Linda Needham

Ztracená nevěsta

Vydavateľstvo: OLDAG 2009 

V originále: The Maiden Bride (2000)

Lady Eleanora je štěstím bez sebe, když se dozví, že se zbavila krutého válečníka, za něhož se prostřednictvím zástupce provdala, ale se kterým se nikdy nesetkala. Když však přijede na jeho hrad – svůj nový domov – najde ho opuštěný a zchátralý. Ve věži navíc narazí na vysokého muže, jenž požaduje, aby okamžitě odešla. Kdo je ten podmanivý člověk se spalujícím pohledem? A proč jí v jeho přítomnosti divoce buší srdce? Nicholas Bayard je velice překvapen, když se dozví, že má ženu, a navíc živou. Kvůli nedávné bolestné zkušenosti je přesvědčen, že v jeho srdci není už pro ženu místo, a tak se rozhodne skrývat svou pravou totožnost. Nemůže však skrýt vášeň, kterou nalézá v Eleanořině náručí. Jeho manželka miluje život a věří v zázraky, čemuž Nicholas nemůže odolat. Co se stane s jejich křehkou láskou, až jeho nevinná žena zjistí pravdu?

 

Spracovala LENKA

Ukážka z knihy:

Severozápadní pobřeží Anglie, květen 1351

 

„Nezlob se, že to říkám, lady Eleanor, ale tenhleten tvůj zesnulej manžel ti zanechal nejmizernější, nejzchátralejší hrad, jakej sem kdy viděl."

„Ano, Dickone, Faulkhurst má trošičku pobořené hradby, ale je to teď náš domov." Eleanor Bayardová spolkla urážky, jimiž by nejraději zasypala černou, zkaženou duši Williama Bayarda.

Konečně domov. A naděje a k tomu tři nejbližší lidé na světě, o něž je třeba se postarat. Teď není čas oddávat se lamentování a obviňování – když už se dostala tak daleko.

„Líbí se mi to, Nellamore."

Eleanor se zasmála a zvedla do náruče malou Pippu, lehoun­kou jako pírko, jako vánek zachycený v polštáři z kajčího peří. „Mně taky, Pippo. A moc."

„Potřebuje to tu pár věder vápna, má paní." Lisabet, stojící na pahýlovité zdi nad zarostlou zeleninovou zahrádkou, vzdorovala větru od moře a snažila se udržet rovnováhu.

„Vo hodně víc, Bet," zabručel Dickon a pochybovačně se na svou mladší sestru zamračil. „A taky zedníka."

Ano, a také tesaře a kováře a tolik dalších lidí, které Eleanor neměla. A nevěděla, kde je v dohledné době sežene.

Kéž tě navěky pálí pekelné plameny a štípou krvelační komá­ři, Williame Bayanle.

Ne, nedovolí svému ohavnému, a navíc mrtvému manželovi, aby jí pokazil tento nádherný okamžik.

„Především, moji milí, Faulkhurst potřebuje nás čtyři. Ne­smírně." A my potřebujeme Faulkhurst.

„A nezapomeň na ducha, Nellamore." Pippina drobná šibal­ská tvářička by potřebovala pořádně vydrhnout, přestože se vče­ra večer i dnes odpoledne už myla v potoce.

„faulkhurst potřebuje ducha?" Eleanor vtiskla polibek do zlatých kadeří na Pippině spánku.

„Už jednoho má. Toho velkého šedivého." Pippiny tmavé oči byly najednou veliké a dychtivé. „Sama jsem ho viděla. Tamhle, procházel se po obloze."

Ukázala na sbírající se bouřkové mraky a šedou věž, která se tyčila ve výši dobrých čtyř pater nad zdí obrácenou k moři. Byl to nejvyšší bod celého Faulkhurstu čnějící nad strohou pevností a maličkou, rozpadající se vesnicí, již z jedné strany lemovaly útesy omývané mořem.

Věž, kolem níž kroužili rackové. „Srdíčko moje, neměl ten tvůj duch náhodou křídla?"

