Teresa Medeiros
Ztracená duše
Vydal Domino 2008
Jako sedmnáctitelá dívka zachránila Portia Cabotová život Julianu Kaneovi. Vědela síce, že je upír, ale zvítezila v ní síla lásky. Prokletý Julian se ji nesmazatelně vryl do paměti, ale pak ji ponechal vlastnímu osudu a zmizel.
Dlouhých pět let se marne snažil najít svou duši, a když se vrátil, místo púvabné dívky nalezl uhrančivě krásnou ženu.
Portia brzy zjistí, že Julianovy svudne a zakázané polibky v ní stále vyvolávají touhu stanout znovu v jeho objetí.
Ale Julian, který se vrátil, není stejný jeko ten,který ji kdysi opustil. Není mu cizí zhýralost všeho druhu a když ve měste dojde k sérii krutých vražd mladých žen, Portia se začne obávat, že její osudový muž je ve skutečnosti netvor.
Julian dobře ví, kdo je strujcem všeho zla, ale nemúže promluvit. Přestože Portii stále miluje, předstíra nezájem, aby ji ochránil. Není to snadné, protože po ní touží stále víc.
Mohl by sice dosáhnout svého za použití svých temných schopností, ale zároveň si začína uvědomovat neco mnohem dúležitejšího: že díky Portiine lásce by se mohl znovu stát člověkem a najít dúvod žít…
Takže mám za sebou tento príbeh, dočítala som ho dnes k raňajšej káve ako zákusok.
/Vďaka Lenka/ páčil sa mi. Nebol síce tak napínavý a tak dobre prerozprávaný ako Nočné slasti, ale aj tak stál za to. Upíri sú moja slabosť už od čias, keď som ako školáčka čítala večer pod perinou Drakulu a smrtelne som sa bála…
Inak tento príbeh má všetko, čo dobrá romanca má mať a okrem iného aj lásku, ktorá prekoná aj smrť.
Portia pochádza z rodiny lovcov upírov, takm mi to aspoň z knihy vyplynulo, ale ako a prečo sa vlastne Julian stal upírom som sa nedozvedela, asi to autorka ponechala na vlastnú obrazotvornosť. V románe išlo predovšetkým o dušu, ktorá ak sa vráti k majiteľovi, vráti ho z temnej ríše nemrtvých a neživých, lačných po krvi, znova medzi smrtelníkov.
Iste ste si domysleli, ako to dopadne v romantickom príbehu, ale prejsť tú cestu spolu s hrdinami sa rozhodne oplatí.
Už teraz sa však teším ma ďalší kúsok od Teresy Medeiros Milence z temnot…
PS: Opravujem, až po prečítaní 1. časti som vlastne pochopila niektoré veci, ktoré mi predtým neboli jasné. Spätne pridávam jedno srdiečko.
Prečítajte si ukážku:
Londýn 1826
Byla to noc jako stvořená pro smrt.
Snášel se soumrak a z bezhvězdné oblohy začaly padat těžké sněhové vločky. Zakrátko byly špinavé, ošklivé a zanedbané uličky Whitechappelu ukryté pod načechranou, čistě bílou pokrývkou. Vločky tančily a vířily ve světlech pouličních lamp a tlumily jejich jasnou zář v pouhý mlžný přísvit.
Jenny O´Flahertyová si přitáhla šál pevněji kolem pěkných tmavých vlasů, sklonila hlavu a zrychlila krok. Oslnivá krása sněhu nemohla nijak zmírnit sílu větru, který se do ní zakusoval ledovými zuby skrz starý, chatrný oděv. Ještě nikdy se tolik netěšila do ponurého bytu, který sdílela s dalšími třemi dívkami. Brzy se už schoulí před krbem s miskou ovesné kaše, která jí zahřeje zkřehlé ruce i žaludek.
Z chodníku plného lidí ji odstrčil neurvalý sluha, aby udělal místo pro svou paní, a jak proplula kolem, zadívala se Jenny toužebně na její kožené rukavičky. Sama pracovala patnáct hodin denně jako švadlena a ruce měla bolavé a rozpíchané. V takovýchto večerech častokrát praskaly a krvácely tak, že nepřestávala plakat bolestí, dokud neusnula.
Zvedla bradu, nechtěla se litovat. Její drahá stará maminka, dej jí pánbůh nebe, ji vždy učila dívat se na svět z té lepší stránky. Žádný gentleman ji, nevzdělanou irskou dívku, nikdy nenajme, aby vyučovala jeho děti nebo dělala společnici jeho manželce, na druhou stranu však ale neskončila na ulici jako mnoho jiných dívek, které s ní před třemi lety připluly na jedné lodi z Dublinu. Myšlenka na to, že by i ona mohla prodávat své tělo každému muži s boulí v kalhotách a dvěma šilinky v dlani, ji zamrazila do morku kostí.
