Karolína

Alexander Stainforth

 Karolína

Krásná Karolína

Karolínina pomsta

Kapitola I.

(1603)

 

 

Karolína nemohla uvěřit, že se tohle skutečně děje. Tolik doufala, že surovce zastavil Jindřich, tolik doufala, že je naživu! Ale místo něj se objevil Jednooký s poznamenanou tváří plnou zadostiučinění, protože mu znovu patřila.

„Nastup do kočáru!“ přikázal.

Karolína odmítla uposlechnout. Ne, do podzemí se už nikdy nevrátí. To raději zemře, aniž by se dozvěděla, zda Jindřich žije a zda budou všichni její nepřátelé vůbec kdy potrestáni. Už nikdy se Jednookému nepodřídí.

„Rozvažte mi ruce… Prosím!“ naléhala na něj Karolína. Jednooký si ji podezíravě měřil. Co se může stát, když uvolní provaz? Je příliš zesláblá, než aby se o něco pokusila, a snad také dost rozumná, protože ví, že kdyby na něj chtěla zaútočit, připoutal by ji ke zdi a zbičoval až do krve.

Přistoupil k ní a svit měsíce ještě víc poodhalil ošklivou jizvu v jeho tváři. Karolína instinktivně ucukla, když ji do nosu udeřil pach jeho potu. Prudce ji popadl za ruku, pravicí vytáhl z opasku dýku a jediným švihem ji zbavil pout.

„Buď poslušná!“ varoval ji a ukázal ke kočáru.

Karolína přikývla a ochotně nastoupila. V hlavě jí vířilo tolik myšlenek… Ale žádná z nich nenapovídala, jak se Jednookého jednou provždy zbavit. Jistě, mohla se zmocnit jeho dýky a probodnout ho, jenže na to nebyla dost rychlá a jen by ho vyprovokovala ke kruté odvetě.

Jednooký jí věnoval poslední varovný pohled, pak zabouchl dveře kočáru, vysedl na kozlík a hnal koně ku Praze. Karolíně pomalu ubýval čas. Každou vteřinou se přibližovali k cíli, každou vteřinou byla blíž neblahému osudu. Mohla ho změnit? Mohla se mu postavit čelem a bojovat s ním? Cítila, že jí schází síla i odvaha. Strach, co všechno mohou příští okamžiky přinést, ji naprosto ochromil. Připadala si jako otrávená nějakým neznámým jedem, který nejen znehybněl její svaly, ale také zatemnil její mysl.

Proboha, vzchop se, křičela na sebe v duchu, ale tělo odmítalo poslušnost. Panika a strach ji zcela opanovaly, nepomohly žádné zbraně, jimiž se proti nim pokusila bojovat. Právě překročila práh své síly, právě…

Ne, přece se jenom tak nevzdá! Nebude nečinně sedět a čekat, jakou další krutost pro ni její kat přichystá!

Jednooký hnal koně divoce a bezohledně. Bylo mu jedno, zda se kola zlámou v hlubokých výmolech, neobával se, zda kořist nedoveze spíš potlučenou, než bez poskvrnky a připravenou pro další prodej. Pomsta ho zcela ovládla, vyburcovala jeho nenávist a vztek a kolovala mu v krvi čím dál zběsileji. Kdyby se mu nyní někdo postavil, bylo by to jako zápasit se samotným peklem. Oheň a ledové ostří, které má za cíl jediné – ponořit se do svého protivníka!

Karolína se pokoušela udržet rovnováhu, když právě vjeli do další díry. Sesunula se prudce na zem a udeřila se do ramene. Ale pronikavá bolest ji opět vrátila do života. Probrala ji z letargie, která neznamenala nic jiného než kapitulaci a podvolení se. Konečně se jí rozjasnila mysl, konečně byla schopná zase logicky uvažovat.

Pomstí se! Pomstí se Jednookému za všechny, kterým kdy ublížil, za celou rodinu, manžela, nenarozené dítě a také za Jindřicha. Teď, nebo nikdy! Nebude už mít vhodnější okamžik než tuto noc. I kdyby měla zemřít! Lepší smrt než otroctví a strach z dalšího dne…

Teď, nebo nikdy, opakovala si v duchu. Postavila se, prudce se zapřela o podlahu kočáru a zhluboka se nadechla. Zbývalo jen jediné. Odhodlat se k činu a vzít svůj osud do vlastních rukou. Už nebude Jednookému v ničem poslušna, to navždy skončilo!

Prudce otevřela dveře a vyskočila. Náraz na zem byl prudší a bolestivější, než očekávala. Několikrát se přetočila a modlila se při tom, aby poblíž nebyl žádný strom, který by ji mohl zranit a oslabit před tím, než na ni Jednooký zaútočí. Ve chvíli, kdy se opřela lokty o zem a pohlédla ke kočáru, Jednooký prudce zastavil koně, kteří se vzpouzeli divokým ržáním.