Pippa vážně zavrtěla hlavou a vrhla na Eleanor pohled, jenž vůbec neodpovídal jejím šesti letům. „Není to žádný pták, Nella­more. Je to duch. Jako můj tatínek a maminka."

Bůh jim dej věčné odpočinutí, ať se jednalo o kohokoliv.

„Jestli je to duch, Pippo, uložíme mu, aby hned zítra ráno opravil střechu pekárny."

„To se mu určitě bude líbit."

„A teď je nejvyšší čas, abychom se vrátili domů."

Dickon ze sebe vyrazil válečný pokřik a pak se s Lisabet v patách rozběhl k pevnosti.

Avšak přes všechnu jejich nedočkavost je Eleanor zastihla, jak na ni čekají v stinné sloupové síni a nahlížejí do ponurého prostoru rozlehlého hlavního sálu.

„Cítíš to, lady Eleanor?" Lisabet uchopila Eleanor za niku, pevněji stiskla a otřásla se. „Lazaret."

Nepochybně. Ten chladný, osamělý pach utrpení a bolesti: aromatický závan jalovce a tymiánu – chabých prostředků proti moru. Až příliš známý a děsivý.

„Ano, to je ono, Lisabet."

Kde jsi byl, manželi, když tvoji lidé v bolestech umírali? Utekl jsi do své pevnosti za mořem?

Ale William Bayard mlčel jako vždy: její ničemný manžel, jenž se s ní oženil v zastoupení a jehož nikdy neviděla, si alespoň vybral vhodnou dobu k úmrtí za své hříchy – nebo ho mor sklátil – než se s ním mohla setkat tváří v tvář.

Než mohlo začít jejich skutečné manželství.

„Mám hlad." Dickonovi zakručelo v žaludku a Pippa se za­chichotala.

„Máš v bříšku kotě, Dickone."

„Doufám, že vám bude chutnat pampelišková polévka," řekla Eleanor a postrčila je do sálu. „Lisabet, Dickone, potřebujeme dříví na podpal. Je třeba rozdělat oheň, abychom měli v noci světlo a mohli říct všem duchům, že jsme tady."

Od zesnulého pána Faulkhurstu nemohli žádat plnou spíž, nebo dokonce menší truhlu se zrním. Povadlá mrkev a trocha hrachu bude muset protentokrát stačit.

Ještěže si je mohou dnes uvařit ve vlastním domově, a ne ně­kde u cesty nebo pod mostem.

Eleanor a Pippa si prozpěvovaly oblíbené písničky, aby za­plašily přízraky, a přitom stěhovaly stoly na podstavcích před krb ve velkém sále. Přistrčily k nim lavice, a jakmile Lisabet a Dickon začali přinášet náruče plné dříví, ke zpěvu se přidal praskající oheň a zrezivělé závěsy ve dveřích.

„Jsou pořádné, paní, na každých dveřích!"

Dílny ovšem zejí prázdnotou. „Jako by kovář v jedné chvíli kul podkovu a hned nato zmizel."

A najednou během hlučného zmatku při zabydlování v no­vém domově zmizela Pippa.

„Je pryč, má paní!" Lisabet vyhrkly z očí slzy.

„zrovna tak jako kovář a kolář." Dickonovi zbledla tvář.

„Nemohla se dostat daleko." Bože, prosím. Eleanořino srdce začalo nepravidelně tlouct a jeho údery slyšela až v uších. „Mlu­vila o tom svém šedivém duchovi. Jenom jsem se na okamžik otočil zády a…"

Duch.

Celá čtveřice spolu žila déle než rok a přitom bývala svědky mnoha Pippiných odvážných výprav.

„Věž," řekla s úlevou Eleanor, popadla plášť a rozběhla se ke dveřím. „Vy dva zůstaňte tady pro případ, že by se vrátila."

Snažila se nepodlehnout panice a proběhla ztemnělý prostor vnitřního nádvoří k věži, pak labyrint opuštěných budov.

