Podzimní milenec

Lowell Elizabeth

Podzimní milenec

Autumn Lover (1996)

Baronet 2009

Úvodní román z cyklu o rodině maxwellů zavádí čtenáře do neutěšené doby po konci občanské války v USA. Elysa Suttonová se vrací na svůj ranč do Wyomingu a nalézá jej zcela zdevastovaný. Ale hrdá mladá žena si slibuje, že svůj domov v Ruby Mountain již nikdy neopustí a raději přijme pomoc podezřelého cizince. Tím je Hunter Maxwell, který má špatné zkušenosti jak s divokostí zločinců, tak i zrádností žen. Jeho jediným životním cíle je pomsta na nájezdnících, kteří zničili jeho rodinu. Opuštěná žena a zoufalý muž tak společně hledají náhradu za to, co v životě ztratili, novou radost a vášeň, která by jim umožnila nový život.

Sága rodu Maxwellu

Autumn Lover (1996) – Podzimní milenec (Baronet)
Winter Fire (1996) – Zimní žár (Baronet)

Ukážka z knihy:

1
Nevada
Podzim 1868

Doslechl jsem se, že hledáte ranaře, co umí s bouchačkou.“ Hlas, který vyšel ze tmy, Elyssu Suttonovou vylekal. Doufala, že na jejím výrazu není znát, jak strašně ji vyděsil.
Ten neznámý muž se před ní vynořil úplně nečekaně a tiše jako stín.
Zadívala se na cizince stojícího u vchodu na verandu před domem. Nazlátlé světlo, které se rozlévalo z oken, odhalovalo pouze tmavé obrysy jeho postavy. Jenom pod kloboukem mu svítily chladné černé oči, v nichž nebylo ani stopy po nějakých emocích. Podobný chladný klid vyzařoval i z celého jeho obličeje.
Vedle těch očí by i zimní bouřka připadala člověku teplá, pomyslela si nervózně Elyssa a kousla se do spodního rtu.
Za první myšlenkou následovala hned vzápětí další. A přesto vypadá tak nebezpečně podmanivě. Je téměř krásný.
Ve srovnání s ním vypadají ostatní muži jako nedochůdčata.
Elyssa se zamračila. O muže se nikdy příliš nezajímala. Setkávala se pouze s rozmařilými synáčky britských aristokratů, námořníky, vojáky, kovboji, honáky nebo kuchtíky.
Anebo s lupiči.
Ode dne, kdy se přes odpor svého strýce před několika měsíci vrátila do Ameriky, narazila Elyssa na povážlivě mnoho bělošských padouchů. Odlehlý ranč Ladder S ležel v Rubínových horách. Ty přitahovaly zlatokopy, španělské hledače pokladů a karavany osadníků mířících do Oregonu v naději na lepší život. A také padouchy, kteří tyto hledače štěstí olupovali.
Nejhorší ze všech zlodějů byl rodinný klan Culpepperů.
Pokud se někdo dokáže postavit Culpepperům, pak je to tenhle muž, pomyslela si sarkasticky Elyssa. Jenomže až tenhle ostrý chlapík zneškodní Culpeppery, kdo pak zneškodní jeho?
„Slečno Suttonová?“ zeptal se muž hlubokým hlasem a zároveň vykročil přímo do světla lucerny. Jako kdyby vycítil Elyssin stísněný pocit z toho, že mu nevidí do obličeje.
„Rozmýšlím se,“ odpověděla Elyssa, ale pak se na chvíli odmlčela a zcela nepokrytě si cizince prohlížela. Přemýšlela, jestli se vůbec může odvážit podniknout tak významný krok za pomoci naprosto neznámého člověka.
Už při pouhém pomyšlení na úkol, který ji čeká, vyschlo Elysse v ústech. Olízla si rty a zhluboka se nadechla. Potom se opět soustředila na muže, který se u ní tak zčistajasna zjevil, a pustila k vodě veškeré úvahy nad tím, jak se mohla zachovat tak nerozvážně a setkat se s ním na jeho vlastní nebezpečné půdě.
Cizinec měl hustou hřívu tmavých vlasů, která mu splývala po krku, opálený obličej a v koutcích očí vějířky drobných vrásek. Nad krásně tvarovanými rty mu rostl dokonale zastřižený tmavý knírek.