Neměla příliš času se rozmýšlet. Musela najít vhodný úkryt, kde by ji Jednooký hned nenašel, kde by mohla popadnout dech a nabrat sílu.

Odplazila se z kraje cesty a pak se rychle propletla mezi stromy a keři. Věděla, že až se koně uklidní a Jednooký přestane nahlas klít, zaslechne sebepatrnější šramot. A šelest v korunách stromů ani vítr, pohrávající si se spadaným listím, ho nezastaví. Půjde po ní jako pes po divoké zvěři.

„Ty prokletá mrcho!“ zahřměl Jednooký, prudce udeřil pěstí do kočáru a pohlédl před sebe. „Myslíš, že si tě tam nenajdu?!“

Karolína zadržela dech. Teď se nesmí prozradit, ještě není připravena! Opřela se o kmen stromu a přála si být neviditelná. Jenomže to už Jednooký vyrazil směrem k ní. Věděl, že nemůže být daleko. Při pádu se musela zranit či alespoň potlouct a moc daleko se dostat nemohla. Napínal uši, aby zaslechl jakýkoliv pohyb, jenž by mu napověděl, ve kterých místech má hledat. Samozřejmě, byla tu i možnost, že se jí podařilo dostat na druhou stranu, ale o tom velice pochyboval. Skok z kočáru ji mohl odmrštit jedině tímto směrem.

„Karolíno!“ zahřměl.

Karolíniny oči konečně přivykly na tmu. Mohla by se v ní začít pohybovat, kdyby ji příroda svým proudícím životem chránila lépe a znemožňovala Jednookému najít správný směr. Ale dnešní noci nebylo Karolíně nic takového dopřáno, vítr se utišil. Osud chtěl, aby se mu konečně postavila tváří v tvář, připravená zvítězit, nebo zemřít.

Rozhlédla se kolem a snažila se najít nějakou vhodnou zbraň. Stačila by silná větev, kterou by ho mohla omráčit a svázat. Jenomže jako by se zlámané větve vytratily, jako by jí příroda odmítala poskytnout pomocnou ruku. Byla v tom sama, jako už mnohokrát. Nemohla se spolehnout na nikoho jiného.

Náhle jí do oka padl kámen. Velký a těžký tak akorát, určitě by se jí podařilo zvednout ho nad hlavu a pak Jednookého jediným prudkým úderem zneškodnit. Sehnula se k zemi a přitáhla si jej k sobě. Vážil víc, než očekávala, přesto našla dostatek sil, aby z něj mohla učinit zbraň.

Jednooký se přibližoval. Pomalu jako kočka, která se snaží nevyplašit myš a jde jistě za svým cílem s odhodláním prolézt každou díru, kde by se mohla ukrývat.

„Vylez!“ procedil Jednooký mezi rty. „Vylez, nebo si pro tebe dojdu, a to, co tě čeká, se ti nebude ani trochu líbit!“

Jeho slova na ni skutečně zapůsobila. Nepřinutila ji však vzdát se a odevzdat se do jeho špinavých rukou. Nikdy víc, přísahala v duchu.

„Karolíno!“

Přivřela oči a modlila se, aby konečně popošel blíž.

„Naposled tě varuju! Vylez!“ vykřikl.

Tentokrát se rozechvěla. Ruce jí začaly vypovídat službu pod tíhou kamene a hrozilo, že jej upustí na zem.

„Sama sis vybrala!“

A pak se to stalo. Přestala vnímat čas i ochromující strach, viděla jen vlastní ruce, jak se zvedají vysoko nad hlavu a našly dostatek sil ho omráčit. Jednooký se schoulil k zemi, jako by ho zasáhla ostrá čepel přímo do srdce.

Karolína nemohla uvěřit, že se jí to podařilo. Teď však musela jednat, nemohla se opájet vítězstvím, vždyť Jednooký mohl velice rychle nabýt vědomí.

Zabij ho, zaznělo jí náhle v hlavě. Zabij ho, nebo budeš později litovat, žes to neudělala, když k tomu byla příležitost.

Jenže zabít člověka… I přes to, co všechno jí provedl, nemohla znovu zvednout kámen ze země a udeřit ho tolikrát, až by z něj vyprchala poslední kapka života. Na to neměla odvahu, na to nebylo připraveno její svědomí. Přes všechno zlo, kterého se Jednooký dopustil, to prostě nedokázala.

Měla vztek sama na sebe. Kvůli své slabosti, kvůli tomu, že nedokáže pomstít všechny mrtvé tak, jak si zaslouží.