Za každým rohem sejí zjevil další zneklidňující obraz, vzbu­zující dojem, že běžný hradní život byl uprostřed pracovního dne náhle tragicky přerušen. Mezi vnějším a vnitřním opevněním byly roztroušeny vozíky naložené dřívím na topení a pytle s vlnou stály venku, vystaveny rozmarům počasí. Zástěra pod-kováře uvázaná tkanicemi na šňůře poletovala v neustávajícím větru a řada kopí čekala na bitvu, ostří zrezivělá tak, že byla k ni­čemu. Stál tu hrnec, který jako by toužil dostat se nad žhnoucí uhlíky; pila dychtící zakousnout se do sladké borovice – všechno nářadí a předměty vzbuzovaly dojem, že čekají na to, až znovu ožijí.

Možná měla Pippa pravdu a na Faulkhurstu jsou duchové, mezi nimi i duch jejího manžela. Přestože zemřel na jednom ze svých sídel v dalekém Calais, zdál se být blízko, jako by i on všechno sledoval a zároveň vyčkával. Ale někteří duchové mož­ná mají více důvodů k neklidu než jiní.

A když se neumí slušně chovat, je třeba je vyhnat.

Eleanor se rozběhla po schodech do věže. Okované dveře, na pěst tlusté, byly pootevřené jen natolik, aby se jimi protáhlo od­hodlané malé děvčátko.

„Pippo?" Eleanor do nich strčila ramenem a vstoupila do osmiboké místnosti, téměř temné, až na tenký paprsek světla pronikající úzkými střílnami.

Přesně takové místo, kde by Pippa mohla hledat svého du­cha.

„Pippo?" zvolala znovu, ale odpověděl jí jen vítr vzdychající vysoko ve věži za točitými dřevěnými schody, které stoupaly středem k další místnosti o dvě patra výš.

Chvatně vyšla na první odpočívadlo, pak pokračovala v cestě až k světlešedému obdélníku – otevřeným dveřím nahoře.

A právě tam stála Pippa, koupala se v jantarově žluté záři za­padajícího slunce a s otevřenými ústy a vykulenýma očima zírala na něco na druhé straně místnosti, co Eleanor ještě neviděla.

Takové pozdvižení kvůli hnízdícímu rackovi!

„Našla jsem ho, Nellamore," ozval se přerývaný šepot, zjem­nělý hrůzou. „Našla jsem našeho šedivého ducha."

„Ach Pippo…" Eleanor, úlevou bez dechu, vystoupila po zbývajících schodech k poslednímu odpočívadlu a vešla do po­koje.

Ale sotva se přítmí trochu rozjasnilo, před vysokým, napůl přivřeným oknem se pohnul obrovitý stín, hrozivě se tyčící tem­ný obrys, před nímž Pippa i obloukový krb a všechno ostatní v místnosti vypadalo jako trpaslíci.

Srdce se jí zastavilo a znehybnělo hrůzou a pocitem bezútěšnosti pronikajícím do morku kostí.

Duch nebo upír nebo děsivý přízrak, monstrum, znehybněl a hleděl na Pippu, držen na uzdě prostou dětskou zvědavostí, která zjevně narušovala jeho čáry.

Eleanor, vyděšená, že kdyby přišla o okamžik později, Pippa by mohla zmizet, zašeptala: „Pippo, pojď sem!"

Tmavé oči, které se na ni upřely, byly hrozivé a naháněly strach. Srdce jí začalo bušit, zprvu chladně, pak zběsile, jakmile na ni netvor pohlédl ze své ohromné výšky.

„Vidíš ho, Nellamore?"

„Ano, Pippo. Vidím." Cítím ho. V kostech a v prsou, v zá­vratné lehkosti, která se zavlnila a začala vířit v jejím žaludku. Vzápětí jí rozpustilý vítr zvedl vlasy a od hlavy k patě ji zamra­zilo.

Stál nehybně jako temný stín draka, jehož uprostřed letu něco zastavilo. Pak se k ní monstrum obrátilo čelem, ramena široká jako almara, velká křídla stažená, ale připravená obě zahalit, po­kud neodežene kouzlo, jímž na ni působil.