Když se přiblížila k tmavému ústí další uličky, zpomalila krok. Když to vezme touhle klikatou zkratkou, zkrátí si cestu skoro o tři bloky. Normálně by takhle neriskovala, ale kdo by tam čekal, aby ji přepadl, v téhle jedovaté zimě? Neměla ani kabelku, kterou by jí mohl případný zloděj ukrást, a s rameny nahrbenými proti ledovému větru a šálem omotaným kolem hlavy a zakrývajícím červené tváře ji mohl každý případný násilník považovat za bezzubou starou babu.
Naposledy toužebně pomyslela na praskající oheň a kouřící misku ovesné kaše, které ji čekají v cíli cesty, ještě se ohlédla do davu na ulici, a chvatně zabočila na pěšinku zkratky.
Pospíchala, lekala se stínů a její neklid vzrůstal s každým krokem. Vítr hučel tunelem z chatrných domů, které se tyčily po obou stranách, a naříkal jako zhrzený milenec. Pokradmu se podívala za sebe a začala si přát, aby se byla držela přeplněných ulic a cestou domů si zašla. A ačkoli sníh ležící všude kolem dosud neposkvrnily jiné stopy než její, skoro by přísahala, že za sebou slyší tlumené kroky.
Odhodlaná dostat se na konec uličky dřív, než bude mít skutečný důvod litovat svého rozhodnutí, dala se do běhu. Byla už skoro v cíli, když botou zavadila o vyčnívající dlažební kostku a upadla jak široká tak dlouhá na dlaně a kolena.
Na její tělo padl stín. Pomalu zvedla hlavu v obavě z toho, co uvidí. Místo šokem ale vzlykla úlevou. Zloději přece nebývají oblečeni s tak vybraným vkusem.
Osoba, která nad ní stála, ji jemně uchopila za loket a pomohla jí na nohy. Jenny nemohla odtrhnout zrak od očí, které v šeru jakoby zářily.
"Chudinko malá," ozvalo se, "takový ošklivý pád. Jak se jmenuješ, dítě?"
"Jenny," šeptla, ohromena jasem těch zvláštních očí. "Jmenuji se Jenny."
Odpovědí jí byl úsměv, který prozrazoval, že její přízvuk nezůstal nepovšimnut. "Jak pěkné jméno pro pěkné irské děvče!" A potom ustaraně: "Ale propána! Tvoje ruce! Teče ti krev!"
Jenny sevřela ruce v pěst. Náhle se styděla za hrubé dlaně a polámané nehty. "Ale to nic není, opravdu. Jenom škrábanec."
"Nech mě se podívat, ano?"
Snažila se bránit, ale sevření té zvláštní osoby bylo překvapivě silné, a tak byly její dlaně v okamžiku vystaveny pronikavému pohledu. Čekala, že jí bude nabídnut čistý kapesník k obvázání rány. Jaký byl ale její šok, když čerstvé kapky krve lačně slízl drsný jazyk.
Jenny se zachvěla hrůzou, vytrhla svou ruku z cizí dlaně a snažila se dát na útěk. Už ale začínala tušit, že její budoucnost neslibuje žádný hořící oheň ani misku teplé ovesné kaše. Než stačila udělat dva kroky, ocitla se v pevném, nelítostném sevření. Svíjela se, kopala, snažila se škrábat, ale bojovala se silou neporovnatelně větší, než byla ta její.
"Dobrou noc, sladká Jenny," uslyšela ještě melodický šepot, než svět kolem zrudnul a zčernal.
Byl to den jako stvořený pro smrt.
Vločky sněhu se za svítání snášely z oblohy a pokrývaly louku v parku bělostnou přikrývkou. Julian Kane si snadno dokázal představit, jak by ta nedotčená bělost vypadala potřísněna jeho krví.
Jeho halasný smích zněl v tichém svistu padajících vloček skoro svatokrádežně. "Co říkáš, Cubby, kamaráde? Nezazpíváme si pár slok ´Děvčete, které jsem opustil´, abychom se na tu slávu trochu připravili?" Zavrávoral, jak zakopl o zmrzlou krtinu, a musel se ještě pevněji opřít o přítelova ramena. "Možná by se spíš hodilo ´Sejmi toho bídáka´?"
