Dokonalý jed

1

Na sklonku vlády královny Viktorie…

Lucinda se zastavila pár metrů od mrtvého muže a snaži-
la se ignorovat prudké vlny vzteku, jež proudily vkusně
zařízenou knihovnou.

Inspektor a členové truchlící rodiny ji velmi dobře znali.
Sledovali ji se směsicí děsivého rozechvění a stěží skrývané
hrůzy. Sotva jim to však mohla dávat za vinu. Kdysi se její
jméno objevilo v novinách v souvislosti s odporným skan-
dálem a příběhem šokující vraždy, a ve slušné společnosti
tedy nebyla vítána.

„Tomu opravdu nerozumím," vykřikla atraktivní, čerstvě
ovdovělá manželka oběti. „Inspektore Spellare, jak se opo-
važujete přivést tuto ženu do mého domu?"

„Bude to jenom chvilka," uklidňoval ji Spellar. Naklonil
hlavu k Lucindě. „Kdybyste byla tak laskavá a sdělila mi
svůj názor, slečno Bromleyová."

Lucinda zachovala klidný a vyrovnaný výraz. Později
budou rodinní příslušníci bezpochyby vyprávět svým přáte-
lům a známým, že byla chladná jako led, přesně jak ji líčily
noviny a pisatelé krvavých románů.

Při představě toho, co ji nyní čekalo, ji jako vždy zamra-
zilo až do morku kostí. Mnohem raději by byla doma ve
svém skleníku, obklopená vůněmi, barvami a energií svých
milovaných rostlin. Avšak z nějakého důvodu, který nedo-
kázala vysvětlit, ji přitahovala práce, již občas pro Spellara
vykonávala.

„Jistě, inspektore," odpověděla. „Proto jsem tady, že? Mys-

lím, že můžeme s jistotou říci, že jsem nebyla pozvaná na šá-
lek čaje."

Vdovina sestra, přísně vyhlížející stará panna, jež byla
představena jako Hannah Rathboneová, zalapala u okna po
dechu.

„Jaká urážka," vybuchla Hannah. „Nemáte žádné vycho-
vání, slečno Bromleyová? Tento gentleman je mrtvý. Mohla
byste se alespoň chovat uctivě a opustit tuto domácnost tak
rychle, jak jen to bude možné."

Spellar na Lucindu pokradmu pohlédl a tiše ji prosil,
aby si dávala pozor na jazyk. Povzdechla si a zavřela ústa.
Rozhodně nechtěla ohrozit jeho vyšetřování nebo způso-
bit, aby si pro příště dobře rozmyslel, zda ji zase požádá
o radu.

Na první pohled bylo Spellarovu profesi velmi těžké od-
hadnout. Byl to slušně zakulacený muž s dobrotivým, ve-
selým obličejem, mohutným knírem a řídkým kroužkem
šedivějících vlasů. To vše odvádělo pozornost od bystré,
pronikavé inteligence, jež se mu zračila v modrozelených
očích.

Ti, kteří ho příliš neznali, si mysleli, že má opravdový ta-
lent a povšimne si na místě vraždy i těch nejmenších detai-
lů. Byl to jeho paranormální dar. Jeho schopnosti však byly
omezené. Pokud šlo o travičství, dokázal odhalit pouze ty
nejzjevnější případy.

Fairburnovo tělo leželo uprostřed obrovského koberce
s květinovými motivy. Spellar k němu přistoupil a odtáhl
prostěradlo, které kdosi přes mrtvého muže přehodil.

Lady Fairburnovou přemohly další přívaly vzlyků.

„Je to opravdu nutné?" vykřikla zlomeně.

Hannah Rathboneová ji schovala ve své náruči.

„No tak, no tak, Annie," šeptala. „Musíš se uklidnit. Víš,
že máš křehké nervy."

Třetí rodinný příslušník v pokoji, Hamilton Fairburn,
stiskl ponuře rty do jediné, pevné linky. Byl to pohledný pě-
tatřicetiletý muž, Fairburnův syn z předchozího manželství.
Podle Spellara to byl právě on, kdo trval na tom, aby povo-

lali detektiva ze Scotland Yardu. Když Fairburn poznal Lu-
cindino jméno, vypadal však vyděšeně. Přesto ji z domu
nevykázal, ačkoliv k tomu měl veškerá práva. Pomyslela si,
že chtěl zřejmě s vyšetřováním pokročit, i za cenu toho, že
do svého domu vpustí tak neblaze proslulou ženštinu.

Přistoupila k tělu a připravila se na nepříjemné pocity,
jež vždy setkání s mrtvým doprovázely. Žádná příprava
však nedokázala plně utlumit dezorientující pocit naprosté
prázdnoty, která ji zaplavila, když pohlédla na postavu na
podlaze. Ať už byl Fairburn v životě jakýkoli, nyní po něm
zbylo jen jeho tělo.

