Pán vášně

Kapitola 1

Začátek léta 1277. Východní Anglie. Hrad Oxborough. Dum Fawka z Trentu, hraběte z Oxboroughu.

Otec ji neměl rád, ale tohle by jí nikdy neudělal, nikdy.

I když se zas a znova sama sobě zapřísahala, že to nemůže být pravda, nedokázala přestat na toho muže zírat. Vzduch jako by se kolem něho hemžil v neviditelných záhybech, jak tam stál, naprosto nehybný a mlčenlivý. Ale ještě ne, teprve až posoudí všechny přítomné v hlavní síni hradu Oxborough. Teprve pak bude jednat.

Tvář měl snědou, výraz klidný a bezstarostný. Ostré slunce pronikalo do otevřených dveří síně a rámovalo ho, jak tam nehybně stál. Upřeně na něho hleděla ze stínu točitého kamenného schodiště. Nechtěla se na něj dívat, nechtěla se smířit s tím, že je tady v Oxboroughu. Ale byl tu a zdálo se, že naprosto nemá v úmyslu odejít.

Oči měl modré jako moře pod zářivým ranním sluncem, a přece působily jaksi staře a byly plné poznání a zkušenosti, jaké neodpovídaly muži jeho věku a také odstupu, jako by část své bytosti nechal kdesi stranou. Dokázala vycítit jeho sílu z toho, jak stál, cítila v něm odhodlání, naprosté sebeovládání, úmyslnou aroganci. Připadal jí jako nejlepší kamarád ďábla.

Jeho pěkně ušitý šedý plášť se kolem něho pohyboval a vlnil, i když nefoukal žádný vítr. Černý bič, ovinutý kolem zápěstí, jako by v tom hustém, zatuchlém vzduchu ševelil. Ale ani se nepohnul. Byl nehybný a klidný, čekal, díval se.

Neměl krunýř, bič kolem zápěstí a obrovský meč, upevněný v pochvě na širokém koženém opasku, byly jeho jediné zbraně. Oblečen byl zcela v šedé, i holínky měl z měkké, jemné šedé kůže. Jeho tunika byla z cínově šedé, silné vlny, spodní tunika světleji šedá, těsně padnoucí. Zkřížené podvazky tvořily pruhy šedé kůže a poutaly mu nohavice těsně k tělu.

Ne, tohle otec nemohl myslet vážně. Tohle jistě nebyl ten muž, kterého povolal na Oxborough, aby se s ní oženil. Hastings se nebála. Byla zděšená. Vdát se za tohoto muže? Ten že by byl její manžel, její pán? Ne, tohle dozajista nemůže být ten muž. Buď je to vyslanec z Hádu, anebo posel ze záhadných stínů Avalonu.

Otec chce učinit tohoto muže svým nástupcem? Přenechat mu všechen svůj majetek a půdu? Obdařit ho svými tituly poté, co se nezmohl na víc potomků než na ni, jedinou ženskou, pramálo významnou v dlouhodobém plánu všeho? Až na tento sňatek. Až na její připoutání k muži, který ji děsil do morku kostí.

Tohle je ten muž, s kterým ji chce sezdat otcův dávný přítel Graelam de Moreton? Lord Graelam byl i jejím přítelem. Pamatovala se, jak kvičela, když ji vyhazoval do vzduchu, sotva sedmiletou. Graelam byl jako člen rodiny, a i on tedy chce, aby tohle nezemské stvoření bylo jejím manželem? Vskutku, byl to Graelam, nyní vkročil do hradní síně. Prve říkal, že tento muž je válečník, jemuž lze důvěřovat, držet jej v úctě a obavě, člověk, jemuž je čest dražší než vlastní duše. Hastings nevěděla, co to znamená. Samozřejmě že jeho názory správně neměla slyšet, ale poslouchala tehdy před dvěma měsíci potají, přikrčena ve stínu za otcovým křeslem. Teď už otec ve svém křesle nesedával. Už ani nevečeřel v síni, ve svém krásně vyřezávaném křesle, kde ho obsluhovalo páže a panoš, předhánějící se navzájem, aby mu předložili ten nejchutnější řízek hovězího masa. Teď usrkával v posteli řídkou polévku a modlil se, aby ji udržel v žaludku.

Mužův plášť jako by se opět pohnul a ona se bála, aby nevykřikla. Všichni oxboroughští lidé v síni se shlukli k sobě, zírali na toho muže a uvažovali, co bude, stane-li se jejich pánem. Je násilnické a kruté povahy? Pozvedne na ně ruku, zlíbí-li se mu? Chopí se hbitě toho svého biče jako její otec, když zjistil, že matka spala se sokolníkem? Hastings nenáviděla biče.

Mužův plášť se opět rozvlnil. Ozval se nepřirozený skřek. Nacpala si pěst do úst a skrčila se hlouběji do stínu.

Muž vsunul ruku v rukavici pod plášť a vytáhl zvíře s hustou kožešinou a s huňatým ocasem. Z davu všech oxboroughských, shromážděných v síni, se ozvalo tlumené syčení obav. Je to ďáblův příbuzný? Ne, ne, to ne, kočku ne.

Byla to kuna. Štíhlá, s hustou srstí, tmavohnědé barvy, až na sněhobílé skvrny pod bradou a na bříšku. Měla krásný plášť ze soboliny. Hastings by se vsadila, že tohle zvíře si nikdy nebude muset dělat starosti, že by někomu po smrti hřálo hřbet. To by ji ten muž nedržel s takovou jistotou. K čemu je tomuhle válečníkovi kuna?

