Patricia Briggs
Krevní pouto
Fantom print 2010
V dnešní době vládne světu věda, která zakazuje upalování, topení nebo veřejné lynčování čarodějnic. A průměrný zákona dbalý občan se naopak nemusí bát příšer ve tmě. Někdy lituji, že nejsem průměrný občan… Mercy Thompsonová má přátele na hlubokých místech – a v temnotě. A teď jednomu z nich dluží laskavost a souhlasí, že pomůže příteli Stefanovi předat vzkaz jednomu z upírů. Ale tento upír není obyčejný – a stejně tak démon, který v něm přebývá…
Druhá časť série:
Ukážky z knihy:
Couvla jsem ke stěně garáže, pak jsem se vší silou rozběhla k pytli. Výkop z výskoku a otočky sloužil podle senseie pouze jednomu účelu, a to zastrašení protivníka. Jasně, kdyby kopnutí zasáhlo cíl, bylo by zničující, ale nikdo, kdo se poctivě věnuje bojovému umění, by zásah nepřipustil, protože okázalé výkopy jsou příliš pomalé. Obvykle.
Odrazila jsem se vší silou a otočila se tak rychle, až se mi zamotala hlava. Patou jsem zasáhla pytel těsně pod horním okrajem, přesně jak jsem chtěla. Kdyby pytel byl člověk, zlámala bych mu vaz. A možná bych dokonce přistála na nohách.
Řetěz, na kterém pytel visel, ale zabránil tomu, aby uhnul dozadu, jako by to udělal člověk, a já nepočítala s tím, jakou sílu vyvinu. Přistála jsem bolestivě na zadku.
Rychle jsem se rozplácla na zemi, ale Adam pytel zachytil, než se mohl zhoupnout a uhodit mě. Tiše hvízdl, když se z malé trhliny ve švu začal sypat písek. „Pěkný kopanec.“
„Adame,“ řekla jsem s pohledem upřeným na strop. „Schoval si ji jako zákusek.“
„Co? Kdo si schoval koho?“
„Pokojskou. Littleton si ji schoval jako dítě kus čokolády. Zavřel ji do koupelny, z dohledu, protože ji nechtěl zabít příliš rychle. Čekal na Stefana.“ Mohl k tomu mít i jiný důvod – třeba už se nasytil krve lidí, které zabil před ní – ale něco v jeho tváři, když ji vyvlekl ven, říkalo „konečně“.
„Čekal přímo na Stefana? Nebo prostě na nějakého Marsiliina posla?“ zeptal se Adam, protože mu důležitá část došla dřív než mi.
Vzpomněla jsem si, kolik toho Littleton o Stefanovi věděl, přestože se s ním Stefan nikdy předtím nesetkal. Ale nešlo jen o to, co řekl. Vypadal tak spokojeně, jako by vše probíhalo podle plánu.
„Na Stefana,“ řekla jsem a pokračovala očividnou otázkou: „Kdo mu asi řekl, že Stefan přijde?“
„Zavolám Warrenovi a povím mu o tvém podezření, že Littletona před Stefanem někdo varoval,“ řekl Adam. „Stefan bude možná vědět, jak to mohl zjistit, a jestli to znamená, že má v táboře zrádce.“
Zůstala jsem ležet, zatímco Adam sundal ze stěny telefon a začal vytáčet číslo.
Dlouhé roky jsme byli protivníky, dva dravci sdílející jedno území a do jisté míry i nevítanou vzájemnou přitažlivost. Za ta léta, během nichž jsem se navenek přizpůsobovala jeho požadavkům, i když ve skutečnosti jsem jednala podle svého přesvědčení, jsem si získala jeho úctu. V minulosti mě vlkodlaci milovali i nenáviděli, ale ještě nikdy mě žádný z nich nerespektoval. Dokonce ani Samuel.
Adam si mě vážil natolik, že se řídil mým tušením. A to pro mě hodně znamenalo.
Zavřela jsem oči, naslouchala jeho hlasu a dovolila, aby zahnal moji frustraci. Adam má pravdu. Skutečně jsem neměla na to, abych šla po upírovi, po jakémkoli upírovi, a už vůbec ne po upírovi posedlém démonem. Prostě se budu muset spokojit s tím, že ho zlikviduje Warren nebo Stefan. Ale pokud Littletona zabije Ben… Nevím, jestli bych se spokojila s tímhle. Nenáviděla jsem představu, že bych Benovi něco dlužila.
