Kletba zelených očí

     Anotácia poskromná, takže doplním: Hlavný hrdina so zvláštnym menom Biskup z Lythe zachráni život kráľovej dcére Philippe de Fortenberry (Píseň země), za to je pasovaný na rytiera a kráľ mu udeľuje výsadu ovládnuť panstvo Penwyth a oženiť sa s vnučkou hradného pána Merryn. Zdá sa, že je to skvelá odmena, no má to jeden háčik: na Penwythe panuje kliatba, ktorá skosila už štyroch ženíchov. Biskup netúži stať sa piatym, a vymyslí plán. Dostane sa do hradu pod zámienkou, že ho poslal kráľ, aby odstránil kliatbu a odvedie Merryn mimo Penwythu, aby záhade prišiel na koreň. A začnú sa diať veci nevídané …
      Posledná zo série stredovekých Piesní balansuje na rozhraní medzi fantasy, historickou romancou a rozprávkou pre dospelých. Ocitáme sa v "súčasnosti", teda v r. 1278 s Biskupom a Merryn a potom "niekde inde" s dvojicou rozprávkových bytostí Princom a Breciou. Aby Biskup zničil kliatbu, potrebuje nielen mať po boku Merryn, ale aj musí pochopiť, ako kliatba vlastne vznikla. Príbehy oboch dvojíc sa striedajú, prelínajú, až niekedy splývajú. No a toto bol pre mňa trochu tvrdší oriešok. Vedľajšie postavy hovoria a konajú iracionálne (autorkin zámer), sledovať ich myšlienkové pochody bolo pre mňa náročné, a keď som sa konečne zahryzla do príbehu "súčasníkov", zrazu sa zápletka premiestnila do rozprávky a musela som si zvykať na novú dvojicu. Nedalo sa vyslovene "priľnúť" k jednému páru, Merryn v podstate nezohráva až takú dôležitú úlohu, chvíľami som mala dojem, že hlavnou hrdinkou je čarodejnica Brecia. Povedala by som, že láska a jej postupné rozvíjanie tu nie je podstatné, išlo o to, prelomiť kliatbu, čiže sa tu viac čaruje, ako preberá nežný cit, či typické súboje medzi pohlaviami. Najosviežujúcejšie časti boli pre mňa scény s Philippou a Dienwaldom, zachovávajú si pôvodný humor. Takže: Kletba zelených očí asi nie je úplne "moja šálka kávy". Ale číta sa ľahko, a hrdina sa pre tentokrát voči hrdinke nedopúšťa žiadneho násilia

Kristína

Ukážka z knihy:

Kapitola 5.