Muž si zvedl zvíře až k obličeji, podíval se mu zpříma do očí, přikývl a pak je velmi jemně znovu vsunul pod svůj plášť do tuniky.

Usmála se, nedokázala se tomu ubránit. Tenhle člověk nemůže být tak docela děsivý, jestli si nosí na srdci ochočenou kunu.

Graelam de Moreton k muži přistoupil zezadu a plácl ho po zádech – jako by to byl jen člověk, nic víc než obyčejný člověk. Muž se otočil a usmál se. Ten úsměv ho proměnil. V té chvíli, kdy se usmál, vypadal lidsky a velmi opravdově, ale pak už se neusmíval a byl tím, čím byl předtím – cizincem, snědým cizincem s kunou za tunikou.

Ti dva byli mohutní, oba vyšší než doubek, který zasadila před třemi lety; velcí muži, příliš vysocí, zabírali přespříliš prostoru, utiskovali všechny kolem sebe.

Ale Graelama se nikdy nebála. Věděla z příběhů, které jí otec vyprávěl odmalička, že byl válečníkem, před kterým ostatní vojáci couvali, pokud mohli, a že otec jednou Graelama viděl přetnout muže vejpůl jediným máchnutím svého meče a zabít další tři se stejnou grácií a silou. Nikdy předtím ji nenapadlo, že by muž mohl být graciézní, když morduje jiné muže.

„Graelame,“ řekl ten muž, hlasem hlubokým a drsným, jako když loď v bouři připlouvá k přístavišti. „Už je to dávno, co jsem se trefil pěstí do tvé šeredné tváře a viděl tě rozpláclého na zemi. Vede se ti dobře?“

„Arci, tuze dobře. Nezasluhuji si to, co mám, štěstí, jímž mě Bůh obdařil, ale vzdávám denně díky za svůj život. Varuju tě, nikdy nenazývej mou tvář šerednou před mou chotí. Chová k ní náklonnost. Možná je malá, dovede mě však bránit tuze zuřivě.“

Muž řekl: „Je to zvláštní dáma, jiná než ostatní. Víš, proč jsem tady?“

„Přirozeně,“ opáčil Graelam de Moreton. „Lituji, že Fawke z Trentu je velmi nemocen a nemůže být v síni, aby tě uvítal. Hastings by tu měla být a pozdravit tě, ale nevidím ji. Povečeříme, pak tě za ním zavedu.“

„Chci ho vidět hned. Chci to mít za sebou co nejrychleji.“

„Jak je libo.“ Graelam pokynul otcovu správci Torricovi, tak hubenému, až mu Hastings jednou řekla, že se obává, aby ho prudký vítr od moře neodfoukl. Graelam však muži dal přednost na točitém schodišti vedoucím k horním komnatám. „Pak,“ řekl zádům muže v šedém plášti, „se budeš chtít seznámit s jeho dcerou.“

„To nejspíš musím.“

Když byli z dohledu, Hastings se zhluboka nadechla. Její budoucnost bude zpečetěna u otcova lože. Její budoucnost a budoucnost Oxboroughu. Třeba ten muž odmítne. Vstoupila do síně. Zavolala na nějakých třicet lidí: „Tenhle muž přijel navštívit lorda Fawka. Připravíme se k večeři.“

Ale kdo to je! slyšela všude kolem sebe.

Lidé si šeptali, zakrývajíce si ústa rukama, jako by je mohla zaslechnout, vrátit se a potrestat je. Tváře měli ruměné zvědavostí a stínem obav. Tenhle muž je z těch, kteří obléhají a útočí bez milosrdenství.

Nahlas řekla: „Je to Severin z Langthornu, baron Louges. On, lord Graelam a jejich muži zde povečeří. MacDeare, prosím tě, vrať se do kuchyně a podlévej vepřové s mátovou omáčkou. Alice, postarej se, ať chleba zůstane teplý a křupavý. Allene, dojdi pro to sladké víno, co má lord Graelam nejradši.“ Sklapla ústa. Všichni na ni zírali, všichni plni otázek. Zvedla ruce a roztáhla před sebou prsty. „Pokud vím,“ řekla konečně, „lord Severin sem přijel, aby se se mnou oženil.“

Neposlouchala to repetění. Byla upřímně překvapena, že nikdo, dokonce ani ficky z kuchyně, nevěděl, kdo to je ani proč tu je. Dobře uchované tajemství. Věděla, že se právě vrátil z Francie a zjistil, že jeho starší bratr byl zavražděn, panství ožebračeno, nevolníci vyhladovělí, nic než zpustošená pole poničená marodéry a psanci.

Arci, byl tu, aby se oženil s ní, dědičkou Oxboroughu. Slyšela to, když se její otec prve ptal Graelama, co ví o tom muži, co si myslí o něm a o jeho cli a síle. A Graelam ho chválil, vyprávěl, jak král Edward vyžadoval, aby Severin jel po jeho pravici, když sváděli ve Svaté zemi ty poslední bitvy se Saracény. Stál po Edwardově boku na baštách Akry.

Říkali mu Severin, slyšela říkat Graelama, a pak dodal a zamnul si zmozolnatělé dlaně: „Arci, Severin, Šedý válečník.“