Věděla, že důkazy, které mohou poskytnout vysvětlení
ohledně jeho smrti, ulpívají dosud na místě činu. Spellar si
jistě většiny povšiml sám. Pokud zde ovšem byly jakékoli
známky otravy, bylo na ní, aby je odhalila. Paranormální
pozůstatky toxických látek zůstávaly nejen na těle, ale na
všem, čeho se daná osoba v posledních chvílích svého živo-
ta dotkla.

Často také na místě ulpívaly další, velmi nepříjemné
a mnohem zřetelnější důkazy. Z vlastní zkušenosti věděla,
že lidem, kteří zemřeli na požití jedu, bylo před smrtí velmi
špatně. Samozřejmě, že existovaly výjimky. Dlouhé a pra-
videlné podávaní malých dávek arzenu obvykle nevedlo ke
konci k tak dramatickým výsledkům.

V okolí však nezahlédla žádné známky toho, že by lord
Fairburn trpěl před svou smrtí žaludeční nevolností. Jeho
smrt mohla být považovaná za mrtvici či srdeční infarkt.
Většina rodin, jež se pohybovaly ve vyšších kruzích po-
dobně jako Fairburnovi, by se s takovou diagnózou ráda
spokojila, jen aby se vyhnula pozornosti, která nevyhnutel-
ně doprovázela vyšetřování vraždy. Lucinda přemýšlela,
co Hamiltona Fairburna přimělo, aby poslal pro Scotland
Yard. Jistě měl nějaké vlastní podezření.

Na okamžik se soustředila na vizuální stopy, z nich však
mnoho nezjistila. Kůže mrtvého muže již získala chladný,
sinalý odstín. Otevřené oči zíraly do prázdna. Rty měl roze-
vřené v posledním nadechnutí. Povšimla si, že byl starší

než jeho žena, minimálně o několik desetiletí. Nebylo ne-
obvyklé, když se bohatý vdovec znovu oženil.

Velmi opatrně si svlékla své kožené rukavice. Nebylo
vždy nutné, aby se těla dotýkala, ale přímý fyzický kontakt
jí pomáhal, aby zachytila jemné nuance a matné stopy ener-
gie, jichž by si jinak nepovšimla.

Lady Fairburnová a Hannah Rathboneová se znovu šoko-
vaně nadechly. Hamilton stiskl ústa ještě pevněji. Věděla,
že všichni zahlédli prsten na jejím prstu, ten, o kterém sen-
zacechtivý tisk tvrdil, že ho použila, aby skryla jed, který
zabil jejího snoubence.

Sklonila se a jemně přejela konečky prstů po mužově če-
le. Zároveň zapojila do pátraní své smysly.

Atmosféra v knihovně se okamžitě sotva znatelně změni-
la. Vůně, jež vycházela z velké mísy s potpourri, se přes ni
převalila jako těžká vlna, směs ze sušených pelargonií, rů-
žových okvětních plátků, hřebíčku, pomerančové kůry, no-
vého koření a fialek.

Barvy růží ve dvou vysokých, velkolepých vázách dra-
maticky zintenzívněly a odhalily zvláštní odstíny barev, pro
než neexistovala žádná pojmenování. I když byly okvětní
plátky stále jasné a sametové, nezaměnitelný zápach hnilo-
by byl jasně rozeznatelný. Nikdy nedokázala pochopit, proč
si lidé zdobili pokoj řezanými květinami. Na krátkou dobu
možná vypadaly krásně, ale od chvíle, kdy je kdosi vložil
do vázy, nezadržitelně umíraly. Podle ní už patřily jedině na
hřbitov. Pokud si přáli zachovat sílu rostliny, květin nebo
bylinek, měli je usušit, pomyslela si rozzlobeně.

Smutně vypadající průsvitné kapradí uvězněné za skle-
něnou stěnou wardovského skleníku také umíralo. Pochy-
bovala, že tento dokonalý exemplár Trichomanes specio-
sum přežije další měsíc. Musela potlačit naléhavou touhu
ho zachránit. V zemi by se stěží našla domácnost, která by
se v přijímacím salonu nepyšnila kapradím, připomněla si.
Nemohla je zachránit všechny. Posedlost kapradím se roz-
mohla již před několika lety. Dokonce pro ni existovalo
i pojmenování: pteridománie.