Adam zavěsil. Slyšela jsem, jak tiše kráčí ke mně, pak žíněnka zasyčela, jak se vedle mě posadil. Po chvíli rozvázal horní část mého kimona a stáhl ho ze mě, takže jsem zůstala jen v tričku a bílých kalhotách. Nechala jsem ho.
„Pasivita ti nesluší,“ řekl.
Zavrčela jsem na něj, ale neotevřela jsem oči. „Sklapni. Utápím se ve své mizérii. Měl bys mi projevit trochu úcty.“
Zasmál se a překulil mě, takže jsem ležela s obličejem přitisknutým k propocené žíněnce. Teplýma, silnýma rukama mi začal masírovat ztuhlé svaly dole na zádech. Když mi zaryl prsty do ramen, úplně jsem se uvolnila.
Jeho dotyk byl zpočátku neosobní, vyhledával svalstvo ztuhlé bezesnými nocemi a dny strávenými fyzicky náročnou prací. Potom ale jeho ruce zněžněly a z masáže se stalo lehké hlazení.
„Jsi cítit spáleným olejem a WD-40,“ řekl a já v jeho hlase slyšela úsměv.
„Tak si zacpi nos,“ odsekla jsem. Pozlobilo mě, že má slova vyzněla spíše sladce než kysele.
Jsem tak povolná. Stačila jedna masáž a byla jsem jeho. A právě kvůli téhle náklonnosti jsem se mu vyhýbala. Jak jsem tam teď ležela na břiše a cítila na zádech jeho ruce, nepřipadalo mi to jako dost dobrý důvod.
On nepáchl po oleji. Voněl lesem, vlkem a divokou, exotickou vůní, která patřila jen jemu. Jeho ruce vklouzly pod mé tričko. Položil mi je na dolní část zad, pak se lehce dotkl mé podprsenky. Mohla jsem mu říct, že sportovní podprsenky nemají zapínání, ale to bych se musela aktivně podílet na vlastním svádění. Chtěla jsem, aby byl agresorem – a malá část mě, ta velmi malá část, která se nerozplývala pod jeho dotykem, přemýšlela proč.
Líně jsem se rozhodla, že nechci nechat všechno na něm. Byla jsem víc než ochotná převzít odpovědnost za své činy – a to, že jsem mu dovolila, aby mi teplýma, mozolnatýma rukama prohrábl vlasy, rozhodně bylo činem z mé strany. Dospěla jsem k názoru, že se mi líbí, když se dotýká mých vlasů. Milovala jsem Adamovy ruce.
Kousl mě zezadu do krku a já zasténala.
Znenadání se otevřely dveře mezi garáží a domem. „Ahoj, tati. Ahoj, Mercy.“
Ani ledová sprcha by nezapůsobila účinněji.
Patricia Briggs: Krevní pouto
Mercedes Thompsonová 2
ukázka 2.
Kouzelník.
Myslela jsem, že jde jen o historky. Chci říct, kdo by byl tak hloupý, aby nabídl své tělo démonovi? A proč by démon, který může posednout jakoukoli zkorumpovanou duši (a ten, kdo nabídne své tělo démonovi, musí mít temnou duši, ne?), uzavíral s někým dohodu? Nevěřila jsem v kouzelníky, a už vůbec ne v upírské.
Někdo, koho vychovali vlkodlaci, by asi neměl být tak předpojatý, ale všechno má své meze.
„Nelíbíš se mi,“ prohlásil Littleton chladně. Začala se okolo něj sbírat magie a mně se naježily chlupy na šíji. „Vůbec se mi nelíbíš.“
Natáhl se a dotkl se Stefanova čela. Očekávala jsem, že Stefan srazí jeho ruku stranou, ale nijak se nebránil, jen s tupou ránou padl na kolena.
„Myslel jsem, že budeš zajímavější,“ řekl Cory a jeho výslovnost i tón se úplně změnily. „Není s tebou žádná zábava. Budu to muset změnit.“
Nechal Stefana klečet v pokoji a zmizel v koupelně.
Zakňučela jsem, postavila se na zadní a olízla Stefanovi obličej, ale ani se na mě nepodíval. Měl rozostřený pohled a nedýchal. Upíři samozřejmě dýchat nepotřebují, ale Stefan to většinou dělal.