Penwythská hodovní síň měla tvar velkého obdélníku s vysokým trámovým stropem, zčernalým po letech kouřících ohňů v ohromném krbu, který se vyjímal uprostřed východní stěny. Bylo to zvláštní, ale Biskup měl pocit, jako by přišel domů. Domů?
Byla to pravda, cítil tu klid. Jako by velký sál patřil jemu. Vzduch byl nehybný a suchý, až mu vyprahlo v ústech a hrdle. Lord Vellan měl pravdu. Sucho bylo pro Penwyth zničující.
„Máme štěstí," řekl mu lord Vellan, když se usadil do velkolepého křesla s vyřezávanými područkami ve tvaru lvích hlav s otevřeným chřtánem, „máme totiž velice hlubokou studnu. Proto je dost vody pro naše lidi i zvířata. Ovšem půda… jestli brzy nezačne pršet, přijdeme o úrodu a já se obávám o naše životy."
,Jak dlouho už je tu takové sucho?"
„Vlastně se pořád vrací od chvíle, kdy přišel ten první muž, co si chtěl vzít Merryn. Snad to bylo předtím, ale to si nejsem jistý."
„Možná, že až nás zbavíš kletby, pane, začne znovu pršet," ozvala se lady Merryn. „Tak by z toho vzešlo alespoň něco dobrého."
To nebude to jediné, pomyslel si a usoudil, že křeslo lorda Vellana mu bude náramně slušet.
„Pojď, můžeš se posadit se svými muži ke stolu. Přineste si ho blíž, ať na vás nemusím křičet."
Biskup pomohl svým mužům přitáhnout stůl blíž k lordu Vellanovi. Zůstal stát a pokynul jim, aby se posadili na dlouhé dřevěné lavice.
Najednou ho něco napadlo. „Mám pro tebe dobré zprávy, můj pane," usmál se.
„Jaké to jsou?" zeptala se Merryn. „Odjedete odsud, až přežijete pití našeho vína?"
„Ne, jsou to mnohem lepší zprávy než můj odjezd."
„Nedovedu si nic lepšího představit," opáčila.
Biskup se nepřestával usmívat. „V tom případě tě nechám napnutou, paní, jen ať ten tvůj malý rozoumek může trochu pracovat."
Viděl, že ji nenapadá žádná pádná odpověď. Dokázal jí z tváře vyčíst téměř všechno. Usoudil, že je mizerná lhářka. Ten její obličej byl vůbec velice zajímavý, ne docela krásný, ale s jemnou stavbou, živý, výrazný, rty plné. Oči měla přímo neuvěřitelné, přesně jak stálo v kletbě – zelené jak touha. Cítil záchvěv chtíče, když se jí zadíval do očí. Což nebylo k zahození vzhledem k tomu, že si ji brzy vezme, ale přesto ho to překvapilo. Najednou mu úd ztvrdl jako kamenné stěny sálu.
Uvědomil si, že by rád viděl ty její rusé vlasy rozčesané z tuhých copů, volně splývající na ramena. Rusé jak oheň? Však to zjistí. Tedy pokud nezemře, samozřejmě, vypadá budoucnost nadějně.
„Haha!" odsekla Merryn, ačkoli věděla, že to za nic nestojí. „Tak dobrá, sire Biskupe, poslouchám. Co je lepší než další mrtvý manžel?"
Biskup jen zavrtěl hlavou. „Možná, až se naučíš trochu chování, až se dokážeš přimět a oslovovat mě sladkým, povolným hlasem, pak ti odpovím."
„Všichni tady zestárneme, pokud budeme čekat na chvíli, až má vnučka prokáže jakoukoli povolnost," poznamenal lord Vellan.
„Ty už starý jsi, dědečku."
,Jsem víc než starý, Merryn. Nyní tě oslovím já, sire Biskupe, jaké jsou ty dobré zprávy?" Biskup hleděl na Merryn.
„Dobrá, co to tedy je za směšné zprávy?" ušklíbla se. „Bude pršet."
Lord Vellan zavrtěl hlavou. „Pršet? Dokážeš to předpovědět? Takovou věc nikdo předpovědět neumí." „Však uvidíte," slíbil Biskup.
Merryn pronesla tiše něco, čemu nerozuměl, pak nahlas: „Posaď se, sire Biskupe." Jakmile si sedl, vstala, aby mu nalila do nádherného poháru víno. „Takže ty tvrdíš, že dovedeš předpovědět déšť? Jsi skutečně čaroděj? Nebyl to jen prostoduchý žert?"
„Říkal jsem, že se to o mně povídá." Naštěstí se Biskup učil od svých starších bratrů, nejdovednějších lhářů v celé Anglii. „Co se týče deště, cítím ho ve vzduchu, vždycky jsem to tak měl, už jako dítě." Klepl se přes nos. „A dodnes mám na něj nos. Pršet bude pravděpodobně zítra, nebo nejdéle pozítří."
Merryn se ušklíbla.
„Jak to víš, sire Biskupe?" zeptal se lord Vellan. „Odkud máš ten dar?"
„Snad po babičce. Když jsem byl malý, slyšel jsem, jak matka říká, že má babička dovede nepochopitelné věci." Pokrčil rameny. Ve tváři lorda Vellana viděl naději, v očích Merryn skeptickou nedůvěru.
Zvedl směle pohár. Hleděl na lorda Vellana, když mu dívka nalévala víno z karafy. Přesto se bál ochutnat, nenáviděl se, že má strach, ale prostě to tak bylo a ta zatracená čarodějnice mu viděla ten strach ve tváři.