S lehkostí mnohaleté zkušenosti potlačila rušivou energii
a barvy živých rostlin v místnosti a soustředila se na tělo.
Slabý pozůstatek nezdravé energie se dotkl jejích smyslů.
Díky svému talentu dokázala odhalit téměř všechny typy
jedů, podle způsobu, jakým energie toxických látek naplňo-
vala ovzduší. Specializovala se na ty jedy, jež měly svůj pů-
vod v botanické říši.

Ihned poznala, že Fairburn jed rozhodně vypil, právě jak
se Spellar obával. Co ji však překvapilo, byly slabé stopy
určitého velmi vzácného druhu kapradiny. Projel jí ledový
záchvěv paniky.

Předstírala, že se soustředí na svou analýzu, a prohlížela
si tělo delší dobu, než bylo nutné. Ve skutečnosti čas potře-
bovala, aby znovu popadla dech a uklidnila své rozjitřené
nervy. Zůstaň v klidu. Neprojevuj žádné emoce.

Když si byla jistá, že nabyla sebekontrolu, narovnala se
a pohlédla na Spellara.

„Vaše podezření bylo správně, pane," pronesla tónem,
který, jak doufala, zněl profesionálně. „Krátce před svou
smrtí snědl nebo vypil cosi velmi jedovatého."

Lady Fairburnová vydala zoufalý, pronikavý výkřik, jak
se slušelo na dobře vychovanou dámu. „Je to tak, jak jsem
se obávala. Můj milovaný manžel spáchal sebevraždu. Jak
mi to mohl udělat?"

Zhroutila se do ladných mdlob.

„Annie!" vykřikla Hannah.

Poklekla na kolena vedle své sestry a z ozdobného opas-
ku vyňala maličkou lahvičku. Odstranila zátku a zamávala
nádobkou pod nosem lady Fairburnové. Čichací sůl oka-
mžitě zafungovala. Vdova zamrkala očima.

Výraz Hamiltona Fairburna se stáhl do nekompromisní-
ho pobouření. „Tvrdíte, že můj otec spáchal sebevraždu,
slečno Bromleyová?"

Uzavřela své smysly a pohlédla na něho přes rozlehlý
koberec. „Neřekla jsem, že jed vypil úmyslně, pane. Po-
souzení, zda si ho vzal náhodou či záměrně, je na poli-
cii."

Hannah ji sledovala nenávistným pohledem. „Kdo jste,
že si dovolujete tvrdit, že smrt jeho lordstva způsobil jed?
Jistě nejste doktor, slečno Bromleyová. Vlastně všichni vel-
mi dobře víme, kdo jste. Jak se opovažujete přijít do tohoto
domu a šířit tu taková nařčení?"

Lucinda cítila, jak se jí v žilách rozlévá adrenalín. Tohle
byla nepříjemná stránka její poradenské činnosti. Veřejnost
se jedu a otrav děsila, za což byl zodpovědný bulvární tisk,
který se v posledních letech tomuto tématu věnoval s mor-
bidní vytrvalostí.

„Nepřišla jsem, abych někoho obviňovala," snažila se
Lucinda zachovat klidný hlas. „Inspektor Spellar si vyžádal
můj názor. Sdělila jsem mu ho. A nyní, pokud mě omluvíte,
tento dům opustím."

Spellar postoupil pár kroků dopředu. „Doprovodím vás
k vašemu kočáru, slečno Bromleyová."

„Děkuji vám, inspektore."

Opustili knihovnu a vešli do hlavní haly, kde našli čekají-
cí hospodyni a majordoma. Oba sluhové byli plní strachu
a úzkosti. Zbytek těch, kteří bezpochyby patřili k obrovské-
mu služebnictvu domu, zůstal zdrženlivě z dohledu. Lucin-
da jim to neměla za zlé. Když se jednalo o případ travičství,
služebnictvo patřilo vždy mezi první podezřelé.

Majordomus pospíchal otevřít dveře. Lucinda vyšla ven
na schodiště a Spellar ji následoval. Narazili na zeď z šedi.
Bylo teprve odpoledne, ale mlha byla tak hustá, že skryla
malý parčík uprostřed náměstí a zahalila svým oparem bo-
haté mestské domy na druhé straně. Lucindin soukromý
kočár čekal na ulici. Shute, její kočí, postával opodál.
Když ji uviděl, odtrhl se od zábradlí a otevřel jí dvířka do
vozu.

„Tento případ vám nezávidím, inspektore Spellare," pro-
nesla tiše.

„Takže šlo o jed," ujistil se Spellar. „Myslel jsem si to."

„Obávám se však, že naneštěstí nejde o nic jednoduché-
ho, jako je arzen. Nebudete moci použít test pana Marshe,
abyste svůj případ potvrdil."

„Musím s politováním přiznat, že arzen přestal být jaksi
v oblibě, když teď široká veřejnost zjistila, že existuje
zkouška, která ho odhalí."

