Josef Pepson Snětivý
Josef Pepson Snětivý (1973) vyštudoval Vysokú školu ekonomickú v Prahe, ale jeho celoživotnou vášňou je hudba, ktorej se venuje ako saxofonista, klávesista, spevák, skladateľ a textár – v súčasnosti poväčšine sólovo.
Pepson je veľmi nadaný a plodný umelec, spisovateľ prozaik i básnik, hudobník, podnikateľ.
Po tridsiatke obrátil svoju pozornosť a talent k literatúre a dosiaľ publikoval:
román Piercing na duši (2008),
novely : – Každý král je sám (2006), Hlava plná čertů (2007), Ženy s krátkými nehty (2010) a Adventní prsten – Tři vánoční dárky (2011, s H. M. Körnerovou a A. Stainforthem),
poviedkové zbierky – Dopisy v nevratných lahvích (2009)
– Samolásky a soulásky (2011)
básnické zbierky :
– Z deště pod opak (2012) a Retroperspektiva (2013).
Svoju náklonnosť k futbalu zúročil v knihách:
– Deník malého fotbalisty (2008, 2010), Český fotbal – radost jen po kapkách… (2009, se Z. Čechem) a Český fotbal 2012 (2012, s J. Káninským).
Z angličtiny preložil rozprávkový príbeh Charlotte Brontëové – Hledání štěstí (2010) a vampírsku novelu Josepha Sheridana Le Fanu – Carmilla (2011), ktorú tiež prerozprával.
Prekladá knihy z anglického a slovenského jazyka.
V jeho knihách čitateľov zaujal a oslovil výrazný a osobitý štýl písania, zmysel pre humor a iróniu, schopnosť zachytiť podstatu aj v krátkej próze, písať takým spôsobom, že ak začnete čítať, už vás príbeh nepustí.
Miluje hudbu, literaturu, výtvarné umenie, architektonické pamiatky, históriu, šport a v neposlednom rade – ženy na všetky zpôsoby. :))
Miloň Čepelka o autorově druhé sbírce řekl: „Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení.
Autorské stránky : www.pepson.cz.
Josef Pepson Snětivý vlastní riadi vydavateľstvo Čas, www.nakladatelstvicas.cz jazykovú a prekladateľskú agentúru a hudobnú agentúru PEPSON Music.
Úkážky z kníh:
Samolásky a soulásky:
Muž a žena – krátké spojení, které jiskří odpradávna. Ačkoli jsou naše instinkty namnoze stejné jako v pravěku, moderní doba nám vystavěla nové překážkové dráhy, s nimiž se obě pohlaví musí na cestě k sobě popasovat – někdy důstojně, jindy vtipně, občas také poněkud trapně…
A takové jsou i vztahy hrdinů naší povídkové sbírky. Příslib lásky (ať už si pod tím slovem představíte cokoli) se může objevit v pracovním e-mailu, na startu dálkového běhu, při ukládání ještě horkého saxofonu do postýlky… A je jen na nás, zda si necháme lákavou vidinu utéct, nebo se za ní pustíme s nasazením vlastního těla a představivosti.
Josef „Pepson“ Snětivý, v jedné z dřívějších recenzí označený za „Dona Juana české literatury“, čerpal při psaní Samolásek a soulásek nejen z bohatých zážitků, ale také z už zmiňované imaginace. Doufá, že té Vaší napomůže k rozletu právě tato kniha.
A fantazie pak může být prvním krokem ke skutečnému zážitku, jenž Vás vynese až k Hořkomléčné dráze…
(z povídky Sladké (půl)maratonky)
Snad jen pohled na vnadné české běžkyně mě ještě drží při životě… Kilometry se vlečou jako smůla plačícího stromu a plakat se chce i mně – nejvíc na šestnáctém kilometru v Libni. Do cíle zbývá ještě celých pět a já si kladu otázku, zda jsem připraven na odchod z tohoto světa. Vtom mě předbíhají dvě prdelaté Britky. Tváří se svěže a vesele a jedna z nich povídá své kamarádce:
„Jsem fakt vzrušená.“
Kolegyňka opáčí s šelmovským úsměvem:
„A já mám pocit, jako bych se právě udělala!“
Konec. Já nejsem po celou dobu schopen jediné topořivé představy, natožpak libých pocitů (jediná myšlenka týkající se sexu je ta, zda ho budu ještě někdy schopen).
Nadržené poddané Jejího Veličenstva byly také posledními ženami, jež můj rozostřený zrak dokázal na trati skenovat. Zbytek kalvárie trávím křečovitými přísuny vpřed se zrakem upřeným k pohupující se zemi, podoben pavouku, jemuž utrhali všechny nohy kromě dvou.
