Kouzlo noci svatojánské

Coulter Catherine

Midsummer Magic (1987) – Kouzlo noci svatojánské (Baronet, 2008)

     První část "kouzelné" trilogie, jedné z nejpopulárnějších mistryní historické romantické literatury, se odehrává na počátku 19. století.
      Skotská krasavice Frances Kilbrackenová je nucena provdat se za nechvalně známého hraběte z Rothermere. Dokáže se po nějakou dobu svatbě vyhýbat a skrývat se, ale nakonec ji hrabě získá a, uspokojen, zase opouští. Osud si s ním ale zahraje a role obou hrdinů se vymění.

Kristína

Magic Trilogy
1. Midsummer Magic (1987) – Kouzlo noci svatojánské (Baronet, 2008)
2. Calypso Magic (1988) – Kouzlo Kalypsa (Baronet, 2008)
3. Moonspun Magic (1988) – Kouzlo měsíční noci (Baronet, 2008)

Ukážka z knihy:

     Hawk hraběte mlčky následoval přes obrovskou halu k dalším dvoukřídlým dveřím. Pán Kilbrackenu je prudce otevřel a oznámil: „Hrabě z Rothermeru.“
     Hawk na sobě ucítil tři páry ženských očí. Jedna z žen vstala a s úsměvem mu vyšla vstříc. „Dobrý den, pane, jsem lady Ruthvenová. Vítejte na Kilbrackenu a ve Skotsku.“ Anglická manželka, pomyslel si Hawk a zadoufal, že všechny dcery hovoří anglicky stejně zřetelně a bez pří zvuku jako ona.
     Políbil jí ruku a zamumlal nějakou zdvořilostní frázi. Byla mnohem mladší než Ruthven, je jí asi pětatřicet, odhadoval, a byla velice hezká. Měla hnědé vlasy, velké hnědé oči, a jak si s obdivem všiml, velice působivé poprsí.
     Když ho představila Clare, Hawk si pomyslel: půvabná dívka. Pokud šlo o Clare, té se na okamžik zmocnila panika. Hrabě z Rothermeru byl statný muž a měl, jak si všimly její oči umělkyně, neústupnou čelist. Určitě s ním není lehké vyjít. Ale je pohledný.
„Pane,“ řekla Clare a podala mu štíhlou ruku, lehce scvrklou po kvantech okurkového extraktu. Hawk jí ruku zdvořile políbil.
     Viola, malá koketa, které se vlasy leskly stejně oslnivě jako zelené oči, se při představování zachichotala. „Pane,“ pronesla melodickým hlasem, „já – my – netrpělivě jsme očekávaly váš příjezd. Už se totiž nemůžu dočkat, až nám budete vyprávět o londýnské smetánce.“ Tak, pomyslela si Viola, když si všimla, že ho to trochu zaskočilo, ukázala jsem mu, že nejsem provinční nula. Uvědomí si, že se do jeho života ideálně hodím.
     „Povím vám všechno, co vím,“ slíbil Hawk a proti své vůli se na tu okouzlující žábu usmál.
     „A tohle je Frances,“ pokračovala Sophia a otočila se, aby ho seznámila s prostřední nevlastní dcerou, která právě vklouzla do místnosti. Vzápětí vytřeštila oči a málem omdlela. Zaslechla, že si její manžel pobaveně odfrkl, a sama měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.
     Když se hrabě z Rothermeru obrátil, aby se představil třetí dceři, zachoval kamenný výraz. A jakmile uchopil její opálenou, drsnou, pevnou ruku, jak v duchu dodal, pomyslel si, že alespoň dvě ze tří dcer stojí za to, aby se na ně podíval ještě jednou. Panebože, tuhle by měli zamknout v komoře.
     „Těší mě,“ utrousil stroze.
     Frances pouze mlčky přikývla. Ani nezvedla hlavu, aby se na něj podívala.
     Kde se tady vzalo tohle strašidlo? dumal Hawk. Vlasy měla sčesané do přísného drdolu, její oči za tlustými skly ohavných brýlí připomínaly rozinky a na sobě měla příšerné šaty – neforemné, z odporné hnědofialové látky. Téměř slyšel Grunyona, jak filozoficky konstatuje: „No, pane, kdyby byly hezké všechny tři, byla by to paráda. Ale buďte rád, že si můžete vybrat alespoň ze dvou.“
     Sotva pustil její ruku, Frances zamířila ke křeslu, které brzy ráno pečlivě naaranžovala do rohu místnosti. Posadila se, vytáhla vyšívání, ale přistihla se, že po hraběti z Rothermeru neustále pokukuje. Právě hovořil s jejím otcem a Viola s Clare se na něj dívaly, jako by to byl řecký bůh, který právě sestoupil na zem. Uslyšela zašustění sukní a všimla si, že nad ní stojí Sophia.