„Nezoufejte si, pane, je to starý osvědčený prostředek
a vždy bude oblíbený, i kdyby jen pro to, že je snadno do-
stupný a, je-li trpělivě podáván po delší dobu, vykazuje
symptomy, jež mohou být snadno zaměnitelné s mnohá
smrtelnými chorobami. Přece jen existuje důvod, proč mu
Francouzi říkají prach dědiců."

„To je pravda." Spellar se zašklebil. „Člověk se jen diví,
kolika přestárlým rodičům a nevhodným manželům pomo-
hl na onen svět. No, pokud to není arzen, co tedy? Necítil
jsem vůni hořkých mandlí, ani jsem si nevšiml jiných
symptomu kyanidu."

„Jsem si jistá, že jed pochází z přírodní rostliny. Je založen
na skočci obecném, který, jak jistě víte, je velmi jedovatý."

Spellarovi se na čele objevily zamyšlené vrásky. „Dom-
níval jsem se, že otrava skočcem obecným vyvolává před
smrtí silnou bolest. Lord Fairburn ale nevykazoval žádné
známky takového onemocnění."

Velmi opatrně volila slova, snažila se Spellarovi prozradit
tolik, kolik mohla. „Ať už ten jed připravil kdokoliv, podaři-
lo se mu vylepšit nejjedovatější vlastnosti rostliny takovým
způsobem, aby vyrobil vysoce jedovatou látku, jež je ne-
smirně silná a rychle účinkuje. Srdce lorda Fairburna se za-
stavilo, dříve než jeho tělo dostalo šanci lektvar vyloučit."

„Vypadáte ohromeně, slečno Bromleyová." Spellarovo
husté obočí se spojilo do jediné linky. „Rozumím tomu dob-
ře, když se domnívám, že dovednosti nutné k přípravě tako-
vého jedu jsou velmi vzácné?"

V očích mu na okamžik zajiskřil jeho talent a výjimečné
pozorovací schopnosti. Téměř okamžitě se skryl za mdlou,
mírně nemotornou fasádou, kterou používal. Nyní ale vědě-
la, že si musí počínat velmi opatrně.

„Nesmírně vzácné," odpověděla energicky. „Jen značně
nadání vědci či chemikové by dokázali namíchat takový
jed."

„Paranormálně nadání?" zeptal se Spellar tiše.

„Možná." Povzdechla si. „Budu upřímná, inspektore. Ni-
kdy jsem se s tak specifickou směsí přísad v žádném jedu
nesetkala." A to, pomyslela si, nebylo nic než čistá pravda.

„Aha." Spellar zaujal rezignovaný postoj. „Předpoklá-
dám, že bych měl začít u apatykářů, pokud to k něčemu bu-
de. V těchto zařízeních probíhá živý nezákonný obchod
s jedy. Rádoby vdova si může jedovatou látku koupit doce-
la snadno. A když pak manžel padne mrtev k zemi, může
tvrdit, že to byla nehoda. Koupila tu věc na krysy. Byla to
nešťastná náhoda, že její manžel trochu vypil."

„V Londýně jsou tisíce apatykářů."

Odfrkl si. „Nehledě na zařízení, jež prodávají bylinky
a další účinné léky. Dokáži však zredukovat seznam mož-
ností, když se soustředím na obchody poblíž tohoto domu."

Natáhla si rukavice. „Jste tedy přesvědčen, že jde o vraž-
du? A ne o sebevraždu?"

Ve Spellarových očích se znovu mihl záblesk inteligen-
ce. „Ano, jde o vraždu," prohlásil potichu. „Cítím to."

Otřásla se, ani na okamžik o jeho intuici nepochybovala.

„Člověk si nemůže nevšimnout, že lady Fairbumové bu-
dou smuteční šaty docela slušet," pronesla.

Spellar se mírně pousmál. „Také mě to napadlo."

„Myslíte, že ho zavraždila?"

„Nebylo by to poprvé, kdy nešťastná mladá manželka,
toužící po svobodě a bohatství, podala svému mnohem star-
šímu manželovi jed." Párkrát se zhoupl na patách. „Ale
v tomto domě jsou další možnosti. Nejprve musím najít
zdroj jedu."

Sevřel se jí žaludek. Snažila se ovládnout, aby v jejím
výrazu nezahlédl strach. „Ano, samozřejmě. Hodně štěstí,
inspektore."

„Děkuji, že jste sem dnes přišla." Ztlumil hlas. „Omlou-
vám se za hrubé zacházení, které jste si musela v domě
Fairburnů vytrpět."

„To rozhodně nebyla vaše chyba." Mírně se pousmála.
„Oba víme, že jsem na takové chování zvyklá."