Na sobě měl čisté, na míru šité kalhoty a vestu. Na obojím se už podepsal čas. Totéž platilo o jeho čisté, ale již trochu obnošené světle šedé košili, která jeho postavě se širokými rameny a štíhlým pasem padla jako ulitá. Okolo krku měl volně uvázaný poněkud vybledlý černý šátek.
Za cizincem přešlapoval na místě a tiše odfrkával kůň. Muž za sebe natáhl levou ruku, na které měl navlečenou rukavici, a začal zvíře hladit dlouhými táhlými pohyby, aniž při tom odtrhl pohled od Elyssy.
Pravá paže bez rukavice mu dál volně splývala podél těla a zlehka se dotýkala šestiranného revolveru, který měl zavěšený u pasu. Zbraň byla, stejně jako veškeré cizincovo oblečení, opotřebovaná, ale dokonale čistá.
A bylo na ní, stejně jako na jejím majiteli, znát, že toho již hodně zažila.
Elysse neušlo, že se cizinec ke svému koni chová nesmírně vlídně, přestože jeho tmavé oči působily poněkud pochmurným dojmem. To se jí zamlouvalo. Mnoho mužů na Západě totiž zacházelo s koňmi takovým způsobem, jako kdyby tato ušlechtilá zvířata při úderu bičem nebo pobídnutí ostruhami necítila bolest.
Jako třeba Mickey. Kdybych tady nepotřebovala každou pomocnou ruku, poslala bych toho hloupého náfuku k čertu, přestože ho Mac vynášel do nebe. Ale potřebuju každého pracanta.
A teď ještě mnohem víc než dřív.
Cizincův kůň přešlápl a na jeho sedlo dopadlo světlo lucerny. Elyssa si všimla, že v jednom koženém pouzdru na zbraň je zastrčená puška, a ve druhém, na opačné straně sedla, zahlédla zřejmě brokovnici.
Zaznamenala, že na sedle ani puškách nejsou žádné stříbrné ani jiné ozdoby. Nic, od čeho by se mohlo odrazit světlo, a prozradit tak cizincovu přítomnost ve chvílích, kdy si přál zůstat nezpozorován.
Za sedlem měl na složených přikrývkách přivázaný kabátec, který připomínal uniformu důstojníka armády Konfederace. Ať už cizinec míval jakoukoliv hodnost, její odznaky z kabátu odstranil stejně nemilosrdně jako všechny lesklé ozdoby ze sedla.
Sám kůň byl silný, mohutný a vysoký hřebec, který by průměrného kovboje stál tříletou mzdu.
Cizinec však zjevně nebyl žádný obyčejný kovboj.
Čekal na její odpověď klidně a uzavřeně, jako dravec u napajedla.
Ten klid působil poněkud nepříjemně, zvláště na člověka s tak impulzivní povahou, jakou se vyznačovala Elyssa.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se. „Hunter.“
„Hunter,“ zopakovala pomalu Elyssa, jako kdyby si zkoušela, jak to bude znít. „Je to vaše pravé jméno anebo přezdívka?“
„Záleží na tom?“
Elyssa pevně stiskla rty, aby zadržela jízlivou odpověď, kterou už měla na jazyku. Často slýchala, že je stejně impulzivní jako inteligentní, a tahle kombinace jí často působila problémy.
Cizincova uzavřenost v Elysse probouzela troufalou touhu proniknout pod tuto chladnokrevnou slupku a odhalit teplo a život, které se nepochybně skrývaly pod ní.
Život však Elyssu poučil, že lehkovážná troufalost může občas přijít hodně draho.
Zkoumavě se zadívala do Hunterových očí a uvažovala, proč jsou tak mrazivé a odměřené. Typicky ženská stránka její osobnosti toužila zjistit, kde všude byl a co se mu asi přihodilo, že z něj čiší takový chlad, odtažitost… a ozvěna bolesti, která ji bodla do duše jako dýka.
Proč by mi vůbec mělo záležet na jeho minulosti? napomenula se Elyssa v duchu. Podařilo se mu vyhnout jednomu z těch Culpepperů, který hlídkoval v průsmyku na hlídce, a to se nepovedlo ani Mácovi se všemi jeho loveckými zkušenostmi.
Na ničem jiném by mi nemělo záležet. Na ničem jiném než na Hunterových schopnostech.
