Ostrovy vášní

Příběh se odehrává na konci 19. století na ostrovech v oblasti Polynésie. Racionální a na svou dobu neobvykle nezávislá India McKnightová odjakživa toužila po dobrodružných cestách do neprobádaných východních krajů. Dařilo se jí tento sen naplňovat a vypracovala se v uznávanou autorku cestopisů. Pevně se rozhodla zachovat si svobodu – v žádném případě se nehodlá zamilovat, natož pak provdat se a založit rodinu.

Zlom v jejím životě nastane v průběhu cest po Jižním Pacifiku, kde se jejím průvodcem džunglí stal bývalý příslušník britského královského námořnictva Jack Ryder, osamělý vyděděnec, žijící v bezpečí jednoho malého polynéského ostrova. Drsný námořník s pohnutou minulostí souhlasí, že Indii doprovodí na ostrov Takaku pouze proto, aby dokázal, že její teorie o životě domorodců je nesprávná. Jejich cesta oproti očekávání přeroste v dlouhé, strastiplné dobrodružství. Tím se oba sblíží. Může nebezpečná pouť změnit jejich životy natrvalo?

"Nie som žiadny turistický sprievodca. Som protispoločenský živel, odpadlík, ktorého hľadá britské námorníctvo, aby ho mohlo povesiť  za ublíženie na zdraví a vraždu, čo znamená, že by ste zo mňa mali mať väčší strach než z ľudožrútov na Takaku"- tak týmito slovami sa chce Jack zbaviť neodbytnej Škótky.

Napokon sa ale predsa len ocitnú na ceste, počas ktorej Indiu zajme kmeň kanibalov, aby ju Jack vymenil za prasa . Mimochodom, viete, aká otázka trápi Indiu? – Prečo nechceli zožrať Jacka !

No ako to už chodí, Jack a India sa počas cesty zbližujú čoraz viac…

Páči sa mi i záver knihy: keď by sa už všetko malo blížiť k happy-endu, nastáva nový moment, ktorý nás drží v napätí, ako to vlastne s tými dvoma dopadne…

Spracovala Elen

  Ukážka z knihy:

No dobrá, nějaká zatracená misionářka, mračil se Jack na ženu, která seděla na přídi veslice vzpřímená, jako by spolkla pravítko. Ruce v rukavičkách svíraly slunečník a límeček ošklivých šatů neurčité, jakoby vybledlé barvy měla ta osoba zapnutý tak vysoko a tak těsně, že bylo s podivem, že se ještě neudusila.

Když člun zlehka ťukl bokem o dřevěné obložení mola, Jack už stál téměř na konci doku, zeširoka rozkročený, s rukama založenýma na nahé hrudi.

„Kaoha nui,“ pozdravila žena. Zjevně ho považovala za Polynésana.

„Dobrý den,“ odpověděl Jack s tím nejodpudivějším úsměvem, jaký byl v tu chvíli schopen vykouzlit.

Žena po něm mrkla. Chřípí se jí zachvělo, jak při pohledu na mohutné, polonahé snědé tělo zatajila dech znechucením. S uznáním však musel připustit, že ani náznakem nedala najevo, že ji pohled vyvedl z míry. „Vy jste asi Jack Ryder,“ řekla. Její věcný tón ho překvapil a neušel mu ani zřetelný skotský přízvuk.

„Přesně tak,“ přikývl a dal si ruce v bok. „Nevím, kdo jste vy ani co tady hledáte, ale můžete rovnou říct těm chlapíkům, ať otočí loď a odvezou vás tam, odkud jste přišla.“

Ani se přitom nepohnul, aby jí podal ruku a pomohl vystoupit. Rázně proto zavřela slunečník a se stejnou energií se sama vyšplhala na plošinu doku. Nevědomky přitom dopřála Jackovi letmý pohled na dlouhá štíhlá lýtka, drobné kotníky skryté v lehkých kotníčkových botkách lemovaných krajkou. „Jsem India McKnightová,“ představila se a přitom si upravovala záhyby sukně. Pak zvedla hlavu a pronikavě se na Jacka zadívala. „Těší mě, že vás poznávám.“

To jméno už slyšel, nicméně jí to nemusí hned říkat. Dokonce má jeden její cestopis. Líbilo se mu, že je napsaný se suchým humorem a zahořklým postojem ke světu. Vzpomněl si, že když knihu dočetl, řekl si, že by nic nenamítal proti osobnímu setkání s touhle Skotkou.

Jak může tělo klamat, pomyslel si nyní.

„Přišla jsem vám nabídnout obchod,“ řekla slečna McKnightová, když na ni nepřestával upřeně zírat.

„Nemám zájem.“

„Jak to můžete tvrdit, když ještě nevíte, co po vás chci?“

Patu měl pravdu, připomněl si Jack. Tahle ženská bude nějaká sebevědomá Amazonka.

Kývla ke štíhlé jachtě v americkém stylu, kotvící v laguně. „To je vaše loď?“

Odlesk slunce od hladiny Jacka nepříjemně oslňoval a bolely ho oči. Je krutě nespravedlivé, že musí jednat s touhle žraloci ženskou a současně ho tak děsně bolí hlava. Ani neměl čas se vyčůrat. Hergot… Klidně by si mohl ulevit teď rovnou z doku. To by mohlo slečnu Cimprlínu McKnightovou definitivně přimět k překotnému návratu na rezavý parník, kde by mohla v klidu zaznamenat svůj poslední zážitek jako materiál pro budoucí cestopis. Překvapilo ho, že se při té myšlence zarazil.

„Jmenuje se Sea Hawk,“ odpověděl nakonec a uspokojilo ho aspoň vědomí, že té ženské věnoval další ze svých odporných úsměšků. „Vyhrál jsem ji před pár lety v pokeru se dvěma yankeeovskými otrokáři.“

„A vy taky obchodujete s otroky, pane Rydere?“

Obchodníci s černými otroky patřili k té nejubožejší sortě. Svůj lov nazývali „verbování“. Doslova unášeli mladé Melanésany a Polynésany na práci v Queenslandu, na Fidži a v Jižní Americe. Jejich „verbování“ bylo jen jiné slovo pro otroctví. Kdyby byla slečna McKnightová muž, pravděpodobně by ji za tu urážku jednu vrazil. V téhle situaci jen prudce vykročil, ale zarazil se. „Co tím myslíte?“

Neuhnula pohledem. Pozorovala ho tmavě šedýma očima způsobem, že málem litoval svých provokací. „Asi bych se vám měla omluvit,“ řekla po chvíli zamyšlení. „Slyšela jsem, že znáte cestu úžinou mezi útesy u Takaku.“

Zaskočila ho, takže bez váhání odpověděl: „Trochu. Proč vás to zajímá?“

„Ráda bych, abyste mě zavezl k zálivu pod horou Mount Futapu. Jestli vyplujeme zítra časně ráno, mohli bychom tam dorazit před jedenáctou. Budu mít čtyři nebo pět hodin na to, abych vystoupala po svazích sopky nahoru a prozkoumala takzvané Faces of Futapu. Pak mi ještě –“

„Ho, ho, ho,“ chytil se Jack za bolavou hlavu. „Já vás nikam nepovezu, dámo.“

Změřila si ho tak vyrovnaným pohledem, že se jeho původní podrážděnost rázem proměnila v prudký hněv. „Pravděpodobně se k vám donesly zprávy o kanibalských kmenech v té oblasti,“ pronesla India McKnightová sebejistým, poněkud blahosklonným tónem, který Jacka ještě více rozzuřil. „Ujišťuji vás, že vám nehrozí nejmenší nebezpečí, protože mě nemusíte na vrchol hory doprovázet. Počkáte na mě v přístavu na palubě své jachty.“

„Kanibalové mi můžou být ukradení,“ zahřměl Jack. Ozvěna hlasu se mu odrazila v bolavé hlavě, až hlasitě zasténal.

India McKnightová si ho znovu zpytavě prohlížela, tentokrát by přísahal, že jí dokonce pobaveně zasvítily oči. „Podle toho, jak se tváříte, pane Rydere, bych soudila, že máte ďábelskou kocovinu, jak říkáme u nás ve Skotsku. Proto jste tak protivný?“

Jack přistoupil těsně k ní, aby ji co nejvíce zastrašil svým statným, polonahým, opáleným a potem se lesknoucím tělem. „Nejsem protivný,“ ohradil se. Každé slovo artikuloval tiše, s přehnaným důrazem a přitom se k Indii naklonil tak blízko, že se jeho dechem rozechvěl neposedný pramínek vlasů, který se jí uvolnil zpod kloboučku. „Taky nejsem žádný turistický průvodce. Jsem protispolečenský živel, odpadlík, kterého hledá britské námořnictvo, aby ho mohlo pověsit za ublížení na zdraví a vraždu, což znamená, že byste ze mě měla mít větší hrůzu než z lidožroutů na Takaku.“

Postřehl, jak sebou trhla a zatajila dech, jak na něho vykulila oči. Uvědomil si, že je asi mladší, než se mu na první pohled zdálo, tak čtyřia – pětadvacet nanejvýš, má jemnou pleť a hezké oči. Souměrné rysy tváře by někdo možná nazval krásnými, pokud by obdivoval tenhle typ žen. Jack to však nebude.

Také mu neušlo, že India McKnightová není tak sebejistá, jak by ráda byla. Občas letmým pohledem zkontrolovala, zda u mola stále kotví veslice. Možná se nebojí kanibalů, ale nahá mužská hrud‘ v takové blízkosti je patrně něco jiného. Možná by už konečně odcouvala a dala mu pokoj, kdyby všechno sám nepokazil poznámkou: „Kromě toho vám můžu rovnou říct, že takzvané Faces of Futapu jsou přírodní formací.“

Příliš pozdě se vzpamatoval, Indii už zajiskřil v očích nebývalý zájem. „Přírodní? Jste si tím jistý? Protože podle mých zdrojů… Vy jste je viděl?“ vyhrkla. Pootevřela přitom rty a vzrušeně se nadechla, až Jacka napadlo, že tohle je přesně to erotické zalapání po dechu, které vydá, když do ní vstoupí muž.

Zadíval se do dálky a soustředil se, aby ovládl jistou část své anatomie, která drze vystoupila vpřed. „Samozřejmě, že jsem je viděl,“ zabručel a litoval, že nemá na sobě něco jiného než pruh látky omotaný kolem boků.

„Jestli je to pravda, pak chápete, co to znamená, že?“ obrátila se na něho India McKnightová, jako by právě promlouvala na nějaké vědecké konferenci a nestála na omšelém doku na výspě ostrova kdesi uprostřed jižního Pacifiku s polonahým Australanem zaneprázdněným lascívními myšlenkami, jako například jak by vypadala, kdyby ji někdo vysvlékl z toho ošklivého kostýmu se stojatým límcem.

„Jestli to je pravda,“ opakovala, „pak je ještě více nutné, abych se dostala na Takaku a ověřila si vaše tvrzení.“

Jack ji pozoroval zpod přivřených víček. „Píšete o kmenech z téhle oblasti knihu, co?“

„Vlastně ano,“ přiznala India McKnightová a zarděla se, jako by ji nachytal při něčem zakázaném. „Vymyslel jste si to, že?… Faces of Futapu nejsou přírodní útvary, že ne? Prostě se mě chcete zbavit.“

Jack si tiše povzdechl. „No dobrá, chci se vás zbavit. Ale to neznamená, že nemám pravdu.“

„Dokažte to.“

Měl jí říct, že jí nepotřebuje nic dokazovat a ať už odsud vypadne a nechá ho v klidu. Místo toho jí připomněl: „Zapomněla jste na lidožrouty.“

Zavrtěla hlavou. „Řekl jste, že se jich nebojíte.“

„Já ne, ale vy byste měla mít strach.“

„Protože jsem žena?“

„Ženy mají měkké maso,“ řekl s úsměvem, aby ji vylekal. Místo toho jí zase zajiskřilo v očích a se zájmem se zeptala: „Vážně? Už jste nějakou jedl?“

Tak nehorázná otázka Jacka překvapila, až málem vzteky nadskočil.

„Krucinál, kdo si myslíte, že jsem?“

„Slyšela jsem, že jste kdysi žil v kanibalském kmeni – dva roky.“

„Nebylo to tady.“

„Tak kde?“

Jack se odvrátil, ale hned se na ni zase podíval. „Poslyšte, chcete na Takaku, nebo ne?“

Překvapeně povytáhla obočí. Byla by mizerný karbaník, napadlo Jacka, všechno se jí dá vyčíst z tváře.

„Znamená to, že mě tam přece jen dovezete?“

„Za deset liber.“

„Deset liber! Ale to je nehorázná drzost!“ Pokrčil rameny. „Nemusíte na to přistoupit.“ Prohlížela si ho přimhouřenýma očima. „Pět.“ Ušklíbl se.

„Osm.“

„Sedm a půl.“

„Platí.“ Pokývl hlavou k německé osadě Neu Brenenberg rozprostírající se po zelených svazích hory, která se zvedala na vzdáleném konci ostrova prudce do výšky. „Ať vás teď odvezou do místa, kterému se říká Limerick. Jednonohý Ir, který vypadá zdánlivě jako pirát, tam vede hostinec mnohem čistější než parník, na kterém jste se sem dopravila. Pokud ovšem nemilujete krysy.“

„Musím ocenit jejich přítomnost na lodi, protože aspoň zaháněly šváby,“ pronesla India McKnightová s úsměvem.

Jack si uvědomil, že se mu líbí její úsměv, protože potlačil staropanenskou veledůležitost a upjatost a dával tušit, že za škrobeností se skrývá úplně jiná žena. „Vyzvednu vás zítra za rozbřesku,“ řekl trochu nabručeně a odstoupil o pár kroků.

Sledoval, jak s pomocí jednoho z veslařů sestoupila do lodi. Než se posadila, zarazila se a obrátila hlavu k Jackovi. „Budete tam, ano?“

Má poslední šanci z toho vycouvat. Na okamžik zaváhal, zaposlouchal se do vzdáleného příboje a pak řekl: „Ano. A zmizte, potřebuju močit.“