Carmilla
Carmilla je právem považována za jednu ze dvou nejslavnějších a nejoblíbenějších vampýrských knih – tou druhou je Dracula Brama Stokera (kterého Carmilla zásadně ovlivnila).
Lauře je devatenáct let a žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Otec se jí snaží nahradit i matku, která jí zemřela velmi záhy, a tak Laura prožívá dětství i dospívání plné lásky a přepychu. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není v 19. století dost dobře možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Právě jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou na návštěvu. V tu chvíli se za okolností neméně podivných zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou zemřelé přítelkyně. Carmillina matka poprosí Lauřina otce, aby se Carmilly na nějakou dobu ujal, než se ona vrátí z neodkladné a nebezpečné cesty. Otec na Lauřino naléhání svolí a Laura, zcela očarovaná nevšední Carmillinou krásou a jejím zvláštním charismatem, si užívá milování i něžného přátelství s tajemnou návštěvnicí. Méně příjemné jsou už zvláštnosti Carmillina chování a především její časté citové výlevy vůči Lauře, které ji uvádějí do rozpaků, byť dotekům se ani trochu nebrání… Navíc ji po nějakém čase začnou pronásledovat příznaky podivné choroby a také příšerné sny, až příliš podobné noční můře z raného dětství. Laura už nemá sílu vzdorovat Carmille, která jako by z ní vysávala všechen život. Také v okolí se množí případy lidí, kteří zakoušejí něco podobného, ovšem ti na rozdíl od ní záhy umírají. Ve chvíli, kdy se zdá, že podobný osud čeká i nešťastnou Lauru, se na scéně objevuje generál Spielsdorf, aby za pomoci svého záhadného přítele barona Vordenburga vykonal pomstu na nestvůře, která zahubila jeho neteř Bertu. Pátrání po ní ho zavádí do rozvalin zámku Karnstein, kde se jednoho podzimního podvečera setká nejen s Laurou a jejím otcem, ale i s Carmillou. Jak jejich setkání dopadne? Je Carmillina podobnost s dávno zemřelou Mircallou, hraběnkou z Karnsteinu, a s Bertinou přítelkyní Millarcou jen čistě náhodná? Podaří se Lauře uniknout ze spárů smrtonosné lásky? A co je třeba udělat pro to, aby byla z kraje sňata kletba těch, kteří nemohou odpočívat v pokoji? Odpověď najdete v rozuzlení strhující novely irského klasika Josepha Sheridana Le Fanu, kterou v moderním duchu přeložil a převyprávěl Josef „Pepson“ Snětivý.
Brožovaná s ražbou, formát 130×200 mm, 120 stran
Milování s ní jsem se nikdy nedokázala nasytit, ale tohle bylo něco jiného – byly jsme přece dvě dívky, přítelkyně, které si vzájemně dávaly přátelství i rozkoš, ale ne muž a žena, abychom si vyznávaly lásku. A třebaže pro mě byla tak přitažlivá, v okamžicích těchto záhadných nálad mi byla skoro protivná. Zažívala jsem v nich znovu a znovu příjemné vzrušení, do kterého se ale vkrádal neurčitý pocit strachu a nechuti. V takových chvílích jsem si nebyla jistá, co si tom mám vlastně myslet, a cítila jsem nejen lásku, která přecházela až ve zbožňování, ale také odpor. Vím, že to zní divně, ale jinak to opravdu neumím popsat.
Někdy byla má krásná společnice celou hodinu apatická, pak mě náhle uchopila za ruku a opakovaně ji něžně tiskla. Přitom se trochu začervenala, oči plné touhy mi spalovaly tvář a rozbouřený dech nadouval šaty na jejích prsou. Bylo to jako zbožné zanícení milence, chvílemi mi to bylo až nepříjemné, ale síla její vášně mě vždy přemohla. Přitáhla mě k sobě, pokryla mou tvář svými horkými polibky a mezi milostným sténáním šeptala:
„Jsi má a budeš má… Ty a já jsme spojeny navždy…“
Carmilla zasténala, ale úsměv na tváři jí nezmizel. Vstala a zamířily jsme na nádvoří. Přitom jsme se držely kolem pasu a mlčky kráčely k padacímu mostu. Odměnou nám byl překrásný výhled.
„Tak ty sis vzpomněla na tu noc?“ zeptala se sotva slyšitelně. „A jsi ráda, že jsem přijela?“
„Ráda? Jsem nadšená, Carmillo.“
„A navíc si přeješ, aby obraz, ve kterém spatřuješ mou podobu, visel ve tvém pokoji,“ zašeptala, ještě pevněji mě objala kolem pasu a její krásná hlava spočinula na mém rameni.