Cuthbert se nachýlil doprava, jak se snažil udržet zároveň Juliana i mahagonovou truhlu, kterou nesl pod volnou paží. "Radši ne, Jule. Děsně mě bolí hlava. Nemůžu uvěřit, že jsem se do toho nechal uvrtat. Který pobočník by nechal duelanta zůstat celou noc vzhůru a chlastat před soubojem? Měl jsi mi dovolit, abych tě posadil na loď zpátky do Evropy, dokud byl ještě čas."
Julian na něj výsměšně zahrozil prstem. "Nenapomínej mě. Kdybych chtěl, aby mi někdo nadával, mohl jsem se oženit."
"Kdybys měl tolik rozumu, aby ses zamiloval do nějaké nešťastnice a vzal si ji," odfrkl si Cuthbert, "nemusel tě chytit Wallingford, jak se muchluješ s jeho snoubenkou při zásnubní večeři, a já jsem teď mohl být zachumlaný ve své teplé posteli, nechat zdát o operních tanečnicích a hřát si nohy o horkou cihlu."
"Ty mi křivdíš, Cubby! Nikdy jsem nebyl s ženou, kterou bych nemiloval!"
"Je to naopak. Ty se miluješ s každou ženou, kterou potkáš! V tom je rozdíl, i když ty ho možná nevidíš." Cuthbert zanaříkal, když mu Julian šlápl na nohu. Vypil přibližně tolik lahví levného portského jako Julian, ale dokázal ještě alespoň stát na nohou bez pomoci. Zatím.
"Pšššt!" dožadoval se tak hlasitě, že vyplašil hejno špačků ve větvích nedaleké olše. "Tamhle jsou, schovaní za těmi stromy," ukazoval prstem v drahé kožené rukavici.
Podle toho, co Cuthbert viděl, se skupina pánů čekajících vedle městského kočáru s erbem na druhé straně louky nijak nesnažila schovávat. Miles Devonforth, markýz z Wallingfordu, rázoval sněhem sem a tam. Přesně odměřené kroky nezaváhaly, ani když vytrhl hodinky z náprsní kapsy a zamračil se na jejich ciferník. Za ním přešlapovali tři společníci, dva muži v těžkých objemných kabátech a rtuťovitá postavička v černém. Pravděpodobně nějaký doktor se špatnou pověstí, pomyslel si Cuthbert nevesele, který tu byl od toho, aby se postaral o poraženého v tomto nelegálním klání.
Nebo aby mu vzal míru na rakev.
Po zádech mu strachem přeběhl mráz. Rukou si prohrábl světlé vlasy a zatahal Juliana za rukáv v narůstajícím zoufalství. "Vykašli se na to, Jule. Ještě není pozdě. Co nám můžou udělat? Přejet nás kočárem a střelit tě do zad? Podívej, jestli chceš, klidně se s tebou vrátím do Evropy. Budeme se plavit po Rýnu a šplhat na Karpaty a dobudeme Řím. Můj otec mi nakonec odpustí. Zastavil mi sice apanáž, když jsem koupil diamantovou brož pro tu sladkou malou herečku, cos mi ji představil ve Florencii, ale co víc může udělat? Já svého otce znám. Nikdy by nevydědil jediného syna."
Julian umlčel jeho tlachání jediným vyčítavým pohledem. "Zmlkni, Cubby. Určitě mi nechceš navrhnout, abych se ukázal jako to nejopovrženíhodnější stvoření ze všech — muž, který nemá čest."
Zpod dlouhých řas si ho Julian měřil pohledem tmavých očí plným pýchy a sebeironie. Pro ženy byla tahle kombinace neodolatelná. Také Cuthbert byl ztracen.
Jak mohl chtít přítele připravit o tuto chvíli? Byl jenom hloupým synem mrzutého starého hraběte, který má zdědit jeho titul a bohatství, o něž se nezasloužil, a jednou zemřít v pohodlné posteli. Býval by ani nepřežil okružní cestu po Evropě, kdyby ho nebyl Julian zachránil ze spárů zuřivého věřitele, když se tehdy poprvé setkali za měsíční noci v jedné uličce Florencie. Julian byl válečný hrdina, pasován na rytíře koruny poté, co on a jeho regiment porazili více než před rokem šedesát tisíc krvelačných barmských vojáků na předměstí Rangoonu. Tohle určitě nebude poprvé, kdy se ocitne tváří tvář vlastní smrtelnosti s tou svojí nenucenou noblesou.
kniha aj na romanticbooks
Hlasujte:
