Lisa Kleypas, Kinley MacGregor, Julia Quinn
Kde je můj hrdina?
Vydal: Domino 24.11. 2008
V originále: Where’s My Hero? (2003)
Anotácia:
Už se vám někdy stalo, že jste se při čtení své oblíbené romantické autorky zamilovala do úplně jiného muže než hlavní hrdinka? A už vás někdy napadlo, že byste se o něm chtěla dozvědět víc? V tom případě je tato povídková kniha určena právě pro vás!
Možná je tím vaším vyvoleným doktor Jake Linley, který se poprvé objevil v románu Lisy Kleypas Záhadná kráska. Jake už léta tajně miluje Lydii Croydonovou, která se ovšem z důvodů čistě racionálních zasnoubila s jiným. Ani zásnubní prsten jí ovšem nezabrání, aby k sympatickému lékaři nezačala pozvolna cítit víc než sympatie…
Druhým hrdinou, jehož osud zůstával dlouho obestřen tajemstvím je Simon z Ravenswoodu, kterého známe z Pána touhy Kinley MacGregor. Simon napsal půvabné lady Kenně spoustu dopisů, ale podepisoval je jiným jménem. Jak má teď zbožňovanou Kennu přesvědčit, že autorem milostných psaní je právě on?
A konečně zde máme Neda Blydona, jehož literární stvořitelkou je Julia Quinn. Ned se rozhodl oženit nikoli z lásky, kterou považuje za poněkud nepraktickou záležitost, nýbrž pro věno. Pak ovšem potká sestru své bohaté vyvolené, která mu učaruje, a tak mají všichni tři účastníci milostného dramatu vskutku co řešit…
Kniha pozostáva z troch príbehov od troch známych autoriek historických romancí.
Od prvého príbehu, ktorý napísala Lisa Kleypas som očakávala rozhodne troška viac, na zhruba pädesiatich stranách sa tu odohráva príbeh Lýdie dcéry Dereka Cravena z románu Sním o tobě a Jaka Linleye s otcom ktorého sa prvý krát stretávame v románe Záhadná kráska. V skratke Jake Lýdiu tajne už dlho miluje, ale nedáva to najavo, pretože podľa neho jej nemá čo ponúknuť. Až ked Lýdia ohlási zasnúbenie s iným mužom začne Jake konať .
Príbeh Simona z Ravenswoodu ktorého poznáme hlavne z kníh Pán touhy a Čas na lásku tvorí akýsi mostík medzi sériau o MacAllisterových a sériou Bratstvo meča. Je to vlastne taký úvod k sérii Bratstvo meča, ktorá začína knihou Temný rytíř.
Kenna je presvedčená, že autorom listov je Stryder obávaný a bohatý bojovník, je presvedčená, že po ročnom dopisovaní a žiadosti o ruku svojho hrdinu pozná avšak pri ich prvom stretnutí nevie pochopiť jeho chlad, začínajú v nej hlodať pochybnosti o tom kto je autorom listov, ktorého tak miluje.
Ned Blydon je známy z autorkynej série Blydon, avšak táto na ani u nás ani v ČR zatiaľ nevyšla, ja môžem len povedať, že ani v tomto príbehu júlia Quinn nesklamala a predviedla, že i kratúčka poviedka ako táto môže byť vtipná a romantická a mať všetko čo čitateľka od skvelého príbehu očakáva.
Ukážka z knihy :
Pokud nějaký muž věděl, jak držet svůj drink, byl to Jake Linley. Bůh ví, že v tom měl bohatou praxi – a navíc to bylo dobré pití, jinak by se tu potácel opilý. Ať ale dnes večer popíjel sebevíc, bohužel to nepřehlušilo hořké vědomí toho, co nikdy nebude mít.
Jake byl unavený a bylo mu horko. Jeho cynické znechucení vzrůstalo s každou minutou, kterou strávil v luxusním přeplněném tanečním sále. Opustil skupinku přátel a vydal se k ochozu, který ohraničoval celou místnost. Pohlédl k nebi, za řadou lesklých oken vypadalo tmavě a chladně. Na konci ochozu stál lord Robert Wray, obklopený rozesmátým houfem přátel a gratulantů, kteří mu blahopřáli k zasnoubení, jež bylo ohlášeno před hodinou.