Zasmála se, vzala mu pohár z ruky a notně si přihnula. Otřela si ústa rukou a postavila pohár před něj. „Protože sis nevynutil přístup sem, ani jsi mě nenutil ke sňatku, podle mě jsi před kletbou v bezpečí." Odmlčela se, pak se zamračila. „Přinejmenším pro tuto chvíli. Ale kdo ví, jak to s kletbami chodí?" A pak se ta čarodějnice zasmála.
Lord Vellan pozvedl pohár. „Jestli bude pršet, budeme tvými dlužníky, sire Biskupe. Celý Penwyth." Rychle se ohlédl na svou vnučku. Hrozil jí pohledem?
Biskupovi vyhovovalo pomyšlení, že by mu jeho budoucí lid byl vděčný „Požehnaný Bůh a jeho andělé," zvolal a přitom žasl, kde se v něm to prohlášení vzalo. Napil se vína. Čekal něco odporného, ale víno bylo vynikající. Dokonce olízl kapku, která stékala přes okraj poháru. Kdyby bylo otrávené, rozhodně by to nepoznal. Každopádně teď už bylo pozdě pro ně oba, neboť jeho ochutnavačem se stala jeho budoucí nevěsta. Dopil zbytek vína a přitom jí hleděl do tváře. Neměl na vybranou, protože ona upírala oči na něj – plné výsměchu a dráždící.
Nechal si nalít další víno, pak zvedl pohár ke svým mužům a pronesl přípitek. „Napijte se, mí páni, je to vynikající víno."
„Kdepak, oni nemají víno, sire Biskupe. Mají pivo vyrobené v našem vlastním pivovaru." Otočila se k jeho mužům, kteří vypadali velmi nesví na krajíčku dřevěné lavice, připravení vyskočit – všichni až na Dumase, ten se tvářil, že ji začne každou chvíli škrtit. Oslovila právě jeho. „Tohle pivo je nejlepší v celém Cornwallu. Je to recept mé matky."
Dumas si odkašlal. „Má paní, kdybys byla tak laskavá, dal bych přednost vodě z vaší hradní studny."
Zasmála se. Ta čarodějnice se skutečně vysmívala jeho statečným silným mužům, když je předtím vyděsila k smrti. Neuvěřitelné.
„Jak se jmenuješ, pane?"
,Jsem Dumas, má paní."
„Znáš tady toho muže církve dlouho?"
„Ano, má paní, od chvíle, kdy byl ještě nezralým sedmnáctiletým mladíčkem."
Merryn se podívala na Biskupa. „Jak vidím, z toho už vyrostl." Vzhledem k tomu, že nebyla slepá, neviděla na něm vůbec nic nezralého. Byl dobře rostlý svalnatý, černé vlasy husté, oči měl tmavě modré a pohledné rysy, ostře řezané lícní kosti. Vypadal skutečně úžasně a pravděpodobně si to uvědomoval. Jistě na něm něco ošklivého bude, ale nemohla na nic přijít. Bude si ho muset lépe prohlédnout.
Přinutila se odvrátit se od něj. Upíjela víno a čekala, až dědeček přečte listinu od krále.
Lord Vellan si ukrojil kus sýra z velkého kola na dřevěném talíři, pak vrátil nůž do pochvy u pasu. Zamračeně přežvykoval. Nakonec si odkašlal a řekl: „Sire Biskupe, dej mi tu hostinu."
Biskup vytáhl z tuniky svinutý pergamen a podal jej starci. Prsty měl lord Vellan žilnaté a sukovité, zato vlasy měl husté a zdravé, byť šedé jako ranní mlha. Biskup nemohl spustit oči z jeho opasku, za nímž měl zastrčený konec dlouhého vousu. Jak je starý?
„Tehdy jsem byl ještě chlapec, ale poznal jsem tvého syna, sira Thomase de Gay. Byl to dobrý člověk a velmi mě mrzelo, když jsem se dozvěděl, že před čtyřmi lety zemřel při královském turnaji ve Windsoru."
Merryn utichla. Neřekla jediné slovo, vyčkávala. Poznal jejího otce? Ucítila ostrou bolest. To ona už si ani nedokázala vybavit, jak přesně otec vypadal.
„Můj syn měl zůstat doma," řekl na to lord Vellan. „Ale muži si libují v násilí, vyhledávají je, aby se osvědčili a předvedli, ačkoli to on vůbec nemusel. Měl zůstat doma, ale nezůstal." Podal pergamen Merryn.
Biskup užasle zíral. „Proč jí to dáváš, pane? Je to dívka. Nemá ponětí, co znamenají ty značky na pergamenu. Není."
Zmlkl, když mu do tváře chrstlo víno. Nemohl tomu uvěřit. Je host, návštěva, čaroděj, a paní pevnosti mu šplíchla víno do obličeje.
Měla strach a styděla se, četl jí to ve tváři. „Jednala jsem bez uvážení. Přijímám to jako pochybení. Pokud jsi skutečně čaroděj, usmrtíš mě kouzlem, sire Biskupe?" zeptala se.
Pomalu si otřel obličej do rukávu. Díval se na ni, jako by byla úplná nicka. Napřímila se. „Čtu lépe než ty," tvrdila, ale ve skutečnosti to nebyla pravda. Ještě stále si musela přeříkávat nahlas, ale to neměla v úmyslu prozrazovat. Zvedla hlavu a sladce se usmála. Pomyslel si, že je to hezký úsměv, i když falešný. „Odpusť mi, že jsem na tebe chrstla víno, sire Biskupe. Bylo to nezdvořilé a já se za to co nejupřímněji a nejpokorněji omlouvám. Děkuji ti, žes mě neztrestal kouzlem."