     „Tohle není moc vtipné, Frances.“
     Frances mlčela.
     „Vypadáš jako…“ Sophia nenacházela slov. „Co to má znamenat, Frances?“
     „Co, Sophie?“ zeptala se nechápavě a vzdorovitě vystrčila bradu. „Adelaide nám vždycky říkala, že Pán nás miluje za to, jací jsme, ne za to, jak vypadáme.“
     Sophia si opovržlivě odfrkla. „Nemluvíme o teologii, Frances. Otec tě za to spráská bičem, mladá dámo, spolehni se!“
     Po těch slovech odpochodovala, aby se ujala hostitelských povinností. Viděla, že Viola s Clare na sestru ohromeně zírají, a zaslechla, že se Viola směje. Vrhla na ně výhrůžný pohled a dívky okamžitě ztichly. Na okamžik zavřela oči a přemýšlela, kde Frances, proboha, objevila ty příšerné brýle, které měla na nose. A ten účes! Vlasy si stáhla dozadu tak pevně, že ji to muselo bolet, a upravila si je do toho nejohavnějšího drdolu, jaký kdy Sophia viděla. Napadlo ji, že ten starý krajkový čepec musela vyhrabat v některé z matčiných truhel – stejně jako ty hnědofialové mušelínové šaty, které byly v módě přinejmenším před dvaceti lety. Všimla si, že Alex po dceři neustále pokukuje, nejdřív tázavě, potom vážně, nakonec vztekle.
     Čaj přinesl Tottle, relikvie, jak si Hawk pomyslel, která patří do minulého století. Vzpomněl si na Shippa, vznešeného majordoma svého otce, a znechuceně se otřásl. Nemůžu tomu uvěřit! Panebože, jsem obklopený houfem žen, z nichž jedna se stane mojí ženou!
     Nedokázal se přimět, aby si některou z nich prohlédl důkladněji – až na Violu. Nemohl z ní spustit oči. Byla mladá, stejně půvabná jako kterákoli mladá dáma v Londýně a dívala se na něj s obdivem a něčím, co se podobalo nábožnému úžasu. Kolem něj plynula škrobená, formální konverzace a on odpovídal se zdvořilostí, kterou mu v dětství vštípili, ale bez šarmu, kterým byl proslulý. Nějak ho v sobě nedokázal najít – zvíře na porážce, které se usmívá na řezníka?
     Když popíjel čaj, připadalo mu, že je v Anglii. Všechny ženy totiž mluvily bez skotského akcentu. Hrabě z Ruthvenu hovořil zvláštní směskou a prokládal spisovné anglické výrazy skotskými idiomy.
     „Promiňte, co jste říkala?“ zeptal se Hawk, protože si zničehonic uvědomil, že na něj mluví hraběnka z Ruthvenu.
     „Říkejte mi, prosím, Sophie, pane. Právě jsem vám povídala, že naše Clare se věnuje malování.“
     Aspoň nějaká informace, přemítal Hawk a pohlédl na lady Clare. Nakláněla se k němu a díky zaujatému vyřazují tvář ještě zkrásněla.
     „Co malujete?“ zeptal se.
     „Většinou lidi, pane,“ odpověděla Clare.
     „Aha,“ hlesl Hawk.
     Frances se na něj otočila, ale kvůli těm příšerným brýlím ho viděla rozmazaně. Nechala si je sklouznout na špičku nosu a zamžourala. V tu chvíli se na ni hrabě podíval a Frances si všimla, že sebou znechuceně škubl.
     Skvělé, blesklo jí hlavou a zamžourala ještě víc. V duchu se usmála. Hawk si pomyslel: Chudinka ošklivá, obklopená celý život takovou krásou. Musel totiž připustit, že Clare a Viola jsou velice pohledné. Bylo mu Frances líto.
     „Vyprávějte nám o jeho lordstvu,“ vyzval ho Alexander. „Daří se mu dobře?“
     „Bohužel, pane,“ odpověděl Hawk a v očích se mu mihla bolest. „Je vážně nemocný.“
     „Zatraceně,“ zaklel Ruthven a prohrábl si hustou kštici. Dlouze studoval Hawkův obličej a nakonec mlčky přikývl, protože mu došlo, proč ten mladý muž přijel. Markýz z Chandosu chtěl před smrtí splatit svůj dluh. Zamračil se. Něco tu nehrálo. Vstal a řekl Sophii: „Ukážu hraběti jeho pokoj. A slíbil jsem Alexovi, že ho s ním seznámím.“
     Hawk svižně vstal, poděkoval hostitelce, s každou sestrou se rozloučil kývnutím a s úlevou opustil salon.