Jake měl Wraye vždycky rád, byl to příjemný společník, z něhož kombinace inteligence a sympatického důvtipu činila muže oblíbeného v každé společnosti. V tuto chvíli se ale Jakeovi svíral žaludek opovržením, když tak na něj koukal. Záviděl Wrayovi, jenž si ani neuvědomoval, jaké štěstí ho potkalo, když získal ruku slečny Lydie Cravenové. Tenhle svazek znamenal pro slečnu Cravenovou více než pro Wraye, jelikož její společenské postavení ohromně vzroste, získá-li šlechtický titul. Ale Jake věděl své; pro Wraye byla cenou Lydia samotná, bez ohledu na svůj neurozený původ.
Nebyla klasicky krásná – po otci zdědila černé vlasy, široká ústa a bradu, která působila na ženu příliš výrazně. Měla štíhlou postavu s malými prsy a vypadala velmi smyslně. Ale bylo na ní cosi neodolatelného – snad to byla ta okouzlující nepozornost, jaká v muži vzbuzuje touhu postarat se o ni, nebo snad ona záhadná hravost, skrývající se za jejím zamyšleným výrazem. A samozřejmě taky její oči…, exoticky zelené oči, které vypadaly, jako by do té sladké učené tvářičky snad ani nepatřily.
Jake s ponurým povzdechem opustil přetopený ochoz a vyšel ven do chladného jarního večera. Vzduch byl vlhký a prosycený vůní damašských růží, rostoucích ve stupňovitých zahradách. Široká cesta lemovaná kameny se táhla kolem úzkých ohraničených záhonů s pelargoniemi a orosenými bílými kopretinami. Jake bezcílně kráčel po cestě téměř až na její konec, kde se nacházely kamenné schody vedoucí do zahrad dole.
Náhle se zastavil, když spatřil ženu sedící na lavičce. Byla od něj odvrácená, protože se skláněla nad něčím, co měla na klíně. Jelikož Jake se už zúčastnil mnoha londýnských večírků a plesů, zprvu předpokládal, že ta žena tam nejspíš čeká na milence, aby si spolu ukradli aspoň pár chvil. Jakmile si ale prohlédl její tvář a tmavé vlasy, rázem ji poznal.
Lydia, pomyslel si a hltal ji pohledem. Co tady venku proboha dělá sama, tak brzy poté, co byly ohlášeny její zásnuby?
Přestože se neprozradil ani jediným zvukem, Lydia zvedla hlavu a bez valného nadšení se na něj zadívala. „Zdravím vás, doktore Linley.“
Jak se k ní Jake blížil, zaznamenal, že to, co má na klíně, je hromádka papírů, na něž píše zlomenou tužkou. Tipl si, že jsou to matematické rovnice. Už léta se proslýchalo o posedlosti Lydie Cravenové takovými ryze mužskými záležitostmi, jako je matematika či věda. Přestože přátelé rodině Cravenových radili, aby Lydii odrazovali od takových neobvyklých zájmů, Cravenovi udělali pravý opak – byli hrdí na dceřinu šikovnost a inteligenci.
Lydia spěšně strčila papíry do taštičky a zamračila se na Jakea.
„Neměla byste být uvnitř se svým snoubencem?“ dotázal se nepatrně výsměšným tónem.
„Chtěla jsem mít pár minut soukromí.“ Narovnala se a stíny si pohrály s hladkými liniemi jejího těla. Měla na sobě hedvábné bílé šaty s korzetem. Zamračená vráska mezi jejím černým klenutým obočím a znechuceně zvlněné rty byly v naprostém rozporu s obrazem nevěsty se zářícíma očima, jakou by měla být. Jake se neubránil úšklebku.
„Wray neví, že jste tady venku, nebo ano?“
„Nikdo to neví a byla bych vám vděčná, kdyby to tak zůstalo. Teď, jestli dovolíte, ráda bych byla sama…“
„Neodejdu, dokud vám nepogratuluji.“ Pomalu k ní přistoupil blíž a tep se mu zrychloval do překotného silného rytmu. Její blízkost ho jako vždycky vzrušovala, zrychlovala mu krev a vysílala zběsilé podněty jeho nervům. „Dobrá práce, slečno Cravenová – dostala jste hraběte, a k tomu ještě bohatého. Soudím, že pro mladou dámu ve vašem postavení neexistuje vyšší cíl.“
Lydia obrátila oči v sloup. „Jedině vy dokážete, aby gratulace vyzněla jako útok, Linley.“
„Ujišťuji vás, že mé blahopřání je upřímné.“ Jake střelil pohledem k místu na lavičce vedle ní. „Mohu?“ zeptal se a usedl dřív, než mu stihla dát zamítavou odpověď.