„Pojď sem, zlatíčko." Eleanor nespouštěla ostražité oči z ne­tvora a byla připravená skočit mu do cesty, udělá-li krok k Pippě, pak vztáhla ruku a popošla blíž k dítěti.

Ale Pippa byla doslova u vytržení, prohlížela si obludu, jako by to bylo liščí mládě, na které narazila v lese.

„Vystoupil ze zdi, Nellamore. Viděla jsem ho."

Neproniknutelné, záhadné temné oči sklouzly k Pippině dý­chl i ve tváři a pak se znovu ostře zadívaly na Eleanor, jako by jí nevěřily.

Dobrotivý bože, byl mohutný a ponurý a kolem ní bylo zoufale málo prostoru takže mohla jen stěží dostat Pippu ke schodišti za sebou.

„Pojď, zlatíčko. Chyť se mě za ruku."

„Můj latinek je taky duch, že ano, Nellamore?"

„Pippo, prosím. Ruku." Eleanor se neovladatelně roztřásly prsty.

Ale Pippa udělala další zvědavý krok k mlčenlivému, hrozi­vému vetřelci a řekla: „Jsi duch mého tatínka?"

„Odejděte." Byl to hlas plný pochmurnosti, překypující od­porem a pánovitou zvučností, jež zbavovala Eleanor dechu a vzbudila v ní chuť plakat. Prkna pod jejíma nohama zavrzala a žalostný zvuk vyvolal dojem, že se celá místnost kymácí. Sla­bé světlo z vysokých oken zcela zmizelo, jakmile se vztyčil v plné výši, aby udeřil.

„Jdi pryč, Pippo! Prosím!"

Vydal ze sebe hromový řev, který otřásl okenicemi a rozmetal její strategii na prach. „Co děláš v mém hradu?"

„V tvém hradu?" To je ohromné! V její strážní věži se usadil šílenec. Dostala bláznivý, děsivý nápad: že hrad je prázdný, pro­tože všechny obyvatele sežral, rozžvýkal je zářivě bílými zuby.

„Zmiz odtud, ženo. A hned"

Eleanor bylo jasné, že by neměla stát v maličké místnosti a debatovat o vlastnictví Faulkhurstu s šílencem třikrát tak veli­kým, jako je ona, zvláště když se nad ní tak hrozivě tyčí, a tak popadla Pippu a rozběhla se s ní dolů po točitých schodech.

„Drž se mě pevně, Pippo!"

Ale děvčátko pošilhávalo přes Eleanořino rameno, mávalo a kroutilo se a zbavovalo ji rovnováhy. „Sbohem, šedý duchu. Přijď se na nás zítra podívat!"

„Pippo, prosím!" Eleanor zaslechla tiché zakňourání – což mohl být její zbaběle stažený žaludek – vzápětí ucítila, že jí ve slaném větru poletují vlasy a schody za ní se kymácejí.

Nikdy se jim nepodaří dostat do pokoje dole, natož na nádvo­ří. Nejmilejší Pippu jí netvor vyrve z náruče, pak obě rozláme na kusy a jejich křehké kosti svrhne do moře. A také Dickonovy a Lisabetiny, zatímco sám tady zůstane a bude čekat na své další, nic netušící oběti.

A William Bayard nakonec zvítězí.

To se nestane, dokud dýchám a mám v těle jedinou kost! S je­diným cílem obětovat sebe samu choutkám zaidného šílence se prudce zastavila a postrčila Pippu směrem dolů ze schodů.

„Utíkej, Pippo! K. Dickonovi." Mám tě moc ráda!

„Přivedu taky Lisabet!"

„Ne! Nikoho…"

Ale Pippa už byla za dveřmi a obr stál těsně u Eleanor, želez­nou paží ji sevřel kolem pasu a zvedl ke své mohutné hrudi, jako by byla hadrová panenka, což jí vzalo dech z plic a odvahu ze srdce.

