozrušenému hostiteli vše vysvětlili.
K Botolfově nelibosti vběhla do stanu i lady Mary. Zapotácela se úlevou, že její syn je naživu. Při pohledu na bezhlavého útočníka trochu pobledla, ale neodešla. Rychle pokročila k synovi, aby mu pomohla ošetřit Pitneyovo zranění a pak i jeho. Botolf byl vděčný za její klid a zručnou pomoc.
„Takže útočníka chytil ten chlapec," poznamenal lord Sealing.
„Ano," potvrdil Wesley. „Vykřikl a vrhl se na vraha."
„Dneska večer bude pršet. Vlhko není uzdravování takových ran příznivě nakloněno. Dám mu připravit pokoj vedle tvého, Botolfe. Mladý Pitney si za svou statečnost zaslouží to nejlepší."
„Děkuji, Edwarde." Botolf vstal a dokončil oblékání. „Od této chvíle je to sir Pitney."
„Výborně," přikývl lord Sealing už na odchodu.
„Podívejme se, moje vana," zabručel sir Walter. „Ten malý rošťák mě chtěl přesvědčit, že jsem pošpinil tvou čest, Botolfe."
Roger se zasmál. „Ten kluk tě pěkně doběhl, Waltere."
„Umí to se slovy, to je vše. Stejně jako zbytek jeho zatracené rodiny."
„Ty znáš Toddovy?" podivil se Botolf, když mu Roger pomáhal se zavazováním všech otravných tkanic.
„Jasně, a také Jagery a Healdony. Všichni na jedno brdo. Vypadají jako andílci, ale jazyk mají jako břitvy. Povídá se, že baron Alhric se jednou posadil před bránu nepřátelské pevnosti a přesvědčil toho muže, že jediná rozumná možnost je odevzdat to dobře zásobené sídlo se stovkou ozbrojenců do rukou jeho šesti rytířů." Walter potřásl hlavou. „Nikdy jsem o tom nepochyboval, vážně ne."
„Přála bych si, aby více mužů dokázalo bojovat mezi sebou raději slovy než meči," vložila se do jejich hovoru trpce lady Mary.
„Je jen málo těch, kteří by si vedli v boji lépe než Todd a jeho příbuzní. Jsou tím proslulé dokonce i jejich ženy. Alhrikova manželka držela Wolfshead Hall proti Skotům dva měsíce, než se vrátil se svými muži na pomoc. Ale jsou trochu divní."
„Divní? A čím?" U Botolfa se náhle probudil zájem o tuto skupinu jeho vazalů.
„Za každých okolností trvají na tom, aby byli po¬hřbeni vedle svých předků ve Wolfshead Hallu. Jejich děda, který padl na křižácké výpravě, dopravili zpátky v kádi s vínem. Všichni znají latinu a francouzštinu, ale přitom často mluví anglicky jako jejich služebnictvo. Alhric vždycky prohlašoval, že my hovoříme jazykem svých předků, takže bude používat jazyk svých předchůdců. Tvrdí, že jednou tak budeme mluvit všichni."
„Jako anglicky?" zachechtal se Roger. „Myslel si, že se staneme venkovany?"
„Ne. Říkal, že se všichni staneme Angličany. Nerozuměli jsme mu," vysvětlil Walter. „Už jsi skončil s mou vanou?" zeptal se nabručeně Botolfa.
Botolf si uvědomil, že od sira Waltera se už víc nedozví, a tak se jenom s úsměvem díval, jak statný muž vleče svou vanu. Roger zvedl Pitneye a nesl ho do domu. Botolf se zdržel jenom chvilku, aby přikázal Wesleyovi, ať se postará o sbalení stanu a výzbroje. Manželka lorda Edwarda zjistila, že se jí nedostává místností, a tak přidělila lady Mary spolu s Botolfem a Pitneyem do tří propojených pokojů. Botolf ji ujistil, že je to nejlepší možné uspořádání. Vzdor svému zranění a všemu, co se stalo, se musel zúčastnit večerní oslavy.
Přes množství jídla a veselou společnost Botolf neustále myslel na Pitneye. Viděl smrt ve všech jejích podobách brát si mladé a nevinné stejně jako staré a neřestné. Byl svědkem pomalého a těžkého umírání i bleskových, nečekaných konců. Přesto toužil, aby Pit¬ney přežil.
„Jak se vede našemu mladičkému rytíři?" přerušila jeho úvahy lady Odella.
Botolfovi se podařilo věnovat úsměv dámě sedící po jeho levici. Věděl, že do něho není zamilovaná, ale tušil, že pohled na něj jí není nepříjemný. Vycítil, že ji přita¬huje především jako vhodný manžel. Je bohatý, mocný a má titul. Navíc byl přesvědčen, že by považovala za výhodu, kdyby musel trávit většinu času v Regenfordu na barbarském severu, zatímco ona by se zdržovala v bezpečnějším a elegantnějším Merewoodu.
Odelle bylo devatenáct a už se stala objektem nepříliš lichotivých spekulací. Dvakrát pro ni chystali sňatek, ale ženichovi se pokaždé podařilo umřít ještě před svatbou. Botolf nepochyboval, že by ochotně souhlasila, kdyby ji požádal o ruku, ale ještě váhal.
„Myslím, že přežije," odpověděl.
„Bylo od něj odvážné, když se neozbrojený vrhl na dvakrát většího útočníka. Ovšem Toddové jsou pověstní svou chrabrostí."
Botolf začínal mít dojem, že je jediný na světě, kdo o Toddech až dosud nic neví. „Ty znáš ten klan?"
„Setkala jsem se s nimi jen jednou. Na turnaji. Lord Alhric vypadal jako trubadúr, básník. Byl světlovlasý a štíhlý stejně jako jeho dva nejstarší synové, Hunter a Roc. Nepamatuji si je jen kvůli tomu, ale zaujalo mě, jak vystupovali v turnaji. Byli obratní a odvážní a posbírali skoro všechny ceny toho dne. Přesto z nich u večerní oslavy byli opět andělé se světlými vlasy a krásnýma očima, výmluvní a okouzlující. Je to těžké vysvětlit."
„Naopak, řeklas to moc dobře, má lady. Vypadá to, jako by v jednom těle sídlili dva lidé. Rytíř nedokáže vždycky odložit se zbrojí i svou brutalitu a básník se těžko stane ďáblem s mečem, přesto mi vše napovídá, že Toddové zvládnou být obojím. Co o nich ještě víš?"
„Nic moc. Mají velkou rodinu, mnoho dětí dožívajících se dospělosti. Jsou pyšní na svůj saský původ." Její smích zněl perlivě, na což byla zjevně pyšná. „Být tak hrdý na rodovou linii vracející se k poraženým je poněkud zvláštní."

Spracovala Lenka