Zaklela a zmateně se rozhlížela kolem. Musela ho spoutat, čímkoliv. Opatrně se k němu sehnula, ale v tu chvíli se Jednooký prudce pohnul. Jeho ruka vystřelila přímo k její tváři a srazila ji k zemi. To už se Jednooký hbitě přetočil na bok a vší silou Karolínu zalehl. Ani nestačila vykřiknout, jak ji překvapil svou obratností. Cítila jen, jak mu z úst odkapává krev a pomalu stéká po její tváři až k bradě.

„Za tohle tě zabiju!“ procedil skrze rty. Karolína věděla, že pokud hned něco neudělá, může se rozloučit se životem. Možná tohle bylo přesně to, co potřebovala. Vědomí, že buď zabije on ji, nebo ona jeho. Znovu si vybavila, jak ji znásilňoval, jak ji odvlekl do té hrozné kobky a…

„Nikdy!“ vykřikla a pak ho kolenem udeřila do slabin. Jednooký zaúpěl, povolil a Karolína ho ze sebe shodila. Musela jednat, postavit se na nohy a znovu použít kámen, aby ho zastavila. Už už se pro něj natahovala, když ji chytil za kotník. Ocitla se na zemi stejně rychle jako předtím. Ale kámen už měla na dosah. Vnímala vlhkou a studenou půdu, ten chlad jí prostupoval až do morku kostí. Cítila také pach Jednookého, který si navždy bude spojovat s pachem smrti.

Jednooký ji jednou rukou držel při zemi, druhou šmátral za opaskem a vytahoval dýku, kterou ji chtěl usmrtit.

Karolína se na něj podívala. Jakmile jí došlo, co má v úmyslu, sebrala všechnu sílu a odrazila se od země. Kámen byl znovu nablízku. Jednooký přehmátl, aby se snáz dostal k dýce, a tím Karolíně umožnil znovu se o kousek posunout.

Byl to boj na život a na smrt. A Karolína podvědomě vytušila, že musí přežít, že to dluží nejen sobě a zemřelým, ale také Jindřichovi a jeho přátelům, kteří jí pomohli v těch nejhorších životních chvílích. Protože pokud zabije ji, půjde i po nich. Může na ně poštvat vojáky, může s Alžbětou zacházet stejně jako s tou nebohou dívkou v kobce. Tohle už přece nesmí dopustit, pokud se jí naskytla příležitost zabránit mu v páchání dalšího zla!

Konečně! Cítila, jak se konečky prstů dotýká kamene, že už schází skutečně jen nepatrný kousek, aby si ho mohla přitáhnout a pevně jej uchopit…

Jednooký byl však rychlejší. Vzdal boj s dýkou, když si uvědomil, k čemu se Karolína chystá a jak moc je blízko svému cíli. Přitáhnul si ji oběma rukama zpátky a znovu se na ni položil. Karolína začala křičet, poškrábala mu nehty obličej až do krve, ale nemohla se mu ubránit. Ne muži, jehož šílenost posiloval chtíč.

„Teď budeš jen moje, to tě naučí!“

Karolína vykřikla hrůzou, když jí stáhnul sukni a spodničku. Znovu se jí vybavila ta hrozná noc, nenávist k mužům páchnoucí špínou, jejich zběsilé pohyby a palčivá bolest, přivádějící ji až k mdlobám.

Jednooký se vítězně zachechtal a uvolnil z kalhot své mohutné mužství, aby do Karolíny pronikl. Sevřela prudce stehna, ale když ji do nich prudce uhodil pěstí, vyprchala z ní veškerá síla.

A pak, ve chvíli, kdy do ní pronikl, neupadla do zoufalé agónie, nenechala se zničit bezmocí jako předtím. V mysli jí utkvělo jediné slovo – dýka. Měl ji stále připevněnou za opaskem. Stačí mu vyjít nenápadně vstříc a pak jednou provždy ukončit jeho nicotný život.

Přestala se vzpouzet, zdánlivě vypadala zcela klidná, odevzdaná, což Jednookého v první chvíli zmátlo. Zdálo se mu to, nebo i ji ovládla touha?

„Pokračuj,“ pobídla ho Karolína najednou a vlnivými pohyby boků mu vyšla vstříc. Jednooký na ni užasle zíral. Zuřivost byla ta tam, začal se v ní pohybovat volněji, ne sice jemně, ale velice zkušeně, jako by jí chtěl poskytnout rozkoš.

Karolína ho ponechala volně splynout s jejím tělem, i když se jí to z duše protivilo. Nejraději by Jednookého ze sebe shodila a nedopřála mu jedinou chvilku potěšení, ale potřebovala odvést jeho pozornost, ujistit ho, že je vše v naprostém pořádku a že i ona se nechává unášet vlnou vášně.

„Prosím, prosím,“ zaúpěla vzrušeně, když jeho pohyby nabyly na intenzitě. Poté, ve chvíli, kdy se k ní sklonil, aby jí jazykem polaskal hrdlo, jediným prudkým tahem vytáhla dýku a zabodla mu ji do zad.