Jeho hromový hlas ji šlehl do týla. „Naposledy tě po dobrém žádám, jdi, odkud jsi přišla, paní."

Sálalo z něho parné horko, pronikalo jejím pláštěm a vlněnou kytlicí, obklopovalo ji jako ničivý žár; přitom voněl západem slunce prosyceným parami nad mořem a kamenným prachem.

Přestože jí drkotaly zuby a sotva popadala dech, dostala na toho muže ohromný vztek: za to, že vyhrožoval Pippě, za jeho barbarské chování, za to, že si myslí, že bude vládnout hradu a jejím těžce vybojovaným snům.

„Nepotřebuji tvoje varování, ani po dobrém, ani jinak. Jsem… Pane!"

Najednou se ocitla zase na podlaze před ním, zcela volná. Opět však na ni upřel démonicky temný pohled v ničemné snaze nahnat jí strach, aby odešla.

„Víš, paní, co dělám se zloději a vetřelci, kteří mě vyrušují?"        

Bujná poplašená představivost ji nutila myslet na jeho vtíra­vou vůni a ruce osmahlé do bronzová, na jeho nestoudné teplo i rafinovanou hrozivost, jež ji zbavovala rozumu.

„Naposledy ti říkám, pane, nejsem…"

„Zlodějka, paní?" V hrdle mu spokojeně zarachotilo, jako by byl potěšen vlastním úsudkem. „Ale jsi."

„Nejsem..,"

Smíchem, chladným jako kámen, o nějž se opírala zády, pře­rušil její protesty. Jeho oči nedopřály jejím ani okamžik klidu. Hladově se dožadovaly něčeho, co jim nemohla dát, a ztemněly ještě víc, až v nich spatřila žhavé, mihotavé plamínky. „Abys vě­děla, madam, zloděje obvykle usmažím a pak… je sním."

„Skutečně?" Absurdní otázka, ale kolena měla náhle jako ro­sol a rty jako sluncem prohřátý med, protože je pečlivě zkoumal očima.

„Ano, paní zlodějko, a jejich kosti pak hodím přes zeď do moře, aby zbytky ohlodali krabi. A teď odejdi."

Jako by mohla, i kdyby chtěla, když byl tak neuvěřitelně blíz­ko! Chřípí jeho dlouhého nosu se chvělo, nepochybně čichalo večeři. Za okamžik si ji potěžká, aby zjistil, jak dlouho se bude muset opékat.

„Já nejsem zlodějka, pane. Jsem…"

„Vetřelec." Převalil to slovo v ústech, nechal je, aby ji bodlo, a ten zvuk jí jitřil každý nerv, rozněcoval drobné znepokojivé plamínky a nepatřičná očekávání.

„Ne." Byl až příliš blízko. „Nic takového nejsem!" Příliš ohromující. „Vetřelec jsi tady ty."

Zvedl v sarkastickém úsměvu koutek horního rtu, nad nímž měl tmavý knír, a zdálo se, že ještě povyrostl.

„Pro případ, že jsi mi nerozuměla, paní…" Jeho dech ji měk­ce zalechtal na tváři, přinesl s sebou klamný závan kořeněné vůně, snad vavřínu nebo jalovce, jako by prošel jakýmsi exotic­kým lesem a přitom nabral plnou náruč světla. „Máš tolik času, kolik budeš potřebovat, než se svým dítětem projdeš nádvo­řím k vnějšímu opevnění a branou ven, abych vás měl z do­hledu."

Mávl rukou ke dveřím, otočil se k ní širokými zády a těžkým krokem začal stoupat po schodech nahoru, poté co ji vyhostil, poté co vyslovil zcela mylný názor, že by měla opustit svůj do­mov – jediné místo na světě, které měla – bez boje na život a na smrt.

„Neodejdu dnes ani jindy, pane. Mám na tento hrad zákonný nárok podle manželského práva. Jsem Eleanor Bayardová, man­želka a teď vdova po zesnulém pánu z. Faulkhurstu. A abys vě­děl, pane, na mém panství jsi bez dovolení ty"

Zdálo se, že stejně jako on se zastavil i celý svět – mraky a rackové a také její srdce, slunce i měsíc, všechno fascinované tím, jak se muž pomalu otočil, strnul a vrhl na ni temný pohled.

