Sříbrná relikvie
Fantomprint 2011
Anotace:
Když se automechanička a kožoměnec Mercy Thompsonová pokusí vrátit mocnou faeskou knihu, kterou si v zoufalství vypůjčila, najde knihkupectví prázdné a zavřené. Zdá se, že kniha obsahuje tajné informace – a fae udělají naprosto vše, aby nepadla do nesprávných rukou. Ale jako by to nestačilo, Mercyin přítel Samuel bojuje se svou vlčí přirozeností a Mercy ho musí krýt, aby nebyl vlastním otcem odsouzen k smrti. Když se to tak vezme kolem a dokola, zažila už Mercy i lepší dny.
A pokud si nedá dobrý pozor, nemusí přežít…
1. Moon Called(2006) – Měsíční píseň
2. Blood Bound (2007)- Krevní pouto
3. Iron Kissed (2008) – Železný polibek
4. Bone Crossed (2009) – Zkřížené hnáty
5. Silver Borne (2010) – Stříbrná relikvie
Preying for Mercy (omnibus
Ukážka:
Patricia Briggs: Stříbrná relikvie (Mercy Thompsonová 5)
přeložila: Kateřina Niklová
Samuel se pokusil spáchat sebevraždu.
Zaklepala jsem na dveře skladiště a otevřela. Na policích tu byly navršeny bílé papírové krabice se složkami a vzbuzovaly dojem dokonalého pořádku – jako by existoval někdo, kdo přesně věděl, kde co najít.
Samuel seděl na podlaze a zády se opíral o stoh krabic. Přes zelený nemocniční oděv měl oblečený bílý laboratorní plášť. Paže měl položené na kolenou a ruce ochable svěšené. Hlavu měl sklopenou a nevzhlédl, ani když jsem vešla. Počkal, dokud jsem nezavřela dveře, teprve pak promluvil, pořád ale nezvedl hlavu.
Myslela jsem, že se na mě odmítá podívat, protože se stydí nebo protože ví, že se zlobím.
„Pokusil se nás zabít,“ řekl Samuel. Na okamžik se mi zastavilo srdce, pak se mi ale bolestivě rozbušilo v hrudi, protože jsem se zmýlila. Byla jsem úplně vedle. „On“, o kterém mluvil, byl Samuel – což znamenalo, že „on“ nedržel v ruce otěže. Mluvila jsem se Samuelovým vlkem.
Padla jsem k zemi jako kámen a dala si zpropadený pozor, abych měla hlavu níž než vlkodlak. Samuel porušení etikety pravidelně přehlížel, ale jeho vlk nemohl. Kdybych vlka donutila vzhlédnout, musel by přijmout moji nadřazenost nebo mě vyzvat.
Proměňuji se v asi patnáctikilového dravce stavěného na zabíjení kuřat a králíků. A ubohých, hloupých křepelek. Vlkodlaci dokáží skolit medvěda. Pro vlkodlaka bych rozhodně nebyla výzvou.
„Mercy,“ zašeptal a zvedl hlavu.
První věcí, které jsem si všimla, byly stovky drobných řezných ranek na jeho tváři, a vzpomněla si na to, co říkala sestra Jody, že mu museli vytahat z kůže střepy. Skutečnost, že se ještě nezahojily, mi prozradila, že jeho tělo utrpělo jiné, mnohem těžší zranění, se kterým se muselo vypořádat nejdřív. Báječné – trocha bolesti a utrpení, aby mu zlepšila náladu.
Oči měl ledově modré, téměř bílé, žhavé a divoké.
Jakmile jsem je spatřila, sklopila jsem pohled k podlaze a zhluboka se nadechla. „Same,“ zašeptala jsem. „Jak můžu pomoct? Mám zavolat Branovi?“
„Ne!“ zařval a zprudka se pohnul vpřed, opřel se o ruce, jednu nohu pokrčil pod sebe a na druhé zůstal klečet.
Koleno na zemi znamenalo, že – ještě – není připravený vrhnout se na mě.
„Náš otec nás zabije,“ řekl Sam pomalu a se silným velšským přízvukem. „Já… k tomu ho nechceme donutit.“ Zhluboka se nadechl. „Já nechci zemřít.“
„Dobře. To je dobře,“ zachraptěla jsem a najednou pochopila, co jeho první slova znamenala. Samuel chtěl zemřít a jeho vlk ho zastavil. Což bylo dobře, na druhou stranu jsme byli v pěkném maléru.
Existuje velmi dobrý důvod, proč marok zabije každého vlkodlaka, který přenechá vedení svému vlkovi a jen ho následuje. Fakt dobrý důvod – jako třeba zabránění masové vraždě.
Ale pokud Samuelův vlk nechtěl zemřít, pak bylo podle mě dobře, že se ujal velení. Prozatím. Protože se zdálo, že se mě ještě nechystá zabít. Samuel byl starý. Nevím přesně jak starý, ale narodil se přinejmenším předtím, než Mayflower připlula do Ameriky. To by mohlo jeho vlkovi umožnit ovládnout se i bez Samuelovy pomoci. Možná. „Dobrá, Same. Nezavoláme Branovi.“
Koutkem oka jsem viděla, jak naklonil hlavu na stranu a změřil si mě. „Dokážu se vydávat za člověka, než se dostaneme k tvému autu. Napadlo mě, že to tak bude nejlepší, proto jsem si ponechal tuto podobu.“
Polkla jsem. „Co jsi udělal se Samuelem? Je v pořádku?“
Ledově modré oči si mě pátravě prohlížely. „Samuel? Jsem si docela jistý, že zapomněl, co dokážu: už je to tak dlouho, co jsme spolu bojovali o kontrolu. Dával mi svobodu, když chtěl, a já ho nechal.“ Chvíli mlčel, pak téměř stydlivě řekl: „Poznáš, když jsem to já. Říkáš mi Same.“
Měl pravdu. Neuvědomila jsem si to, dokud se o tom nezmínil.
„Same,“ zopakovala jsem a snažila se, aby to neznělo jako rozkaz, „co jsi udělal se Samuelem?“
„Je tady, ale nemůžu ho pustit ven. Když to udělám, už nikdy mi nedovolí získat vrch – a zemřeme.“
„Nemůžu“ znělo dost jako „nikdy“. „Nikdy“ bylo špatné. „Nikdy“ ho zabije stejně jistě jako sebevražda – a možná… pravděpodobně přitom zemře spousta dalších lidí.
„Když ne Bran, tak co třeba Charlesova družka Anna? Je omega; měla by pomoct, ne?“
Omega vlci, pokud jsem to chápala dobře, působili na vlkodlaky jako uklidňující prostředek. Samuelova švagrová byla jediná omega, s níž jsem se kdy setkala – předtím jsem o nich ani neslyšela. Mám ji ráda, ale nezdá se, že by na mě působila stejně jako na vlky. Netoužím se jí stočit u nohou do klubíčka a nechat se drbat na břiše.
Samuelův vlk se zatvářil roztouženě… anebo možná jen hladově. „Ne. Kdybych byl problémem já, kdybych tyranizoval okolí, mohla by pomoct. Ale tady nejde o instinkt, o zoufalství. Samuel prostě cítí, že už sem nepatří, že jeho existence nikam nevede. S tím nic nenadělá ani omega.“
„Tak co navrhuješ?“ zeptala jsem se bezmocně.
Napadlo mě, že by se Anně mohlo podařit vrátit Samuelovi zpátky kontrolu, ale obávala jsem se, že vlk má pravdu, že by to nebyl dobrý nápad.
Nešťastně se zasmál. „Nevím. Ale pokud nechceš pašovat z pohotovosti vlka, měli bychom jít.“
Sam se zhoupl dopředu a chystal se vstát, v půli cesty se ale zarazil a zachroptěl.
„Jsi zraněný,“ řekla jsem, vyškrábala se na nohy a podala mu ruku.
Zaváhal, ale nakonec se mě chytil a vstal. Dal přede mnou najevo slabost, což byla známka důvěry. Za normálních okolností by to znamenalo, že jsem s ním bezpečnější.
„Ztuhlý,“ odpověděl Sam. „Nic, co se nezahojí samo od sebe. Načerpal jsem z tebe sílu a vyléčil se natolik, aby nikdo nepoznal, jak těžce jsem byl zraněný.“
„Jak jsi to udělal?“ zeptala jsem se a vzpomněla si na nečekaně prudký hlad, který jsem utišila až králíkem a křepelkou navíc k lososovi, kterého jsem si dala na večeři během schůzky s Adamem. Myslela jsem, že za tím byl někdo z Adamovy smečky – a to proto, že půjčování síly patřilo k poutu smečky. „Nejsme smečka,“ připomněla jsem mu.
Zpříma na mě pohlédl, pak odvrátil oči. „Nejsme?“
„Pokud ty… pokud Samuel neprovádí krvavé ceremonie, zatímco spím, pak ne.“ Začínala jsem panikařit. Doléhala na mě klaustrofobie. S mojí hlavou si pohrávali už Adam a jeho smečka; nijak jsem netoužila, aby se k nim přidal ještě někdo další.
„Smečky existovaly i před obřady,“ řekl Sam pobaveně. „Magie poutá okatěji a dalekosáhleji, ale ne hlouběji.“
„To ty sis hrál s mojí hlavou, když jsem byla na schůzce s Adamem?“ Nedokázala jsem potlačit obvinění v hlase.
„Ne.“ Naklonil hlavu a zavrčel: „Někdo ti ublížil?“
„Ne,“ řekla jsem. „O nic nejde.“
„Lžeš,“ řekl.
„Máš pravdu,“ přitakala jsem. „Ale pokud jsi to nebyl ty, pak je to moje a Adamova věc.“
Chvíli mlčel. „Prozatím,“ řekl.
Podržela jsem mu dveře a prošla s ním pohotovostí.
