Schovanka

Emily neměla šťastné dětství: když jí bylo jedenáct, její otec zemřel během zlatokopecké výpravy na Nový Zéland. Odcházel z tohoto světa poměrně klidný, poněvadž mu jistý muž slíbil, že se o Emily postará a bude řádně spravovat její dědictví. Nic z toho se však nestalo, a tak se chudá osiřelá Emily ocitla v přísné dívčí škole a strávila tam několik nešťastných let. Sotva dosáhla plnoletosti, věčně nabručená ředitelka školy jí sdělila, že je načase, aby se o sebe začala starat sama. Zoufalá dívka se rozhodla odplout na Nový Zéland a vyhledat muže, který se zpronevěřil svému slibu.
Justin Connor už nedokázal snášet pokrytectví londýnské smetánky a vyměnil elegantní viktoriánské salony za divoké novozélandské pobřeží, které mu připadá jako poslední ráj na světě. Když jedné noci najde na pláži bezmocně ležící dívku, netuší, že se celý jeho svět otřese v základech. Záhadná trosečnice v něm totiž vyvolá nepříjemné vzpomínky, které již dávno vypudil z paměti. A to ještě netuší, že se mu ta neznámá kráska s nádhernýma očima rozhodla pomstít za nedobrovolných sedm let samoty – a jako odškodné nepřijme nic menšího než jeho nezdolné srdce.

Úryvok:

NOVÝ ZÉLAND, 1865
Justin Connor uvolnil ztuhlé prsty a kouřící pistole mu vypadla z ruky. Domorodci, které výstřel poplašil, se rozprchli a on na mořském pobřeží osaměl s odvěkým hukotem vln a s temnou postavou zhroucenou opodál.
Divoce zaklel.
S pocitem hrůzy vykročil k nehybnému tělu spočívajícímu na písku jako polámaná loutka.
Měsíční světlo hladilo Davidovu všední dobrosrdečnou tvář – tvář, kterou by člověk někde na londýnské ulici bez povšimnutí minul. Z koutku úst ležícímu stékal tenký pramínek krve.
David zamžikal a otevřel oči. „Hej, chlapče, nemohl bys uhnout kousek doleva? Cloníš mi vítr.“ Mluvil tak věcně a nevzrušeně, až bylo Justinovi do pláče.
Klesl na kolena a vzal Davida do náručí. „K čertu s tebou, Scarboroughu! Neopovažuj se mi tu teď umřít!“
Přední strana Davidovy košile byla zbrocena krví. Justin se úporně pokoušel zastavit krvácení dlaní, i když mu bylo jasné, že jeho snaha je marná. V téhle divoké, nezkrocené zemi se už setkal s mnoha smrtelnými zraněními, a tak hned poznal, že tenhle člověk, který mu byl přítelem, bratrem i otcem, umírá. Bezmocně odhrnul z Davidova bledého čela vzpurný pramen vlasů.
David zvedl ruku. Kolem prstů měl omotaný zlatý řetízek. „Claire,“ zašeptal ochraptěle a vtiskl řetízek do přítelovy ruky potřísněné krví.
V tu chvíli Justin pochopil, proč David utíkal zpátky do jejich stanu, namísto k čekajícímu člunu. Neběžel si pro zbraň, jak se Justin zprvu domníval, ale pro miniaturu své milované dcery, kterou nosil schovanou v pouzdře s hodinkami.
Davidův hlas slábl. „Běž za ní. Řekni jí, že mě to mrzí. Řekni jí, že ji mám strašně rád. Postarej se o mého malého andílka, Justine. Přísahej, že to uděláš.“
Justin nebyl schopen slova. Hrdlo se mu stáhlo. Hleděl na hodinky ve své dlani a bál se je otevřít. Copak se může podívat na ten uličnický úsměv, na ty vlídné hnědé oči, když té holčičce jednoho dne bude muset říct, jak mu její otec zemřel v náručí na opuštěném pobřeží? Zoufale si pomyslel, že když neodpoví, David třeba nezemře.
Davidovy prsty se v posledním vzepětí sil zaťaly Justinovi do paže. Cedil slova skrz stisknuté zuby: „Proboha, Justine! Přísahej. Musíš!“
Justin sklopil hlavu, neboť se nedokázal setkat s přítelovým horečnatým pohledem. Davidovu tvář skrápěly jeho slzy. „Přísahám,“ zašeptal.
David se mu ochable svezl do klína. „Hodný chlapec.“ Přes rty mu přelétl náznak úsměvu. „Tam, kam jdu, nebudu potřebovat zlatý důl,“ zamumlal. „Tam jsou i ulice dlážděné ryzím zlatem.“
Justin se přes slzy zmohl na úsměv. „Ty jsi věčný optimista, viď?“
Ale už tu nebyl nikdo, kdo by mu odpověděl.
Přitiskl si přítelovo mrtvé tělo k hrudi a kolébal je v náručí. Narážely na něj pocity viny a bezútěšnosti, stejně prudké a neodbytné jako příboj dorážející na písek.
Když konečně vstal, zdřevěnělé nohy se mu třásly. Vzal Davida do náručí jako dítě. Přítelova hlava s rozcuchanými kaštanovými vlasy postříbřenými měsícem se mu bezvládně svěsila přes paži. Justin ho položil do loďky a něžně mu urovnal údy. Pomocí dlouhé tyče odrazil od břehu a pak sklesl vedle Davidova těla, ochromený nekonečným zoufalstvím.
V dlani ucítil tupou bolest. Sklopil oči a zjistil, že svíral Davidovo pouzdro s hodinkami tak křečovitě, až se mu obtisklo do kůže. Pomalu je otevřel.
Z roztomilého dětského obličejíku rámovaného neposlušnými kudrlinkami se na něj dívaly důvěřivé, veselé oči. Davidovy oči jiskřící životem. Justin hodinky zaklapl. Všechny jejich společné sny vzaly zasvé. Všechno bylo pryč – zlatý důl, Nicholas, dědictví malé Claire. Opřel si hlavu o okraj loďky a nechal se unášet vlnami, dál a dál, pod lhostejným třpytem hvězd, jež se mu rozplývaly před očima.