„Co jsi říkala?" Očekávala další hromový řev, slyšela by ho raději než pronikavý, ostrý šepot, který bral vzduchu jeho leh­kost.

„Říkala jsem, pane, že jsi… Že já jsem lady…"

Polkla, hrdlo vyschlé jako hromádka podzimního listí. V této chvíli sotva vypadala jako dáma, podobně jako většinu uply­nulých dvou let. Kytlici měla ušitou z hrubé, šedé, podomácku tkané látky, jež na ní volně visela, plášť byla vlastně jen vlněná pokrývka upevněná kolíkem protaženým dírkou, na nohou boty, které Dickon našel v jedné opuštěné vesnici na stole v ševcovství.

Ale, k čertu, nemá jinou možnost, než jí věřit a poslouchat její rozkazy. Napřímila se, aby dala najevo svou hrdost, ukryla strach za odvahu a upřela rozlícený pohled do zkoumavých očí.

„Jsem vdova po Williamu Bayardovi, pánu Faulkhurstu." Trochu se osmělila, protože se ani nepohnul – přestože věděla, že člověk by neměl úplně věřit kamennému horskému úbočí -udělala tři nejisté kroky po schodech k němu a pevně sevřela zá­bradlí.

„Tohle je můj hrad a já jsem tady paní. Ne tvůj. Nikdy tvůj nebyl, i když jsi ho nalezl opuštěný nebo jsi tu zůstal, zatímco ostatní všichni odešli. Hodlám Faulkhurst přestavět, udělat z ně­ho mnohem lepší sídlo, než bylo v péči mého lhostejného man­žela. A proto, pane, budeš od této chvíle činit, co ti řeknu – pro případ, že bych se rozhodla dovolit ti, abys zůstal."

Tak, a je to. Pořád mlčel – podobal se obludnému kamenné­mu chrliči, vystupujícímu tísnivě do nekonečného prostoru mezi vzduchem a pevnou zemí, mezi nebem a peklem. Mívaly podo­bu mytických, hrozivých stvoření, přikovaných uprostřed pohy­bu, byla to kinetická sochařská díla, svaly a drápy na věky uvěz­něné ve vápenci.

Často si je prohlížela ze země, vykrucovala si krk, až ji bolel tak jako teď, představovala si, že jedno z těch stvoření by na ni mohlo skočit, kdyby si je prohlížela příliš dlouho, kdyby zachy­tila pohled jeho slepých očí. Ale tenhle měl oči jako žhnoucí uh­líky a mohutné, kypící svaly, které se teď nebezpečně vlnily pod jeho vlněným pláštěm. Během dalšího zlomku okamžiku byl u ní, velkýma horkýma rukama jí přitiskl paže k zábradlí a při­nutil ji, aby se zaklonila tak, že z celého světa mohla vnímat pou­ze jeho a nepravidelné poskoky svého srdce narážejícího na hruď, vidět drobné flíčky šedi v jeho očích.

„Ještě jednou," řekl a obklopil ji hřejivou vůní čerstvě poká­ceného dubu a mořské pěny.

„Co ještě jednou?"

Nechoď sem, Pippo. Drž se daleko odtud.

Něco zamručel a pak zařval: „Tvoje jméno, paní."

Chvíli jí trvalo, než se dokázala nadechnout, a i pak byla schopná jen zašeptat: „Eleanor."

„Eleanor…," řekl okamžitě nebo spíš vydechl, jako by ten zvuk vychutnával na jazyku. Pak jméno opakoval ještě jednou, tentokrát pomaleji, s takovou úctou, s tak zřetelnou stísněností, až ji rozbolelo v prsou, žaludek se sevřel a srdce se otevřelo, za­tímco se před ním mělo mít na pozoru.