Kouzelník ho nějak zaklel.
Zatahala jsem za vodítko, ale Stefan ho pevně držel. Upíři jsou silní a já s ním nepohnula, ani když jsem se do postroje zapřela celými svými patnácti kily. Kdybych měla půl hodiny, dokázala bych kůži překousat, ale nechtěla jsem, aby mě tu kouzelník po návratu načapal.
Udýchaně jsem se zadívala na otevřené dveře koupelny. Jaký netvor se schovával uvnitř? Pokud tohle přežiji, už nikdy si nenechám nasadit vodítko. Vlkodlaci mají obrovskou sílu, zčásti zatahovatelné drápy a skoro tři centimetry dlouhé tesáky. Samuela by ten pitomý postroj a vodítko nezastavily. Stačilo by jedno kousnutí a byl by ten tam. Já se mohla spolehnout jen na rychlost a tu vodítko účinně limitovalo.
Očekávala jsem něco strašlivého, něco, co Stefana zabije. Ale to, co Cory Littleton přivlekl do pokoje, mě šokovalo a vyděsilo úplně jiným způsobem.
Žena měla na sobě livrej pokojské ve stylu padesátých let, do které hotely rády oblékaly své zaměstnance. Ta její byla mátově zelená s naškrobenou modrou zástěrou. Barvy ladily se závěsy a koberci v chodbě, ale zakrvácený provaz, kterým měla spoutané ruce, rozhodně ne.
Až na krvácející zápěstí se zdála nezraněná, při zvucích, které vyrážela, mě ale napadlo, jestli tomu tak skutečně je. Hruď se jí nadouvala, jak se snažila křičet, ale i bez dveří mezi námi nedělala velký hluk, spíše jen chroptěla.
Znovu jsem trhla za vodítko, a když se Stefan pořád nepohnul, kousla jsem ho tak silně, až mu z rány vytryskla krev. Ani sebou netrhl.
Nedokázala jsem snést ženinu hrůzu. Chraplavě lapala po dechu, vzpírala se Littletonovu sevření a soustředila se jen na něj, takže si Stefana ani mě vůbec nevšimla.
Opět jsem se dostala na konec vodítka. Trhla jsem, a když to nepomohlo, s vrčením jsem se otočila, chňapla po něm a pokusila se kůži přehryzat. Můj obojek je vybavený bezpečnostním uzávěrem, který mohu snadno rozepnout, Stefanův postroj měl ale staromódní kovové spony.
Kouzelník povalil oběť na podlahu těsně mimo můj dosah – i když netuším, co bych pro ni mohla udělat, kdybych na ni dosáhla. Ani si mě nevšimla, protože se soustředila jen na to, aby se nedívala na Littletona. Můj zápas s vodítkem ale upoutal kouzelníkovu pozornost, proto si dřepl blíž ke mně.
„Co bys udělala, kdybych tě pustil?“ zeptal se mě. „Bojíš se? Utekla bys? Napadla bys mě, anebo tě pach krve vzrušuje stejně jako upíra?“ Vzhlédl ke Stefanovi. „Vidím tvé špičáky. Pronikavá vůně krve a hrůzy tě vábí, že? Drží nás pevně na vodítku jako ty svého kojota.“ Poslední slovo pronesl se španělskou výslovností místo anglické. „Požadují, abychom si jen srkli, ale naše srdce chtějí víc. Samotná krev nás nezasytí, že ne? Potřebujeme zabíjet. Jsi dost starý na to, aby sis pamatoval, jaké to bylo dřív, že ano, Stefane? Když se upíři krmili, jak chtěli, a vyžívali se v hrůze a smrtelné křeči obětí. Když se mohli doopravdy nasytit.“
Stefan vydal zvuk a já zariskovala a pohlédla na něj. Jeho oči se změnily. Nevím, proč to byla první věc, které jsem si všimla. Stefanovy oči mají obvykle barvu vlašského ořechu, ale teď zářily jako krvavě rudé rubíny. Ohrnul rty a odhalil špičáky kratší a jemnější než vlkodlačí. Na ruce, kterou pevně svíral vodítko, se mu protáhly prsty a narostly mu na nich zahnuté drápy. Musela jsem se odvrátit, protože jsem se ho bála skoro stejně jako kouzelníka.