Jenomže Elyssa si uvědomovala, že ji na neznámém muži zajímá mnohem víc věcí. Nemohla před tím zavírat oči. Na to byla příliš inteligentní. Ten muž ji přitahoval jako ještě žádný jiný před ním.
Nervózně si olízla rty a znovu se zhluboka nadechla.
Měla bych mu říct, ať odejde.
„Máte o tu práci zájem?“ zeptala se Elyssa, dřív než by ji zdravý rozum přinutil, aby si svůj návrh rozmyslela.
Muž zvedl klenuté obočí.
„Tak rychle?“ zeptal se Hunter. „Vás ani nezajímá, jakou mám kvalifikaci?“
„Tu, na které záleží, rozhodně máte.“
„Pušky?“ prohodil Hunter pobaveně. „Mozek,“ odpověděla Elyssa.
Hunter si ji přeměřil klidným pohledem a čekal na nějaké lepší vysvětlení.
„Neslyšela jsem žádné výstřely,“ řekla Elyssa, „takže jste se musel dostat přes toho člověka z klanu Culpepperů, který hlídal u vstupu do průsmyku nebo přímo v něm.“
Hunter pokrčil rameny. Elyssinu domněnku nevyvrátil ani nepotvrdil.
„Jak jste se proplížil kolem psů?“ zeptala se a rozhlédla se po honáckých černobílých koliích, které ji obvykle v předstihu varovaly, že se k ranči blíží někdo cizí.
„Přišel jsem proti větru, takže mě necítili,“ odpověděl Hunter.
„To jste měl štěstí.“
„Opravdu? Vítr vane už několik dní od kaňonu za domem.“
Elyssa neodpověděla, ale v duchu musela uznat, že má Hunter pravdu. Podzimní větry tu vály s železnou pravidelností. Celý týden se již řadou kaňonů v Rubínových horách proháněl chladný vánek, vonící po borovicích a kamení.
Potom si uvědomila, že ji Hunter sleduje stejně pozorným pohledem jako ona jeho.
„Nenapadlo vás, že bych mohl patřit ke klanu Culpepperů?“ zeptal se klidně.
„Na to jste moc čistý.“
Koutky Hunterových očí poskočily vzhůru a drobné vějířky vrásek kolem nich se tak prohloubily.
Elysse se zdálo, že lépe se už tento muž usmát nedokáže, takže mu odpověděla také úsměvem. Aniž si to uvědomovala, vypadala v tom okamžiku jako vyměněná. Jako kdyby tím úsměvem celá její tvář přímo zázračně ožila.
Zatímco ještě před chvilkou byla Elyssa jenom pohledná blondýnka s velkýma očima a příjemným hlasem, teď se z ní stala svůdná žena s vlasy v barvě měsíčního světla, se zelenomodrýma očima, z nichž vyzařovala touha, a s tělem, které muselo každého muže přimět k zamyšlení, jaká smyslná pokožka se asi skrývá pod všemi těmi knoflíky a mušelínem.
Hunter od ní chvatně odvrátil pohled.
„Co kdybyste mi o té práci řekla trochu víc, slečinko? Abych se rozhodl, jestli na ni kývnu.“
Mluvil úsečně, téměř drsně a přitom si ovinul otěže kolem prstu. Takto se chovali lidé, kteří se chtěli bez okolků dostat rovnou k věci.
Slečinko. Jako kdybych byla malé dítě, pomyslela si Elyssa.
To oslovení i Hunterovo gesto rukou ji rozladily. Hunter Elysse připomínal její anglické příbuzné. K neduživé Američance, s níž je náhodou spojovalo pokrevní pouto, se chovali povýšeně a přezíravě.
Nebyla z té správné krve. Nebo přinejmenším ne úplně celá.
V očích jejích příbuzných nebyl Elyssin otec, který farmařil v prériích, o nic lepší než obyčejný barbar.
„Nejsem žádná slečinka,“ odpověděla Elyssa a úsměv na tváři jí pohasl.
Hunter pokrčil rameny.
„Tady odsud mi připadáte docela maličká,“ řekl.
„Budete s námi spát v domě,“ podotkla úsečně Elyssa.
Hunter bez jakýchkoliv rozpaků přikývl.
Elyssu napadlo, co by asi udělal, kdyby mu řekla, že bude spát s ní v posteli. Ale když se mu pak zadívala do chladných a ostražitých očí, pomyslela si, že by neudělal vůbec nic, ať by řekla cokoliv.
Slečinka.