„Ano, pane. Eleanor." Vztáhla by ruku a přejela po tmavých vlasech rozcuchaných větrem, odhrnula by mu je z čela, kdyby neměla ruce uvězněné za sebou, kde ji nemohly zradit. „Jsem vdova po zesnulém…"

„Kristepane…" Vydal ze sebe zděšené zamručení plné úzkos­ti, pak ji zvedl, vyhrnul kytlici i plášť a vyběhl s ní dvě křídla schodů, pak vyrazil ven ze dveří na ochoz a do ostrého zlata slunce, jemuž se podařilo naposledy zasvítit mezi nízkými mra­ky a mořem.

„Jsem tvoje paní! Pusť mě!" Cítila se jako neohrabaný pták, který zapomněl létat. Sukně se jí zapletla do jeho pláště, jak ji přitiskl k opěrné zdi vyčnívající nad útesy, odkud se vlny zdály malé a vzdálené, tak vzdálené, a skály mohutné a ostré a dychtící po jejích kostech.

„Důkaz, paní," řekl a oběma rukama jí drsně odhrnul vlasy z tváře. Pak jí palci zvedl bradu k sobě, jako by se chtěl sklonit a políbit ji velmi tvrdě modelovanými ústy.

„Jaký důkaz?" Srdce jí naráželo na hrudní koš, vymklo se ja­kékoli kontrole následkem strachu a jakéhosi nepojmenovatelného chvění v podbřišku. Ted‘ na něho viděla lépe: měl havraní vlasy, tu a tam prokvetlé mědí od slunce, neuměle přistřižené u ramen a rozfoukané větrem, a týden staré strniště, třpytivé a černé jako noc. Oči v barvě nejtemnějšího indiga se s pohle­dem šílence upíraly na ni.

„Důkaz, že jsi Bayardova manželka."

V páteři ji zamrazilo jakési hluboké a temné poznání, které se pak usadilo uprostřed žaludku. S tímto mužem ji spojovalo něco ze syrové země, cosi, co oba přikovávalo ke kamennému loži, jednoho k druhému – navždy.

„Jsem vdova po Bayardovi: už dávno zemřel na mor. Nemo­hu li to ovšem nijak dokázat." Snažila se vyprostit, ale on ji pev­ně držel za ramena. Svými boky jí tiskl stehna ke kameni, takže se ocitla ve žhnoucí a nepoddajné pasti, která ji nutila hledět do jeho drsné, ostře řezané tváře odrážející prudké vášně.

„Kde došlo k sňatku?"

Zatraceně, nechtěla si tu potupnou událost připomínat. Její otec, Bayardův chlípný zmocněnec a potměšilý podnapilý kněz – jaká fraška manželského obřadu! „Pusť mě. Jsem zdejší paní a ty…"

„Kde?" Jeho dech se mísil s jejím a mlha z vln hnaných vich­řicí ji nutila usilovněji se namáhat, aby se osvobodila.

„Byla jsem provdána na sídle svého otce, k čertu s tebou. V Glenstowě." Jako by její odpověď mohla něco říkat hrubiáno­vi, v jehož očích se odrážela ďábelská oranž západu slunce. „V Cornwallu. Co ještě potřebuješ vědět? Pršelo a bylo chladno. Měla jsem na sobě zelenou kytlici z česané vlny a na hlavě ko­nopnou síťku."

Jeho hlas jí zalomcoval a jako promyšlená hrozba pronikl do jejího nitra. „Kdy?"

„Je tomu dva a půl roku. Na svatou Cecílii." Ohavný večer, v mnohém podobný tomu dnešnímu. „Ženich se se mnou oženil v zastoupení, pane. Provdala jsem se za svitek hrubého pergame­nu a nádobku s indigovým inkoustem."

Mužovy oči potemněly a vítr se ještě víc opřel do jeho vlasů, do jeho ramen. Naklonil se k ní, jako by jí chtěl prozradit tajem­ství, které budou na celém širém světě znát jen oni dva.

Ne, paní. Nikoliv za pergamen a inkoust.

Provdala ses… za mě.