Vábivý jako hřích
Domino 2009
Když mladá Rosalinda ovdověla, odhalila tajemství svého zesnulého muže, zdánlivě ctihodného knihkupce: celá léta psal a vydával erotické romány. Po první vlně zděšení si Rosalinda uvědomí, že vzhledem k neutěšené finanční situaci jí nezbude než navázat na manželovo dílo.
Sama žasne, jak se jí na tomto literárním poli daří, a tak se pozvolna začíná stavět na vlastní nohy. Pak ji ovšem jednoho dne navštíví právník vévody z Grovelandu s nabídkou na odkup rodinného knihkupectví. Vévoda má totiž v plánu získat celý blok domů a přestavět jej na honosné byty pro londýnskou honoraci. Rosalinda neváhá a nabídku, byť lákavou, okamžitě odmítá. Za nic na světě by se nevzdala milovaného knihkupectví, a krom toho z hloubi duše pohrdá floutky vévodova ražení, kteří svůj život dělí mezi hazardní herny a lože přelétavých žen.
Groveland, jemuž přátelé ironicky přezdívají Mnich, se ale nehodlá jen tak vzdát. Když neuspěl s penězi, rozhodne se vůči Rosalindě uplatnit svůj šarm, kterému zatím žádná neodolala. A neodolá ani Rosalinda – ale přesto i nadále odmítá svolit k prodeji. Co ještě musí vévoda udělat, aby Rosalinda nabyla dojmu, že spojením s ním v žádném ohledu neztratí?
Ukážka:
O pět minut později před ním stála naprosto nahá. Byla očividně vzrušená a netrpělivá. Oblé prsy zdobily touhou zduřelé bradavky a pokožka jí žhnula nedočkavostí. Stála tam s mírně vyklenutými boky, jako by jen čekala, až se rovněž svlékne a naplní ji svou velikostí.
Fitze nemusel nikdo dlouho pobízet. Během chvilky ze sebe začal shazovat všechny svršky a s mužskou ledabylostí je nechal ležet na zemi. Nejdříve kabát, vestu, vázanku, košili a pak boty a punožky. Právě si chtěl rozepnout knoflíky u kalhot, když zašeptala: „Dovol, abych to udělala sama.“
Vzhlédl k ní, a když uviděl dychtivý výraz v jejích očích, celý se zachvěl touhou. Bylo to skutečné nebo si s ním jen tak hrála? Jenže na tom teď nezáleželo. „Prosím, posluž si.“
Než se dotkla prvního knoflíku, chvíli zaváhala, ale pak odhodlaně natáhla chvějící se ruce. Připomínala mu nevinnou služtičku. Nebo dychtivou vdovu, říkal si v duchu, ačkoliv na jeho libido to nemělo žádný vliv. Jen s velkými obtížemi se ovládl, aby ji nepopadl za hlavu, nepřitiskl si ji do klína a nevsunul svůj pevný úd do jejích horkých úst. Mnohem více sil ho však stálo to, aby ji neobjal, neodnesl do postele a neponořil se do ní.
Kdyby se Rosalinda nerozhodla už dřív, že stráví noc s Grovelandem a vyzkouší jeho věhlasný talent, udělala by to právě teď, když uviděla jeho pevný ztopořený úd.
Nemohla si pomoct, ale musela na něho upřeně zírat. Byl mnohem větší, než očekávala. Jeho velikost ji poněkud zastrašovala, nicméně zároveň vzrušovala.
„Neublížím ti,“ řekl, jako by jí četl myšlenky.
Rosalinda se na něho plaše podívala. „Smím ho okusit?“
Měl za sebou dlouhý den plný erotických fantazií, v nichž hlavní roli hrála krásná paní St.Vincentová. Také toho dnes hodně vypil, jinak si nedovedl představit, proč je tak nedočkavý. „Smíš.“ Jednou rukou ji vzal za hlavu, druhou uchopil ztopořený penis, nasměroval ho na správné místo a se zatajeným dechem sledoval, jak jeho dlouhé mužství mizí v pootevřených rtech smyslné vdovy.
Spokojeně se usmál, poněvadž Rosalinda se ihned ujala aktivity.
Rozhodně nebyla nevinnou dívkou.
Ačkoliv by jí několik lekcí jen prospělo. Popadla ho tak dychtivě, až nehty zaryla do citlivé pokožky ztopořeného penisu. Ne že by slast, kterou mu přinesla, nestála za trochu té bolesti. Aby unikl bolesti, a zvýšil tak svou rozkoš, prsty uvolnil její sevření a zašeptal: „Nikam ti neuteču.“
Vyplašeně k němu vzhlédla a s jeho penisem v ústech zamumlala. „Promiň.“
Pohled na ni byl natolik vzrušující, že by kdejakého mnicha přivedl k vyvrcholení.