„Ty jsi tak romantická, Carmillo… Až mi jednou budeš vyprávět svůj životní příběh, určitě v něm nebude chybět velká láska.“
Beze slova mě políbila.
„Carmillo, jsem si jistá, žes poznala lásku, a možná ji prožíváš zrovna teď.“
„Ne, ještě jsem nikdy nebyla zamilovaná a nikdy nebudu, aspoň do nikoho jiného ne. Lásku bych mohla zažít jen s tebou.“
Jak nádherná byla ve svitu Měsíce!
Její tvář nabyla podivně plachého výrazu a ona ji ukryla do mých vlasů. Přitom sténala tak, že to chvílemi znělo jako vzlykání, a její chvějící se ruka svírala mou. Pak položila svou žhavou, hebkou tvář na mou a šeptala: „Miláčku můj, žiju v tobě a ty bys pro mě zemřela, tak moc tě miluju…“
Ženy s krátkymi nechty
Martin Lipavský je spisovatel, nakladatel a muzikant, který s ironickým úšklebkem ignoruje svůj střední věk i fakt, že jeho manželství s životní láskou Jolanou zkrachovalo. Na křtu jeho poslední knihy se však neplánovaně a nezávisle na sobě objeví tři velké ženy jeho života – nestárnoucí kráska Sabina, tvrdá a všeho schopná právnička Dagmar, která přihlíží křtu románu o dávném vztahu spisovatele k ní, a právě Jolana, jíž se zachtělo trochu si pohrát nejen s hrdinovým egem. Hrdinovi se ovšem pro změnu zachtělo všech tří, a tak rozjíždí kolotoč situací, které ho nakonec dovedou ke zjištění, proč mají některé ženy krátké nehty, jak málo pomáhá přidrzlá vtipnost, když vás pod krkem drží gorila kohosi velmi vlivného, a že si zmíněné krasavice vystačí i bez něj. On i tři grácie padají do slastné extáze i tváří k zemi, aby povstali k novým dobrodružstvím nejen růžového, ale i velmi temného rázu… A překvapivý závěr jako by obrátil naruby vaše představy o tom, jaký konec si zaslouží hrdina a jeho kočičí smečka.
Vázaná, formát 130×200 mm, 168 stran
„Jak válčíš?“ ptá se Jolana tak ironicky, že bych to žádné jiné neprominul. Sedí proti mně v krátkém tričku a já hltám rizalit jejího bříška. Vím, že krásu nelze posuzovat jen podle měr a vah, ale tohle se mi na mou černou duši líbí. Snad z nostalgie, snad z lenosti přemýšlet jsme si dali sraz v pizzerii na Zbraslavi. Tady, mezi vodami královské Vltavy a svéhlavé Berounky, byť zastoupené jen slepým ramenem, jsme často jedli a pak spalovali kalorie tím nejzábavnějším způsobem – podél málo využívané cesty do Vraného, na kopci u svatého Havla, jednou dokonce v zámeckém parku. Nikdy jsme neměli dost! Ale tyhle krásné chvíle zmizely ve vlnách trojice řek – oněch dvou zmiňovaných a Sázavy, na jejíchž březích teď Jolana bydlí… beze mě, ale nikoli sama.
„Válčím. Učím se žít beze slov, bez otázek, bez procházek u řeky…“
„A co tě k tomu nutí?“
„Nejspíš citová deflace a recese středního věku.“ Používám termíny, kterým nerozumí, ale tentokrát to nebere jako provokaci.
„Tak proč si někoho nenajdeš? Vypadáš dobře.“
„Děkuju, ty taky. Problém je, abych zůstal u ekonomický terminologie, v diskrepanci mezi nabídkou a poptávkou. Nebo, jak říkaj bluesmani, co ve čtrnácti utekli ze školy: chci tuhle holku a ona mě ne.“
„A která je ta šťastná?“
„Tu neznáš. Byla to nádherná blondýna, která měla zájem o moji muziku, o moje knížky, o to, čím jsem žil…“ Zase jsem patetický. Jak trapné a hlavně: jak nevhodné pro účely reconquisty téhle nádherné blondýny. Mnohem lepší by bylo mlčet a zírat na její macaté pětky…
„A kde teď je?“
„Nevím, už to všechno asi bylo a nejde to vrátit.“
„To máš pravdu.“ Jak vyrovnaná je oproti mně! Ale i proto ji tolik chci zpátky… Zírám tedy na její macaté pětky, a aby to nebylo tak jednotvárné, i na všechno ostatní. Znovu mě upoutají její veliké ruce a hlavně nehty, krátké jako na křtu Padělatele osudů.
Viac na http://www.pepson.cz/cs/ukazky-knih