Vzájemně se pozorovali vyzývavými pohledy. „Vy jste pil,“ prohlásila Lydia, když zaznamenala, že z jeho dechu je cítit brandy.
„Ano.“ Hlas se mu mírně zastřel. „Připíjel jsem vám a vašemu snoubenci. Opakovaně.“
„Cením si, že vás moje zasnoubení tak nadchlo,“ zašvitořila Lydia sladce a odmlčela se, než dodala, „nebo je to spíš nadšení pro brandy mého otce?“
Mrzutě se rozesmál. „Samozřejmě vaše zasnoubení s Wrayem. Když vidím tu vaši vzájemnou žhavou oddanost, rozehřívá to mé cynické srdce.“
Jeho výsměch jí byl nepříjemný a vehnal jí ruměnec do tváří. Lydia a hrabě rozhodně svou lásku veřejně nijak neprojevovali. Žádné důvěrné pohledy, žádné jakoby náhodné doteky, nic, co by naznačovalo byť jen nepatrnou vzájemnou fyzickou přitažlivost. „S lordem Wrayem se máme rádi a jeden druhého si vážíme,“ hlesla Lydia na svou obranu. „To je vynikající základ pro manželství.“
„A co vášeň?“
Pokrčila rameny a snažila se, aby její slova vyzněla sofistikovaně. „Jak se říká, vášeň pomíjí.“
Jake netrpělivě zvlnil ústa. „Jak to můžete vědět? Nikdy v životě jste ji ani na okamžik nepocítila.“
„Proč to říkáte?“
„Protože kdybyste někdy zažila vášeň, nikdy byste nevstoupila do manželství, které je asi tak žhavé jako zbytky včerejší večeře.“
„Vaše charakteristika mého vztahu s lordem Wray je naprosto nesprávná. On a já po sobě toužíme, když už to musíte vědět.“
„Nevíte, o čem mluvíte.“
„Ale ano! Pouze s vámi odmítám probírat detaily svého soukromého života jen proto, abych vám dokázala, že se mýlíte.“
Jak se tak na Lydii díval, celé jeho tělo zaplavovala touha. Zdálo se nemožné, že by chtěla vstoupit do svazku s tak necitlivým mužem, jako je Wray. Nechal sklouznout zrak k jejím jemným a výrazným rtům, které ho už léta pokoušely a mučily. Natáhl se a sevřel jí paže. Pod vrstvou hedvábí ucítil její teplé a poddajné tělo. Nemohl si pomoci – musel se jí dotknout. Prsty jí pomalu přejížděl nahoru k ramenům a vychutnával si ten pocit. „Předpokládám, že jste mu dovolila, aby vás políbil. Co dalšího?“
Lydia ostře vdechla a napjala se. „Jako bych musela odpovídat na takovou otázku,“ povzdechla nejistě.
„Pravděpodobně jste se nedostali o moc dál než k polibkům. Žena, v níž se probudila vášeň, má určitý pohled. A vy jej nemáte.“
Za čtyři roky, co se znali, se jí Jake dotkl jen zřídka. Stávalo se tak jen při výjimečných příležitostech, jako například, když jí pomáhal přejít hrbolatou cestu, nebo když si při tanci měnili partnery. I při těchto letmých dotecích Jake nedokázal ignorovat své reakce.
Díval se do jejích zelených očí a přesvědčoval sám sebe, že ona už patří jinému. Proklínal se za to, že po ní touží, že celé jeho tělo tvrdne touhou a každá racionální myšlenka se rozplývá ve víru žáru.
Měl před sebou celý život bez ní, noci a polibky, které nikdy nebudou sdílet, slova, jež nebudou nikdy vyslovena. Na následující chvíli nebude záležet nikomu jinému než jemu. A on si zaslouží mít z ní alespoň něco málo, ostatně za to zaplatil roky marné touhy.
Spracovala Lenka