Nebo aspoň skoro.
Londýnský Mnich byl však natolik zkušený, že se dokázal ovládnout.
Upřel zrak na Rosalindin zadeček.
Až dosud neměl nic proti tomu, aby si užíval toho, co mu vdova poskytovala a z čeho měla sama radost. Ne že by nepotřebovala trochu zacvičit. Najednou ho napadlo, že by ji chtěl sám učit… To byla zvláštní myšlenka od muže, který nesnášel nemotorný sex.
Zaslechl však tiché zasténání, které prozrazovalo vdovinu touhu, a rovněž si všiml, že se mimovolně pohybuje v bocích a má pevně sevřená stehna, jako by ovládala svůj chtíč. Najednou přesně věděl, kde a jak chce vyvrcholit.
Vyklouzl z jejích úst, vzal ji do náruče, posadil se na židli a Rosalindu si přitáhl rozkročmo na klín tak, aby byli tváří k sobě.
„Už nemohu čekat,“ řekl muž, který se obvykle miloval s chladnou nenuceností.
„Ach, bože,“ vydechla s bezelstným přiznáním. „Už se nemůžu dočkat, až tě budu cítit hluboko uvnitř.“
V její nevinnosti bylo něco, co ho neskutečně vzrušovalo. „Dnes ráno jsem z tebe málem strhal šaty,“ řekl s úsměvem. „Tudíž tě vítám do světa netrpělivosti.“
„Tak pojď.“ Její slova zněla břitce a suše.
„Co když nepřijímám rozkazy?“ protáhl líným tónem, který byl v naprostém kontrastu s jejím.
„Dovol mi, abych změnila tvé zvyky.“ Nepatrně se nadzvedla, posunula se tak, aby jeho mužství směřovalo přímo do středu vlhké štěrbinky, a pak prudce dosedla, až se zastavila na mužských stehnech. Spokojeně se usmála. „Dnes ráno jsem z tebe málem strhala šaty.“
Hlasitě se zasmál.
Rosalinda smyslně pohnula boky. „Tak vidíš, oba myslíme na stejné věci.“
„Na tohle?“ Napjal se, vyrazil kupředu a byl vděčný za její slastné zasténání. Oběma rukama ji vzal za boky a pevně si ji přitiskl do klína. „A co tohle?“
Znovu blaženě zasténala, omámeně přivřela oči, a než se začala pomalu zvedat, zašeptala: „Přesně tohle.“
Když se zastavila s mužstvím napolo zasunutým ve své hebkosti, omámeně vydechla: „Cítíš to?“
Usmál se. „Cítím všechno přesně jako ty.“
Rukama pevně sevřel oblé boky, nohy zapřel o podlahu a jediným rychlým pohybem ji prudce přirazil na svůj dlouhý úd.
Když pronikl hluboko do její hebké vstřícnosti, neslyšel její slastné vydechnutí, neboť jeho mozek byl zcela zaměstnán svými vlastními pocity rozkoše a úplného naplnění. Jediné, co vnímal, byl její dychtivý klín.
Byli v dokonalé shodě.
Fitz se zcela poddal svým instinktům, nadzvedával ji a přirážel dolů, dokud nepochytila jeho rytmus a nepřizpůsobila se divokému tempu. Ať už to bylo její přirozeností nebo dlouhým odříkáním, netrvalo dlouho a Rosalinda znovu dosáhla vrcholu. Fitz počkal, dokud mu v uších neodezní její poslední sten, a znovu se začal pomalu pohybovat.
„Ne, prosím,“ zašeptala mu do ramene.
„Ještě chviličku, drahá. Podívej,“ ─ stále byla vlhká a dychtivá ─ „přece se ti to líbí, ne?“
Jak to mohl vědět? Copak je možné, že by jí skutečně četl myšlenky? Celým tělem se jí znovu rozlévaly vlny vzrušení a dychtivé touhy. Měla pocit, jako by to bylo stále lepší a lepší. Byla to vzrušující myšlenka.
Poněvadž Fitz celý den čekal na žhavou přízeň paní St.Vincentové, jejich myšlenky byly v dokonalé shodě a věděl, že to bude pokaždé lepší a lepší.
Také však věděl, že tahle židle jim už dlouho nebude stačit.