„Ano, Stefane,“ řekl Littleton a rozchechtal se jako padouch ve starém černobílém filmu. „Vidím, že si pamatuješ, jak chutná smrt. Benjamin Franklin kdysi řekl, že kdo se vzdá svobody kvůli bezpečí, ten si nezaslouží ani jedno.“ Naklonil se blíž. „Cítíš se v bezpečí, Stefane? Nebo ti chybí, co jsi míval, co nám všem ukradli?“
Littleton se otočil k oběti. Když se jí dotkl, vydala tichý zvuk. Hlas měla tak ochraptělý, že by ho za zdmi pokoje nikdo neslyšel. Vzpírala jsem se, až se mi postroj zařízl do kůže, ale marně. Drápy jsem rozdírala koberec, Stefan byl však příliš těžký na to, abych s ním pohnula.
Littleton si dal s jejím zabíjením na čas. Přestala se vzpouzet dlouho přede mnou. Jediné zvuky, které se nakonec místností rozléhaly, vydávali sami upíři. Jeden se přímo přede mnou chlemtavě krmil, druhý bezmocně, dychtivě sténal, i když se jinak nepohnul.
Žena se křečovitě zazmítala a její oči se na okamžik zadívaly do mých, než je zkalila smrt. Když znehybněla, ucítila jsem nával magie a žluklá hořkost, démonův puch, ustoupila, až po ní v pokoji skoro nic nezůstalo.
Vrátil se mi čich a já skoro zalitovala. Zápach smrti není o nic lepší než démonův.
Lapala jsem po dechu, třásla se a kašlala, protože jsem se málem uškrtila. Lehla jsem si na podlahu. Teď už jsem jí nemohla pomoct, možná jsem nemohla nikdy.
Littleton se dál krmil. Střelila jsem pohledem po Stefanovi. Přestal vydávat znepokojivé zvuky a opět ztuhl. Přestože jsem věděla, že sledoval strašlivou scénu s chtíčem místo hrůzy, byl mi milejší než Littleton, proto jsem k němu zacouvala a bokem se mu opřela o stehno.
Krčila jsem se vedle něj, když Littleton, jehož bílou košili zmáčela krev mrtvé ženy, vzhlédl od oběti a prostudoval Stefanovu tvář. Nervózně se chichotal. Tolik jsem se ho bála, tolik jsem se děsila stvoření, jež ho posedlo, že jsem se sotva odvažovala dýchat.
„Ach, chtěl jsi to,“ zabroukal, natáhl ruku a otřel ji Stefanovi o rty. Stefan si je po chvíli olízl.
„Dovol, ať se s tebou podělím,“ řekl upír tiše. Naklonil se ke Stefanovi a vášnivě ho políbil. Zavřel oči a já si uvědomila, že se konečně ocitl na dosah.
Zuřivost a strach od sebe někdy dělí jen vlásek. Vrhla jsem se na Littletona a zahryzla se mu do krku. Napřed jsem okusila lidskou krev na jeho kůži, pak něco jiného, hořkého a strašlivého, co prolétlo mým tělem jako blesk. Snažila jsem se sevřít čelisti, ale vyklouzl mi a já horními tesáky zavadila o páteř tak tvrdě, až se od ní mé zuby odrazily.
Nejsem ani vlkodlak, ani buldok, abych rozdrtila kost, pevně jsem se ale zakousla. Upír mě chytil za ramena, vzepřel se, vyškubl vodítko Stefanovi z ruky a vyrval si přitom z krku kus masa.
Košili mu zbrotila čerstvá krev, tentokrát jeho vlastní, ale rána se začala ihned hojit. Upíři se uzdravují ještě rychleji než vlkodlaci. V zoufalství jsem si uvědomila, že jsem ho nijak vážně nezranila. Pustil mě na zem, ucouvl a rukama si zakryl ránu, kterou jsem mu způsobila. Cítila jsem příval magie, a když spustil ruce, zranění na krku bylo pryč.
Zavrčel na mě, vycenil zuby a já zareagovala stejně. Nevzpomínám si, že bych ho viděla pohnout se, prostě jsem na bocích najednou ucítila jeho ruce. Zvedl mě a odhodil stranou. Nic víc už jsem nevnímala.